Tom se přetočil na levý bok a unaveně si rukou zakryl oči. Sluneční paprsky si razily cestu mezi zaprášenými žaluziemi a šimraly ho ve tváři. Dráždilo ho to. Teplo, slunce, smích… na nic z těhle sentimentálních a hloupých věcí neměl náladu. Pro něj dávno zčernal celý svět.Už je to skoro půl roku, co Bill zazdil všechny jeho naděje. Stále ještě se s tím nevyrovnal. Pořád dokola slyšel jeho hlas: „Oni mají pravdu…Nechutné, zvrácené, hnusné… O tohle se už nikdy nepokoušej… Nevím, jak jsem kdy mohl…“
Každý večer s tím usínal a ráno se probouzel.Ve snech se mu zdálo o Billovi a přes den na něj myslel. Nedokázal to vytěsnit z hlavy. Stále ještě to bolelo. Tak moc. Teď hluboce litoval svých slov z dob, kdy se lásce vysmíval. Byl tak hloupý! Na vlastní kůži teď poznal jak je to děsivé…být sám. Ztratit něco, čeho si vážíte víc než vlastního života. Ztratit Billa.
Neochotně se posadil a podíval se na budík.13:01. Přesně. Spal víc než patnáct hodit a stejně se cítil unavený. Tohle ale nemělo s vyčerpáním nic společného. Tom byl unaven životem. Jak hloupě to vyzní o čerstvě osmnáctiletém mladíkovi, bohužel to byla pravda. Od té doby, co neměl jeho, ztratil smysl svého života.
Nesmazatelné pouto, které jim bylo vtisknuto už při narození, nezmizelo, stále byli bratři. Pořád se z pódia laškovně usmívali na davy fanynek, bavili se s kamarády, jezdili domů k rodičům… ale jejich vztah ochladl. Jeden druhému se vyhýbali. Při rozhovorech nikdy neseděli vedle sebe, jeden druhému se nikdy nepodíval do očí. Za celých šest měsíců Tom od Billa slyšel pouze „Čau“ a „Kečup je v ledničce“. Pět slov. Pět hloupých, prázdných slov, nic víc. Bylo mu tak zoufale smutno. Tak strašně to bolelo. Drásalo ho to zevnitř a pomalu zabíjelo. Cítil, jak jeho zklamané srdce umírá a věděl, že už mu není pomoci. Je to jen otázka času…
Chvíli pohledem hypnotizoval oblečení ledabyle přehozené přes židli, v naději, že se k němu snad samo rozběhne, když se ale nic nedělo, otráveně se zvedl a došel si pro ně. Přetáhl si přes hlavu zmuchlané tričko, oblékl džíny a dredy si prostě stáhl. Nezáleželo mu na tom, jak vypadá. Neměl se pro koho udržovat…
Rozmáchlou chůzí přešel pokoj a pokračoval po schodech dolů do kuchyně. Vlastně ani neměl hlad, ale naposled jedl včera odpoledne, takže se automaticky pustil do prvního, co v lednici našel. „Eghchrr“ Otočil se za zvukem a ve dveřích spatřil Billa. Vypadl jako vždy dokonale. Bezchybná pleť, symetrické linky, rebelský rozcuch. Na chvíli se zatvářil trochu překvapeně, ale hned se zorientoval a nasadil svůj typický odměřený výraz. Tom sklopil hlavu do talíře.Neměl sílu se na něho dívat. Nemohl…
Bill si naštěstí vzal jen krabici se zbytkem pizzy a zase spěšně odkráčel. Tom si oddechl. Po zádech mu pomalu stékaly kapičky potu z toho leknutí a na veškeré jídlo jej přešla chuť. „Jdu ven, jo, mami?“ křikl do obýváku a aniž by čekal na odpověď, došel k domovním dveřím a fingovaně s nimi prásknul, jako že odchází. Věděl, že máma nesnášela, když se celé dny zavíral v pokoji a momentálně ani nechtěl, aby se o něho někdo staral nebo se ho na něco ptal. Potřeboval být sám. Musel přemýšlet.
Jako myška vyběhl schody zpět nahoru, z pokoje sebral ručník a zamkl se v koupelně.
Na druhé straně chodby se otevřely dveře a vysoká štíhlá postava rychle vklouzla do Tomova pokoje…
***
Tomovi se alespoň trochu zlepšila nálada. Horká voda mu udělala dobře a navodila pocit příjemné spavé nálady. Už se těšil, že hned zase vklouzne do postele, když ale chtěl vstoupit, něco ho zarazilo. Zpoza dveří jeho pokoje se linuly teskné drnkavé zvuky. Co to k sakru…?
Potichu vklouzl dovnitř a chvíli ohromeně pozoroval siluetu svého bratra, vybrnkávající na kytaru povědomou melodii. „Co tady děláš?!“ probral se jako ze sna a přistoupil blíž. Bill ustrnul uprostřed pohybu a pak se rychle vymrštil. „No…já… já jsem…“ koktal rozpačitě „Já… totiž… vlastně… myslel jsem, že jsi pryč.“ Tomovi neuniklo, jak na něj překvapeně vytřeštil oči.V první chvíli nevěděl, jestli je to z leknutí, že ho načapal, nebo proto ,že před ním stojí jen v ručníku. Vzápětí už ale měl jasno.Velmi dobře postřehl, jak se Billův pohled zasekl někde mezi jeho boky a hrudí, pak se přesunul na rty ,a když se střetli očima, Bill je chvatně sklopil. Najednou v něm vzplála naděje.
Ale ne, sám ti přece jasně řekl, že tě už nechce! Ale … Co kdyby? Dostal neovladatelnou chuť maličko si ho otestovat. „Co tak zíráš?!“ vyštěkl až sebou Bill cukl. „Nic!“
„Jasně! Takže když tu nejsem, nebo si myslíš, že tu nejsem, opravňuje tě to líst mi do pokoje?“
„Ne, totiž…já… omlouvám se… já jen…“ zoufale se podíval po kytaře, kterou ještě stále držel v ruce. Tomovi to až teď došlo. On nezapomněl! Hrál melodii, kterou jej tenkrát učil. Tenkrát, když poprvé… Zatřepal hlavou, aby zahnal tyhle myšlenky, ale překvapením se mu rozšířily zorničky. Takže přece jen?
„Ehm, no… asi bych měl jít,“ špitl Bill potichu. „Nikam,“ zarazil ho Tom a přísně se mu podíval do očí. „A-ale…“
„Nikam nepůjdeš, dokud mi to nevysvětlíš!“ zasyčel výhružně a opět se k bratrovi přiblížil. „J-j-já…“ Bill se na Toma vyděšeně podíval, ten však nehnul ani brvou a dál jej propaloval pohledem.Bill nevěděl, co by měl udělat. Má utéct? Nebo říct pravdu? Ne, to nemůže, nepřizná si, že prohrál. Prohrál nad svými city! Kdepak,o n je přece silnější. Bojovně se podíval svému dvojčeti do očí a snažil se vydržet. Nedokázal to…
„Navíc to ještě hraješ špatně,“ dodal s úšklebkem Tom a znovu o krok přistoupil. „Je tam G , ne A… Podívej, takhle,“ položil své prsty na Billovy, aby je správně nasměroval, ale ten ucukl. „Co je, ty se mě bojíš?“ zeptal se na oko podrážděně. „Nebojím!“ kníkl Bill a snažil se o pevný tón. „Ne?“ nakrčil Tom provokativně nos. „Ne!!“ vyhrkl Bill a vrátil ruce na původní místo. Tom si v duchu gratuloval. Dostal ho přesně tam, kam chtěl.
Obešel jej, přitiskl se hrudí k jeho zádům a znovu pomalu spustil ruce, aby jej navedl. Cítil, jak se Bill zachvěl.
„Takže…“ začal poučovat a přivinul se k němu těsněji, „…ukazováček polož sem, tak to je ono. Teď prostředníček… jo…. Ale ne! Ten ukazováček tam musíš nechat… no tak, slyšíš?! Uvolni se, Bille.“ Poslední větu mu smyslně zašeptal do ucha a pravou ruku přesunul z kytary na obnaženou pokožku jeho břicha. Napůl očekával, že se bratr otočí a jednu mu vrazí, ale z jeho úst se vydral jen slastný vzdech. Teď už si byl Tom jistý.
„Soustřeď se…“ šeptal dál do záplavy uhlově černých vlasů a vnímal slabý medový závan. Voněly stále stejně. Stejně krásně. „A teď hraj!“ přikázal a lehce zajel prsty pod lem jeho tička. Byl tak horký! Bože, tak moc!
„Neslyšíš? Hraj!“ zopakoval a natlačil jeho boky na své. Billovi unikl hlasitý sten.
„Hraj!“
„Tome!“
„Hraj, Bille!“
„J-já ne-nemůžu…já…“
„Hraj!!!!“
„Bože, Tome, prosím!“
„Prosíš?“ Tom se snažil mluvit vyrovnaně, ale šlo to dost těžko, jelikož jeho vzrušení se rychle stupňovalo, stejně jako to Billovo. Bill místo odpovědi zvrátil hlavu a prudce vydechl Tomovi na krk. Pak se z ničeho nic přetočil, takže k sobě stáli čelem. „Prosím, odpusť,“ špitl a pak se hladově vpil do jeho úst. Jeho jazyk byl tak horký a vášnivý, že Toma burcoval do nepříčetnosti. Tak dlouho mu bylo odpíráno byť se jen dotknout jeho tváře. A teď tu stál a vděčně přijímal jeho polibek. Znovu se mu vše vrátilo. Frustrace a touha, bolest a chtíč, smutek… Všechno bylo zpět.
Najednou se Bill odtrhl, odložil kytaru, kterou stále tiskli mezi sebou a pak s Tomem prudce smýkl na postel.Lačně si jej prohlížel jako lovec svou kořist. Očima ztmavlýma touhou laskal každý milimetr jeho obnažené kůže. Po chvíli je váhavě nahradil štíhlými prsty.
„Miláčku, odpusť… odpusť mi to….“ usykával mezi nenasytnými polibky, jimiž pokrýval Tomův krk. Nevydržel.
Čekal tak moc dlouho, další průtahy by jeho tělo spálily na suchý trout. Obdivuhodně obratně uvolnil zip a stáhl úzké jeansy naráz i s prádlem. S tričkem se neobtěžoval. Obkročmo dosedl na jeho klín a začal se rytmicky pohupovat. Celou dobu mu hleděl do očí. Za překvapivě krátký okamžik zjistil, že ručník začíná být Tomovi poněkud těsný. Spokojeně se nahnul nad jeho ústa a znovu jej políbil. Ale tentokrát něžně, téměř nábožně, jako by se snad bál. Jeho nedočkavé dlaně bloudily po bratrových bocích a jemně je třely. Pak se jazykem znovu pomalu přesunul na krk a dál kreslil vlhkou stopu až na Tomovu hruď.
Z ničeho nic se nazdvihl, prudce strhl ručník, jež vytvářel jedinou fyzickou překážku a razantně rukou přejel po vnitřní straně jeho stehen. Tomem projela obrovská vlna vzrušení. Věděl, že už to nevydrží. Věděl, že pokud se Billovi odevzdá, už nedokáže ovládat svou touhu… A hra ještě nekončí.
Jeho pohled se zaleskl krutostí odplaty. Ukáže mu, jaké to bylo. Ať alespoň na okamžik pozná, jak chutná odmítnutí. Náhle ucítil dotek Billových rtů na nejcitlivějším místě těla. „Přestaň! Bille, přestaň!“ zakřičel mezi vzdechy. Bratr k němu překvapeně zvedl oči. „Co-cože?“
„Slyšels, ne? Řekl jsem, abys toho nechal ,nechci to…“
„Ale…“ Bill nic nechápal. Nevěděl, že to není doopravdy.
„Vypadni,“ řekl Tom a snažil se o opovržlivý tón. V bratrových doširoka otevřených očích četl šok a obrovskou bolest. Nejraději by jej sevřel v náručí a ukonejšil, ale nesměl. Bill musí dostat lekci! Raděj tedy sklopil pohled, po paměti nahmatal ručník, znovu si ho obmotal kolem boků a postavil se. „Fajn, když nevypadneš ty, půjdu já!“ zasyčel ještě jízlivě přes rameno a rozešel se ke dveřím. Doufal, že ho Bill zastaví. Byl si jistý, že na něj zavolá,ž e ho bude prosit aby neodcházel… Ale neslyšel nic. Nic než děsivé ticho.
Cit zvítězil nad rozumem. Nevydržel to a ohlédl se. Bill však už na posteli neseděl.
BERLÍN 26.9. 2008 : Ve státním institutu pro drogově závislé v Mnichově včera v podvečerních hodinách zemřel mladý kytarista dnes již neexistující skupiny Tokio Hotel, Tom Kaulitz. Nikdy se nevyrovnal s tragickou smrtí svého mladšího bratra Billa, jemuž v září loňského roku náhle selhalo srdce, a svůj život přesně rok od nešťastné události dobrovolně ukončil.
autor: Heluska
autor: Heluska
:'( :'( :'( bane boze to je vazne hodne kruty..ale tak krasny..sedim ted v pocitacove ucebne a zadrzuju tu plac ale jak prijdu domu hned is to prectu znova a budu brecet!!!vim ot jiste…naprosto krasny…::(
pane bože!!!!!!!!! co mi to děláš??? :´( Nemůžu zadržet brečení!!! Je to tak smutný!! jsem z toho dost smutná … OMG … :´( :´( :´(
ja normalne plačem:(
božeeee nieee ten koniec bol hnusnýýýýý ja som myslela že tu zinfarktujem….ale bolo to kráásne len som dúfala v trochu šťastnejší koniec….
ach bože …. musim to jít rozdejchat ….
četla jsem to na starym blogu a brečíím u toho pokaždééééééé:'(
já brečííím prostě ne! zakazuju si číst taQowé smutné powídQy pak mám depQuu!! je to kwásnýý bobeQ :-
Jako… Helushko… to myslíš vážně?!? Tak nejdřív se tu trápím spolu s Tomem, je mi ho tak líto, že ho Bill odmítá, pak mám takovou radost, že se zase mají rádi a že snad přijde ten happy-end… a najednou takový šok! To jsem musela vydýchávat několik minut, než jsem schopná tady něco smysluplného napsat! Opět je to naprosto úžasně napsané, tak realisticky… a ten konec – mrazí mě z toho, jak jedinej okamžik může navždy změnit životy lidí… 🙁 Smutné, ale vážně moc krásné!!!
Néééééééé!!!!!
Ah ty mě dáváš! Teť se prostě nesmím rozbrečet! A-Ale… Vono to nejdeeee!!!
Pre boha Toto niE!!!! ;(;(;(;(