Zima (ff)

Byl páteční večer, kolem ležely závěje. Všude po městě svítily lampy, okna u domků vypadala jako pochodně, lemující starodávnou cestu někam do neznáma. Na konci jedné ulice stála vysoká postava.

Sledoval ulici pod sebou a přemýšlel, co se děje v jednotlivých domech. Jak rád by tu zůstal jen tak stát a pozorovat tu klidnou ulici. Chvíli žít tím pocitem, že v některém z těch domů snad někdo čeká. Ale věděl, že to není pravda. Věděl to už dlouho, ale dnes mu to připadalo krutější než kdy dřív. Co by dal za to oslavit svoje narozeniny s těmi, které má rád. Ale oni tu nejsou, nečekají na něj za některým z těch rozsvícených oken. Proč by tu vlastně nemohl zůstat jen tak stát a pozorovat okolí…

I když věděl, že to nakonec neudělá, připadalo mu lákavé aspoň na chvíli se nad tím zamyslet, že dnešek neskončí jako všechny dny předtím, že nepůjde hned domů a u telefonu nebude čekat na zazvonění, které nepřijde…

Myslel na to každý večer, ale nikdy nedokázal překonat ten strach, že jednou přijde později a v tu chvíli přestane telefon zvonit, protože ten na druhém konci to vzdal. Nedokázal si představit, že by zmeškal telefon, který stejně nikdy nepřijde… Pořád věřil, nic jiného mu nezbývalo.

Pomalu se otočil a vydal se zpátky směrem odkud přišel. Nebylo zas tak pozdě, ale tma byla znatelná. Zvlášť v místech, kam mířil. V parku nebylo moc světla ani za dne, natož v zimě večer. Jediné světlo zastupoval měsíc a hvězdy, dnes ne moc viditelné. Vypadalo to, že brzy začne znovu sněžit.

Sedl si na jednu z laviček a pozoroval okolí. Sníh jiskřil a v hlavě mu vyvstávaly, na rozdíl od většiny času, docela příjemné myšlenky. Poslouchal ticho. Po chvíli zvrátil hlavu a díval se do nebe, ze kterého se tiše sypaly sněhové vločky. Poprvé za dlouhou dobu se usmál při představě, jak asi teď musí vypadat – osamělý kluk, který sedí v pátek večer na lavičce v parku a nechává se zasypat sněhem.

Když mu začínala být zima, pomalu se rozešel směrem domů. Když se přiblížil znovu na konec ulice, kde předtím tak dlouho stál, všiml si auta vyjíždějícího z jedné postranní uličky. Pomalu došel domů. Těšil se, až se převlékne do teplého oblečení a sedne si ke krbu s čajem. Byl natolik zabraný do svých myšlenek, ostatně jako vždycky, že si nevšiml stop přede dveřmi domku.

Vešel dovnitř, chystal se zajít do koupelny, ale všiml si otevřených dveří do sousední místnosti. Byl si naprosto jistý, že když odcházel, tak je zavíral. Pomalu přešel těch několik kroků a strčil do pootevřených dveří. V místnosti nikdo nebyl, tak si pomyslel, že je třeba jednou zavřít zapomněl. Už se málem otočil zpátky, když mu došlo, co se mu na pokoji nezdálo jako dřív. Na stole ležel dopis. Bílý papír svítil do ticha osamělého pokoje. Překvapeně po něm vztáhl ruku a málem ho upustil, když poznal známé písmo.

„Bille.“

To oslovení ho nenechalo na pochybách, pokud nějaké byly. Takhle mu nikdo už dlouho neřekl, žil tady s novým jménem. Pochyboval, že by si někdo ze sousedů dával tu práci zjistit si jeho minulost. Znovu sklopil oči k dopisu.

„Bille, ať se kdy stalo cokoliv, jsi můj bratr. Vždycky jsi jím byl a navždy budeš. Nikdy jsem nechtěl, aby to dopadlo takhle. Chyběl jsi mi celou tu dobu. Neměl jsem odvahu, říct Ti – Vrať se, ale tohle je moc. Nikdy není dobré být sám, o to víc, když jsme byli zvyklí být pořád spolu. Nechci vracet minulost. Chtěl jsem začít znova. Škoda, že už tu nejsi… Mám Tě rád. Tom.“

Teď už mu ten list papíru opravdu vypadl z ruky. Zničeně udělal pár kroků a sesunul se k zemi.

„Ale já tu jsem!“ Vykřikl do ticha. „Proč? Proč jsi odjel? Proč ses nevrátil…“ Už skoro zoufale šeptal prázdným zdem.

„Vrátil.“ Ozval se za ním hlas, tak podobný tomu jeho. Otočil se a za ním stál Tom. Sníh mu jiskřil ve vlasech a jeho oči mluvily za všechny dopisy světa. Klekl si a beze slova Billa objal. „Omlouvám se.“ Zašeptal mu do vlasů. „Billí, moc se omlouvám.“

Bill se k němu jenom přitiskl a pořád nic neříkal. Po chvíli, kdy seděli v objetí, promluvil. „Půjdeme?“ Tom kývl hlavou a pomohl mu na nohy.

„Kam budeš chtít…“ Odpověděl mu. Vyšli ze dveří a vydali se stejnou cestou, kudy Bill předtím přišel. Neřekli ani slovo, až došli k té lavičce, kde se Bill nechával zapadnout sněhem. Ten se sypal neustále, možná ještě víc. Beze slova si sedli vedle sebe, dívali se do nebe a po dlouhé chvíli oba najednou promluvili: „Mám tě rád…“

autor: Sandia D’Ane
betaread: Verushka