Už zase… Pořád dokola se to opakuje. Odehrajeme koncert a jedeme na hotel, kde na nás už čekají zástupy toužících fanynek, které se k nám za každou cenu chtějí dostat a také pro to všechno udělají. Strkají se a tlačí se na nás, pokřikují a omdlévají.
Někdy je to opravdu vyčerpávající, někdy bych si přál být neviditelný, aspoň na jeden den. Mohl bych si dělat, bez povšimnutí okolí, co se mi zachce a nebýt při tom pozorován fotografy, kteří číhají na každém rohu, jako draví lvi. Někdy bych si od toho všeho mediálního stresu rád odpočinul a užíval si volnosti, kterou právě tolik postrádám a tolik mi chybí.
Nikdy jsem nebyl zvyklý dělat to, co mi ostatní nařídí. Vždy jsem dělal věci podle svého a na nikoho se neohlížel, ale teď to nešlo. Měli jsme přesný plán, podle kterého jsme se museli řídit.
Ale je to to, co jsem vždy chtěl dělat – zpívat – byl to můj život…
S velkou námahou jsem dosedl na postel a vyzouval si boty. Dnes byl opravdu náročný den. Měl jsem toho plné zuby a ze všeho nejvíc jsem se těšil, až ulehnu do říše snů, ale z toho mě vytrhlo naléhavé, ale tiché klepání na dveře. Jako vždy jsem si myslel, že je to pokojová obsluha s čerstvými ručníky, tak jsem šel otevřít.
„Tome, co tu děláš?“
„Potřebuju s tebou mluvit, Bille, je to nutný.“
„Nenecháme to až na zítřek? Jsem unavený, povíš mi to na snídani, dob…“
„Prosím.“ Šeptl naléhavě Tom a já tedy skoro neznatelně kývl na souhlas.
„Tak co je tak důležitého, že mě musíš rušit v jedenáct večer?“
Tom nevěděl jak začít. Jak říct bratrovi, že už není jen jeho bratr? Jak mu to má říct? Co když jej zavrhne a navždy ztratí své dvojče? Ale musí to udělat, jinak se k tomu už nikdy neodhodlá.
„Bille? Já… nevím jak to říct… prostě už to dál nevydržím, jen se na tebe dívat z dálky. Už nevydržím stát u tebe, aniž bych se tě mohl dotýkat, musím ti to říct, prostě, prostě tě miluju…“
Bill několikrát za sebou zamrkal a nevěřil tomu, co právě slyšel, to nemůže být možné, že se do něj jeho vlastní bratr zamiloval. Co má teď dělat?
„Cože jsi to říkal, Tome? To nemyslíš vážně. Co ti mám na to říct? Já, nemůžu, Tome, to nejde, teď to opravdu nechci řešit, někdy si o tom promluvíme, ale…“
„Pšššt.“ Tom dal svůj ukazováček na Billovy rty a začal se k němu čím dál víc přibližovat. Byli od sebe tvářemi jen několik centimetrů, stačilo málo a už se každý dotýkal rty toho druhého. Pořád si hleděli do očí, jako by se rozhodovali, kdo začne první, kdo se jako první odhodlá udělat krok, krok do neznáma, do toho, co nikdo z nich v životě nezkusili.
Tom se naklonil a po celém těle mu projel mráz, když se dotkl těch dokonalých měkkých rtů.
Hrál si s nimi, olizoval je, občas jemně skousnul.
Bill nespolupracoval, nechal se od Toma pokrývat letmými polibky, které byly určeny jen a jen pro něho. Najednou se odtrhnul, nevěděl proč, ale rozum mu říkal, že to není dobré.
Tom z nečekaného žduchnutí na okamžik ztratil rovnováhu a mírně se zakymácel. Jen se na Billa koukal a v očích měl jedinou otázku – proč?
Bill už nemohl dál udržovat ten přímý oční kontakt.
„Tome, prosím, odejdi.“ Tom ještě chvíli stál na místě, snad čekal, že si to jeho bratr rozmyslí, že to nemyslel vážně. Po chvíli mlčení si Tom už přestal nalhávat, že by ho Bill „vzal“ zpátky, tak se otočil a pomalými kroky šel ke dveřím, kde se naposled otočil.
„Kdyby sis to rozmyslel, budu na tebe vždy čekat.“
Bill slyšel jen mírné cvaknutí dveří a oči se mu začaly naplňovat slzami. Držel víčka pevně zavřená, aby si slzy nenašly cestu ven, ale po chvilce to vzdal. Nemělo to cenu, slzy už dávno šly svou cestou přes tu porcelánově jemnou pleť.
Nevěděl proč brečí a nevěděl kvůli čemu. Nedokázal popsat ten pocit, když ucítil poprvé Tomovy rty na těch svých. Když si Tom s jeho rty pohrával a jemně je skousával, Billa polilo horko, nevěděl jak se to mohlo stát, ale nic silnějšího nikdy necítil. Nemohl to tak nechat, rychlými pohyby vstal a utřel si slzy. Musel za bratrem.
Měl pokoj hned vedle něho, pokoj s číslem 483. Skoro neslyšitelně zaklepal, snad se bál, aby bratra nevylekal. Slyšel kroky, které se pomalu sunuly k jeho dveřím a dech se mu zatajil. Srdce se mu sevřelo a žaludek měl stáhlý, jako kdyby měsíc nic nejedl. Uviděl Tomovy oči, ve kterých jasně rozpoznal smutek a zklamání.
„Promiň mi to.“ Šeptl Bill a pořád se díval do těch nejkrásnějších očí na světě. Tomovi se zaleskly oči a na tváři se mu objevil mírný úsměv, jakoby z něho spadl velký kámen smutku a utrpení. Vtáhl Billa do svého pokoje a opatrně ho opřel o zavřené dveře. Byl tak křehký, že kdyby přitlačil, asi by se mu rozsypal v rukách. Upřeně se dívali sobě navzájem do očí.
„Já věděl, věděl jsem, že přijdeš.“ Řekl polohlasem Tom a sjel rukama na bratrovy boky.
„Nechtěl jsem ti ublížit, já byl jen zaskočený nad tím vším, ale jak jsi odešel, nešlo to být bez tebe, musel jsem přijít.“
Tom se usmál a přiblížil se k bratrovým rtům, které po chvíli spojil se svými. Bill už konečně spolupracoval a ochotně pootevřel ústa, aby měl Tom prostor zaplnit každé zákoutí svým jazykem. Oba cítili neskutečné mrazení a v břiše jim lítaly tisíce motýlů.
Bill přejížděl svýma rukama po Tomových zádech a zarýval do nich nehty. Tom se pomalu přemístil na krk, kde skousával porcelánovou kůži a vždy ji ošetřil jazykem. Bill nekontrolovatelně vzdychal, nešlo to vydržet.
Navzájem si svlíkli svá trička a přesouvali se k posteli, Tom ho opatrně položil na postel a lehl si na něho. Každý kousek Billovy pokožky si musel Tom „označkovat“ jazykem, obkresloval jím i vytetovanou hvězdičku.
Pomalu Billovi rozepnul kalhoty a jedním tahem je stáhl dolů. Bill udělal to samé, byli tam jen ve spodním prádle a celou místností se rozléhaly jen tlumené vzdechy, které byly občas proloženy Billovým sykáním, když ho Tom kousl na krku.
Pomalu se přesouval k boxerkám, které po milimetru sundával, jakoby chtěl Billa trápit a napínat, jakoby chtěl, aby byl ještě víc vzrušený, což už skoro nebylo ani možné.
„Tome, prosím, už to nevydržím.“ Řekl Bill přerývavě mezi vzdechy. Tom ho vzal opatrně do úst a začal sát. Bill myslel, že se snad zblázní, po těle se mu rozlilo více než příjemné teplo a užíval si každou sekundu strávenou pod doteky Toma. Bylo to něco nepopsatelně krásného, něco, na co se nikdy nezapomíná.
Udýchaně oba chlapci dolehli na postel a ještě vstřebávali zážitky, které před chvílí prožívali.
Až se jejich tep dostal do normálu, otočili se k sobě a mlčky se na sebe dívali, nikdo neřekl ani slovo, nechtěli tuto vzácnou chvilku kazit, chvilku, kde mohli být jen spolu. Bill se přiblížil k Tomovým rtům a začal je lehce líbat.
„Miluji Tě Tome.“ Špitl mezi polibky…
autor: Terry
betaread: Verushka
Nááádherné…nejdřív mě trochu zamrazilo,když ho Billík vyhodil,ale pak už to bylo úpe supéééééér…
tak aspon máme důvod, proč se jejich CD jmenovalo zrovna Zimmer483 😉 xDD
[2]: suhlas 🙂
[2]::DD a prvá pesnička bola Reden nie Wir Sterben Niemals Aus :DDD