autor: Doris
Bill se už jakou dobu motal po kuchyni. Dělal si hrnek kávy a zběsile přitom hledal pytlík gumových medvídků.
„Tome kam jsi je dal?“ otočil se na svoje dvojče a ruce si zarazil v bok. Být v kuchyni kdokoliv jiný, myslel by si, že Bill trpí samomluvou. Bill byl jediný, kdo Toma viděl a stejně tak i slyšel. Tom se jen zasmál nad bratrovým lamentováním.
„No já určitě. Zkoušel ses dívat sem?“ přešel k jedné skříni a poklepal na ni nehtem. Bill se oklepal, když Tom prošel jeho tělem a jeho tak ovanul mráz. Ano. Tom byl duch.
„Myslel bych, že tě to za ten měsíc přestane bavit.“ Zamračil se a dlaní si přetřel naběhlou husí kůži na druhé paži. Tom už byl měsíc mrtvý. Sjel se svým milovaným autíčkem z dálnice, když se pozdě v noci vracel domů.
Ani on sám nevěděl, proč tu zůstal. Proč jeho duch neodešel. Nějak nemohl. Ale věděl, že věčně tu nezůstane. Jednou přijde ten den, kdy bude muset svému bratrovi říct definitivní sbohem. Bill tenkrát přemýšlel jestli jeho život ještě má smysl. Jeho bratr pro něj byl všechno. I když nikdy nenašel tu odvahu mu to říct. Říct mu ta dvě slova, která touží slyšet každý. Ale fakt, že se za ním Tom vrátil, zcela změnil jeho pohled na věc. I když to byl pro Billa pochopitelně šok a myslel, že zešílel. Bál se, ale i to ho přešlo. Teď žil, jako by se snad ani nic nestalo, když měl Toma stále u sebe. Jediné, co ho trápilo, bylo, že teď už neměl vůbec žádnou naději, že by s ním jeho bratr sdílel ony city. Jestli vůbec předtím nějaké naděje byly. To už teď stejně nezjistí. Bill zakroutil pusou a došel k oné skříni. Už teď mu bylo jasné, že až ji otevře najde přesně to, co hledá.
„Tam jsem je ale určitě nikdy nedával.“ Odsekl, popadl celý pakl a svoji kávu, a odebral se do Tomova pokoje. Naučil se tam trávit spoustu času. Nehnul snad ani s jednou věcí, co se tu nacházela. Nechtěl nic vyhodit ani změnit. Tomovy věci pro něj byly snad jako svatý grál.
Tom na něj už několikrát naléhal, ať se těch věcí zbaví. Jemu už k ničemu nebyly. Billa ale už jen ta představa vytáčela. Jediné, co z Tomovo věcí změnil, byla jeho Gibsonka. Hned ten večer, co se stala ta událost, si ji odnesl z Tomova pokoje do svého, aby ji mohl smáčet slzami a hladit dlaněmi, jako by to byl Tom. Už v jeho pokoji zůstala.
„Tome… proč máš vlastně to zrcadlo na stropě?“ zeptal se Bill usazený na Tomově posteli, když na sebe znovu koukal do toho kusu skla a ládoval se milovanými medvídky. Tom se upřímně zasmál. Seděl vedle Billa, ale jeho odraz vidět nebyl.
„Bože, Bille….neříkej, že vážně nevíš. Jsi tak pomalý, nebo tak nezkušený?“ popíchl svého bratra a Billovi zrůžověly tváře. Úplně nezkušený sice nebyl, ale očividně neholdoval podobným praktikám jako Tom.
„Máš to tu kvůli sexu?“ kouknul letmo po Tomovi a rychle si zacpal pusu další sladkostí. Tom jen lehce pokrčil rameny.
„Víš, jak je rajcovní vidět, jak tě například někdo kouří.“ Zkonstatoval Tom. Nikdy mu nedělal problém o těchhle věcech mluvit. Bill to snad i obdivoval, že o tom jeho bratr dokáže mluvit jako o počasí.
„Ne… to vážně nevím.“ Zakroutil Bill hlavou.
„No, stačí si třeba před zrcadlem vyhonit. Zkoušel jsi to?“ zapíchnul Tom do Billa ostrý pohled. Bill překvapeně zamrkal. Tom to řekl úplně stejně, jako by se ho ptal, co měl dneska k obědu. Naprosto bez ostychu. Přitom to byla dost intimní záležitost.
„Kdybych si měl honit u zrcadla, musel bych se k tomu postavit v koupelně na židli.“ Protočil Bill oči a natáhl se po hrnku kávy. „To by mě ta chuť hodně rychle přešla, kdybych měl ještě k tomu stěhovat nábytek.“ Dodal a smočil své rty v teplém nápoji. Tom se upřímně zasmál. Představa Billa stojícího na židli v koupelně a ukájejícího svůj vlastní chtíč, byla přinejmenším směšná.
„No vidíš. Proto je děsná výhoda mít ho takhle na stropě.“ Pokejval Tom hlavou a chvíli Billa pozoroval. Bill se lehce kousal do rtu a to byla jasná známka toho, že o něčem přemýšlí.
„Chceš to zkusit?“ povytáhl Tom obočí a Bill se div nezakuckal lokem kávy. Raději hrnek zase odložil na stolek.
„Co? Ne… ne… já jen… jen jsem tak přemýšlel.“ Zakoktal se Bill a jeho tváře doslova hořely červení. Ano, přemýšlel. Nebo spíš si představoval. Doslova živě dokázal vidět ten obraz, jak jeho bratr leží na téhle posteli a pohledem sám na sebe se uspokojuje.
„Jo… jasně, že chceš. Červenáš se.“ Zasmál se Tom a fouknul Billovi do ucha, až se Bill oklepal.
„Klidně to zkus.“ Pokrčil Tom ledabyle rameny. Bill k němu stočil svůj čokoládový pohled.
„To nejde jen tak.“ Pípnul sotva slyšitelně. Připadal si nanejvýš trapně. Tom se k němu přišoupl o něco blíž a naklonil se k jeho uchu.
„Pomůžu ti.“ Zašeptal a Billa tak znovu ovanul ten chladný vzduch. Mikroskopické chloupky na krku se mu naježili. Přivřel oči a olízl si rty, které až příliš rychle vysychaly. Tom byl sice duch, ale to nemohl změnit nic na Billových citech. A teď, když byl tak blízko… snad i ta nedosažitelnost ho vzrušovala.
„J-jak?“ vydechl Bill. Co to do jeho bratra vůbec vjelo? Lehce k němu natočil hlavu. Bill tak blízko a vlastně tak daleko. Věděl že se ho nedokáže dotknout. A přitom tak moc chtěl. Tom se jen pousmál.
„Co tě vzrušuje?“ pousmál se a pohladil bratra po krku. Bill to nezaznamenal jako normální dotek. Bylo to znovu jen chladné ovanutí, ale líbilo se mu to.
„Ty.“ Vypadlo z něj zcela automaticky, aniž by si to vůbec uvědomil. Došlo mu to, až když ten mrazivý chlad ovanul jeho tvář a zejména rty. Bill otevřel oči. Tom ho políbil. Bill to snad nechápal. Zmateně zatěkal očima kolem sebe, a když se Tom odtáhl, přiložil si prsty na ústa.
„Tys mě…“ díval se na Toma zmateně. Tom jen přikývl a lehce se usmál.
„Bille….vím to už dlouho. Vím, že mě miluješ.“ Promluvil měkce a Bill nestačil zírat. Jen provinile sklopil zrak, ale mrazivý vánek od Tomových dlaní ho opět donutil ho zvednout. Tom nevypadal, že se zlobí. Možná dokonce naopak.
„I já tebe, Bille. Byl jsem tak hloupý, že jsem to neřekl. Když jsem si to zrcadlo kupoval… doufal jsem, že v něm jednou uvidím nás dva.“ Billovi se rozbušilo srdce a hledal slova, co by měl říct. Tom ale mluvil dál.
„Teď v něm můžu vidět jen tebe, ale chci tě tam vidět. Chci, abys měl ten pocit, jako bych se s tebou miloval. Protože to jsem chtěl.“ Šeptnul Billovi do ucha a Bill se pod tím návalem chladu znatelně zachvěl. Ale nemohl říct, že by mu byla zima. Ztěžka polknul a rozechvělýma rukama ze sebe stáhl triko i tepláky. U spodního prádla se ještě zarazil a váhavě koukl na Toma. Ten se jen povzbudivě pousmál a přikývl. Bill si tedy dodal odvahu, zajel dlouhými prsty za gumu boxerek a stáhl je ze sebe. Trochu se styděl. Už jen proto, že když se položil do Tomovy postele, viděl v zrcadle jen sebe, přestože jeho bratr se skláněl nad ním. Asi si vážně zapomínal uvědomovat, že Tom je jen duch.
Tom sjel pohledem celé bratrovo tělo a neubránil se vzdychnutí. Tak moc toužil po tom ho mít takhle ve své posteli. Jen teď už nemůže dělat všechno to, co vždycky chtěl. Položil dlaň na Billův hrudník a pomalu s ní sjížděl k bříšku. Sledoval přitom výraz v Billově obličeji. Billovi okamžitě naskočila husí kůže. Bylo to tak studené, a zároveň tak hřejivé. Uvnitř ho to hřálo, protože věděl, že to je právě Tom. Díval se na něj zpod přivřených víček. Vypadal tak vážně a soustředěně, když jeho dlaň bloudila po Billově těle. Ten mrazivý vánek byl tak vzrušující, že Billa donutil zavzdychat.
Neubránil se občas se podívat do zrcadla. Musel uznat, že to bylo vzrušující. Viděl své vlastní tělo chvějící se pod návaly vzrušení. Tom se sklonil ještě víc a Billovo tělo zasypával polibky, zatímco jeho ruce klouzaly na boky. Bill postupně i přestával vnímat, jak moc studené ty doteky jsou a vnímal jen to teplo uvnitř jeho těla, co mu způsobovaly. Připadal si chvilkami snad až perverzně, když v zrcadle viděl jen sebe se svou stále se zvětšující erekcí, a přitom se sám sebe ani nedotkl. Poprvé viděl, jak se tváří, když je vzrušený. To ale nebylo to, co chtěl sledovat. Chtěl vidět především Toma. Zapřel se o lokty a díval se na něj. Mráz po jeho těle se stále posouval až se zastavil na podbřišku. Bill zasténal a lehce se prohnul v zadech. S napětím čekal, co Tom udělá, ale taky věděl, že se udělá aniž by na sebe nějak sáhnul. Stačil mu ten chlad, co vycházel z Toma. I kdyby Tom neudělal už vůbec nic, z Billa už by to nevyprchalo. Tom ale posunul své rty ještě níž a přejel jimi celou délku Billova penisu.
„Oh, sakra, Tome…“ zasténal Bill a v dlaních stiskl peřinu pod sebou. Několikrát mu v penisu zacukalo a v krčních tepnách cítil, jak mu pulsuje krev. Tom nepřestával. Jen své rty otíral o penis svého bratra a občas povysunul jazyk. Billa to dohánělo k šílenství. Bořil hlavu do polštáře, když se mu podlomily lokty a ztěžka naprázdno polykal. Teď už viděl v zrcadle sebe v naprosto blaženém stavu. Jak moc litoval, že tam nemůže vidět Toma. Stačila ale jen představa toho, jak by to vypadalo, a jeho tělem projela vlna toho nejvíc blaženého pocitu. Svůj výraz při orgasmu už neviděl, jelikož mu klesly víčka. Chlad z jeho těla pomalu zmizel a když otevřel oči, uviděl Toma nad sebou. Snažil se co nejrychleji uklidnit dech. Tom se pousmál a pohladil ho po tváři.
„Vždycky jsem tě chtěl takhle vidět.“ Vydechl a propadal se do bratrových oči. Byl ale najednou vážný. Bill se usmál, ale hned zvážněl, když si všiml bratrova výrazu.
„Co se děje, Tomi.“ Nakrčil obočí. Tom jen lehce vzdychl. Přišlo to. Musel jít. Cítil to.
„Musím jít, Bille.“ Šeptl a sledoval, jak Bill ztěžka polknul a jeho oči se začaly lesknout. Pochopil to hned, co tím Tom myslí.
„Ne, Tomi… nemusíš. Zůstaň se mnou.“ Zakňučel a nesouhlasně kroutil hlavou. Proč teď musí jít. Proč ho má znovu ztratit? A tentokrát navždy. I Toma to mrzelo. Nechtěl tu Billa nechat. Ale věděl, že musí. Možná, že právě tohle byl ten důvod, proč nemohl odejít hned. Napřed musel Billovi říct o svých citech. Že i on ho celou tu dobu miloval. Možná jim prostě bylo souzeno si to říct za každou cenu. Jenže jejich cena je rozloučení.
„Bille… dokud na mě nezapomeneš, tak budu s tebou. Ale ty máš ještě život před sebou. Nepromarni ho a já na tebe počkám. Když budeš šťastný… budu i já.“ Šeptal Tom zoufale a v prstech mnul Billovy havraní vlasy. Jako by mu je čechral vánek. Billovi stékaly slzy po tvářích. Teď se má naučit žít bez Toma?
„Tome, já tě miluju.“ Zavzlykal a natáhl k němu ruku. Dotkl se jeho tváře. Necítil nic jiného než chlad. Jako by ruku položil do ledové vody, ale byl to Tom. Dotknul se Toma.
„I já tebe, Bille. A budu tě milovat pořád. I když ty budeš milovat jiného, protože vím, že za mnou jednoho dne přijdeš.“ Pousmál se Tom a sklonil se nad Billa, aby ho mohl ještě jednou políbit. Nechtěl, aby Bill svůj život promarnil, nebo si ho dokonce vzal. A věřil, že se to nestane. Že ho Bill poslechne.
Billovy rty zvonu ovanul ten mráz. Zavřel oči a ruku nechal na Tomově tváři. Mráz postupně ustával, až se ztratil docela, a když Bill otevřel oči, byl v pokoji naprosto sám. Několikrát popotáhnul, když mu došlo, že Toma už neuvidí. Přehodil přes sebe jeho peřinu a schoulil se do klubíčka. Nasál tu vůni, která tu po Tomovi zbyla, vzhledem k tomu, že povlečení od nehody nepral.
„Počkej tam na mě, lásko.“ Zašeptal do prázdného pokoje a otřel si slzy. Kvůli Tomovi bude silný a splní to, co si přál.
autor: Doris
betaread: Janule
to je tak krásný .. tak dojemný možná sem cíťa ale normálně se mi teď kutálej slzy po tváři upa si to umím představit jak Tom odchází a Bill pláče .. moc moc moc krásný 😉 =3 ♥
To byla nádhera, ale zároveň tak strašně smutné. Normálně mě v očích štípou slzy. Je mi jich tady obou strašně moc líto, takovéhle povídky strašně moc prožívám… 🙁
Nádherná povídka, moc se mi líbila ♥♥♥
inspirace v Myrtilles?
…tak už zase pláču…to bylo naprosto nádherný…
♥♥Něco naprosto jiného od ostatních povídek!!A naprosto něco DOKONALÉHO!!Opravdu krásnéé!!tohle by mě ani ve snu nenapadlo::-)♥♥
Tak takhle krásnou jednodílku jsem už dlouho nečetla.. Jednoduše dokonalost… Miluju povídky, které mě dokážou dohnat k slzám…:')
Úžasný… A originální nápad… Bude to jedna z mála povídek, které si přečtu ráda i víckrát ♥
[4]: Myslíš ty zrcadla? xD Další milovník Myrtilles ♥♥♥?
Bože táto poviedka bola priam dokonalá. Popis mŕtveho Toma, ten chlad, dokonalé bozky. Celé to bolo dokonalé a vo mne to zanechalo prekrásny zážitok.
Upřímně, být na Billově místě, asi bych se zabila… aa, to je tak hezký a dojemný, brečím z toho 🙁
Bože tak to je 🙁 já fakt brečím
[4]: Co to je?? Neměla jsem inspiraci nikdě. Prostě mě to napadlo. Tohle vážně nevim co je
[13]: Doris, mrkni na toto:
http://myrtilles.blog.cz/rubrika/myrtilles
jedna neuvěřitelná povídka, to asi myslela kajmanka
[14]: jeej to je moc dlouhý. Se mi číst nechce.
No každopádně jsem onějaké povídce na toto téma (nebo o co tam jde) neměla ponětí. Chodim jenom n tenhle blog a ani tady toho nečtu zrovna moc. Takže ne….neměla jsem inspiraci v Myrtilles. 🙂
[15]: Doris, něco podobnýho se mi stalo Časoprostoru, když jsem psala něco o fialový barvě, mám dokonce pocit, že jsem tam napsala "hnus fialovej",:-D což je sousloví, který používám od dětství pro něco, co je hnusný :-D. Nějaká uctívačka Myrtilles se mě tam zeptala, jestli jsem se tou fialovou inspirovala tam. 😀 Tam hlavní postava Alan má fialový vlasy, tak měla zřejmě pocit, že Syhrael vynelazla fialovou barvu a má na ni copyright… 😀 v pohodě, tenkrát mě to jen příšerně naštvalo, protože to jsou úvahy malejch harantů. Jako by všichni četli Myrtilles a opisovali z nich.. sice jsem tu povídku pro Syhy celou betovala, ale na zrcadla jsem vzpomínala hodně dlouho, než mi svitlo, kde to tam bylo 😀 Takže nejspíš v Myrtilles vynalezli i zrcadla na strop, víš? 😀 Syhrael bude mít radost, až jí napíšu, že si má zažádat o patent 😀
[16]: Ach tak…..tak to mi dooost uniklo. Že se hluboce omlouvám :DDD Hnus fialovej používám taky od mala. Bože tak to já rychle začnu oužívat něco jiného :DDD No ale tak aspoň že vím kde to teda je. Ale jsem líná to číst 😀
[16]:[17]:
Holky, musím přiznat, že patřím taky mezi "uctívače" Myrtilles. Tuhle povídku miluju, protože je prostě skvělá a nezapomenutelná a kdykoliv vidím někde slova jako fialová, borůvky, chudokrevnost a tak, to prostě nejde si na ni nevzpomenout =) A při těch zrcadlech tady jsem si taky hned vzpomněla na zrcadla v Bernardově ložnici, xD, a v žádném případě mě ani nenapadlo, že by se Doris nějak inspirovala, nebo něco opsala, to ani náhodou, jenom mi přišlo fajn, že se mi tím připomnělo něco příjemného, co mám ráda =). Myslím, že i chudák Kajmanka tím rozhodně nic takového nemyslela…Já když někde napíšu, že mi to připomnělo Myrtilles (nebo taky cokoliv jiného), v žádném případě tím nemyslím, že autor dotyčnou věc nutně četl, nebo že z ní dokonce opisoval..tudíž svoje myšlenky za úvahy malého haranta nepovažuju =D
Mimochodem , "hnus fialovej" používám taky, stejně jako Kelíšová, a ta Myrtilles určitě nečetla..xDDD
[18]: No jo, Jani, ale když ti někdo napíše, že ses u "hnusu fialovýho" inspirovala v Myrtilles, je to s ním asi dost na pováženou 😀 Si představ, co si asi o chudince Alánkovi myslí, když jí to napadne při zmínce o hnusu 😀
Ono uctívání ocaď pocaď, jak se říká, ne všechna přirovnání sedí 😀 Proto ta zmínka o harantech, ale hlavně si pamatuju, že mě to tenkrát prostě naštvalo, jak může někdo něco takovýho vůbec vymyslet a podsouvat mi při tak absurdní věci inspirací něčí povídkou. Fialová je prostě normální barva a nemůžu za to, že ji někdo objevil až v Myrtilles 😀 A co víc… nejhorší je, že od tý doby se bojím kdekoliv v povídce fialovou použít, aby na mě zase nějaká uctívačka nevykoukla a nezakukala, že to mám z Myrtilles 😀 Já je četla, takže je znám, a nejsem jejich uctívačka, přijde mi to stejně dobrý jako spousta dlaších úžasnejch povídek a daleko radši mám Prázdniny nad kočku, kde jsou tihle dva epizodní postavy.
Je spousta dobrých povídek, kde už se toho napsalo spousta, ale jen u Myrtilles jsem zaznamenala tenhle fenomén, kterej je podle mýho mínění k ostatním autorům naprosto nefér. Zrovna teď čtu het povídku od Madisoon, kde si Tom s manželkou pořídili celou soupravu zrcadel do ložnice, ale nikdy by mě nenapadlo jí do komentáře napsat "jů, ty ses inspirovala v Myrtilles, že jo?", protože ani netuším, jestli je četla. Tak asi takhle.. prostě mě to tenkrát rozčílilo a považovala jsem za nutný Doris vysvětlit, o co kráčí. Nic proti Myrtilles nemám, Syhy mám taky ráda, ale uctívači její povídky mi občas prostě pijou krev svou snahou cpát to všude, kam se to vejde. 🙂
Kelišová, no jo, ta to taky říkala, to máš pravdu :-D, velebnosti! 😀
U Jehoviše!
Chcu ho taky vidět v tom zrcadle, krucinál! 😀
*Ano a tady se pozná, kdo čte Myrtilles a je tím posedlý a v životě nebyl v doupěti Fantasmagoria, protože tam je tolik povídek se zrcadly na stropech z Benátek.. 😀
Doris, nic si z toho nedělej, i když Myrtilles můžu doporučit k šálku jahodového čaje se smetanou ^^
Dneska je těžký napsat něco opravdu originálního. Snad každý nápad už prostě byl napsanej. Myslim že kdybysme vzali jakoukoliv povídku z tohohle blogu a důkladně zapátrali, našli bysme podobný nápad už někde jinde. O těch zahraničních povídkách nemluvě. 🙂
Ale i přesto děkuju že se to líbilo 🙂
Uf, tak tohle byla nádhera… Úplně mě mrazí^^ Myslím, že zážitek z téhle povídky ve mně zůstane ještě hodně dlouho…
sakra, to je smutný, tady brečim jak želva. ach bože…ale naprosto nádherný!
Neskutočne originálny nápad.. 🙂
Tak to je hrozně smutný,ale krásný zároveň,když jsem to četla uplně jsem se do toho zařrala a připadala jsem si tak bezmocná..jako Bill..Ty příběhy jsou fakt někdy tak smutný,ale tento je fakt krásnej,.
ááááh, už nemůžu. pro dnešek tě mám dost Doris. 😀 zmáhá mě dehydratace z toho věčnýho brečení nad tvými povídkami. 😀 jsou prostě příliš skvělé a moje slzy si určitě zaslouží.
musím se jít tulit, až tak velký pocit smutku a prázdnoty v sobě díky příběhu mám. 🙂
každopádně pokračuj v psaní, někoho jako ty twincest rozhodně potřebuje. 🙂
To bylo tak strašně moc emotivní… Až jsem zamáčkla slzu 🙂 Moc se mi to líbilo <3