autor: Tenshi88
„Simone, uklidněte se! My je najdeme. Všechno bude…“
„Hlavně neříkejte v pořádku!“ Davidův pokus uklidnit hysterickou matku dvojčat byl přerušen jejím křikem. Chápal to. A neuměl utěšovat. Nadechl se a oddálil telefon od ucha. Čekal, až se uklidní. Po chvilce linka opravdu utichla.
„Simone?“ Ozývalo se pouze zoufalé vzlykání.
„Slibte mi to,“ zašeptala a z jejího hlasu byly patrné slzy.
„Prosím?“
„Slibte mi, že je najdete.“ David slyšel ten zoufalý podtón, potřebu mít naději… Proto se slovy: „Slibuji, že udělám, my všichni uděláme, všechno pro to, abychom je našli,“ zavěsil. Složil hlavu do dlaní. Tohle bylo to nejhorší, co kdy zažil.
Zlomeně zamířil ke zbytku kapely, oznámit jim tuhle „zprávu“. Bude to špatné, to věděl hned, jakmile vstoupil do jídelny. Georg s Gustavem se právě vesele smáli nad obědem. Jakmile je viděl, měl chuť se otočit a prostě utéct. Nadechl se. Všimli si ho.
„Davide? Děje se něco? Vypadáš docela blbě.“ Oba se zasmáli. Sedl si a nadechl se. „Vlastně…“
Billa probudily sluneční paprsky, které bez překážky bloudily po jeho tváři. Zavrtěl se. „Ještě chvilku…“ poté se prudce vymrštil do sedu v náhlém záblesku reality. „Panebože,“ vydechl jenom při pohledu na tu zkázu před sebou. Všude se válely trosky jejich lodi. On sám seděl na písku a přihlouple hleděl na vlny tříštící se o břeh. Nechápal. Teprve když si všiml těla ležícího nehybně v písku, vyjekl. „Tome!“ Rozeběhl se, nedbaje na krev, co mu tekla z rány na noze, k nehybné osobě. „Bráško!“ Klekl si k němu a zoufale se snažil najít známku života. Po tvářích se mu spustily slzy. Co má dělat? Zoufale vzpomínal na hodiny první pomoci ve škole a připadal si bezmocný. Třásl se. Zdálo se mu, že přeci jenom našel slabý tep. Co když… ne! To teda ne! Jestli mají umřít, tak společně. Ale ne teď, nedovolí to! Začal mu masírovat hrudník. Jedna… dva… tři… nadechl se. Přiložil svá ústa na jeho. Vdechoval svůj vzduch do jeho plic a modlil se. Znovu. Jedna… dvě… když to zopakoval potřetí, ucítil pohyb. Tom začal kašlat. Bill se slzami v očích pozoroval, jak jeho bráška kašle vodu. Jen co viděl, že se jeho hrudník zase pravidelně zvedá v trhavém nádechu, vrhl se mu do náruče a povalil ho do písku. Švitořil mu do ucha, jak se bál a jak si myslel, že… že… Tom ho poslouchal a teprve teď mu došlo, proč se probral s Billovými ústy na svých. Pevně ho objal. „Bille, vždyť ty jsi mě zachránil,“ vydechl mu do vlasů a přitiskl ho k sobě ještě pevněji.
„Snad nejslavnější dvojčata ne této planetě, polovina německé hudební skupiny Tokio hotel, se prostě vypařila. Na své každoroční dovolené si podle cestovní agentury najali soukromou jachtu, v prudké bouři zřejmě nezvládli loď ovládnout. Co se dělo dál, o tom se můžeme jen dohadovat. Pobřeží oceánu je široké a podle badatelů je v této oblasti spousta neobydlených oblastí, kde by s trochou štěstí mohla dvojčata čekat na záchranu…“ Simone už dál nesnesla poslouchat tyhle řeči od lidí, co hledají jenom senzaci. Ona věděla, že žijí. Její chlapečci… Usedavě se rozplakala.
David přecházel po místnosti kolem dokola. Byl v kolotoči. Neustálá prohlášení do tisku, rozhovory pro televizi, vysvětlování… utěšování… on sám by potřeboval utěšit. Věděl, že jako manažer skupiny má zodpovědnost. Musí prostě…
„Připraven?“ Nasadil si sluchátka s mikrofonem a povzdechl si. Odevzdaně přikývl. Znovu a znovu. Georga s Gustavem poslal domů k rodinám. Bránili se, ale věděli, že oni sami nemůžou nic udělat.
Vrtulníky neustále prohledávaly oblast ze vzduchu, policejní čluny brázdily každý kout oceánu s jediným cílem – najít aspoň známku toho, že jsou dvojčata ještě na živu.
„Bille, bráško.“ Tom jemně zatřásl bratrovým tělem. Nechtěl ho budit, ale pořád leželi na pláži a on cítil, jak se mu drobné tělíčko v náručí chvěje chladem. Pak se zarazil. „Bille!“ Bill sebou škubl a prudce otevřel oči, které na něj teď nechápavě poulil.
„Vždyť ty krvácíš. Musíme to vyčistit a…“ začal se zvedat. Bill kolem něj obmotal své štíhlé paže v roztomilém gestu objetí.
„Zůstaň takhle, já jsem se o tebe bál.“
„Bille…“ Tom byl vážně dojatý a věděl, jak se musel jeho bráška cítit, on sám se cítil hrozně jenom při pomyšlení, že by se něco stalo Billovi, ale… „Bráško, teď vstaneme, podíváme se, co zůstalo z našich zásob, ano? Potřebuješ tu ránu vyčistit. Nečerti se. Chceš dostat infekci? Najdeme něco k jídlu, pití a půjdeme spát. Ráno se tu porozhlídneme.“ Vstal, chytil Billa za ruku a táhl ho směrem k troskám, ve kterých rozeznal i svůj kufr. Věděl, že tam měl láhev alkoholu. Vzal ji jen pro případ. Teď se jim bude hodit. Opatrně vytáhl svůj kufr zpoza kusu dřeva a na jistotu sáhl do kapsy a vytáhl lahev vodky. Bill, pozorujíc ho, se uchechtl. „Pojď sem.“ Bill nedůvěřivě krčil obočí nad lahví a snažil se vykroutit.
„Ale Tomí, vždyť to nic není…“ Tom se pousmál a věděl, že teď musí pomalu.
„Sedni si mi na kolena, já ti to poleju a budu foukat, nebude tě to bolet. Pak ti to obvážu, máme štěstí, že tu zůstal můj kufr a ne tvůj,“ chtěl ho poškádlit. Bill měl v kufru vždycky samé zbytečnosti. Na co by jim tady byla žehlička na vlasy? Bill zaúpěl.
„Doufám, že nás najdou brzo.“ Vzápětí sykl, když mu Tom ránu polil, aby mu ji následně obvázal bílým fáčem.
Tom Billovi věnoval dlouhý pohled. „Co se děje?“ Mapoval směr bratrova pohledu a došlo mu to. „Tome…“ zakňučel a v tu chvíli by dal cokoli za svůj kufr. Vážně si neuvědomil, že má na sobě ještě pořád pyžamo. Lépe řečeno pouze kabátek od pyžama a k tomu potrhaný. Když přišla ta bouřka, přece se chystal jít spát… Stál tam v kabátku pyžama s medvídky a cukaly mu koutky.
„Ještě, že já mám oblečení dost.“ Tom se frajersky pousmál a hodil po bratrovi svoje tričko. „Myslím, že víc ani nepotřebuješ. Splní se ti sen nosit dlouhé šaty…“ Tom se rozesmál. Bill se na oko urazil. Otočil se k bratrovi zády. „No tak.“ Bill cítil, jak se bratrovy paže omotaly kolem jeho boků. Byl k Tomovi přitisknutý zády a zaregistroval jeho hbité prsty, jak se potýkají s knoflíčky pyžama. „Zvedni packy.“ Tom mu jemně šeptal do ucha a kabátek mu svlékl. Přejel mu po kůži na zádech, Bill usykl bolestí a zachvěl se. „Máš tady pěknou modřinu,“ zašeptal Tom a dál se díval na jeho záda.
„Asi jsem se praštil, to nic. Už se můžu obléct?“ Tom mu podal své tričko a sledoval, jak se v něm jeho bráška postupně ztrácí. Byl jenom střapatá hlava mezi mořem látky. „Hezky voní. Jako domov,“ zašeptal Bill a nešťastně zakroutil hlavou. Tom mu podal ruku.
„Dal by sis tyčinku?“ Ukazoval na kufr a Bill jenom zamrkal. Třetinu kufru zabíraly čokoládové tyčinky, které měl hrozně rád. Ale…
„Ty přece tyhle tyčinky rád nemáš.“
„Ale ty ano,“ řekl jeho bratr jednoduše a pousmál se. „Tak si vezmi. Když je budeš jíst dost dlouho, vrátíš se domů jako kulička,“ popíchl ho a sledoval, jak se Bill nejdřív s chutí zakousl. Pak se zarazil.
„Jak dlouho, je dost dlouho?“ Tom pochopil.
„Neboj, najdou nás. A zatím…rozhlídni se. Je tu krásně. Nic nám tu nechybí…“ usmál se nad tím, jak Bill zápasí s rozteklou čokoládou. Tyčinka vedla, jedna nula.
„Dobré ráno…“ Tom se na Billa mile usmál a vlepil mu rozvernou bratrskou pusu na tvář. Protáhl se. Spalo se mu krásně. Celou noc cítil klidně oddechujícího Billa nalepeného na svém těle a nevadilo mu to. Cítil se relativně v bezpečí. Prohraboval se mu ve vlasech, když mu bratr ze spánku položil hlavu na hrudník. Byl jako miminko. Právě vycházelo Slunce.
„Bille, podívej.“ Bill zamžoural do nastalého světla. „Škoda, že si to nemůžu vyfotit…“ Tom se zasekl uprostřed věty a s výkřikem: „Já jsem takovej debil…“ se rozeběhl k troskám lodi. Bill na něj hleděl celkem nechápavě.
„Co je? Máš v kufru snad foťák?“ Tom vysypal obsah kufru do písku. „Děláš si prdel,“ vydechl Bill, když spatřil malou, stříbrnou věcičku v jeho ruce. „Ty máš… no ty vole.“ Bláznivě se rozesmál. „Teď ještě řekni, že je tu signál a mě trefí.“ Tom sklonil hlavu nad displej mobilu a vytočil číslo jejich matky. Nápis na displeji jeho naději okamžitě zhasl. Vztekle hodil telefonem do písku.
„David měl pravdu. Tohle byl ten nejblbější nápad, jaký jsem mohl mít…“ zašeptal Bill a provinile sklopil hlavu.
Flashback
„Davide, potřebujeme volno!“ Bill si dal ruce v bok v bojovném gestu a tohle představení doplnil pohledem shora, který si mohl k manažerovi vzhledem ke svojí výšce dovolit. Měl naplánováno něco speciálního a nehodlal se svého plánu vzdát. Už dlouho to mezi ním a bratrem nebylo v pořádku. Chodili kolem sebe jako cizí a on toho začínal mít dost. Potřeboval se zbavit toho napětí. Nemohl se na nic soustředit, když mu v hlavě pořád otravovaly nezodpovězené otázky. Potřeboval být s bratrem sám. Každý rok jezdili spolu na dovolenou a Bill se ji letos rozhodl okořenit. Věděl, že Tom se ještě svého dětského snu být námořníkem nevzdal. Pousmál se. Někdy byl tak dětinský…
„Bille, víš, jak to může být nebezpečné? Budete se muset spolehnout na sebe. A promiň, ale zrovna tebe bych na námořníka netipoval.“ Bill zakroutil hlavou.
„Bude to luxusní jachta, která se prakticky řídí sama! Má ložnice, koupelnu… je naprosto bezpečná! Nemůžeš mi v tom bránit! Prostě to považuj za hotovou věc, já jdu balit.“ Bez dalšího ohlédnutí vykráčel z pokoje a nechal vyjeveného manažera za sebou.
„Víš, já jsem myslel… chtěl jsem být s tebou,“ zoufale tiskl tvář k Tomově paži, dokud neucítil letmý dotyk jeho rtů.
„Bille, omlouvám se.“ Bill k němu zvedl hlavu a něžně se pousmál.
„To já bych se měl omluvit. Promiň, promiň mi to,“ fňukal mu do ucha a usmál se, když mu zakručelo v břiše. Vnímal, jak se Tomova teplá dlaň sune po jeho břiše.
„Půjdeme se podívat po okolí. Třeba je za rohem cukrárna a my tady sedíme, zatímco jsme se už dávno mohli cpát…“ rozesmál se.
„Ještě chvilku zůstaň takhle,“ vydechl Bill a cítil, jak se kolem něj ovinula bratrova ochranitelská paže. „Už nikdy nechci být bez tebe…“
autor: Tenshi88
betaread: Janule
Wow, zajímavý nápad Oo Dvojčata takové v pohodě… 😀 Líbí se mi, jak se v téhle povídce k sobě chovají něžně… 🙂 Roztomilé to je… doufám, že to dobře skončí! 😀
ten Tom je nějakej vybavenej…xD
Ou, Tomowa zásoba sušenek které nepapá a tak se Bill může pořádně nadlábnout ^^ Doufám že tam zůstanou dost dlouho aby se mi chlapečci ještě wíc zblížili xD
hmmm, tahle povídka začíná mít můj obdiv 🙂 dobrý téma!
Milá Tenshi, tvoje jednodílky pokaždý naprosto obdivuju. V originálních nápadech jsi vážně unikát. Když tu byla nedávno tvoje první vícedílka, dost mě překvapilo, že se mi tak nelíbíla. Ani v nejmenším ne tolik, jako tvoje "střípky". A tohle je strašně pěkný. ♥ Zase, neotřelej nápad a moc se mi líbí role dvojčat a jejich postavení vůči sobě… Jsem celá nadšená na druhou čast.
[5]: Tak to máme ohledně vícedílky stejný pocit 😀 Třeba tohle bylo napsáno během pár minut. Dostanu zničeho nic nápad, hodím okamžitě na papír a je to. 😀 😀 Kdežto u vícedílek, přemýšlet kdo, kdy, kde, proč…aby všechno souhlasilo, složité charaktery…obdivuju všechny, kdo dokážou napsat třeba třicet dílů a je to naprosto perfektní. Já si zůstanu u jednodílek a jsem spokojená 😀 Jsem ráda, že se někomu moje psaní líbí. Píšu ráda. 😀 😀 Děkuju
Jenom,aby tam nebyli lidožrouti…xD