Ztráta paměti

autor: Terry

Hoj Twincesáci. Jsem Terry a jednodílovka Ztráta paměti je můj první twincestní počin v mé spisovatelské kariéře. Tak trochu doufám, že se vám to bude líbit. Nápad na tuhle jednodílovku vznikl před pár dny, kdy se po facebooku roznášel fake v podobě Tomovy zprávy o tom, že Bill spadl ze schodů a má amnézii. Proto taky tenhle nápad. No asi bych si měla odpustit další kecy a nechat vás číst.

V nepříliš vzdáleném Německu žili dva chlapci. Dokonce dvojčata, která si byla v mnoha věcech podobná. Spojovalo je nejen bratrské pouto, ale i pouto jiné lásky. Lásky, která byla zakázaná, nepřístupná, a kdyby se o té lásce někdo dozvěděl, okamžitě by je společnost zavrhla. Proto museli svou lásku tajit.

Ona dvojčata se jmenovala Bill a Tom Kaulitzovi. No taky je o ně větší zájem než o obyčejné smrtelníky. Oba byli ve známé hudební skupině. Proto taky musela být jejich láska tajena.

„Bille, pohni. Už takhle jedem pozdě!“ křičel Tom na svoje dvojče, které se neuvěřitelně dlouho připravovalo.

„No jo… už jdu. Jen ještě pár úprav,“ zavolal Bill zpátky.

„Ale pospěš! David a kluci budou naštvaní,“ řekl už klidněji Tom.

Nervózně přešlapoval z místa na místo. Už měli dvacet minut zpoždění a David ho bombardoval esemeskama. Ani na jednu mu neodepsal. Věděl, že to znamená průšvih. Asi po dalších deseti minutách uslyšel z patra podpatky. Bill si zase vzal nějaký extravagantní boty. Tak trochu doufal, že si někde nenabije tlamu, protože by to pak byl trapas jak vyšitej.

„Konečně jdeš!“ zajásal Tom.

„Nepruď pořád!“ řekl mu na to Bill a scházel ze schodů.

Najednou si ale vzpomněl, že něco zapomněl v ložnici a prudce se na schodech otočil. Ale co si ani jeden nepředstavoval, bylo to, že by Billovi na těch schodech podjela noha.

Pak už jen Tom slyšel, jak tělo jeho bratra padá ze schodů dolů. V tu chvíli by se v něm asi krve nedořezali. Rychle běžel ke schodům, ale viděl jen své dvojče bezvládně ležet pod schody.

„Bille!!!! Prober se!!! Lásko, to mi nedělej!“ snažil se ho Tom probudit.

Ale marně. Bill byl v bezvědomí. Nevěděl ani o sobě, ani o tom, co se děje. Při tom pádu se dost ošklivě uhodil do hlavy.

„Bille, tohle mi nedělej!“ Tomovi stékaly po tvářích slzy bezmoci. Jediné, co mohl, bylo zavolat sanitku.

**

Když se Bill probral, byl v nemocnici. Rozhlížel se kolem sebe, když si všiml osoby, která spala na židli vedle jeho postele. Ale tvář té osoby nepoznával. Nemohl si ani vzpomenout na to, jak se jmenuje, natož kým vlastně je. Snažil se být v klidu, ale podvědomí mu říkalo, že z nějakého důvodu, který si pravděpodobně nepamatuje, nemá rád nemocnice. Byl nesvůj a osoba spící na židli tomu nedodávala klidnější vzhled.

Najednou se začal ten spící probouzet.

„Jak ti je?“ zeptal se ho.

„No… ehmm…. Kdo jste?“ zeptal se Bill vyděšeně.

Ten kluk na něj jen vyděšeně koukal. Ale najednou se usmál.

„Bille, hodně blbej fór,“ ušklíbl se ten kluk.

„Kdo je Bill?“ zeptal se Bill znovu.

Najednou ten kluk vyběhl z nemocničního pokoje a nechal Billa samotného. Ale on mu říkal „Bille“, takže se tak nejspíš jmenoval. Ale nevěděl to jistě. Netrvalo to dlouho a do pokoje vešel doktor a hned za ním ten kluk. Nejdřív ho doktor prohlížel, Bill ani nechápal proč.

„Jak je vám, pane Kaulitzi?“ zeptal se doktor. Asi tím myslel jeho.

„No… bolí mě hlava a taky trochu hrudník. Jen jsem trochu zmatený. Kdo je tenhle člověk?“ odpověděl Bill.

Doktor se tvářil taky překvapeně jako předtím ten kluk. S tímhle ani doktor nepočítal.

„To je váš bratr a dvojče Tom,“ odpověděl konečně doktor.

„Bratr? Dvojče?“ divil se Bill.

„No jasně. Copak si mě nepamatuješ?“ ozval se Tom.

Bill jen zakroutil hlavou, že ne. Tomovi se trochu zamotala hlava.

„Co s ním je?“ skoro to vyjekl.

„Pane Kaulitzi, váš bratr má amnézii. Nejspíš to způsobila ostrá rána do hlavy. To by taky vysvětlovalo tu bolest hlavy. Bohužel nedokážeme určit, jestli je ta amnézie krátkodobá nebo dlouhodobá. Možná si vzpomene během pár hodin nebo taky dnů. V nejhorším případě to může trvat měsíce nebo roky. Lidská paměť je nevyzpytatelný jev. Jev, který zatím nebylo možné objasnit,“ uklidňoval doktor Toma, který měl co dělat, aby nezačal brečet.

Jeho vlastní bratr, jeho druhá polovička, si nic nepamatuje. Ani to, co si slibovali, ani jeho samotného.

Tom se vrátil do Billova pokoje a pozoroval ho. Byl tak roztomile zmatený. Teď se Tom musel ovládat. Bill si nic nepamatoval, takže k němu nemohl jen tak přijít a s úlevou ho políbit na jeho hebké rty nebo jazykem mapovat každou skulinku jeho úst nebo si jen tak hrát s kuličkou jeho piercingu. To ho žralo nejvíc. Ale nic mu nezbývalo, než jen mlčet a tajit svou lásku i před tím, komu byla ta láska věnována.

**

Bill se trochu zotavil, ale paměť se mu stále nevracela. Pomalu si zvykal na to, že ten hezký a milý kluk je jeho bratr. Ale něco mu říkalo, že to není vše, co neví o sobě nebo o svém okolí. Ale Tom stále mlčel. Asi mu nechtěl moc zatěžovat hlavu. I když je pravda, že si občas vzpomněl na nějakou drobnost z jeho života, ale o tom radši mlčel. Dokonce i sám Bill si přál to, aby se rozpomněl, protože ho to k Tomovi až nepřirozeně táhlo. Jako by mu jeho vlastní podvědomí skrývalo nějaké tajemství.

„Co si dáš?“ zeptal se ho Tom, když už byl několik dní doma.

Teda jestli tomu mohl říkat domov. Tom mu vysvětloval, že tu spolu bydlí, že se chtěli trhnout od rodičů. Billovi jen nedocházelo, proč zrovna bydlí spolu. Když se někdo chtěl trhnout od rodičů, tak se trhnul i od sourozenců. To mu nedávalo smysl a pořád si tím lámal hlavu.

„Nevím, ale vsadím se, že mě znáš líp,“ odpověděl mu Bill.

Tom hned zmizel v kuchyni a něco tam vytvářel. Po chvíli Bill ucítil vůni, která mu tolik připomínala domov. Začaly se mu vybavovat vzpomínky.

Najednou před očima viděl sebe a Toma, jak stojí v kuchyni a společně vaří a navzájem po sobě pokukují a sem tam se usmívají. Byla to opravdu krásná vzpomínka. Ale stále byla jedna z mála. Chtěl si vzpomenout na víc, ale když se o to snažil, příšerně ho rozbolela hlava.

„Jsi v pohodě, bráško?“ ozval se Tomův hlas.

„Jo… jen mě bolí hlava,“ odpověděl Bill a Tom mu pomohl posadit se na pohovku.

I když se to nezdálo, měl Tom opravdu starost o svého bratra. A to nejen jako obyčejný bratr, ale i jako milenec. Když pomohl Billovi na pohovku, zmizel zase v kuchyni, kde dodělával poslední drobnosti, a pak už mohl servírovat jídlo na stůl. Billovu porci odnesl do obýváku, kde ji položil na stolek před něj.

„Snad ti to bude chutnat. Je to tvoje oblíbené jídlo, kdyby sis nemohl vzpomenout,“ řekl Tom s předstíraným úsměvem a čekal na Billův verdikt. Trápilo ho hlavně to, co musel skrývat.

Když dojedli, kdy byli každý v jiné části jejich obydlí, opřel se Bill znaveně o opěradlo pohovky. To jídlo bylo opravdu vynikající, i když to bylo jeho údajně oblíbené jídlo, pořádně ho ta porce zmohla. Tom na něm nešetřil. Možná proto, že v nemocnici prý zhubnul, ale jemu to nepřišlo. Ale nechtěl se hádat. Zapnul televizi a hned na něj vyskočila jeho fotka z obrazovky. Komentátor mluvil o něm jako o nějakém členovi nějaké skupiny. Když ale viděl nějaké sestříhané záznamy, okamžitě se mu všechno vybavovalo.

On a Tom spolu s Georgem a Gustavem. Tokio Hotel. Jejich splněný sen. Tom a on sám v objetí. On a Tom při vášnivém polibku. On a Tom a jejich nezapomenutelná noc. Jejich sliby. Jejich vyznání. Prostě všechno. Když si už na všechno vzpomněl, hledal Toma po celém bytě. Jenže ho nikde nenašel. Byl zmatený, protože si nepamatoval, že by Tom odešel. Rychle našel svůj mobil a začal vytáčet Tomovo číslo. Jediná odpověď byla ta, že se vyzvánění Tomova telefonu ozvalo z jeho ložnice.

„Super!!! Já si vzpomenu na celý svůj život a on tu není,“ nadával Bill nahlas.

Ale najednou ho někdo chytil kolem pasu a políbil ho na krk. Bill zavýskl, jak se lekl, ale rychle se uklidnil. Otočil se čelem k viníkovi a oči se mu rozzářily.

„Ani nevíš, jak jsem rád, že sis vzpomněl,“ políbil ho Tom na rty.

„Proč?“ zeptal se naoko nechápavě Bill.

„Protože nevím, jak dlouho bych se udržel. Chyběly mi tvé rty, tvoje polibky, tvoje ruce omotané kolem mého krku,“ vzdychl mu Tom do vlasů.

„Miluju tě, Tome!“ řekl Bill a políbil ho na tvář.

„Taky tě miluju, lásko moje,“ řekl nakonec Tom a vášnivě ho políbil.

Vše se vrátilo do starých kolejí. Všichni dělali, jako by se nic nestalo, jen Tom si pamatoval všechnu tu bezmoc a navíc i velké sebezapření. Ale dokázal to vždy skrýt tak, že se ho nikdo na nic neptal. Ale jejich láska byla stále stejně utajovaná a stále v bezpečí jako předtím. Možná víc. Protože si vždy dávali obrovský pozor. Ale byli spolu šťastní.

autor: Terry