autor: Terý
Ahojky… Je to povídka, která vznikla ve škole o hodině… Twincest mi moc nejde, je to jen takový pokus… Budu ráda za váš komentář… Terý.
Sedím v místnosti u okna. Je tu tma. Po tváři mi stékají slzy. Jsou to slzy smutku. Nechal jsi mě tu a ani ses nerozloučil. Pořád mám před očima to, co se stalo. Vidím ty světla auta, které do nás narazilo. Měl jsem zemřít já, ne ty. Byla to má chyba. Kdybych se s tebou nehádal. Poslední, co jsem ti řekl, bylo, že tě nenávidím. Odpusť mi to. Je mi to tak líto. Padá hvězda. Musím si něco přát. Ale co? Přál bych si, abys tu byl se mnou. Ale to už nejde. Dívám se na tu hvězdu, která za sebou nechává dlouhou bílou a zářící čáru. Pořád opakuji:
„Vrať se mi!“
Chci, aby to byl jen sen. Chci se z toho zlého snu probudit. Chci tě zase držet v náruči. Chci tě zase něžně líbat. Proč to už nejde? Dřív to přeci šlo. Proč tu pořád sedím a pode mnou je louže slz? Miluji tě. Nemyslel jsem to tak. Byl jsem tak naštvaný. Proč jsme se museli hádat kvůli takové prkotině? Dívám se z okna. Cítím, jako by mi na záda svítilo světlo. Pomalu se otočím. Dveře jsou otevřené a z nich vychází prudké bílé světlo. Vidím obrys osoby. Jsi to ty. Usmíváš se na mě. Rychle se zvedám a běžím k tobě. Objímám tě. Už tě mám znovu v náruči. Splnilo se mi to. Jsi tady.
„Tome, co jsi mi to udělal? Prosím, odpusť mi to, co jsem ti řekl v tom autě. Nemyslel jsem to tak. Řekl jsem to jen ve vzteku,“ šeptám ti do ucha.
„Já to přece vím. Vím, že jsi to tak nemyslel.“
„Tomí, že tu se mnou zůstaneš. Prosím, že mě tu nenecháš,“ brečím. Nedokážu si představit život bez tebe. Tak moc tě miluji, radši bych zemřel, než bych byl bez tebe.
„To ti slíbit nemůžu. Přišel jsem se rozloučit.“
„Ne, to ne. To mi nemůžeš udělat. Já to tu bez tebe nevydržím,“vyhrkly mi slzy z očí. Nemůžeš mi to udělat. Já tu bez tebe být nechci.
„Billí, no tak. Miluji tě. A vždycky budu. Prosím, neplač, nemůžu se dívat na to, jak pláčeš. Vždycky budu s tebou, i když mě neuvidíš, ale budeš vědět, že jsem s tebou,“ hladíš mě po tváři, po které mi stékají kapky slz.
„Tome můžeš pro mě naposledy něco udělat?“
„Ano, můžu,“ trochu se pousměji.
„Prosím, chci, abychom si spolu naposledy lehli do postele a dívali se na hvězdy z našeho střešního okýnka jako kdysi.“
Usmál ses. Nevím jestli to znamenalo ano nebo ne. Dívám se na tebe trochu nechápavě.
„Jistě, že ano,“ usmíváš se.
Leháme si pomalu na naši postel. Lehám si k tobě tak blízko, jak to jen jde. Nohy si zaplétám mezi ty tvé. Díváme se spolu na hvězdy:
„Tomí, pamatuješ si, jak jsme tu leželi poprvé? Bylo nám sedm let. Leželi jsme tu a povídali si o takových nesmyslech. Dívali jsme se, jak padá hvězda. Něco jsme si přáli. Dělali jsme to tak pokaždé, když jsme viděli padající hvězdu. Víš, co jsem si tenkrát přál? Abych s tebou mohl být pořád. Už jako malý jsem tě miloval. Možná ne tak jako teď, ale pořád jsem tě miloval,“ vlítly mi slzy do očí. Když si vzpomenu na ty krásný chvíle a vím, že už nikdy nebudou, jsem na dně.
„Anebo když jsme nemohli ven, protože se mamka bála nás pustit, když tam bylo 30cm sněhu. Bála se, že se nám něco stane. Neposlechli jsme ji, a šli jsme ven. Bylo nám osm let. Takovou radost jsme měli z toho bílého sněhu.“ Další slza padá k zemi a za ní další a další.
„Potom jsme běželi k tomu velkému rybníku. Mysleli jsme si, že ten led je pevný. Ale nebyl. Ty jsi se, Tome, propadl. Byl jsem tak vystrašený, nevěděl jsem, co mám dělat. Tak moc jsem se bál, že o tebe přijdu. A teď? Opravdu jsem o tebe přišel. Tomí, já nemůžu, nejde to bez tebe žít. Když nám bylo šestnáct let, přiznal jsem se ti, že tě miluji více než jako svého bratra nebo dvojče. Že s tebou chci být navždy. V ten den došlo k našemu prvnímu polibku. Bylo to nádherné. Tak sladké, a přitom ještě tak nevinné. Nikdy na něj nezapomenu. A po měsíci naše první milování. Oh, bylo to tak krásné. Ani jeden jsme na toho druhého nepospíchali. Bylo to dokonalé. Tome, nechci o tebe přijít,“ brečím.
Nejde to zastavit. Nechci žít bez tebe. Dívám se na tebe. Nepláčeš. Ale ten pohled znám. Takovýhle pohled máš vždycky, když chceš být pro mne oporou. Nikdy jsi nebrečel, když jsem plakal já. Ale teď vidím, že se ti lesknou oči.
„Bille, ty víš, že kdybych mohl, zůstal bych. Prosím, neplakej, nemůžu se dívat na to, jak pláčeš.“ Tak rád bych přestal, ale nejde to.
Podívám se do okna, začíná vycházet slunce.
„Musím jít. Miluji tě,“ pohladíš mě a chceš odejít, ale já tě chytnu za ruku.
„Ne, prosím. Já nechci, abys odešel. Nenechávej mě tu. Radši zemřu, než abych tu byl bez tebe,“ jsem zoufalý. Pořád brečím.
„Bille, víš, že to nejde. Musím jít. Slib mi, že si nic neuděláš. Slib mi to, prosím,“ koukáš na mě smutnýma očima a doufáš, že ti to slíbím. Copak chceš, abych byl pořád nešťastný? Slzy mi tečou proudem a tak tomu bude pořád. Tak tedy dobře.
„Slibuji, ale prosím o jednu věc. Prosím, polib mne. Naposledy,“ dívám se na tebe s ubrečenýma očima, pohladil jsi mne po mokré tváři a tvými něžnými rty mě líbáš. Po chvíli odcházíš. Vidím tě jen v dálce.
Kleknu si na zem.
„Tomééé, prosím. Zůstaň. Nenechávej mě tu. Prosím, Tomí,“ už je pozdě. Jsi tak daleko.
Sednu si tam na zem. Pláču. Schoulím se do klubíčka. Zase tu sedím sám. Zvedám se a nahýbám se z okna.
„Miluji tě. Nikdy na tebe nezapomenu, slyšíš, nikdy,“ křičím z okna a je mi jedno, že pod okny chodí lidi. Ať si myslí, co chtějí. Já vím, že mě slyšíš. Znovu si sednu a dívám se z toho okna. Teď nic jiného nedělám. Jen tu sedím a brečím, vzpomínám na ty nejkrásnější dny s tebou. Chybíš mi. Jednou, se zase setkáme. To vím jistě.
autor: Terý
betaread: Janule
je to hezučkatý… sice smutný, ale hezký, takový…. nevim.. nemám slov… 🙂
moc hezká povídka.. smutná ale hezká.. uplně mi vehnala slzy do očí … 🙂
je to sice smutný ale moc krásně napsaný
nádherná povídka, která mě dokázala rozbrečet… opravdu moc povedené 🙂
Je to krásné,skoro mě to rozbrečelo…opravdu se ti to moc povedlo.
Krásná povídka ♥
Já jsem myslela, že když chtěl Bill po Tomovi, aby si lehli spolu na postel a dívali se na hvězdy, že chce vedle něho umřít…
nevím, jestli tě teď neurazím, jestli ano, tak promiň, ale chci být upřímná, protože já to taky od ostatních vyžaduji… možná se tu budu hodně lišit, ale nemůžu říct, že ta povídka byla krásná… jo, je docela hezky napsaná, námět mi nani tak nevadí… ale trochu jsi mě zklamala tím tvým komentářem k tomu… já nevím, ale celou povídku mi to tak nějak zkazilo, nevím, co si teď mám myslet. Docela zmatený pocit mám i na ten rychlý spád věcí… vím, bylo to asi rychlé, ale líbilo by se mi, kdybys to víc popsala, ale na druhou stranu to v sobě mělo tu naléhavost situace… nevím, co si tedy myslet… ale to je jen můj názor, můžeš si klidně říct, že jsem blbá a nerozumím tomu, nebo se nad tím zamyslet a zkusit to zakomponovat do svojí další tvorby… teď ale opravdu neříkám, že to bylo špatný! to já svoje začátky nechci ani vidět, nechci ani tebe urazit, nebo něco podobnýho! jenom jsem chtěla vyjádřit názor a doufám, že se nezlobíš x)