By your side 3.

autor: B-kay
betaread: Janule

Jen co jsem vešel dovnitř, uhodila mě do nosu známá vůně… tuhle vůni bych rozeznal mezi všema, protože nic na světě nevonělo takhle nadpozemsky krásně… A Ema už vůbec ne… Takhle mohla vonět jenom jediná osoba… Osoba, kterou jsem kdysi miloval ze všech nejvíce, ale jak se říká, časy se mění a stejně tak i lidé. A možná právě já patřím k těm, kteří se za ten rok dokázali hezky změnit! Už jsem byl rozhodnej a raději jsem ubližoval holkám já, než aby mi bylo ubližováno… Jako bych chtěl všechnu tu bolest, kterou jsem cítil, přenést na ně… Jako bych se chtěl pomstít za to, co mi způsobila právě láska… Tohle slovo jsem nesnášel a už jsem jej nikdy nechtěl slyšet…

O lásce se říká, že je to nádherný cit, který je ten nejvzácnější a nejčistější… Ale jaký smysl má vůbec milovat někoho, když vám stejně jenom zlomí srdce a pošlape po něm jako po kusu hadru?! Kdysi jsem si také myslel, že já se nikdy nezamiluju, ale… plány se mění a já byl zamilovanej ještě dřív, než jsem si to vlastně stihl nějak uvědomit. Ale také mé srdce bylo na dvě poloviny ještě dřív, než si vlastně uvědomilo, že někoho miluje. Od té doby už žádné holce nevěřím. I kdyby mi vyznávaly lásku hodiny, stejně bych jim už nevěřil… on mi taky sliboval… také mi vyznával lásku… a kde skončily jeho sliby?! V zapomenuté části mého srdce, kterou jsem už nikdy nechtěl otevřít! A také ji ani neotevřu! Už nikdy a nikomu! Jenom jediná osoba mohla do mého srdce vejít a já doteď lituju, že jsem jí to dovolil tak snadno. To jsem však ještě ani netušil, jak moc toho budu litovat, protože kvůli téhle chybě jsem přišel o všechno…

Nejenom že jsem ztratil svého bratra… dvojče, ale také jsem ztratil jedinou lásku mého života, vyhodil jsem jej z kapely, k odchodu tří zpěvaček jsem dopomohl také já, protože jsem je sprostě využil, stejně jako ty mě, Bille! A to se prostě nedá zapomenout…
„Co tady děláš?“ vydechl jsem a vzteklým pohledem jsem pozoroval tvé unavené tělíčko, které se tiše rozvalovalo na druhé posteli, která se skrývala v rohu mého pokoje. Tuhle postel jsem já osobně nepoužíval, byla tady spíš, kdybych si jsem přivedl kámoše nebo tak… Ale to se stejně nestalo. Já byl po nocích raději sám, a přes den jsme beztak neměli čas vůbec na nic… takže byla ta postel zatím prázdná… stejně jako moje srdce – možná plnilo funkci srdíčka, ale uvnitř bylo prázdné a nevyužité… Jeho oči se na mě nesměle zahleděly a jeho rty se zúžily do tenké štěrbinky, jak se opatrně posadil. Jeho klidný hlas ve mně vyvolával smíšené pocity.
„Mluvil jsem s klukama a Davidem. Prej by byli rádi, kdybych se vrátil,“ šeptl a já viděl, že jeho rozhodnost pod mým pohledem malinko poklesla.
„Ou, tak kluci by byli rádi,“ vydechl jsem a musel jsem sršet zlostí, jelikož jsem v jeho očích zahlédl stopy strachu a nejistoty… Tady to máš, Bille. Možná žes čekal brášku, kterej tě přivítá s otevřenou náručí, no to ses spletl! Já už tvým bráškou nejsem hezky dlouho! V den, cos mě podvedl, jsi mě úplně ztratil… stejně jako já tebe. „A to, že by se třeba mohli poradit také se mnou, je jaksi nenapadlo, co?!“ vyštěkl jsem po něm a dlaní jsem ukázal ke dveřím. „Vypadni pryč,“ šeptl jsem a svůj zoufale unavenej pohled jsem upřel na jeho kufry, které se krčily u rohu postele.
„Já ale nikam nejdu!“ řekl rozhodně a založil ruce na prsou. Nevěřícně jsem sledoval, jak se spokojeně rozvaloval v peřinách, a přitom ze mě nespouštěl pohled.
„Bille, vypadni odtud, nebo ti pomohu já!“ varoval jsem jej naposled. Ten malej hajzlík mě už hezky štval. Copak mu nestačí, jak moc mi ublížil?! Nestačí mu, že je ze mě tahle troska jenom kvůli němu?! Bill však nevypadal, že by se mě nějak zalekl. Jeho pohledu se znovu vrátila ostrost a smyslnost a malinko naklonil tvář, aby se mi mohl vysmát i výrazem.
„A copak uděláš? Uhodíš mě snad?“ vydechl a svádivě si přejel jazykem po spodním rtu. Já nejdřív opravdu nevěděl co dělat. Zmateně jsem hleděl na ten kousek kovu, kterej se jenom na malinkatou chvilinku objevil u jeho rtů, aby pak znovu mohl zmizet v jejich hloubce… Doteď si přesně pamatuju, jak dokonale chutnaly jeho horlivé polibky právě díky tomu malinkatýmu zářícímu kovu, kterej mně zdobil koutek rtů.
„Ty víš, že jsem tě nikdy neuhodil, ale to ještě neznamená, že bych nemohl teď!“ řekl jsem rozhořčeně, když si znovu jenom líně odfrkl, ztratil jsem nervy a jako blesk jsem se přiřítil k posteli, na které se doteď vyvaloval. Jedním prudkým pohybem jsem si jej strhnul do náruče a zpříma jsem mu hleděl do náhle vyděšených očí. Bože můj… byl nádhernej…

„Co chceš dělat?“ pípl a mírně polekaně zamrkal dlouhýma řasama. Jeho podmanivá vůně z něj intenzivně sálala a já bych jej cítil, i kdyby byl ode mě na míle daleko… tuhle vůni prostě nelze jenom tak zapomenout… Cítil jsem ji pokaždé, když mě líbal, ale ještě nikdy jsem necítil vůni jeho těla jako takovýho… protože to štěstí měla jenom ona!
„Teď tě vyhodím z mého pokoje a za tebou hezky poletí všech tvých pět kufrů,“ vydechl jsem a mírně pobaveným výrazem jsem sledoval, jak jeho očka ustrašeně sklouzla na pět velikejch kufrů u postele. „Příště neprovokuj,“ špitl jsem a táhl jsem jej sebou hezky ke dveřím.
„Sakra, dost. Okamžitě toho nech!“ vztekal se a klopýtal za mnou, jak jsem jej pevně táhnul za lem trika. „Chodit umím i sám,“ vydechl nadurděně a jeho útlá ramena se mi najednou vyškubla ze sevření, ale jaksi ztratil rovnováhu a přistál na zemi. Já se nad něj postavil s pobaveným úšklebkem.

„Hmm, nezdá se mi,“ řekl jsem schválně, ale to jsem netušil, že v příštím okamžiku budu ležet na zemi také, protože moje ctěné dvojče se prostě rozhodlo mě připravit o nervy. Drze mě potáhnul za lem džín, takže jsem se skácel přímo na něj. „Tak tohles neměl,“ procedil jsem skrz pevně sevřený rty a chtěl jsem jej znovu vytáhnout na nohy, ale jelikož můj „bráška“ si chtěl hrát na rovnocennýho, začali jsme se tam šťouchat a válet na zemi…

Nedá se to nazvat rvačkou, ale nebylo to ani milé pohlazení nebo něžné doteky. Prostě jsme se tak nějak dobírali, já jej tahal za vlasy, on mě zase kousal do rukou… Ale stejně pravej důvod nebyl jeho návrat do skupiny. Jako bychom si tím chtěli nějak ublížit ještě více. A vrátit si všechnu tu bolest…
„Okamžitě toho nech,“ zavrčel, když jsem jej konečně nějak zpacifikoval a přehodil jsem si jej přes rameno. Jeho drobné pěstičky mi naléhavě bušily do zad a jeho rty mi do ucha syčely ne příliš lichotivá slůvka.
„Klidně si mel co chceš, stejně ti to nepomůže,“ vydechl jsem a najednou jsem cítil, že se jeho rozbouřený tělíčko jaksi rázem uklidnilo a jeho hlava odevzdaně poklesla na mé rameno. Prudce jsem přivřel oči hned, jak jsem ucítil jeho horký dech na svým krku a mé rty se neubránily jemnému vydechnutí. Cítil jsem zběsilej tlukot jeho srdíčka a také jsem uslyšel jeho tichej vzdech.
„Gustav mi řekl, že mě nenávidíš… je to pravda?“ špitl do ztichlého pokoje a já najednou v té větě cítil něco zvláštního… jako by to nebyla pravda… jako bych se o nenávisti k němu nikdy nezmínil. Pomalu jsem jej položil zpátky na zem a rozhořčeně jsem se mu díval do posmutnělé tváře. „Protože já tě taky nenávidím,“ špitl tichým hláskem a nesměle se mi zahleděl do očí. Jeho horkej dech ovanul mou tvář a jeho oči naléhavě hleděly na mé rty. Ale jakmile se jeho tvář začala sklánět k té mé, prudce jsem jej odstrčil.
„Klidně si zůstaň v kapele, ale se mnou nepočítej,“ vydechl jsem tiše, vzal jsem si polštářek a deku a odešel jsem do vedlejšího pokoje, kde jsem měl něco jako menší obývák, ale hlavní bylo to, že tam byl prostorný gauč…

autor: B-kay