autor: B-kay
betaread: Janule
betaread: Janule
Takže miláčkové :). Dospěla jsem k poslednímu dílku téhle povídky. Snad se vám tedy líbila a ještě na závěr bych chtěla, jako vždy, něco napsat, proč vlastně vznikla…Tahle povídka byla inspirována písní Heilig. Já tuhle skladbu prostě miluju, jak v němčině, tak i v angličtině a při psaní jsem většinou poslouchala právě jí. Ani mě nenapadlo, že by ta povídka měla takovej úspěch… Víte, já jsem už četla hodně různejch povídek a ty prostě všechny začínají stejně, dokonce i ty mé…proto byla tahle jiná. V ostatních je totiž stereotyp – polibek, líbání, doteky, milování…Já jsem nad tím malinko přemýšlela a zkusila jsem to vzít pozpátku, takže vlastně motivem téhle povídky bylo, dopracovat se od milování k polibku a vlastně umění doteku…
Tahle povídka měla ukázat na to, že i něco, co se vám zdá tolik typické a známé, a myslíte si, že už vás ničím nedokáže překvapit, dokáže více než to.
Tedy aspoň podle mě není hrdina ten, kdo dokáže tiše milovat, ale ten, kdo miluje a nebojí se přiznat svých citů. Proto se pro mě stala hlavním motivem píseň Helig…
Tak to bude ode mě asi všechno. Ještě jednou mocqy děkuju za krásné komentíky, a doufám, že se vám má práce bude líbit i nadále :-*
Vaše B xD
Cestu domů bych mohl označit jediným slovem – obyčejná… Nemohl bych říci, že nudná, protože slovo nuda od vzniku kapely prostě neznám.
Nebyla ničím výjimečná. Všechno bylo stejné… stejné rozhovory, stejná zábava, stejné vtípky a u mě i nucený smích. Neměl jsem náladu smát se Geovým vtipům, které jsem slyšel už stokrát.
Byly sice směšné, Gustav se málem smíchy udusil, ale mě prostě dnes směšné nepřišly.
Bill se od nás odpojil asi před dvěma hodinama a se slovy, že je unavenej, nám popřál dobrou noc a šel si lehnout.
Tak rád bych šel za ním, ale nemůžu! Už i ten polibek byl mým prohřeškem. Neměl jsem to dělat! Já vím, že jsem se neovládl, ale co příště?!
Co když se příště zase neovládnu a vyspím se s ním?! Tohle už nemůžu dovolit! Sám jsem si vybral konec! On to po mně nechtěl… chtěl být se mnou…
Mé srdce se zdá být na kusy a já nechápu, jak se to mohlo stát. Nikdy jsem žádnou nemiloval… Z mé strany to byla jenom touha! Nic víc. Bylo mi pak úplně jedno, zdali se trápí, nebo smějí… zdali na mě ještě myslí, nebo na mě už dávno zapomněly… bylo mi to všechno jedno.
Tohle mi však jedno není! Můžu se nutit jakkoliv, nedokážu si jej vyhnat z hlavy a s hrůzou zjišťuji, že ani nechci! Nechci na to zapomenout!
Chci si uchovat alespoň vzpomínku na něj… a na to, že byl můj…
Ach bože, vzrušení stoupá celým mým tělem už jenom při pomyšlení na to, že mi patřil! Líbal mě… dotýkal se mě a chtěl jenom mě! Nedokážu to! Na ty rty nikdy nezapomenu!
Tak dlouho jsem je postrádal a nechtěl jsem jejich kouzlu podlehnout, a když se to konečně stalo, ukončím to! Jsem hloupej, já vím, ale musíte mě chápat. Láska se sourozencem nemá budoucnost a on to stejně necítí… Možná jej to malinko bolí, ale nemiluje mě! Tím jsem si jistej… to jenom já se musím zabouchnout právě do mého bratra. Jako bych už neměl dost starostí.
Kdybych mohl být s ním… co všechno bych dal za to, abych se stal jednou naši fanynkou a mohl jej svobodně milovat… ale to se nestane. Bill je pro mě prostě zakázanou slastí a nádhernou vzpomínkou. To přebolí… musí to přebolet!
„Tome, seš v pohodě?“ ozval se vedle mě ustaranej hlas a Gustav, kterej seděl hned vedle Georga, mě sjel vyděšeným pohledem.
„N-ne… jsem v pořádku,“ vydechl jsem tiše a dál jsem beze známky pozornosti hleděl před sebe.
„N-ne… jsem v pořádku,“ vydechl jsem tiše a dál jsem beze známky pozornosti hleděl před sebe.
„Tome, stalo se s váma něco? Tohle přeci nejste vy. Vždycky jsme se přeci spolu smáli a dívali se na filmy. A vy teď opouštíte pokoje jako první a chodíte hned spát. A Bill stejně pořád brečí,“ Georgův hlas působil mírně zdrceně, bylo na něm vidět, že má o nás strach. Bill brečí…
Ach Georgu, kdybys jen tušil, že tím důvodem jsem já. To já mu pořád jenom ubližoval. Nejdřív fyzicky – tou mou nechutnou krutostí vůči němu a pak jsem začal i psychicky.
„Bill je asi malinko přecitlivělej. To jej přejde,“ pousmál jsem se, ale oni můj úsměv nezbaštili.
„Tome, no ták. Jsme kapela už nějakej ten rok a znám tě jako svý boty, co se to děje v poslední době?“ zeptal se tiše Gustav a poposedl si malinko blíž. Najednou jej asi jejich vtipkování přestalo bavit, protože jim úsměvy na tvářích dávno zamrzly a jiskru v očích vystřídal strach a starosti.
„Tome, no ták. Jsme kapela už nějakej ten rok a znám tě jako svý boty, co se to děje v poslední době?“ zeptal se tiše Gustav a poposedl si malinko blíž. Najednou jej asi jejich vtipkování přestalo bavit, protože jim úsměvy na tvářích dávno zamrzly a jiskru v očích vystřídal strach a starosti.
„Malinko jsme se nepohodli, ale to bude dobrý. Přeci nás znáte,“ snažil jsem se působit vesele, i když mě v očích pálily slzy a já myslel, že se neudržím a rozbrečím se na místě.
„Seš si jistej?“ Georg se na mě mírně pousmál a poté mi podal do dlaní dvě flašky s džusem.
„Bill měl žízeň, co kdybys mu to zanesl, hmm?“ mrkl na mě a společně s Gustavem mě spokojeně poháněli do té části tourbusu, kde máme postele.
„Bill měl žízeň, co kdybys mu to zanesl, hmm?“ mrkl na mě a společně s Gustavem mě spokojeně poháněli do té části tourbusu, kde máme postele.
Ach kluci… kdyby to jen bylo tak jednoduché…
Kdybychom se jenom nepohodli, tak bych šel za ním, hezky bych se mu omluvil a dlouze bych jej k sobě přivinul tak, jak se to u bráchů patří. Jenomže já chtěl jít za ním a dlouze jej políbit… nejraději bych se udusil jeho horkým jazykem, kterej mě líbal dokonaleji, než kterákoliv holka…
On byl daleko dokonalejší, než kterákoliv jiná…
Tichými kroky jsem se dopajdal až k postelím… A zase se ve mně ozvalo melancholický vzpomínání… Stačilo se jenom zahledět na ty dvouposchoďové postele, jemně skryty šedým závojem a hned jsem si vybavil ty noci, kdy se ke mně Bill přišel pomazlit, protože se bál sám nahoře, nebo jej vyděsila bouřka. To jsme si pak dlouho do noci povídali a něžně se k sobě tulili… sem tam jsme se jemně políbili, na znak naší dvojčecí lásky, ale tehdy v tom nic víc nebylo.
Bill byl smyslem mýho života… byl pro mě vším… byl jako můj anděl… byl pro mě svatý… Přesně tak, jak to zpívá v naší písničce před tisícema fanoušků… Sám nevím, proč jsem tu dohodu vymyslel… Možná, že jsem už tehdy začínal cítit něco víc a potřeboval jsem mu být blíž… ale možná ne. Teď už je stejně zbytečné přemýšlet nad tím… ztratil jsem jej a to už nespraví nic.
Bill:
Skvělé… zítra budeme doma a budu na tom ještě hůř, než jsem teď. Už asi hodinu a půl nedokážu zastavit své slzy, které tiše dopadají na polštář pode mnou, ba dokonce už nemám ani sil, skrýt své promrzlé tělo pod deku…
Tohle nezvládnu! Chtěl jsem být silnej, ale prostě to nedokážu. Miluju ho! Tom je láskou mého života a já bez něj nedokážu žít! Musím mu to říct! I kdyby mě měl nenávidět, musí to vědět!… Nedokážu žít s pocitem, že jsem o něj přišel a on ani nevěděl pravdu o tom, co vlastně cítím. Má právo to vědět…
Ale když já mám takovej strach… Strašně se bojím, že o něj přijdu ještě jako o brášku a to bych už nepřežil. Potřebuju jej… tak moc mi chybí…
Tom:
Tiše jsem došel až k našim postelím, a když jsem tu jeho uviděl zataženou, mé srdce udělalo další obrat. Určitě zase pláče! A zase kvůli mně…
Jemně jsem si konec závěsu odsunul a malinko neobratně, s dvěma flaškama džusu jsem se dostal až nahoru.
„C-co tady děláš?“ pípl vyděšeně, jak se prudce vymrštil do sedu a horlivě se snažil setřít všechny ty slzy, které mu kanuly po tváři.
„Prej máš žízeň,“ vydechl jsem a opatrně jsem mu podal džus. On se na mě však nechápavě zahleděl a láhev odmítl.
„Co jsme to provedli, Tome?“ zahleděl se mi hluboce do očí a přisunul se malinko blíž.
„Já nevím, Bille,“ byl tak nádhernej.
„C-co tady děláš?“ pípl vyděšeně, jak se prudce vymrštil do sedu a horlivě se snažil setřít všechny ty slzy, které mu kanuly po tváři.
„Prej máš žízeň,“ vydechl jsem a opatrně jsem mu podal džus. On se na mě však nechápavě zahleděl a láhev odmítl.
„Co jsme to provedli, Tome?“ zahleděl se mi hluboce do očí a přisunul se malinko blíž.
„Já nevím, Bille,“ byl tak nádhernej.
„Je to všechno moje vina,“ plaše jsem sklonil pohled. Nedokázal jsem se na něj dívat… v jeho očích bylo tolik bolesti a strachu z toho, že to skončí… Že to všechno náhle skončí a zůstanou jenom vzpomínky… jenom nádherné vzpomínky, které nám však nevezme nikdo!
„To ne… máme na tom stejnou vinu, Tome. Je to i moje chyba. Kdybych to nechtěl, teprve pak by to byla jenom tvá vina… ale já t-to chtěl,“ šeptl a nedokázal se ubránit horkým slzám, které mu tiše stékaly po tváři. „Chtěl jsem to… strašně moc jsem to chtěl,“ pípl a nekontrolovatelně se rozvzlykal…
Já se také nedokázal ubránit slzám. Takhle jsem jej ještě nikdy neviděl… Čišelo z něj neskonalé zoufalství a tentokrát jsem mu nemohl ani pomoci, protože jsem se cítil úplně stejně. Žaludek jsem měl v podivný křeči a srdce jsem cítil až někde v krku….
Strašně to bolelo. A teď to neříkám jako ubohou frázi! Sám jsem byl překvapenej, co všechno dokáže způsobit láska… Teď už vím, jak se cítily všechny ty holky, které jsem bezhlavě odkopnul… ani se nedivím, proč mi Bill tolikrát nadával, proč jim tak ubližuju. Tenkrát jsem tomu nerozuměl, ale náhle stojím na rozcestí a člověkem, do kterýho jsem se zamiloval, je právě Bill!
Proč se nám to muselo takhle vymknout?!
Kdy se to vlastně všechno změnilo?!
„Já taky,“ pípl jsem tiše a něžně jsem k němu vztáhnul ruku, abych mu mohl otřít alespoň několik slz, které zkropily jeho nádherné tváře, on se však odsunul.
„Padnul jsem na dno, Tome,“ šeptl najednou a dlouze se na mě zahleděl. Tak tomuhle jsem nerozuměl.
„Padnul jsem na dno, Tome,“ šeptl najednou a dlouze se na mě zahleděl. Tak tomuhle jsem nerozuměl.
„Nechápu,“ nic víc, nic míň, jsem mu nemohl říct… prostě jsem to nedokázal.
„J-já vím, že mě budeš nenávidět… nebo mě zavrhneš, ale musíš to vědět, Tome,“ mluvil rychle a hlas se mu třásl. Vlastně se chvělo celé jeho tělíčko.
„J-já vím, že mě budeš nenávidět… nebo mě zavrhneš, ale musíš to vědět, Tome,“ mluvil rychle a hlas se mu třásl. Vlastně se chvělo celé jeho tělíčko.
Opatrně jsem jej vzal do náruče a omotal jsem kolem jeho boků své dlaně. Chtěl jsem jej aspoň trošku zahřát.
„Tak mluv,“ řekl jsem tiše a pohledem jsem se utápěl v jeho uplakaných očích.
„Tak mluv,“ řekl jsem tiše a pohledem jsem se utápěl v jeho uplakaných očích.
Namísto slov jsem však dostal pořádnou facku. Šokovaně jsem se chytnul za bolavé líce a nechápavě jsem hleděl do jeho tváře, avšak v jeho očích se nevznášela lítost, jenom nehynoucí láska… Konečně jsem ji tam uviděl!
Udělal to proto, abych si uvědomil, co vlastně chci! Přesně díky jeho facce, jsem si nedávno uvědomil, že milování neznamená jenom samotnej drsnej akt, ale také jemný prožitek, který spojí dvě osoby v tom nejkřehčím a nejkrásnějším svazku…
„T-tome… j-já nemůžu za to, že jsem tvůj bratr. A to nedokážu změnit. Ale také nedokážu změnit to, co cítím… Zamiloval jsem se do tebe, Tome! Teď už to vím jistě… I kdybys mě jenom tvrdě miloval… nebo bys mi neříkal lásko… dokonce by ses se mnou ani nemusel mazlit, pořád bych tě chtěl mít u sebe… já nemůžu čekat, že to jednou přebolí, protože to prostě nejde!“ neustále plakal a pořád se ke mně nevědomky tulil…
Miluje mě… cítí totéž, co já…
Naléhavě jsem se přitiskl k jeho navlhlým rtům a bezhlavě jsem mezi ně pronikl jazykem. Už zase jsem jej mohl cítit… kdybych chtěl, jeho prudké nájezdy do mých úst by mě mohly i udusit a já bych neprotestoval. Po chvilce hladovýho líbání, jsem se však odtáhnul a hluboce jsem mu pohlédl do těch nádherných studánek, plných hořké vášně.
„Miluju tě, Bille… ale láska mezi náma není skutečná. Je to jenom chvilkové poblouznění, a ty sám to jistě víš,“ vydechl jsem a s těmito slovy jsem opatrně slezl z jeho postele a nevšímajíc si jeho šokovanýho pohledu, nebo zoufalýho výrazu tváře, jsem odešel…
„Miluju tě, Bille… ale láska mezi náma není skutečná. Je to jenom chvilkové poblouznění, a ty sám to jistě víš,“ vydechl jsem a s těmito slovy jsem opatrně slezl z jeho postele a nevšímajíc si jeho šokovanýho pohledu, nebo zoufalýho výrazu tváře, jsem odešel…
Cesta pak trvala ještě asi dvě hodiny, než kolem půl páté ráno zastavil tourbus před naším domkem.
Bill si rychle vzal své kufry a utekl do svého pokoje.
Na mě tedy nezůstávalo nic jinýho, než se klukům za něj omluvit a pomalu se odebrat také dovnitř.
Mamka zřejmě spala také a já tedy zůstal v obýváku.
Tiše jsem se rozvalil na gauč a chtěl jsem na všechno zapomenout. Kdyby prodávali takovej lék na ztrátu paměti, zřejmě bych si dal koňskou dávku, abych na celýho Billa zapomněl…
Bill… láska mého života…
Přemýšlel jsem dost dlouho a pomalu jsem si uvědomoval, že to takhle nemá skončit!! Proč bychom měli trpět, když se milujeme nejčistší láskou… Nikdo přeci nemusí nic vědět! Tahle láska je jen a jen naše!
Prudce jsem se zvedl z gauče a urychleně jsem vyběhl nahoru.
Už jsem věděl jistě, že chci, aby byl se mnou. Chtěl jsem se s ním milovat tehdy, kdy jsem chtěl a ne tehdy, když to naše dohoda dovolovala. Chtěl jsem, aby jeho rty pořád drtily ty mé… ale snad nejvíc jsem chtěl, aby naše dohoda nezůstala dohodou, ale konečně něčím víc…
Potichu jsem otevřel dveře do jeho pokoje a uviděl jsem jej ležet stulenýho na posteli.
Naše pohledy se v momentu protnuly a mě stačilo jenom pár kroků, abych si jej prudce vyhoupl do náruče a nechal se unášet jeho zoufalými polibky…
Už žádná dohoda, bráško! Konečně začneme žít! Společně…
KONEC:)
autor: B-kay
No už sem se lekla že on ho snad fakt enchá 🙁 Ale jinak nádhrnej konec…celá povídka se mi moc líbila. Četla jsem ji jak se dalo..někdy sem koment napsala a někdy ne…Přesto to bylo něco úžasnýho..nebylo to tak podobný všem těm povídkám, kterých je tu spusta…bylo to trochu o něčem jiném a bylo to precizně napsané…Holka máš úžasnej styl…výjadření pocitů je úžasný :))) škoda že je konec..klido bych si dalal ejště přídavek, ale autor nejlíp ví, kdo to ksončit :))) ještě jednou: fakt bomba bomnička 🙂
proooostě… nejkrásnější povídka, nejkrásnější styl, nejkrásnější příběh, fakt ale:) hrozně moc ti za ní děkuju:)
to je krásný 🙁 🙁 upa nádherný 🙁 já necu aby to skončilo:-( tahle povídka je dokonalá miluju ji!!!:-( 🙁
áá to je krása X) já mam z toho taky slzy v očích X)) to tak nádherně skončilo X) nejlíp jak mohlo X)tahle povídka byla fakt nádherná,uvnitř u srdce se mě taky hodně dotýkala X) asi nejlepší kterou jsem četla ne asi ale určitě X) právě proto že byla jiná a uplně dokonalá..některý ty věty o neštatsný lásce X) o někom koho nemůžu mít to se mě fakt hodně dotýká a je to sšíleně krásný X) pstě Happy End X) díkyyy za krásnou povídku
překrásná povídka!!! Moc se ti povedla!!! Brala bych druhou řadu….tahle povídka si jí rozhodně zaslouží!!! A věřím, že druhá řada by byla stejně výborná a vyjímečná jako ta první!!!
strašně moccc hezkyyyyy dáál další povídku =)))
nádherný povídka, a krásnej konec:)) budu se těšit na dlaší a další povídky:)
bože b-kay to je nádherny :'( upe dojeny prostě užasny
chezounký!"!!!!!:-D
krásná povídka:) ale ty to ani jinak než krásně neumíš;))
Tak to by chtělo další síl
tyyy zlobivko jednaa!! xDD brečím dojetím,fakt tady bulím jak želva :(( to je úplně nádherné,to je ta nejhezčí povídka,kterou jsem kdy četla…opravdu 🙁 prosím zlatoo 🙁 zlato naše povídkovéé 🙁 udělej další díííl 🙁 anebo nám prozraď jak to umíš tak krásně psát :(( to bylo prostě úúúžasné!! a to fakt! jsi spisovatelka..vydej to jako knihu….a uuvidíš,bude nejprodávanější..možná se dostane i do Německa…fakt lepší povídku jsem nečetla,a to říkám fakt JENOM tobě x)) sice jsem všude psala BEST..ale jedině teď vím,jaká je NEJLEPŠÍ povídka..fakt před tebou smekám x)
bože tpe nádhera.. B-kay ty umíš psát ze všeho nejlépe ještě nikdy jsem nebulela tak jako ted.. náádhrený.. dokonalost sama..
V životě mě rozplakaly jen tahle povídky:Good bay my Angel,Jsi všechno co jsem já všechno co teče v mích žilách,mišišta Billišta und mišišta Tomišta,Stich ins Glück a Beloved without Love.
Som veľmi rada, že Tom konečne pochopil a že Bill mu to všetko povedal a že sa to skončilo takto. Trpela som celý čas, ale bolo to napriek bolesti čo som s nimi prežívala krásne. Pretože si ma B-Kay vtiahla do deja tak, že som to všetko prežila aj ja. Píšeš krásne a určite sa sem vrátim raz pre ďalšiu dávku 🙂