Lonely 3.

autor: Jitaaaaaaaaaaaa
betaread: Helushka

TOM

Stále se svíjím ve vzlycích v koupelně. Já už… Já už dál nemůžu! Musím se mu svěřit! Ale bojím se, že ho raním… Bojím se toho, že by se chudáček trápil ještě víc. To nemůžu dopustit. Krucinál, to bolí! Proč ten život musí bejt tak hnusnej? Umřu! Ale nemůžu ho tady nechat samotnýho! Sice máme rodiče, ale ty jsou doma tak maximálně na Vánoce nebo když mají dva týdny dovolenou… Měli by už brzo přijet… Je přeci polovina srpna a měli by mít oba dovolenou. Ale copak já vim, co si na ně v práci vymyslí? To se zase na ně budu muset nuceně usmívat a vyprávět, co všechno jsem provedl s Billem a naší partičkou.

Jo… Alespoň že máme tu partu… Andy, Nicolas, Miky a Tedd. Jsou to bezva kluci, ti mě vždycky alespoň krapet povzbudí a zvednou mi o sto procent náladu, která je u mě už delší dobu na bodu mrazu. Krucinál hergot! Mno… Už bych taky mohl přestat nadávat a trochu se sebrat… Opláchnu si ubrečenej ksicht a mažu do pokoje pro vosk. Ty moje háďátka na hlavě potřebují zkrášlit. Máznu si trochu na prsty a může se začít…

BILL

Ach jo… Tomí je už půl hodiny v koupelně a nevím, co s ním je… Plakal… Slyšel jsem jej, ale teď nic neslyším a… mám strach, že si něco udělal! Co když si ublížil! Oh ne! To ne… Musím za ním… Seberu se a sjedu po zábradlí. Se budu zdržovat s nějakýma schodama, né? Jsem dole, ani nemrknu a teď se plížím potichu jak myška po chodbě a dívám se, jestli není už třeba v obýváku nebo v kuchyni… Prázdno a ticho… Tak jdu tedy do koupelny. Jo! Svítí se tam. Chvíli se rozmýšlím, jestli mám, nebo nemám… Panebože, to jsou rozhodování! Jasně že mám! Tak… Pomalu přibližuju pravačku ke klice, ale hned ji složím zpátky… Raději nejdřív zaklepu, aby se mě nelekl… Copak já vim, co tam dělá?

Ťuk… ťuk… „Hm…“ ozve se za dveřmi a pak slyším zaštrachání a otočením klíčem v zámku. Pomalu otevřu a zůstanu bezmocně zírat na toho anděla, který stojí před zrcadlem a soustředěně si masíruje voňavý vosk do svých krásných dlouhých dreadů. „Jdu opět nevhod, že?“ Ehm… Vypadne ze mě a už couvám zpět. „Ne… V pořádku… Zůstaň tady… Popovídáme si, jo?“ Jen kývnu a malinko se pousměju. Mám toho tolik, co bych mu chtěl říct, ale copak se s ním můžu bavit o tom, jak jej chci? Raději nechám jeho, aby nakousl téma, protože moje schopnost navazování konverzace si dala dovolenou a myslím, že se na ní ještě dlouho zdrží…

Opět jemně mázne do kulaté krabičky a málem omdlím, když si vosk lehce roztírá po prstech. Dřepím na kraji vany a Tomí mě hypnotizuje v zrcadle. „Taky jsem se za tebou chystal jít, ale myslel jsem, že tě budu vyrušovat. Tak… jsem rád, žes přišel ty za mnou. Chci ti to říct už dlouho… Tíží mě otázka… Proč… proč se už spolu nebavíme, jako tomu bylo třeba předminulé prázdniny? A kdy jsme si vlastně naposledy zašli společně někam do restaurace nebo do parku?“ Jen pokrčím rameny a raději se mu přestanu dívat do očí… Stydím se… Musí to na mě být vidět, že jsem z jeho přítomnosti úplně paf.

TOM

Musím si máknout. Neměl jsem odvahu za ním přijít a promluvit si, tak musím využít, že on přišel první. Nejraději bych jej dotáhl do svého pokoje a praštil s ním do postele… Hypnotizuji jej v zrcadle a svlíkám jej pohledem. Musí být nádherný. Naposledy jsem ho viděl nahého, když nám bylo patnáct. To jsme byli ještě kluci, ale teď nám bude devatenáct. I z něho je dospělý muž, i když jeho nádherné rysy to popírají. Vypadá spíš jako… Ach jo… Ani popsat nedokážu, jak je krásný….

Pořád se na sebe díváme a já se bojím i mrknout, aby mi mezitím neutekl. Najednou se koupelnou rozlehne jeho tichá otázka: „Tomi… Chtěl jsem se zeptat…“ odmlčí se a hypnotizuje dlaždičky na podlaze. Cítím, jak má strach. Jak by ne? Teď mi asi chce říct jedno ze svých tajemství… Tedy… Alespoň v to doufám… Ale ne! Vidím, jak se třese… A… a si bude plakat… To nesmí… „Billí…“ Něžně mu nadzvednu loktem hlavinku, abych ho nezamazal, a když na mě upře svůj uslzený pohled, jsem v koncích. Panebože, Billi, vždyť tě tak moc miluju… A přesto nevím, jak ti pomoct? Jsem jen obyčejný kluk. Ale jsem tvé dvojče. Kdo jiný by ti mohl být větší oporou než já? Krucinál! Chudáček se trápí a já se tu pořád patlám ve vosku. Kašlu na to! Zavřu pikslu a umeju si ruce. Těch pár copů, co jsem si nestihl uhladit, si musí počkat na příště… Bráška má vždycky přednost. =o*

Chytnu jej za ruku a zhasnu koupelnu. Vylezeme ven a už jej opatrně táhnu k sobě do pokoje. Chci mu vše říct. To, jak jej miluju, jak po něm toužím… Ale… Mám z toho hrůzu. Bojím se odmítnutí. Kdyby mi řekl ne, šel bych si asi rovnou hodit mašli… Dumám nad tím už hrozitánsky dlouho, ale pořád jsem nepřišel ke konečnému závěru. Je to těžký. Sice bych byl strašně rád, kdyby věděl, jak moc mi na něm záleží, ale neunesl bych, kdyby mě zavrhl. Sice je tahle možnost jen na té nejnižší úrovni, ale přeci tu je. A právě tuhle možnost vidím jasně před sebou. Co by mi na to řekl? „Tome… jsi hodný, žes mi to řekl, ale já nejsem prase, abych tě taky miloval, tak toho necháme, ano?“ Jo. Tohle bych se asi dověděl…

Ale co když ne? To je taky jedna z možností. Už jsem se rozhodl. Řeknu mu to. Ale až bude ten správný čas a teď vím, že je ještě moc brzo. Budeme si spolu „hrát“, a až když uvidím nějakou jeho pozitivní reakci, pokusím se mu to nějak opatrně naznačit. Přeci to na něj nemůžu vybafnout, jako bych mu oznámil, že nám ujel autobus. Musím pomalinku. Začít od… Yeah… Odkud bych měl začít? Nikdy jsem nikomu nevyznával lásku, nikdy. Kromě rodičů, jsem nikomu neřekl „miluji tě“. Co mám dělat, proboha? A co když to všechno zkazím? Třeba mě pošle do háje nebo do horších končin…

Tiše jsem za sebou zavřel dveře, aby se třeba něčeho nelekl. Působí teď strašně křehce a ustrašeně. Vidím, jak se celý chvěje. Těká po mně pohledem, ale když si všimne, že se naše oči střetly, rychle pohled sklopí k zemi nebo někam do strany. Je mi ho líto. Připadá mi jako ohrožené mládě, které ztratilo maminku. Musím s tím něco udělat, ale musím si to pořádně promyslet. Ale takové věci se nedají naplánovat. Musí to přijít samo. Až z jeho pohledů, gest a slov můžu poznat, co mu je. Třeba se mi chudinka zamiloval do nějaké baby a je z toho nesvůj. Ale… Pořád cítím, že by chtěl vědět, jestli jej mám radši než jen jako bratra.

Ale né! Proč by nad tím přemýšlel? Vždyť nad tímhle přemýšlím já sám! Ale už od malinka jsme měli podobné, někdy dokonce stejné myšlenky. Co když tomu teď není jinak? Nějak se k tomu tématu musím prokousat, ale asi mi to bude trvat dýl než jedno odpoledne. Mno hele! Už je po druhý hodině. Vážně bych měl přidat na tempu svých myšlenek, nebo budu kecat blbosti. Billí se na mě chvílemi trošku pousměje, ale i ten nepatrný úsměv pro mě znamená vesmír. Je tak roztomilý, ale zároveň tajemný. A i když plakal, tak jsem v jeho očích viděl vášeň. Jo. Vím, že je někde v hloubi jeho duše ukrytá. Jen čeká na to, až ji někdo objeví. A to budu já…

BILL

Musím vypadat směšně. Jen sedíme naproti sobě na Tomově posteli a zíráme si do očí. Já jen občas musím rozmrkat slzy, abych se před ním znova neztrapnil, a čekám, co se bude dít. Začíná se mi nervozitou zrychlovat tep a je mi nějak divně, když mezi námi nepadne pět minut slovo. Točí se mi hlava a cítím, jak se mi dělá černo před očima. Asi omdlím… Oh. Skoro jsem sebou pleskl do peřin, ale nespadl jsem do nich. Co to… Otevřu pomalu oči, jde mi to ztuha, asi bych si měl promazat víčka, musí bejt celý rezavý od toho mýho věčnýho bulení. Řekněte mi prosím někdo odpověď na to ‚proč‘. To slůvko mi spíše připomíná nějakou zákeřnou chorobu, než tázací slovo…

Asi to bude tím, že já sám asi trpím chorobným zamilováním. Ale to asi není jen pouhé zamilování. Je sice podobné té lásce, či jak se té hrůze vlastně říká. Jo. Pro mě je láska hrůza. A ne? Kdybych v ní měl štěstí, tak si tu nestěžuju. „Billí… Nad čímpak pořád tak přemýšlíš? Takhle si nebyl zabedněný, ani když si měl napsat nějakou esej, tak proč pořád jen nad něčím přemýšlíš a přestáváš se se mnou úplně bavit? Proč?“ Mno fuj, Tome! Ti plesknu za to slovo! Ne… Nejraději bych tě do tý postele položil a… A dál nevím, ale ono by to vyplynulo. A taky že to udělám. Někdy… Ne! Hned…

Nejprve se posadím vedle něj a trochu víc se přitisknu k jeho tělu. Vykulí na mě oči, a tak se stáhnu zpět. Ale… Tom mě položil sám. Ležím na jeho posteli a on se nade mnou naklání, jakoby mě chtěl políbit. Pootevře rty, ze kterých vyjde pár slov: „Odpočiň si, bráško…“ To si snad dělá srandu, ne? Takhle to nenechám! Mám strašnou chuť jej chytnout za ty jeho právě vyfešákovaný dredíky a zakousnout se do něj, ale strach mi to nedovoluje. Jo… Bojím se… Neskutečně moc. Sakra! A už jsem myslel na sto procent, že nejsem jediný z naší poloviny. A spletl jsem se. Už se mi znova lesknou oči. Ještě mi ani nestihly uschnout mokré tváře a už bulim nanovo…

Tom se ke mně znova nakloní a udělá něco, po čem se mi výrazně uleví, ale zároveň znervózním na maximum. Lehce se prsy dotýká mých rtů a svými rty se přibližuje k mému čelu. Dá mi na něj lehounký polibek, skoro jsem ho necítil, ale jeho horkost, tu cítím. Opět se oddálí a zadívá se mi znova do očí. „Mám tě strašně moc rád, Billi.“ Né… Tohle nechci slyšet! „Jo… A asi už tuším, o čem jsi se mnou chtěl mluvit. Je to něco, co se mi bojíš říct a ani si mi to hlavní neřekl, ale asi jsem to odhalil.“ Coooo? Tep se mi zrychlí tak, že dostanu málem infarkt. „A na co jsi přišel?“ koktavě a se strachem ze sebe vymáčknu. Připadám si teď jako v drtičce.

„Já jsem přišel na to, že tě mám rád… Né jako bratra… Ale bojím se, že ty ses do někoho zamiloval,“ zašeptá a popotáhne. Teď mě ale vážně klepne! Co mu mám jako říct? Že jsem se zamiloval do něj? A jak mě má rád, když jinak? Miluje mě?

autor: Jitaaaaaaaaaaaa