autor: Helushka
Lesklá, hladká látka mu lehce vyklouzla z prstů a několikrát se zavlnila předtím, než se vrátila na své původní místo. Na dotek byla jemná jako pohlazení motýlích křídel, ale to, co odhalila a následně skryla hebce hnědým duhovkám mladíkových očí, bylo podivně… pichlavé. Bolelo to? Nesmírně…
Tušil to. Vlastně jistě věděl, že nezůstane sám… ale čelit tomu tváří v tvář? Bylo to beznadějné, co si to namlouval? Že pochopí? Že se podívá do jeho očí a přečte si v nich příběh, jehož první stránku tam vepsal on sám, když ho uprostřed noci vyhodil z pokoje? Že v jeho něžném pohledu rozpozná lítost a touhu omluvit se po tom, co ho od sebe odstrčil, když nejvíc potřeboval utěšit? Čekal snad, že se skryje za tmavé závěsy a vypláče si své nádherné laní oči pro jeho zraňující slova? Že nenajde štěstí v laskavé náruči jen proto, že je jiný?
Nezlobil se na něj, neměl právo. To on, on by ho neměl chtít vidět… Místo toho pro něj měl stále schovaný svůj jemný úsměv. Jen jeho záchvěvy byly o něco mdlejší, jenom v očích pohasla ta živelná jiskra, když se na něj díval.
A pak, před několika týdny opět zaplály plamínky jeho vlídných, sametových studánek. Přál mu štěstí, on si jej zasloužil jako nikdo druhý… jen… proč je mu tak úzko, když si uvědomí, že není jeho příčinou?
Je sobec? Možná.
Jestli si to nechtěl připustit předtím, teď už oči dál zavírat nemohl. Dokázal na to nemyslet, dokud se spolu scházeli tajně, dokud se na ně nemusel dívat… Ale teď? Něco se změnilo… Všechno se změnilo… Ale bylo nutné, aby vše přijal jako fakt, nesměl mu znovu ublížit. Proč si je ale jistý, že tohle bude ubližovat jemu?
Znovu trochu poodhrnul sněhobílou záclonu a zadíval se na líbající se pár. Sledoval, jak opálená ruku cizího kluka putuje po útlých zádech jeho bratra až dolů, k drobnému, ale vyzývavému zadečku v těsných džínech. Stiskl jej.
Dobrý Bože, proč se takhle mučí? Tuhle otázku si kladl už nejmíň tisíckrát. A stejně se po tisící první opět vplížil do jeho pokoje a potupně skrytý za závěsem je pozoroval na příjezdové cestě.
Nedokázal si pomoct, nemohl od dvojice odtrhnout oči.
Druhá ruka cizího mladíka právě zmizela v záplavě uhlových vlasů a sevřela se v pěst. Hlava jeho milence se mírně vychýlila a zvrátila do záklonu. Nyní měl perfektní výhled na jejich spojené rty. Díval se, jak se líně pohybují a laskají tak naběhlá ústa toho druhého. Bill ty své měl doširoka otevřené a dychtivě přijímal horký jazyk svého protějšku.
Tomovi se tenhle kluk ani za mák nezamlouval. Znal tyhle frajery… Vypadal, jako by se právě vyloupl z nějakého tuctového hip hopového videa. Měl na sobě široké plandavé kalhoty s pasem hluboko pod boky a volné tričko. Na hlavě mu trůnila nakřivo posazená značková kšiltovka. Nosil k ní šátek a čelenku stejně jako Tom, tím si ho ale nedokázal získat. Naopak ho to spíš rozčilovalo. Co si o sobě vůbec myslí? Gauner!
Konečně se od sebe ti dva odlepili. Tom bezděky sevřel prsty kolem první věci, již namátkou nahmátl na desce stolu vedle okna. Potřeboval nějak uvolnit napětí, očekávání… tu bouři, která zuřila uvnitř jeho nitra a nebyla k utišení. Kdyby se něčeho nedržel, nejspíš by explodoval.
Netrpělivě čekal, kdy se chlapec otočí a odkráčí tam, odkud přišel. Dokonce se přistihl, že jej v duchu popohání. Pak se ale stalo něco… nepředvídatelného.
Bill odmítal sundat ruce obtočené kolem jeho krku. Naklonil se k němu, něco mu zašeptal do ucha a pak… pak udělal velice něžné gesto. Opřel své čelo naproti jeho a letmo se dotkl rty jeho nosu.
„Prásk!“
Tom nevěděl, co se stalo potom, protože ho doslova paralyzovala ohlušující rána. Billovo drahé toaletní zrcadlo dopadlo na zem, kde se rozletělo na miliony třpytících se střípků. Překvapeně zjistil, že rukou, která ještě před okamžikem svírala chladný kov, může nahmatat jen vzduch. Nepamatoval si, jak se to stalo, ale znal důvod. A toho se děsil. Když se růžové polštářky sametu dotkly kůže toho bastarda, nějak se neudržel…
Okamžitě se spustil na všechny čtyři a bezmyšlenkovitě začal střepy shrnovat na stranu. Jak jen tohle vysvětlí? Bill stojí před domem, bude tady během pár minut. Nemá šanci stihnout to tu uklidit. Mimo to by to určitě poznal… I kdyby se mu podařilo všechno dát do pořádku v rekordním čase, jak vysvětlí náhlé zmizení zrcadla? Nebo ještě hůř, svou přítomnost v jeho pokoji?
Horečnatě uvažoval. Snažil se uklidnit a zapojit chladnou logiku, ale mozek jakoby stávkoval. Nebyl s to vymyslet ani jednu věc, která by nezněla tak hloupě a neuvěřitelně. Jak byl zabrán do myšlenek, přestal dávat pozor. Ruka mu sjela po ostré hraně střepu a ten se mu bolestivě zaryl do kůže.
„Jau! Do háje,“ zaklel. Strčil si poraněný prst do pusy a téměř okamžitě pocítil kovově nasládlou pachuť krve.
A pak se ozvaly známé kroky na schodech. Je tady!
Už se nedalo nic dělat, nebyl čas se schovat, nebyl prostor na přetvářku. Tom odevzdaně seděl uprostřed toho nepořádku a čekal, až se tmavě mořené dveře otevřou a Billovy hezké oči, rozšířené překvapením, se do něj tázavě zabodnou.
***
Bill kráčel po schodech a každou chvíli si potichu povzdechl. Tohle není fér, proč je všechno tak složité? Zahnul doleva a zamířil ke svému pokoji. Jediné, čeho litoval, bylo, že musí opustit jednoho pro druhého. Buď bezbřehé trápení vedle Toma, nebo vztah s Maxwellem. Už nebylo cesty zpět, rozhodl se.
***
Tomovi připadalo, jako by se čas zastavil. Když se těžké tmavé dveře otevřely a hluboký pohled něžně hnědých duhovek se střetl s tím jeho, najednou všechno kolem přestalo existovat. Pulsující bolest v poraněném palci, vztek a zmatek, který cítil, když pozoroval, jak ten cizí kluk líbá jeho Billa… Všechno zmizelo. Zbyly jen čokoládové oči, které po chvíli překvapeně zamrkaly.
„Ahoj, Tomi,“ zašeptal Bill zaraženě a zavřel za sebou. Věděl, že sem bratr často chodívá pozorovat jej skrytý za závěsem. Ale nikdy nezůstal tak dlouho, aby ho Bill přistihl.
„Jen jsem… chtěl jsem si půjčit nějaká cédéčka, asi jsem do něj drcnul,“ kývl hlavou k rozbitému zrcadlu, „když jsem je hledal,“ vysvětloval dál překotně Tom a snažil se, aby jeho hlas zněl jistě. Oči upřeně zabodnuté do blyštivých střípků.
„V pohodě,“ potřásl Bill hlavou, „jsou ve stojanu, pokud o ně ještě stojíš,“ dodal a ukázal na opačnou stranu místnosti. Tom se téměř plesknul dlaní do čela. Jak průhledné. Hloupější výmluvu už snad vymyslet nemohl!
„Myslel jsem, že nemáš rád mojí hudbu,“ prohodil Bill jen tak mimochodem a opatrně si kleknul, aby pomohl se sbíráním střepů.
„Občas…“ Tom se opět pustil do uklízení, ale když se zraněným prstem dotkl chladného skla, zasyčel bolestí. Rána nebyla hluboká, jen malé škrábnutí, ale pálilo to jako čert.
„Neměl jsi to uklízet hned, přináší to smůlu…vidíš?“ poučil jej Bill a Tom měl co dělat, aby se nezašklebil. Bill a jeho pověrčivost. Byl pověstný rituály před koncerty, aby se show podařila.
„Co se ti stalo, ukaž.“ Bill chytil jeho dlaň do rukou, ale než se stačil pořádně podívat, Tom ucukl.
„Ne!“ řekl.
Bill sklopil oči. „Chápu, už se tě nebudu dotýkat.“
Tom měl chuť si nafackovat, takhle to nechtěl. Nebylo to dávno, kdy se za ním Bill uprostřed noci proplížil do pokoje. To ostatně nebylo nic neobvyklého, jeho bráška byl prostě takový. Potřeboval se mazlit, tulit se někomu do náruče. A Tom mu to rád poskytoval. Jenomže tenkrát to bylo jinak. To, co řekl, změnilo všechno.
Flashback
„Tomi, spíš?“
„Hm?“
„Mů-můžu k tobě?“
Tom se jemně usmál a nadzvedl přikrývku jako odpověď na Billův dotaz. Úplnou tmu rušila oranžová záře pouličního osvětlení, takže jeho gesto Bill každopádně zachytil.
Vzápětí Tom ucítil ruce na svých ramenech, to, jak se k němu přitisklo chvějící se tělo. Znovu se usmál a oba je přikryl peřinou, pokládajíc tak ruku kolem Billova pasu.
„Máš mě rád, Tomi?“ zašeptal zastřený hlas jeho bratra do ticha. Tom se ze všech sil snažil neusnout, jeho mozek přestával pracovat a dřímota pohlcovala myšlenky.
„Samozřejmě, že tě mám rád, co je to za otázku?“ zamumlal ospale a trochu zívnul.
„Měl bys mě stejně rád, i kdybych byl… jiný?“
Tom postřehl strach a nejistotu v jeho hlase. Otevřel oči a slepě mžoural proti jeho obličeji.
„Jak to myslíš?“
„Víš, kdybych třeba cítil něco, za co by mě ostatní odsoudili…měl bys mě ještě rád?“
Tom mlčel, přemýšlel nad jeho slovy. „Chtěl bys mi něco říct?“ dodal po chvíli.
„Ano,“ zněla prostá odpověď, „ale bojím se, že když to udělám, budeš se mě štítit, už nikdy se na mě nepodíváš. Když to povím, změní nás to, Tome.“
„Děsíš mě.“
„Já vím.“
…
„Asi mám někoho rád. V-víc než rád,“ šeptl Bill po chvíli.
Tom se úlevně usmál, čekal to horší. Jemně cvrnknul brášku do nosu. „Ty jsi ale trdlo, viď? A co je na tom špatného?“
Bill si povzdechl, Tom evidentně neměl ponětí, kam tím míří. Jak by taky mohl…
„Všechno!“ zakňučel nešťastně a skryl tvář do dlaní.
Tom se pousmál nad naivitou svého dvojčete. „Billy, láska je přece ta nejnormálnější věc na světě, čeho se bojíš?“ Něžně se dotkl jeho tváře. „Ona to ještě neví, nebo co je za problém?“
Bill strnul. Tohle je konec. Má mu to říct? Myslí si, že se zamiloval do holky… a přitom…
„On,“ vypravil se sebe těžce.
„Eh?“ Tom se na něj zmateně podíval. Jaký on? O čem to mluví?
„Je to ON, ne ona. A máš pravdu, nic neví.“
V pokoji najednou nastalo mrazivé ticho. Tom pustil Billovu tvář a nechápavě se odtáhnul. „Ty jsi… gay?“ hlesl podivně bezbarvě.
Bill nebyl schopný nic říkat, jenom plaše přikývnul. Nejspíš musel být gay, když se zamiloval do kluka… Chtěl to vysvětlit celé, ale když znovu zvedl oči k Tomovu obličeji, zkameněl.
„Zlobíš se?“ zeptal se bázlivě.
„Ne!“ sykl Tom prudce. Znělo to tak tvrdě a neupřímně.
„Tomi, prosím…“ Přejel ukazováčkem po jeho zaťaté čelisti, ale Tom se odtáhl. „Nedotýkej se mě, nedotýkej, už nikdy! Rozumíš?!“
„Já…“ vzlykl Bill, ale hlas se mu zlomil. Nebyl schopen pokračovat, bylo mu to všechno tak líto. „Tome…“
„Měl bys jít pryč,“ podotkl Tom tónem, jenž nepřipouštěl námitky. Byl tolik cizí.. Ani stopy po vroucnosti, kterou k bratrovi choval.
Bill němě přikývl. Neměl sílu odporovat. Vyklouzl z pod přikrývky a zlomeně se doloudal ke dveřím. Jakmile se za ním zaklaply, zhroutil se na podlahu. Už nikdy Tomovi neřekne, že kluk, do kterého se zamiloval, je on. Teď už to věděl jistě.
Konec flashbacku
„Ne, omlouvám se, Billy,“ řekl rychle a dal si Billovu dlaň na tvář. Tolik se toho změnilo od okamžiku, kdy ho tenkrát v noci vyhodil z pokoje. Od té doby o tom už nikdy nemluvili, ale stále to mezi nimi viselo. Tom tolikrát chtěl za bratrem jít, přivinout jej k sobě a zašeptat mu, že mu to nevadí a že ho má pořád rád. Ale nikdy nenašel dost odvahy. Čas plynul a on cítil, jak se mu Bill vzdaluje. Už se nechodil mazlit, nesvěřoval se mu. Jen se pokaždé tak smutně usmál, až Tomovi trnulo u srdce. Chtěl ho zase svírat v náručí, vonět k jeho vlasům… ale bál se.
A pak se najednou objevil on. Maxwell. Jak jen nenáviděl to jméno. To on mu Billa ukradl, jeho teď objímal a… a líbal.
Tom zprvu netušil, proč mu ten kluk tak strašně moc vadí. Namlouval si, že je to kvůli bratrově orientaci, ale postupem času mu došlo, že touží být na jeho místě. Že prahne po tom, aby to byly jeho ruce, jež hladí Billovo chvějící se tělo, aby to byl jeho jazyk, který laská ty sametově plné polštářky bratrových úst. Den ode dne to bylo horší. Začal mít sny. Nejdříve tam Billa jen líbal, nakonec se s ním miloval. Téměř hmatatelně cítil vlhkou chuť jeho rtů, horkost a těsnost těla. Šílel z něj a nešlo to zastavit. Zkoušel s tím bojovat, tisíckrát to zkoušel. A po tisící první bitvu prohrál.
Bill sklopil hlavu, aby schoval červeň ve tvářích. Takhle něžně ho Tom neoslovil už strašně dávno.
„Řízl jsem se, víš? Ale nic to není, jen škrábnutí,“ začal vysvětlovat Tom a ukázal Billovi ranku na palci.
„Pojď sem,“ vyzval ho bratr a dovedl k posteli. Na chvilku zmizel, ale hned vzápětí se vracel, svírajíc něco malého krémově bílého v rukou. „Ukaž mi to.“
Tom poslušně nastavil prst. Bill mu na něj přiložil náplast a důkladně zalepil. „Tak, hotovo,“ usoudil a prohlížel si své dílo.
„Děkuju.“ Tom jej jemně pohladil po hřbetu ruky. Cítil, jak se zachvěl, ale když neprotestoval, nechal svou dlaň položenou tam, kde byla.
„Nepřišel jsi sem pro cédéčka, je to tak?“ zeptal se Bill najednou. Podíval se Tomovi přímo do očí a ten pod jeho pohledem doslova roztál.
„Ne,“ připustil po pravdě.
„Tak proč?“ Dávno znal odpověď, ale chtěl ji slyšet přímo od něj.
„Protože musím vědět, že je na tebe hodný,“ vydechl Tom nešťastně a sklopil hlavu. „Nemůžu tě hlídat pořád, ale nikdy nedovolím, aby ti někdo ubližoval…“ ´lásko moje,´ dodal v duchu.
„Maxwell je skvělý, je na mě až moc hodný,“ namítl tiše Bill a na bratra se přitom nedíval.
„Nemám toho kluka rád, je tak… tak,“ honem hledal výstižná slova, „namachrovanej! A to jeho oblečení… vypadá…“
Bill se tiše zasmál, čímž bratrův proslov zastavil. „Nosí stejně hrozné oblečení jako ty…“ ´vlastně je ti neuvěřitelně podobný, proto jsem si ho vybral…´ pomyslel si.
„Ale to je něco jiného. Mě znáš.“
„Jeho taky, Tome. Je milý, věř mi.“
„Miluješ ho?“
Bill se zarazil. Co má na tohle proboha odpovědět? Nemůže říct ano, lhal by. A kdyby řekl ne, jak by to vysvětlil?
„Měli bychom toho raději nechat, nechci tě tímhle obtěžovat.“ Bill vyklouzl svou rukou z pod Tomovy dlaně, ale ten jej opět chytil.
„Chtěl bych to vědět.“
„Nechtěl… nemusíš se přemáhat…“
„Já se nepřemáhám! Bille, prosím odpusť mi, co se stalo. Tenkrát jsem… ztratil rozum. Nechtěl jsem ti ublížit. Prostě mě to zaskočilo, to je všechno. Chci, aby mezi námi bylo zase všechno jako dřív. Chci, aby ses mě dotýkal, zapomeň, co jsem říkal. Přeju si, abys mi znovu věřil.“ Tom netušil, kde se to v něm najednou vzalo, ale věděl, že mu to chtěl říct. Toužil, aby bylo všechno přinejmenším jako před onou osudnou nocí.
Bill se na něj dlouho mlčky díval. Uvědomoval si význam jeho slov. Max měl opět pravdu… tenkrát, když jej utěšoval, protože Bill mu brečel v náručí, že ho bratr nenávidí. Tak to vlastně všechno začalo, tam se začal odvíjet jejich vztah.
Maxwell mu vysvětloval, že Tom pouze potřebuje čas, aby se se vším srovnal, aby pochopil souvislosti a uvědomil si, že má Billa rád, ať je jakýkoli. Vyprávěl mu svůj příběh o rodičích, jak se zachovali, když se dozvěděli, že je jejich syn gay. A Bill mu věřil. Plně se mu otevřel a důvěřoval mu skoro stejně jako kdysi Tomovi. Max se stal jakýmsi ochráncem a učitelem, Bill si ho nesmírně vážil, měl ho strašně rád. Ale nějak ho nedovedl milovat. Věděl, že se do něj Max zbláznil, že hoří láskou k němu, ale neuměl ji opětovat. Ovšem, nebránil se tomu. Maxwell mu tak nesmírně připomínal Toma, byl mu tolik podobný. A tak mu to dovolil. Nechal ho, aby ho miloval, a mezi tím vším si vysnil svůj malý nesplnitelný příběh o sobě a bratrovi. Když byl s Maxem, měl před očima Toma. A tenhle podivný vztah křísil jeho mrtvou naději, že jednou snad, možná…
Maxwell ale po čase vycítil, že všechno není, jak by být mělo. Plně mu došlo, že věci nejsou v pořádku, když se Bill jednou nechal příliš unést a řekl mu v posteli Tomovým jménem. Nemělo smysl zapírat, bylo to až příliš jasné. Bill se mu s pláčem ke všemu přiznal… a on… pochopil. Nemohl mu stát v cestě, příliš ho zbožňoval. Rozhodl se odejít z jeho života a Bill neprotestoval. Předtím ale udělal poslední věc, o kterou jeho láska žádala.
to je užasny…. snad to stihnu dočíst z te školy sem upe vyčerpana a už usínam xD xD