Dar II 3. (1/2)

autor: Janule
betaread: Janik

Bill se sprchoval, asi se ‚nabíjel‘, jak předtím tvrdil Tomovi a byl u toho dneska výjimečně potichu. Většinou hulákal jak na lesy, protože měl rád akustiku koupelny, kde zněl jeho hlas mohutněji. Tom dál potmě brnkal na svou kytaru a přitom poslouchal dívčí štěbetání, které k němu doléhalo pootevřeným oknem. Nerozuměl sice, ale podle hlasů bylo poznat, že mají holky dobrou náladu. Zvykli si na ty „Čekanky“, jak jim říkala jejich máma a naučili se s nimi žít. Vždycky tu nějaké byly a doufaly, že se s nimi setkají, dostanou podpis nebo polibek, to už záleželo na tom, s jakým cílem sem každá z nich přijela. Obvykle odcházely až po půlnoci, když jejich dům ztichl a potemněl. Když často nezvonily a nekřičely na ně, nevadily jim… máma nedávno vyvěsila na branku ceduli s upozorněním, že jestli jim budou narušovat soukromí víc než je slušné, zavolají policii. Toho se holky lekly a od té doby je celkem klid. Došla jí tenkrát trpělivost, když potkala už asi desátou holku na zahradě, jak se drze prochází a snaží se nakouknout do jednoho z oken. To už bylo moc. Klukům to bylo líto, ale nemohli s tím nic dělat. Sláva není jen příjemná, dost často bývá krutá a bolestná. Někdy měl pocit, že je to čím dál horší… zvlášť potom, co se stal ten incident v Mannheimu…

Vraceli se z koncertu do hotelu. Nikoho nenapadlo, co se může stát, ale pro příště už jejich securiťáci vědí, jak musí vypadat hotel, ve kterém se ubytují… určitě ne tak, jako ten v Mannheimu…
Tom vzpomínal se staženým hrdlem na Billův tichý pláč, když za nimi konečně zapadly dveře hotelového pokoje. Utěšoval ho v náručí, přestože sám na tom nebyl nejlíp. Cloumaly jím snad všechny pocity, které v sobě našel, ale hlavně ty záporné. Po dlouhé době zase cítil nenávist a strach. Ani ne o sebe, ale hlavně o Billa.
Nenáviděl je… v tu chvíli nenáviděl všechny ty hysterické uječené holky, které se na ně vrhly před hotelem. Zpočátku probíhalo všechno normálně. Koncert se povedl, ani nebyli tak unavení, ale když se jejich auta, kterými se vraceli z koncertu, dostala k zadnímu vchodu a vjela do dvora, Saki na předním sedadle jen tiše zaklel. Při pohledu na dav rozječených fanynek začali všichni tušit, že tahle cesta k vysněným postelím nebude jednoduchá. Nikoho z ochranky nenapadlo, že zadní vchod je vlastně dokonalá past. Hordy fanynek, čekajících na své idoly, obklopily jejich auta a kluci jen vystrašeně zírali na ruce, natahující se k nim, dychtící si je vyfotit, dotknout se jich… Nejdřív uvažovali o tom, že odjedou a ubytují kluky jinde, ale nakonec se rozhodli to zvládnout… už zvládli horší věci.

Saki rozdal pokyny bodyguardům a první vyrazili k hotelu Georg s Gustavem. Jejich auto bylo blíž vchodu, a když všechno prošlo hladce a oba zmizeli v hotelových dveřích, oddechli si. Jenže to byla nejspíš chyba. Bill s Tomem tak klidní nebyli… vždycky to byli oni, po kom fanynky toužily nejvíc. Měli strach vystoupit z auta rovnou do toho rozječeného davu… ale doufali v neprůstřelnou ochranu svých bodyguardů. Ve chvíli, kdy se otevřely dveře auta, se strhla neuvěřitelná mela. Fanynky, které předtím jen čekaly, se daly do pohybu, když viděly svoje miláčky a bez ohledu na to, co by jim mohly udělat, se k nim vrhaly jako smyslů zbavené. Tom sám měl co dělat, aby se ubránil jejich nepříjemným dotykům, ale myšlenka na to, co je s Billem, který vystupoval druhou stranou, ho deptala víc, než ruce fanynek, které ho v jednu chvíli strhly a natlačily na stěnu. Saki ho okamžitě vytáhl z drápů těch fúrií, co se mu snažily vytrhat vlasy, popadl ho a utíkali společně za prvním bodyguardem, který jim rozrážel cestu davem. Byla to čistá hrůza… měl strach, ale ne o sebe… bál se o Billa. On byl ten, kterého holky nejvíc milovaly a byly schopny udělat cokoliv, aby se ho třeba jen dotkly…
Tom si oddychl, když viděl, jak Billovo bílé tričko zmizelo těsně před ním ve dveřích hotelu. Pohled jeho vyděšených očí, s kterým se setkal vzápětí ve vstupní hale, ho ale opět přesvědčil o tom, že nic není za nimi… bylo mu jasné, že klidný výraz ve tváři a křečovitý úsměv, který ho následoval, když se jim bodyguardi omlouvali a vyptávali se, jestli jsou v pořádku, je jen přetvářka. Věděl, jaký je Bill skvělý herec… dokázal vypadat šťastně i ve chvíli, kdy se mu chtělo plakat a to bylo právě teď. Slzy se mu spustily až ve výtahu, kde se objali a bylo jim jedno, že jsou s nimi ostatní… v tu chvíli to nebylo důležité. Chápali je…

Tom měl znovu husí kůži, když na to vzpomínal. Znovu cítil všechno tak jako tehdy. Viděl před sebou zhrouceného Billa. Ještě nikdy ho nic takhle nezlomilo… vždycky všechno bral s lehkostí. Když se mu stalo, že ho nějaká fanynka neopatrně chytla za vlasy, omlouval ji… říkal, že to chápe, taky byl fanoušek, věděl, jak člověk může milovat svého vysněného idola, ale tohle už bylo i na něj moc. Tom si najednou nevěděl rady…

„Billi, to bude dobrý, uvidíš,“ utěšoval svého brášku a kolíbal ho v náručí, sám ještě rozklepaný z ošklivého zážitku. Seděli na posteli, Bill schoulený na Tomově klíně a z očí se mu kutálely slzy. Nebrečel tak, jako když byl malý a rozbil si koleno… tohle byl jiný pláč. Tichý a o to horší…

„Já vím,“ špitnul Bill a ještě víc se přitiskl k Tomovi. „Bál jsem se o tebe, Tomi,“ zašeptal. „Viděl jsem, jak tě namáčkli na zeď, myslel jsem, že se zblázním hrůzou, chtěl jsem něco udělat, ale nevěděl jsem co… nemohl jsem jim ublížit, abych tě dostal do bezpečí. Nejsou zlé, já vím, že ne…“ šeptal a přitom se snažil utírat hřbetem ruky volně kanoucí slzy. Potřeboval Tomovu náruč, potřeboval ochránce. On, ten silný kluk, který dokáže hýbat vším, čím si vzpomene, najednou nemohl nic… byl úplně psychicky zničený. Neustálý tlak, pod kterým žili, zřejmě dneska dosáhl posledního stupínku a Billova hráz, kterou si proti tomu tak dlouho a usilovně stavěl, se prolomila. Byla to snad zkouška? Měli okusit další z těch záporných stránek jejich veřejného života? Kam až tohle může zajít?

„Skončíme,“ pronesl tiše Tom. „Necháme toho, odjedem někam daleko a vykašlem se na všechny a na všechno. Nenechám zničit ani tebe, ani sebe. Za to mi ta pitomá sláva nestojí,“ šeptal naléhavě Tom.

„Ne, to ne…“ vydechl překvapně Bill. „To nejde, nemůžeme jen tak utéct… to bych klukům neudělal… a ani nám,“ pohladil Toma po tváři a políbil ho. „Ne, já to zvládnu, neboj se. Zase to bude dobrý, jsem teď jenom strašně unavený…“ položil si hlavu na Tomovo rameno.

Za pár minut spal… Tom jej něžně položil na postel a lehnul si vedle něj. Objal Billa kolem pasu, přehodil přes ně peřinu a zabořil obličej do jeho vlasů. Něco musí udělat…nemůže to nechat takhle… za chvíli by se Bill zhroutil, ať má schopnosti jakékoliv… musí s tím něco udělat… Dobře… neskončí se skupinou, to by Billovi neudělal, ale zaslouží si alespoň odpočinek… Musí si promluvit s manažerem. I kdyby na něj měl křičet, dosáhne svého…

autor: Janule