autor: Janule
betaread: Janik
betaread: Janik
Po včerejší noci se Bill cítil nabitý dvakrát tolik, než když vylezl ze studené sprchy. Připadalo mu, jako by se milováním s Tomem jeho energie zdvojnásobovala, a když přeskakoval plot k sousedům, aby mohl zadem dojít k Megyinu domku, cítil, že by mohl klidně lítat.
„Dobrý den,“ pozdravil slušně paní Obramovou, manželku jejich souseda. Kývla mu na pozdrav, už se nedivila, že ho vidí na jejich zahradě, byla to pro kluky jediná úniková cesta a sousedi to věděli. Za plotem Obramových už byl jen přísně střežený důl a díky němu se na ta místa nemohl nikdo dostat. Jak jim byl ten důl nesympatický, když se sem nastěhovali, teď jim sloužil jako osobní ochrana. Taky díky němu si vlastně mohli kdysi tenhle domek dovolit, výhled za dům snižoval jeho hodnotu o hodně peněz. Neměli na nic dražšího a tohle byla rychlá a levná volba. Jen díky dolu nelezou fanynky na jejich zahradu i zadem. Až Gordon postaví ten vysoký dřevěný plot, jehož nákres jim nedávno ukazoval, už jim nebudou moci nakukovat fanynky ani na zahradu před domem, ale jak ho znal, ještě nějaký čas to bude trvat. Možná příští léto… Rok uteče jako voda, napadlo ho, když si vzpomněl, co dělal před rokem touhle dobou… viděl sebe a Toma, jak leží vedle sebe bratrsky na posteli a sní o slávě…
„Představ si, že tě někdo na ulici zastaví a řekne si o podpis,“ rozplýval se Bill. V ruce držel smlouvu s nahrávací společností, kterou studoval každou volnou chvíli a zíral do těch černobílých stručných řádků, které mluvily o jejich budoucnosti chladnou právnickou řečí a v číslech. Přestože mu procenta v matematice nikdy moc nešla, tohle pro něj bylo zábavné čtení. Neuvěřitelné čtení. Den předtím jim volal David, že za týden vypukne natáčení prvního klipu a oni celí natěšení leželi vedle sebe a probírali, jak to všechno bude dál. Oba věděli, že to přijde, Meg jim to přece ukázala tak živě, ale stejně pořád pochybovali. Třeba to celé byl nesmysl… třeba se stane něco, co Meg nemůže vědět a oni to nedokážou…
„To aby sis koupil krabici lihovek,“ ušklíbl se Tom a šťouchl pobaveně do Billa.
„To si piš, že si ji koupím, ale až dostanu nový kapesný,“ smutně tenkrát Tomovi odpověděl.
Vzpomněl si na svou zlatou kartu v peněžence, kterou jim nabídla jejich banka jako zvlášť váženým klientům. Neuvěřitelné, že ještě před rokem byl závislý na tom, co dostane od rodičů. Dnes už si to nedovedl vůbec představit.
„Koukám, jak celý záříš,“ uvítala ho Meg, když otevřela dveře a vpustila Billa dovnitř.
„Jsem nabitej tak, že mi div nestojej vlasy samy nahoru,“ zasmál se a zamkl za sebou.
„Dáš si rybízovej koláč?“ nabízela mu Meg svůj výtvor hned, jak dosedl za kuchyňský stůl. Specielně kvůli němu ráno odrbala na zahradě celý keřík.
„Jasně, potřebuju přibrat, máma mě včera zase rentgenovala a vyhrožovala, že vynadá Davidovi. To je ten poslední člověk, kterej by mohl za to, jak vypadám. Hmmm… je to výborný,“ huhlal už s plnou pusou, drobky mu padaly do klína. Omluvně se usmál a vyzobával ty malé mršky, aby ani jeden drobek nepřišel nazmar. Meg pekla skvěle, o tom už se přesvědčil mockrát.
„Jen si dej, dneska to budeš potřebovat, vidím to až do půlnoci,“ sdělila mu a s úsměvem sledovala, jak do něj padá třetí kousek koláče. Není nemocný, jak psali v tom pitomém časopise… už je to jasné. Náhodou zašla před týdnem ve městě do trafiky, potřebovala koupit dopisní obálky, a když viděla fotku své Hvězdičky na titulní straně a u ní nápis „Je Bill nemocný? Trpí mentální anorexií?“, trošku se vyděsila a časopis koupila. Teď viděla, že její obavy byly zbytečné.
„Dost, Hvězdičko, nech si něco na potom,“ stopla jeho apetit, když sahal po čtvrtém kousku. „Budeš tak nacpanej, že mi tady usneš, a to nemůžu potřebovat,“ vysvětlovala, když mu zpod nosu brala tácek s koláčem a viděla jeho zklamané oči. „Začneme totiž tímhle,“ významně poklepala na tlustou knihu. „Ještě bys mi tu usnul, jak tě znám.“
Bill zvedl oči v sloup. Tyhle řeči poslouchal od té doby, co jednou opravdu uprostřed nudné teorie usnul, protože byl strašně utahaný. Od té doby se to nestalo, ale na talíři to měl pořád. Sice se mu občas přivírala na konci dne víčka, ale aby bouchl hlavou o stůl, jako tenkrát, to už se nestalo. Taky to bylo pěkné probuzení. Meg dávno přestala číst a jen se zájmem sledovala svého žáka, až se mu konečně podaří tou hlavou o stůl třísknout… trvalo to neuvěřitelných deset minut. Bill se vymrštil leknutím ze židle a Meg z té své smíchy málem spadla. Nemohla přestat a on se tenkrát urazil, že se mu směje. Musela si ho pak chvilku udobřovat, ale za chvíli byli zase kamarádi. Někdy byla její Hvězdička pěkně urážlivá, to už zjistila dávno. A taky ješitná a tvrdohlavá… jako každej chlap…
„Tenkrát jsem byl utahanej po koncertě, na dnešek jsem spal celou noc, tak začni, ať tu teorii máme rychle za sebou,“ otráveně odpověděl a očima sledoval, jak tácek s jeho koláčem přistál na kuchyňské lince. Když ho Meg ještě přikryla ubrouskem, a jemu lákavá červená náplň zmizela z očí, obrátila se k němu s omluvným úsměvem a na vysvětlenou pronesla: „To aby ti na něj nenadělaly mouchy, je jich letos nějak moc.“
♣♣♣
Ve sklepní místnosti by nikdo nepoznal, jestli je venku den nebo noc. Okno tu nebylo a čas odměřovalo jen pravidelné pípání monitoru. Dívka, ležící na bílém lůžku, se zavrtěla. Její vědomí se pomalu vynořovalo z hustého mlžného oparu, ale stále jí nedovolovalo uvědomit si, kde a proč vlastně je. Bylo to tak pro ni lepší… uvědomila si matně svoji poslední vzpomínku, když byla naposledy částečně bdělá … bylo to jméno… Bill… usmála se ze spaní. To jméno jí bylo milé. Snažila se soustředit, aby si konečně vzpomněla, kdo to je, ale její zakalené vědomí jí to neumožňovalo. Postupně zase upadala do příjemného snění…
Vyskočily s Luckou z auta a skoro neposlouchaly starostlivé nabádání Anny, aby na sebe dávaly pozor, neztratily se jedna druhé a večer po koncertě společně dorazily na smluvené místo. Obě už byly tak natěšené, že jim dělalo potíže soustředit pozornost na cokoli jiného, než na obrovský dav lidí, který viděly z parkoviště a do něhož se hodlaly zabořit a prodrat se co nejblíže svým idolům. Byly odhodlané to dokázat za každou cenu.
„Nikolko, vnímáš mě?“ snažila se matka ještě jednou upoutat její pozornost.
„Jo, mami, podívej, přijeli jsme pozdě, za chvíli to začíná, musíme jít, jinak budeme na konci a nic neuvidíme,“ netrpělivě odpovídala a očima neustále bloudila po šíleném shluku fanynek, jenž v ní sice vzbuzoval strach, ale současně i vzrušení z toho, co bude následovat.
„Víš, co jsem ti říkala, že se mi včera zdálo, viď?“ starostlivě k ní promlouvala máma.
„Jasně, mami, určitě se mi nic nestane, Lucka na mě dá bacha, viď?“ obrátila se na svou kamarádku a ta její ujištění jen odkývala. Neměla sice ponětí jak, ale bylo třeba souhlasit pro klid její matky.
„Tak ahoj, holky, hlavně se držte pořád spolu,“ políbila obě nejlepší kamarádky ještě starostlivě na čelo a jen váhavě zvedla ruku na pozdrav, když se ty dvě otočily a daly se do běhu. Tak rychle už chtěly být na místě.
Nikola matčiny zvláštní schopnosti znala odmalinka, stejně jako celá jejich rodina. Zdědila je po své matce, která pocházela z nějakého starého rodu podobně nadaných lidí, ale teď se jimi nebyla ochotna vůbec zabývat. Jí se přece takové věci netýkaly, byly to máminy sny. I když musela připustit, že se po takových snech občas něco semlelo, prozatím se to nikdy netýkalo jí… a stejně tohle nebylo nic vážného… mamce se zdálo o mrtvé babičce, která na ni prý kývala a něco se jí snažila říct, jenže než se to stihla dozvědět, probudila se. Od té chvíle na to pořád myslí a má starosti, co to mělo znamenat a čeho se to týkalo. Celou cestu sem dávala dvojnásobný pozor, neustále tátu napomínala, aby jel pomaleji, protože co když to byla autonehoda, na co jí chtěla babička ve snu upozornit… díky tomu taky přijeli takhle pozdě… Teď měla ale Niki důležitější věci na práci než máminy bláznivé sny… prorvat se tím obrovským davem co nejblíž k pódiu a konečně vidět JEHO…
„Niki, drž mě pořádně, nebo upadnu,“ sípala vysíleně Lucka, která se za ní prodírala davem a jejich zpocené ruce se co chvíli oddělily. Niky byla prostě rozhodnutá, že se dostanou dopředu, tak šla přes mrtvoly… teda ne doslova, ale v davu, kde jeden druhému nešlape div ne na hlavu, by to nebylo nic divného.
„Ještě kousek vydrž, jsme tak ve čtvrtý lajně, to už je dobrý,“ přesvědčovala ji a drala se dál. Musí to dokázat. Musí vidět Billa z co největší blízkosti… aby taky on mohl vidět ji… co kdyby… náhodou… To byl její hnací motor.
„To stačí, já už nemůžu, zabijou nás a neuvidíme nic,“ přesvědčovala ji Lucka, když zahlídla několik vražedných pohledů, které je propichovaly a skutečně hrozily zabitím, jestli se pohnou ještě o pár centimetrů dopředu. Každý si bránil svoje místo a dával pozor, aby mu někdo nevlezl do výhledu.
„Dobře, no,“ zastavila se Niky, protože pochopila, že s Luckou už to dál nedokáže. Rozhlídla se kolem sebe, v jaké že to jsou společnosti a docela si gratulovala k výběru místa. Před nimi nebyl nikdo o moc vyšší, tak snad bude vidět. Vedro bylo k zalknutí, žízeň už je obě vysilovala, přestože tu byly sotva půl hodinky. Lahve s pitím sebou mít nesměly, zřejmě se ochranka bála, že by jimi rozvášnění fanoušci vrhali po skupině a mohlo by dojít ke zranění. Z pódia do hlediště se lahve házet můžou, ale nikdy ne naopak, to bylo pravidlo ochranky. Měli proto připravené zásoby vody a občas dav fanynek občerstvovali mrňavými kelímky a polévali rovnou z kýblů. Ne všem to bylo po chuti, několik dívek, stylizovaných do podoby svého idola Billa, nemělo radost, když jim voda zkazila pracně udělané účesy. Holky nestačily zírat, kolik takových kopií jejich miláčka v davu bylo.
„Koukni, ta je hnusná a přeplácaná, s tou by Bill nechodil,“ pohodila Lucka bradou k holce stojící před nimi a Niki se zasmála. Byla opravdu strašná… Slečna se k nim otočila a hezky se usmála… Nerozuměla ani slovo… ony jí ovšem taky ne. Jejich němčina byla na velmi nevalné úrovni, v podstatě znaly jen slovíčka z textů písniček svých miláčků, a to ještě ne všechna. Na domluvu to nestačilo v žádném případě. K čemu by jim v obchodě bylo, že znají slova jako nekonečno, proti mé vůli, skrz monzun, poslední den nebo zpověď… za to by jim asi rohlík nikdo neprodal. Ještě tak ten poslední den, ten by se možná k něčemu hodit mohl, ale se zpovědí by určitě nepochodily…
Když se podium konečně zahalilo do hustého dýmu, fanynky začaly okamžitě nepředstavitelně ječet. Niky s Luckou se na sebe jen podívaly, spokojeně se usmály a přidaly se k ostatním. Napětí muselo ven… do šíleného řevu se ozval svištivý zvuk, po němž následoval ohromující výbuch, na scéně se zablýsklo a vzápětí promluvil známý hlas. „Jetzt kommt unsere Zeit!“… Holky tuhle německou větu znaly už nazpaměť díky DVD, které si pouštěly snad tisíckrát. Ano… právě přišel náš čas… Niky se v tu chvíli stáhlo hrdlo dojetím. Slyšela ho… poprvé slyšela živě jeho nádherný hlas. Chtělo se jí současně smát i brečet a jediné co jí v tu chvíli zbývalo, bylo ječet s ostatními… Ozvaly se první tóny Tomovy kytary, za chvíli se k nim přidala basa a bicí. První, co Niky spatřila vystoupit z husté mlhy, byly Tomovy houpající se dredy. Byla jako u vytržení, málem přestávala dýchat a nevěřila tomu, že opravdu vidí živého Toma. Toho Toma, o kterém sní tisíce holek… živého… skutečného… v bílém tričku a kšiltovce. Bylo to neskutečné… bombastické… šílené.
Když se po chvíli konečně ozval Billův zpěv, holky stály na špičkách, natahovaly krky, aby viděly, co nejvíc a čekaly, až se objeví. Bill vyšel z mlhy… a byl tak krásný a jiný než na plakátech… připadala si jako ve snu. Všechno se jí plní, všechno co si tak dlouho přála. Právě vidí živého Billa, svého milovaného Billa… běhal, skákal na pódiu přímo před jejíma očima… Byl prostě úžasný… měla co dělat, aby se nerozbrečela štěstím…
„Podívej, Thorste, usmívá se, asi se jí něco zdá,“ nakláněla se Vivian nad dívkou. Už ji nebude budit, jen ji musí chodit pravidelně kontrolovat, aby uhlídala její umělý spánek. Klient byl s jejich prací spokojený, a když mu ukázali genetické rozbory její krve, na stůl přistála první splátka dohodnuté částky, za kterou dostane to, co chtěl. Vyskytly se sice malé komplikace, všechno nepůjde tak rychle jak očekávali, ale vyplatilo se to. Dostanou balík peněz a pak se odstěhují někam na Bahamy a budou si tam spokojeně luxusně žít až do stáří. Díky tobě, pomyslela si Vivian a smutně pohladila dívku po vlasech.
„Pojď už!“ štěknul od dveří Thorsten. Lezlo mu to tady na nervy. Trpěl klaustrofobií a tenhle uzavřený prostor byl pro něj horší než hrobka. Vivan se zvedla a bez odmluvy proběhla kolem něj nahoru do domu. Byla zvyklá poslouchat, protože odporovat jejímu muži se nevyplácelo.
♣♣♣
„Tome!“ slyšel volání Gordona.
„Co je?“ zakřičel otráveně ze svého pokoje. Bill před chvílí odešel k Meg a on se rozhodl, že se ještě trošku prospí. Co jinýho… nuda tu byla jako v márnici. Jenže teď reálně hrozilo, že se ta krásná nuda změní v něco jako nechutnou práci. Gordon ho jen tak nevolal… jestli bude chtít zase něco na zahradě jako minule, tak zahraje děsně nemohoucího. Řezání větví a podobný zahradnický práce mu vadily ze všeho nejvíc. Nechápal Gordona, jak ho to může bavit… zrovna jeho, takovýho rockera tělem i duší. Odloží kytaru a jde se rejpat v zahradě… no fuj… úplně se otřásl hnusem, když si představil sebe v jeho věku a na jeho místě. To se radši půjde opít do baru.
„Pojď mi pomoct s autem,“ slyšel odněkud z garáže. Jo… tak to jo, jak se jednalo o auto, to šel rád.
„Už letíííím,“ hulákal a cestou se soukal do tepláků, div se nepřerazil. I tepláky měl velikostně tak nejmíň pro dva, tak se nebylo co divit. Měl rád vůni auta, když si do něj mohl sednout a pohladit si volant. Zkoušel si, jaké to bude, až si za rok bude moct sednout a odjet, kam bude chtít. Nebude závislý na tom, jestli pro něj někdo přijede, bude svobodný a volný jako pták.
„Pojď mi šlapat spojku,“ požádal ho Gordon, ležící pod autem na pojízdném prkně.
„Jasně, rád,“ zaradoval se Tom a usmál se směrem k nohám, čouhajícím zpod auta. Tohle byla zábava, ne nějaká přiblblá zahrada. Nasedl a nábožně sevřel v rukách volant. Motor tiše vrněl, stačilo jen sešlápnout spojku, zařadit jedničku, pomalu přidávat plyn, přitom lehce pouštět spojku… a bylo by po Gordonovi… vzpamatoval se včas, než to stihl zrealizovat.
„Máš vyhozenej kvalt?“ ozvalo se zpod auta.
„Jasně, je to na neutrálu,“ hlásil a poslušně vrátil zařazenou jedničku. Svoje předchozí myšlenky rychle vyhnal z hlavy a soustředil se na povely.
„Sešlápni spojku a drž, dokud ti neřeknu,“ dostal rozkaz. Udělal, co měl a obhlížel palubní desku Gordonova strého Peugeota. Tak rád by se projel, aby si ověřil, jestli to ještě nezapomněl. Učil se jezdit už dávno, ale nikdy oficiálně. Vždycky jenom tajně se starším kámošem. Gordon o tom neměl ani ponětí.
„Ty… Gordone… že bys mi to na chvíli nepučil… bych se zkusil projet,“ otevřel dvířka a zavolal svůj dotaz směrem pod auto.
„Máš pravdu… nepučil…“ ozvala se stručná odpověď.
„Ale já umim řídit, fakt že jo…“ zkoušel to ještě zlehka naťuknout, ale už tušil, že bude mít smůlu. Gordon zněl celkem nekompromisně.
„Jo… rovnou do stromu jako tenkrát, co?“ ozvalo se mu u ucha. „Už to můžeš pustit,“ kývl Gordon bradou směrem k neustále sešlápnuté spojce. „Babička žalovala… nemáš kecat v rozhovorech,“ uculil se na něj Gordon.
„Aha,“ pochopil zklamaně Tom… minulý měsíc na sebe prásknul v rozhovoru pro Bravo ten starej průšvih s nabořeným autem a babička si kupovala všechny časopisy, kde se o jejích milovanejch vnoučkách zmiňovali… sakra… že nedržel hubu. Jednou ho ty jeho frajeřinky dostanou do hrobu…
autor: Janule
jééé to je kláááa…chci umět tky psát tak nádherné povídky…
Chudák Bill… chtělo se mu spinkat a ta čerodějka jedna se mu posmívala 😛 Ale ta představa je věru komická, to ano 😀 Nevím proč, ale úplně mě rozesmála i věta "To aby ti na něj nenadělaly mouchy". Teď nedávno jsem vraždila kupu mušek a komárů novým bravem (plakát TH jsme si nemohla nechat utýct :-D) a vůbec by mi nevadilo, kdyby jimi příroda šetřila víc 😀
Oh, koncert, ten bych si z fleku dala hned 😉 Není nic lepšího než se vykřičet a to ještě s krásným Billem nad sebou 😉 Já tak ráda křičím O:-) A Tom, ten by si docela rozuměl s mým bratránkem 😀 On se na motokárách vysekal na rovince, prostě vůbec nechápu, jak to udělal… směju se mu doteď, troubovi 😀 Bylo to zajímavé, když byl na bok 😀 Pak se převrátil na takové té čtyřkolce a od té doby nesmí k ničemu, co má motor 😀
Já tak zbožňuju tvoje příběhy 😉 Prostě to nejde si je nečíst znovu a znovu, když prostě člověk ví, co to je za perly! Krááása :-*
Živě vidím Billa, jak usíná a houpe se mu hlava… chvíle, kdy se praštil o stůl mě nutí se neovladatelně smát:D Vzpomněla jsem si na svou babičku, jak vždycky takhle klimbá v křesle u televize a my se jí potichu smějem:D Pak se probudí a dělá, že vůbec nespala a zaujatě se dívá na film, jehož děj jí beznadějně uniká:D
Ani se nebudu snažit odhadovat, jak se bude vyvíjet zápletka s Nikolou… ty nadpřirozené schopnosti její matky mě překvapily a rozhodně to bude mít nějakou spojitost. Tak mě napadá… vybavil se mi bůhvíproč Rawen, ale asi to nebude mít souvislost… No, nechám dedukcí, stejně nic nevymyslím:)
V každém případě se mi po přečtení zlepšila nálada nejmíň dvojnásobně a nemůže mi ji zkazit ani to, že se teď musím jít učit fyziku, kterou absolutně nechápu… jediné, co se mi vybavuje o střídavém proudu je: střídavý, střídavý, zkrátka elektrický proud…:D Ale s Cimrmanem asi zítra nepochodím, navíc s mým falešným zpěvem:-)
sakriš to je napínavý jako kšandy. jsme zvědavá jakou spojitost bude mít ta holčina s naší Hvězdičkou.
Jinak skládám poklonu autorce. strašně ráda čtu všechny tvoje příběhy. je úžasný jak je máš propracovyný do všech detailů. člověk si připadne jako by četl něco, co se doopravdy stalo.
Jj, Janulčiny povídky vždycky jsou tak skutečné, že je těžké uvěřit, že to je jen fikce a ne skutečné zážitky našich zbožňovaných twinsátek. Líbí se mi Bill a Meg pohromadě, jsou hrozně moc přirození a její rybízovej koláč bych si hned dala. Mňam… to mi připomíná, že ledničku nikdo nedoplnil a zas tam nic není. Njn… nechám si zdát o tom koláči ;D… Tom motorista. Celej já. Jako malá jsem tátovi taky šlapala na spojku a na plyn a na brzdu, když něco šteloval nebo kontroloval. Jen jsem nesměla sahat na ruční brzdu 😀 To už ale Tom asi ví, to mu Gordon připomínat nemusí, je to velkej kluk. Líbilo se mi, jak se mu vrátilo, že kdysi nabořil auto. Stejně to Gordon věděl. Rodiče vždycky ví všechno. Taky jsem se tuhle prokecla před tatínkem, že jsem dřív kouřila a kupodivu ho to tak moc nepřekvapilo. A já si takovou dobu myslela, jak jsem to dobře tajila :D:D
Tak šup sem další díl!
Oujé, zase jeden dáreček, malinkatej, aby měla Joanka co číst, než vypadne ven, jak milé :o)
Chudák Nikča bude prostě použitá proti Billovi, to vidí mé třetí oko celkem jasně, jen zůstává zamlžené, jak to provedou, bud-li jí zachraňovat, bude-li ho ona svým nevinným kukučem svádět, jenže pak by mohli oba přijít o moc, což nevím, jak moc Nikča, když je to dědičný, takže tý by to uškodit nemohlo a Janule by si konečně ozkoušela hetero sex 😀 😀
Asi je mi tohle lobbování na nic, viď? Stejně jsi tak u dílu 26, nebo 54 a já se zbytečně snažím :o)
Jo a už jsem ti říkala, jak mám Dar ráda?
Uf, tak jsem se hecla a ještě si to přečetla, i když jsem už chtěla jít chrnět. Nemám na zítra přípravy , takže si budu muset přivstat a teď už se mi fakt nechce… Ale k věci, tohle tě asi nezajímá. Co dodat. Snad jen, že pěkně zamotáváš hlavu. Popravdě, ať tam s tou holkou v tom sklepě vyváděj cokoli a ať je v sebevětším průšvihu, tak je to pořád 14 nebo 15 (teď přesně nevím) ti letá faninka. No prostě malá histerická holčička, která mu pravděpodobně brzo nějak ztíží život. Tak jen doufám, že si na ni zvyknu a přestane mi vadit…:o) Jinak samozřejmě super. Tom v autě se mi líbil a jak ho pak Gordon spražil tím, že babička zahlásila… 😀
😀 živo vidím brebtajúceho Toma 😀 moja fantázia sa otáča tri krát rýchlejšie ako detský kolotoč . Milujem knihy , nie filmy , ale knihy pretože si môžem všetko predstaviť …aj tu ….Meg , jej domček …koláč….Nikolu..no i ked tá ma tam znepokojuje asi naviac 😀 Spomenula som si na starú "dobrú" Avu 😀 ♥ tak šup 5 deil x)
Strašně hezky jsi pospsala tu atmosféru koncertu. Úplně jsem si vzpomněla na Prahu, chvíli přestala číst, zavřela oči a vybavovala si, jaký to bylo. Prostě nostalgie jako blázen 🙂 Když se to ale přehouplo do druhé části, najednou jsem se zarazila. Při slově klient mě úplně zamrazilo… a v hlavě se mi rozjely fantazie. V tu chvíli mi došlo, že jsi předtím zmiňovala zvláštní schopnosti, které má Niki v rodě… a vytanulo mi na mysl jméno. Ano, správně. Rawen… Všechno se vším souvisí… a ta aféra s Avou se nedá jen tak jednodše zamést pod koberec. Kdepak. A tak teď přemýšlím, na co Niki potřebuje? Chce z ní svou novou chráněnku… nebo co? Tady moje fantazie končí. Jedním jsem si ale skoro jistá. Niki se se svým "miláčkem" určitě setká.
Tak rychle další, potřebuji informace xD
Chudák se ani neprojede…
Janičko…. Miluju Časoprostor, ale Dar… *nádech* Dar je pro mě otázka života! Tahle povídka je pro mě nepřekonatelná! Jednička stoprocentně! A tak nějak si začínám být jistá, že dvojka na tom bude úplně stejně.
Bill s Tomem ještě nestihli zapomenout na Avu a už jim zase chystáš klikatý cestičky k úspěchu, slávě a pěknýmu životu, co? A proč mám pocit, že se do toho ta Ava stejně zaplete? Není to ten klient? Ne, dost! Žádný verze už si nevymýšlím!
Ale jedno vím jistě, asi tak jako Helushka, to děvče se s Billem jednou setká… Stoprocentně! Jen jí držím palce, aby to dobře dopadlo…
To je pako ten Tom.. kdyby tak nekecal o všem, co jenom může, mohl si zajezdit.. xDD no nevadí…
Opět musim začít slovem NÁDHERA… x) Při popisování tý koncertní atmosféry jsem si pěkně prostřednictvím Niki zavzpomínala na to, když jsem já poprvé spatřila na koncertě Billa, na moje pocity a tak… a krásně jsem si přitom pobrečela… tahle povídka se mnou totiž pořádně mává x) ale zajmalo by mě, kam zmizel Ava-Karin??? Už tu o ní pár dílů nebyla ani zmínka, místo ní je tu ta záhadná Niki, a já asi leknu zvědavostí, páč zatim vůbec netušim, co má s touhle povídkou společnýho, jakou má roli… xP x) a Tomovy řidičský schopnosti si dovedu živě představit, chudák strom… xD
Jojo, Tom a jeho velká "huba". Ten vykecá i co neví. 🙂
Vrátila som sa 🙂 ledva som vyčkala, kým si môžem zapnúť notebook 😀 toto je už vážne závislosť. Ale už som tu a dnes nemusím ísť spať 🙂
Čo to bude zač tá Nikol? Žeby Ave dvojka? Mám celkom strach,ale zároveň sa na to teším. A hlavne na chalanov, však vieme.
Tak při tomhle dílu se mi vrátily veškeré mé vzpomínky na koncerky kluků a to, jak jsem byla nedočkavá a natěšená! Úplně mi běhal mráz po zádech ze vzrušení stejně jako na koncertě a já se začala těšit na další jejich koncerty jako nikdy 😀
Panejo, ale pořád mi vrtá v hlavě, co má Vivien s manželem zalubem s tou Nikčou. Tak nějak mě napadlo, že by ji možná mohl Bill zachránit? Ale jak asi, když o ní neví, že 😀 😀 Každopádně je mi jí moc líto, hrozně doufám, že se jí podaří se nějak zachránit, ale ona sama to nedokáže, když je pořád v umělém spánku….