Microfon with quitar 4.

autor: B-kay
betaread: Janule

Byla to sice menší koncertní hala, ale o to příjemněji se tam dvojčátka cítila. Nebylo tam tolik lidí a už vůbec žádné davy ječících fanynek. Dneska na ně ani jeden jaksi neměli náladu. Chtěli si jenom dokončit svou povinnost a odehrát tenhle poslední společný koncert… no tedy spíše vystoupení… ale oba věděli, že Tom stojí na podiu vedle Billa naposledy…

Akorát se spustil signál a Tom začal vybrnkávat pomalé a nádherně jemné tóny Vergessene Kinder. Měli nejdřív zpívat In die Nacht, ale na to se Bill necítil. Nedokázal szívat Tomovi do očí písničku, která byla věnována právě jemu. A Tom to samozřejmě ani netušil… vždyť to Natan ji vždycky poslouchal a hrál ji na kytaru, ne Tom…

Některým lidem, kteří vystoupení sledovali, se do očí vtěsnaly slzy. Dokonce i Géčka, která doteď vesele odpovídali na otázky zvídavých fotografů, zaraženě koukali na dvojčata, která jakoby nic kolem sebe nevnímala. Bill seděl na své židličce a tiše zpíval do mikrofonu, zatímco v přímém očním kontaktu pozoroval své dvojče, které jemně brnkalo bříšky prstů na kytaru. Ani jeden si nevšímal mnohonásobného cvakání fotografů, kterým tenhle výjev přišel více než sladký. Že by se konečně mezi dvojčaty projevila ztracená sourozenecká láska?… Jenomže ona nebyla ani tak ztracená jako bolestivá… Láska, kterou Bill miloval své dvojče, se v něm nikdy neztratila… takže ji nelze ani najít. V jeho hrudi tlouklo srdíčko, které mohlo bít jenom tehdy, když si bylo jisté, že je jeho bratr v pořádku. Kdyby nebyl Tom, Bill by nepřežil. A to samé platilo pro Toma… takhle silná byla jejich láska. Akorát prošla mnohými zkouškami, kterým ne vždy odvážně čelila, a při jedné dokonce jaksi zdá se úplně pohořela… Tou zkouškou bylo Tomovo stěhování, které změnilo jeho dvojče od základu… Tom nevěděl, zdali to byla Natanova práce, že byl Bill teď tak chladný a nepřístupný, ale vůbec se mu to nelíbilo. I když si sám uměl přiznat chybu, neměl odcházet… neměl jej nechat samotného… ale tohle nečekal. Nečekal, že až se vrátí, najde tam místo svého rozkošného dvojčátka pyšného a chladného kluka, avšak s nádherně přitažlivým pohledem a plnými rty. Ale i když se Bill snažil ukrýt za clonu odhodlaného kluka, kterému je celý Tom ukradený, v hloubi jeho nádherných očí Tom stále mohl vidět ty krásné plamínky jako kdysi. Bill se mohl snažit jakkoli, Tom by jej vždy odhalil. Stačil mu k tomu jenom jediný pohled a cítil, že i když si bráška hraje na tvrdého, uvnitř mu tluče veselé srdíčko, které však prošlo velikou bolestí… a z velké části to byla jeho vina.

V průběhu celé písničky si nádherně hleděli do očí… ani si to neuvědomili a už tady byl konec jejich vystoupení, odměněn nádherným potleskem. Tom si uměl publikum získat mnohonásobně lépe než Natan. Ten se pořád až podivně motal kolem Billa a nevadilo to jenom lidem, ale také černovlasému zpěvákovi. Bylo mu to dokonce někdy pořádně nepříjemné. A nejhorší bylo sdílet s ním pokoj, když byli na dlouhém turné. To se raději Bill vždy spakoval a šel potají ke Géčkům na gauč. Natana měl rád… ano, moc rád, ale nechoval k němu ty samé city jako byly ty Natanovy. Prostě neměl potřebu se na něj pořád lepit a nechávat se od něj zasypávat tunou polibků. A také byl v líbání Natan dost drsný – jenom hladově bral, ale neuměl dávat…
„Byli jste úplně senzační,“ zavýskal vesele David na dvojčátka, která smutně vystoupila z auta, jež je dovezlo před hotel.
„Hmm, dík, Davide,“ usmál se na něj Tom trošičku nuceně a poté si napravil kšiltovku, která mu na jedné straně nepříjemně svazovala dredy. Bill vyskočil z auta jako první a rychle cupkal ke dveřím, dokud si jej ještě nevšimly rozvášněné fanynky. Tom jej hbitě následoval a chudáčka šťastného Davida nechali pro Géčka. Ať si s ním teď oslavujou… když oni náladu jaksi neměli.
Bill se neodvažoval čekat na výtah a tak raději ty tři patra vyběhl po svých. Nechtěl být s Tomem sám… nevěděl, co by mu měl vlastně říct… tohle bylo jejich poslední vystoupení… Nemohl uvěřit, že ty tři týdny tak rychle uběhly a… ač nerad, dokázal si přiznat, že mu Tom bude moc chybět. Jakoby mu znovu odešel… jenomže teď neví, jestli se vůbec vrátí…
Smutně sebou hodil na postel, ale to už do pokoje vešla další osoba, která měla ve tváři dost smutný výraz. Tomovy oči se hned střetly se svým protějškem…

Pod jejich upřeným pohledem byl roztál snad i ledovec. Z obou pohledů však nešlehaly plameny hněvu, dokonce ani nenávist… jenomže také jaksi ztratili lásku. Jediné, co v těch pohledech bylo právě teď, byla bolest… nesnesitelná a nekonečná… Bill se snažil hrát pořád svou roli tvrdého a lehkomyslného… chtěl Tomovi dokázat, že dokáže žít i bez něj. Chtěl mu dokázat, jak silný umí být… jenomže všechno to co chtěl, se rázem rozplynulo v prach v jediném pohledu do Tomových očí… Byly tak dokonale upřímné a tolik nádherné. Billa dokonce fascinovalo, jak moc jsou jejich oči stejné. Stejné… ale přesto úplně jiné… Pomalu vstal a zběsilým mrkáním se snažil zahnat palčivé slzy, které se mu draly do očí jako na povel. K jeho překvapení však zahlédl tu neskonalou bolest i ve tváři svého dvojčete… ano! Tom trpěl! A trpěl snad dvojnásobně, protože ještě nikdy se necítil takhle sám. Ještě nikdy jej od Billa nedělila tak hrubá zeď, která sice byla neviditelná, ale o to silnější. Snažil se… moc se snažil si jej za ty tři týdny nějak získat zpátky… jenomže cítil, že jej od sebe pořád více odtahuje. Bill byl na něj neskutečně zlý. Křičel na něj celé tyhle tři týdny za každou hloupost, nevšímal si jej, totální ignorace byla na denním pořádku. A Tom jen držel. Nechal sebou jenom tak zametat, protože věděl, že všechno tohle si zaslouží. On Billovi ublížil stonásobně hůř, takže se teď nelitoval. Litoval možná jenom toho, jak takovou hloupost mohl vůbec udělat. Když tehdy odcházel, opouštěl Billa, který se ani v nejmenším nepodobal tomuhle. Ten starý Bill se na všechny smál jako sluníčko. Svým smíchem Toma rozveseloval vždy, když mu bylo nejhůř… nikdy se na něj nezlobil. A i když jo, tak se to stávalo velice málokdy a většinou se hned udobřili. Jeho hnědá očka se před dvěma lety schovávala pod krátkou ofinkou a jeho úsměv byl veselý, jako kdyby každý den svítilo pořád krásně sluníčko… Jenomže kluk, kterého tady našel, byl úplně jiný. Úsměvem obdarovával jenom fanoušky a ostatní… vlastně všechny, kromě Toma. Neskutečně bolelo… když se k němu tak choval. Tomovi však pomalu docházelo, že to Natan je strůjcem Billovy nenávisti a chladu. On takový nikdy nebýval…
„Měl by sis sbalit věci,“ zašeptal Bill a ukázal na kupku oblečení na Tomově posteli. Ten se však nedokázal hnout. Jenom matně pootočil hlavou, aby viděl tu spoušť na své posteli a poté se pohledem vrátil znovu k Billovi. V jeho očích uviděl odlesk slaných důkazů toho, jak moc Bill trpěl. Až teď konečně cítil, že není jediný, kdo tak neskutečně trpí.
„Dnešek byl poslední, co?“ zeptal se Tom s lehkým výdechem a musel zoufale sklonit pohled, protože jinak by se snad neudržel a začal by brečet on. Bill se také neodvážil promluvit, proto jen matně přikývnul. Bylo pro něj neskutečně těžké uvědomit si jednu věc – Tom zase odejde.Zase se vrátí a na jeho místo znovu nastoupí Natan… Tohle bylo jeho noční můrou… Jak rád by teď nechal Toma, by jej dlouze objal a hladil ve vlasech tak jako kdysi… tak rád by se díval do jeho očí na koncertech… chtěl zpívat jemu slova písně… s ním se nechávat fotografovat… chtěl, aby jej znovu přede všema chránil… jenomže to nedokázal říct. Měl svou hrdost a také v tom byla i menší role strachu. Prostě se už bál tolika bolesti. Už nechtěl trpět… trpěl už dost… Snad až přehnaně moc.
Jeho doteď v klidu stojící nohy se pomalu posouvaly krůček po krůčku blíž k Tomovi a jeho oči zoufale hledaly lásku v těch Tomových. Chtěl cítit… že jej má ještě pořád rád. Chtěl cítit, že i přes to dlouhé časové odloučení, na něj ještě pořád myslel…

Když už byl u Toma tak blízko, že zřetelně cítil jeho zběsilý dech na své tváři, zastavil se a nesměle sklonil pohled.
„Proč si ke mě takovej? Nenávidíš mě, Bille?“ zašeptal zoufale Tom a opatrně pohladil bříšky prstů Billa po tváři, ten však jeho doteku uhnul.
„Jsem srab,“ vydechl nakonec a konečně dal průchod svým slzám. Už to v sobě nedokázal dusit. Zvedl k Tomovi pevný, avšak pořád uplakaný pohled a tiše pokračoval. „Jsem srab, protože tě nedokážu nenávidět. I přes to všechno, Tome… to nedokážu,“ vydechl a znovu ucukl pod Tomovým dotekem na dlani.
„Bille-já,“ chtěl konečně něco říct, jenomže Bill byl rychlejší.
„Ne, Tome. Už dost! Zítra se spolu rozloučíme a ty se hezky vrátíš! Nejlepší bude, když už se neuvidíme. Alespoň teď ne. Nedělej to těžší,“ zašeptal a rychle utíral kanoucí slzy, které mu pomalu smáčely tváře. Chtěl odejít, dokonce i vykročil vpřed, jenomže jej najednou dvě velké dlaně stáhly do náruče a on se nedokázal bránit.
„Řekni mi, že mě už nikdy nechceš vidět! Řekni mi to! Teď nebuď srab, Bille a řekni mi konečně do pytle co skutečně cítíš, rozumíš? Ne co cítí Natan, ale co cítíš ty tady,“ neovládl se a křičel po něm, přes množství slz už na něj ani pořádně neviděl, vzápětí mu však položil dlaň na místo, kde mu bilo srdíčko a pevně se na něj podíval. Billovy oči neustále plakaly a jeho rty byly zvlhlé od těch slaných kapek smutku. Tom na jeho tváři dlouze utkvěl pohledem. Až teď si všimnul, jak moc je Bill krásnej. Až teď… když jej úplně ztratil, si to uvědomil. Příliš pozdě…
„Tome, pust mě, prosím,“ vydechl Bill s tichým vzlykem a snažil se od sebe Toma nějak odsunout. Tohle však bylo už i nad jeho síly. V Tomově objetí mu bylo tak krásně… cítil to nádherné teplo, které mu nedokázala dát ani maminka a už vůbec ne Natan.
„Ne, Bille! Budeš mě poslouchat! I když jen chvilku! Já už nevím, chceš mě uhodit? Klidně mi dej facku, ať vím, jak moc jsem ti ublížil. Klidně mě uhoď! Jenom mě už nepřehlížej. Už to déle nevydržím,“ jeho srdce se lámalo na kusy pod Billovým uplakaným pohledem. Najednou se jeho protesty úplně anulovaly a on se nechal pomalu sevřít v Tomově náručí. Hned, jak ucítil, že jej Tomovy horké dlaně objaly kolem ramen, tiše vydechl. Bolestně přivřel víčka a nadechl se Tomovy krásné vůně.Jak dlouho o tomhle snil, jak dlouho si přál tohle ještě jednou zažít…

Najednou však Billovi zazvonil telefon. Prudce se od Toma odtáhl a s vyděšeným pohledem utíkal k mobilu, kde zvonila ta nepříjemná píseň, kterou si Natan nastavil jako zvonění.
„Ano?“ pípl tiše a otíral si z očí zbytky slz.
„Natane? Tebe už pustili, ale jak-? Jak-“ začal koktat a úplně přestal vnímat, jak mu Natan srdceryvně vysvětloval, že už to bez něj nevydrží a že odešel na reverz. Prostě to nedokázal vnímat. Jeho pohled se zoufale mísil s totožným a on najednou mobil upustil na polštář a naléhavě se rozběhl ke svému dvojčeti. Tom čekal všechno, ale to, že mu Bill vletí do náruče nečekal určitě.
„Byl jsem strašlivej vůl, Tomi… už nechci být sám. Neodcházej mi už, prosím,“ zoufale šeptal a tisknul se k bratrovu ochranitelskému tělu…

autor: B-kay