autor: Michelle M.
Když znovu otevřel oči, byl v pokoji sám. Tentokrát věděl, že je úplně sám. Nebyl tam nikdo skrytý v neviditelném plášti, jen on.
Cítil obrovskou bolest na hrudi. Věděl, že svým rozhodnutím zasadil svému srdci smrtelnou ránu. Cítil, jak ho bolest stravuje a pohlcuje do sebe.
Pevně stiskl zuby.
Je přece Malfoy. Malfoy necítí bolest!
Nechtěl myslet na nic z toho, co se v uplynulých dnech stalo. Na to, co udělal.
Tragika celého jeho života na něj padala svou neskutečnou vahou a Draco si hořce pomyslel, jaká je ironie, že energie jeho kouzelnické hůlky byla silnější než otcova. Proč mu láska zachránila život, aby pak zůstal sám? Bez lásky… Proč nezemřel? Všechno by bylo jednodušší. Byl by mrtvý.
Nic by necítil. Jen chlad.
Chlad? Možná nebyl tak velký rozdíl v tom být mrtvý a mít mrtvé srdce. I teď cítil jen chlad. Ledová krusta obalila jeho tepající, horké srdce a uzavřela ho do sebe, aby k němu nic z okolního světa nemohlo proniknout.
Neuměl si vysvětlit, jak jinak by zvládl vstát, uhladit vlasy a stáhnout je do dlouhého culíku tak, jak je nosil jeho otec, a jít za matkou.
*
To, co následovalo potom, si zpětně vybavoval spíš jako útržkovité vzpomínky, připomínající film, na který se jen díval, aniž by se ho to nějak vnitřně dotýkalo.
Matka rozhodla, že pravda o Luciusově smrti zůstane rodinným tajemstvím. Nikdo se o Dracově vině neměl dovědět, pro ostatní Lucius zemřel na následky zranění, které si způsobil při nebezpečném experimentu s lektvary.
Narcissa si byla jistá, že nikdo její slova nezpochybní, ani Severus Snape ne. Moc dobře si uvědomovala, jak ho Luciusova smrt zasáhla a jejich poslední rozhovor její jistotu jen posílil. Snape by Luciusovu rodinu neohrozil. Nezničil by život dítěte, kvůli němuž Lucius obětoval to, co mu bylo nejdražší.
Když Draco souhlasil, že splní otcovo přání a ožení se s dívkou, kterou mu rodiče vybrali, měla Narcissa pocit, že jejich život znovu bude mít řád.
*
Simone otočila klíčkem v zapalování a zkontrolovala své syny ve zpětném zrcátku.
„Za chvíli jsme doma,“ pronesla. Její pohled se střetl s Tomovýma očima. Tvářil se tak vážně. Povzbudivě se na něj usmála. Pokud se v podobné chvíli dá říct, že byla šťastná, tak byla. Její starší syn ji nezklamal. Věděla, že její děti mají neobyčejně silné pouto a Tom byl to jediné, co Bill teď potřeboval. Jen jeho dvojče mu mohlo poskytnout útěchu v tak těžké situaci. Ne ona, matka, ale Tom. Možná by měla být znepokojená, mělo by jí to být líto… Simone ale byla realistická žena. Věděla, že pouto mezi jejími dětmi je něco unikátního, něco, co nikdy nezmění, takže bylo zcela zbytečné se tím trápit.
Zařadila rychlost a vyjela z parkoviště.
Doufala, že dneškem pro ně všechno zlé skončilo.
*
Bill se opíral hlavou o Tomovo rameno, se zavřenýma očima pravidelně oddechoval. Vypadal téměř jako kdyby spal, ale občasné pohyby víček ho prozrazovaly.
„Jsme doma,“ uslyšel bratrův hlas. „Vstávej.“
Povzdechl si. Cítil obrovskou únavu a zároveň úlevu, že to má za sebou. Skončilo to.
Otevřel oči a přes čelní sklo se zadíval na matku, odemykající domovní dveře. Posunul hlavu na Tomově rameni tak, aby mu viděl do tváře.
„Tomi,“ zašeptal a otřel se nosem o hranu Tomovy brady. Zhluboka vdechl vůni jeho těla. Byla tak uklidňující. „Děkuju… děkuju, žes byl se mnou. Moc–„
„Ještě si musíme promluvit,“ přerušil ho Tom a krátce na něj pohlédl.
„Ale já…“ Billovo čelo se lítostivě nakrabatilo. „Ty a já… myslel jsem…“ Ani nedokončil větu, v očích se mu zase leskly slzy. Pokolikáté už v posledních několika dnech?
Tom rychle mrknul směrem k matce a když se ujistil, že je k nim otočená zády, krátce přitiskl své rty na Billovo čelo. „Miluju tě,“ řekl, „na tom se nic nezměnilo. Ale je ještě spousta věcí, které si musíme vyříkat.“
„Ale… vždyť jsi říkal, že budeš se mnou,“ vyhrkl Bill.
Tom se na něj zadíval káravě. „Řekl jsem, že tě v tom nenechám samotného. To jsem řekl. A to je taky pravda. Byl jsem s tebou u výslechu, šel bych s tebou klidně i na pitevnu toho hajzla identifikovat.“
„To nebude potřeba,“ zamumlal Bill. „Je to on, už to mají potvrzené.“
Tom přikývl. „To je dobře, protože si nejsem jistej, jestli bych se udržel a nic mu neudělal. I když je mrtvej,“ dodal.
Bill ho chytil za ruku. „Tome, takhle nemůžeš mluvit.“
„Proč ne? Proč se ho pořád zastáváš? Když jsem dneska zase slyšel, co se stalo, co ti udělal. Copak ses neviděl, jak jsi vypadal? Pořád ještě to je na tobě vidět.“ Prudce uchopil Billovy ruce a vyhrnul mu rukávy tak, aby byly vidět podlitiny na zápěstí. „Copak tohle je málo?“ Zdvihl je tak, aby si je Bill mohl pořádně prohlédnout. Náhle se zarazil, jako kdyby sváděl vnitřní boj. Bill mohl vidět, jak zatíná zuby. Tu vrásku na Tomově čele znal, vždycky tam byla, když Toma něco trápilo. Pustil Billovy ruce zpátky do jeho klína.
„Musíme si promluvit, to je všechno,“ řekl a otevřel dveře na své straně, aby mohl vystoupit.
Bill zůstal ještě chvilku sedět. Díval se na Tomova nahrbená záda v černo-bílé mikině a přál si, aby Doriana nikdy nepotkal. Na druhou stranu… kdyby neležel v nemocnici, osmělil by se Tom a dal mu tu úplně první pusu, která všechno spustila? Mělo to tak být, že ho Dorian srazil na motorce, aby mohli být s Tomem spolu?
*
Ode dne, kdy se vrátil zpátky do Bradavic, uplynulo jen několik dní, ale Harry měl pocit, že snad celá staletí. Draco mu přišel tak vzdálený, jak nějaká vzpomínka na sen, který nikdy nebyl skutečností.
Cesta zpátky ze sídla Malfoyových byla smutná. Nemohl pochopit, proč se Draco tak lehce vzdává, proč nebojuje. Copak to všechno bylo zbytečné? Zdálo se, že ano.
Uplynulo několik dlouhých týdnů a Harry neměl pořád žádné zprávy, co se s Dracem děje, jak žije a jestli vůbec žije. Několikrát ho napadlo, že by se měl vrátit zpátky, ale pokaždé si to rozmyslel. Draco se s ním přece rozloučil. Dost jasně dal najevo, že jejich vztah skončil.
Už nebylo žádné ´my´. Zase byl jen Harry Potter a někde daleko Draco Malfoy.
Každý sám se svým vlastním osudem.
*
„Tak začni,“ pípnul Bill a zhluboka vydechl. Bylo po večeři, matka odjela s Gordonem někam pryč a dvojčata měla přibližně dvě hodiny jen pro sebe. Nastala hodina pravdy.
Bill seděl po indiánsku na své posteli a laníma očima sledoval svého bratra.
„Nedívej se takhle,“ napomenul ho Tom a zavřel za sebou dveře. Povytáhl si plandavé kalhoty a sedl si naproti Billovi.
„Jak takhle?“
„Jako štěně.“
Bill přikývl. „Hm.“
Chvíli se soustředil. „Tak začni,“ pípnul znovu.
„Nemůžu začít, když se tváříš takhle,“ řekl Tom a koutky úst mu zacukaly, jak se snažil potlačit úsměv. Sice se už na Billa nezlobil, ale některé věci prostě bylo potřeba vyjasnit a bylo zatraceně těžké udržet vážnou tvář. Bill byl doslova k sežrání, když se choulil jak hromádka neštěstí s těma velikýma tmavýma očima v bledém obličeji a dětsky našpulenou pusou.
„Tak mi vynadej,“ zamumlal Bill a lehce se zachmuřil.
„Nechci ti vynadat. Chtěl jsem si jen promluvit o nás dvou a o tom, co se stalo. To je všechno. Proč bych ti měl nadávat?“
Bill pokrčil rameny. „Vždyť víš… lhal jsem.“ Sklopil oči a intenzivně hypnotizoval malinkatou skvrnku, zřejmě od nějakého jídla, na světlé látce džínů na svém stehně.
„To je pravda,“ připustil Tom. „Lhal jsi mi. To jsi nikdy dřív nedělal.“
„Ale já to ani udělat nechtěl,“ Bill udělal smutný výraz. Váhavě vztáhl ruku a vzal Tomovu dlaň do své. „Tak se na mě nezlob,“ zamumlal.
Chvíli oba mlčeli.
„Co na něm bylo tak zvláštního? Co měl a co já neměl?“ zeptal se tlumeně Tom. Hypnotizoval jejich spojené ruce.
Bill pokrčil rameny, přemýšlel. „Já nevím… musíme mluvit zrovna o tomhle? Ničemu to nepomůže…“
Teď byla řada na Tomovi, aby se odmlčel. „Asi ne,“ připustil po chvíli.
„Miluju tě,“ zašeptal Bill a zdvihl pohled k Tomově tváři. „Odpustíš mi?“
Stisk na jeho ruce zesílil. „Nechci, abys mi ještě někdy lhal.“
„Nebudu.“
„Mám strach…“
„Z čeho?“
Tom pokrčil rameny. „Asi z toho, že se podobná situace bude opakovat. Že zas potkáš někoho, kdo tě bude přitahovat. Že ti nikdy stačit nebudu.“ Upřeně se zadíval do Billových očí.
Bill sklopil pohled. „Nemůžu ti slíbit, že spolu budeme navždycky. Tohle prostě nikdo z nás neví. Třeba to budeš ty, kdo mě za čas bude chtít opustit kvůli někomu jinému.“
„Takhle nemluv!“
Bill uchopil Tomovu tvář do dlaní a přisunul se k němu blíž. „Tomi,“ oslovil ho něžně. „Netrap se tím, co jednou bude. Důležitý je, že teď chceme být spolu. To je to podstatný, co v tuhle chvíli má nějaký význam, ano?“
Tom přikývl. „Dobře,“ řekl, ale vráska z jeho čela nezmizela.
*
Narcissin život naprosto ovládly přípravy na velký okamžik v životě jejího syna. Byla zaslepená štěstím z toho, že Draco nakonec ustoupil a rozhodl se splnit poslední přání svého otce. Byla si jistá, že tak to má být. Synové mají poslouchat své otce. Vždyť přece otcové to s nimi myslí vždycky dobře. Moudro předávané z generace na generaci.
Dívka, kterou Lucius vybral, pocházela z čisté krve. Starý rod kouzelníků a čarodějek. ´Lucius by na Draca byl pyšný,´ pomyslela si, když viděla mladý pár poprvé pohromadě v zahradě jejich domu. Dívala se na ně, jak se pomalu prochází po drobnými kamínky vysypané cestě a srdce se jí dojetím chvělo v hrudi,oči zaslepené vlastní představou o štěstí.
Nevšímala si netečnosti, s jakou její syn ke všemu přistupoval.
Neviděla lhostejnost, s níž se díval na křehkou plavovlasou dívku, oddaně k němu vzhlížející.
Narcissa zapomněla, že historie se ráda opakuje…
autor: Michelle M.
ANOOOOOOOOOOOOOOOOO ANOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO
tak to je bomba…škoda že jsem to nečetla od začátku…
božínku (lol) já se na to pokráčko tak těšila… užasny… nemám slov….
hezky
úžasnéé.. tuhle povídku upe miluju 🙂 je nádherná… naprosto mě odzbrojuje jak se Tom k Billovi zachoval hezky 🙂 krááása…
Krásný, jako vždy:) akorát dneska mi to všechno připadá tak nějak smutné…..i když se Tomi a Bill zase dali do kupy a Draco je vpořádku…..vidím v tom háčky……ale to je jenom tou náladou….ale je to skvělé jako vždy!
omg ! ta posledná veta je neuveritelne krása ♥ ja sa neviem dočkať ďalšieho dielu , ktorý bude iste čoskoro 😀 no teda Michaelka , uplne fenomenálny diel ♥♥♥
♥nemám slov♥♥…prostě kouzelný….♥♥
Krása.MOc se mi to líbí.Chci rychle další díl
Super:-D Těším se na další dílek!! Jo a doufám, že se Narcisse rozsvítí a nenechá Draca udělat největší chybu v jeho životě.
Vztah dvojčat je… jak to říct..? Realistický, pokud se dá pochopit, jak to myslím. Já jsem hroznej romantik… a to se promítá všude. Do mého psaní, mých představ, všude. Ovšem tady není ta bezbřehá láska… a nebo možná je, někdy v hloubi je to cítit… Ale tvoje psaní tomu dodává punc realismu, každodenního života. Neříkám, že je to špatně, naopak, možná je to dobře. Je to trochu jiné, zajímavé a především čtivé. Však ty víš, jak tebe a tvoje psaní všeobecně obdivuji ;))
No, doufám, že si to Draco rozmyslí. Splnit poslední přání otce je sice šlechetné, ale šlapat si po štěstí je trestuhodné. Snad mu to dojde.
Tak věřím, že bude další dílek brzy x) U toho minulého jsem se rozplývala optimismem, protože jsem ho díky nedostatku času četla zase ve skluzu… a stejně jsem se pak topila v tom dlouhatánským čekání. Tak nás netrap, Michelle :))
Tenhle díl je takovej hořko sladkej… na jedné straně hořký rozhodnutí Draca, že se ožení podle otcova přání, na druhé smířená dvojčata, i když taky s trochou váhání, strachu z budoudnosti a pochybností…
Draco je pako 😀 Já vím, je to jeho rodová hrdost, ale když předtím tak strašně moc bojoval za svojí lásku, že mu i hůlka pomohla, je to teď hřích se tý lásky vzdát. Doufám pevně, že mu to někdo nebo něco překazí, protože tak nějak nevěřím, že to zvládne sám. Je příliš rozhodnutej, nejspíš mu v tom pomáhá černý svědomí kvůli smrti otce… máma mu taky nepomůže, neví o co tu kráčí… tak snad ještě ta nevěsta by mohla nějak zjistit, že by s ním měla těžkej život. Harry… znovu tě vyzývám… nastartuj Nimbus a švihej za ním, jinak se ti ožení a máš po žížalkách… 😀
Tom je tady tak úžasnej… pořádá sice diskuzi, ale předem ví, že je ztracen v Billovým štěněčím pohledu, protože ho prostě a jasně miluje. Pochybnosti má ve vztahu každej, i když u nich je to o to těžší, že jsou sourozenci… nejde se sebrat a odejít, rozchod by byl strašně těžkej pro oba. Ale jak říká Bill, může to přijít z obou stran, nikde není řečeno, že se to nestane i Tomovi. Ve vztahu je asi nejdůležitější důvěra a ta je tu teď moc křehká a je třeba jí pořádně vyztužit, tak se chlapci snažte, máte na to celej život 😀
Michelle, nemůžu říct nic jinýho, než krása.. vždycky mě znova překvapíš, vždycky mě dostaneš… směju se s nima, brečim s nima, žiju s nima… když ten příběh čtu, jsem jako doma. 🙂 Díky J. :o)
Tak tenhle díl se mi teda líbil. Nevím o některým, kterej by se mi nelíbil, ale to už je jedno 😀
Každopádně mě nejvíc asi dostala ta poslední věta… Jo, Draco a Harry… Vnímám je, ale Lucius a Severus… Tak nějak mě to k nim táhne víc *angel*
No a Bill s Tomem…? To je otázka… Ale myslím, že všechno bude odpuštěno, že jo? Tom se jenom musí trochu vzpamatovat a bude to dobrý… Teda… Doufám.. Michelle…? 😀
Ach, Michelle, tímhle dílem jsi mi naprosto vyrazila dech. Celý je o trpkém smutku, i když mezi řádky je vidět i jistá naděje. Vztah Harryho a Draca je něco tak čistého a dokonalého, že se to nedá jen tak popsat – a doufám, že tohle mezi nimi není definitivní. A pokud jde o dvojčata, je mi Toma doopravdy líto. Hodně bolí, když víme, že pro svého nejbližšího nejsme jediní, po kom by mohl toužit, kdo by ho kdy mohl držet ve svém náručí, s tím se každý musí vyrovnat po svém. Ale Tom je silná osobnost a Billa skutečně miluje, věřím, že to zvládne x).
No, smekám, tahle povídka je díl od dílu lepší a vymakanější :-*
Lidi, lidi, mám z vás radost. Zrovna tenhle díl jsem vnímala jako takový spíš přechodový, prostě tam byl děj, který se musel stát, aby příběhy mohly dál pokračovat a fakt jsem nečekala, že se vám bude tolik líbit. Těší mě to, opravdu hodně. A abyste věděli, že jste mě svými milými slovíčky fakt povzbudili, tak už zítra tady bude expres super dlouhý další díl. A snad méně smutný 😉
Vaše M.
Já to říkám pořád, přechodový díly, to je zkrátka moje!!! A tenhle byl zvláště povedenej:)
Je mi sice smutno z Harryho a Draca, ale třeba se ještě něco stane, co zvrátí Dracovo rozhodnutí, i když matčina empatie v tom asi roli hrát nebude. Ale ani jí to nemám za zlé, zkrátka každý někdy vidí to, co chce a ne to, co se mu skutečně odehrává před očima.
No vida, ty jsi mě tím svým přechodovým dílem tak vykolejila, že jsem si poprvé za čtyřicet pokračování nechala dvojčata na konec 🙂 No jo no, je mi Toma líto… čím vším si musel projít. Možná to zní směšně, u vědomí toho, co se stalo Billovi, ale Tom byl v téhle hře spíše nedobrovolným divákem než akčním hrdinou a o to více to muselo bolet…
Jak já se těším se na ten méně smutný díl 🙂
no jo..to je tak,když byl Dracův táta zamilovaný do Severuse…tak je jasný,že jeho synek se musí taky zamilovat do kluka….chudáci oba 🙁
Snad se Bill poučil a bude sekat latinu.Jinak moc hezka povídka.
Chápem Draca. Chce splniť otcovu poslednú vôľu, urobiť to k čomu ho celý jeho život viedli. Splniť povinnosť, zachovať starobylý rod. Dobre. Ale nechápem Billa. To on bol zamilovaný prvý. Umieral za Tomom. A keď ho má… Neváži si lásku, alebo to, čo cíti nie je TÁ ozajstná veľká láska, pretože keby bola, nemohol by povedať niečo také, že si možno nájdu niekedy niekoho, jeden alebo druhý. Je to pravda, je to realita, ale zamilovaný človek si to nemá myslieť. A ešte k tomu keď majú také puto ako oni. To musí byť predsa navždy.