autor: Liesegang
betaread: Janule
(Bill)
„Bille, a jsi rád, že je tvůj bratr s tebou ve skupině?“ zeptá se mě starší (no dobře asi čtyřicetiletá :)) odbarvená novinářka. „Totiž, jakože rodinu, tedy rodiče a sourozence si nemůžeš vybrat a vy spolu musíte být pořád… nemůžete jeden před druhým utéct.“
Propána, originalita nade vše, kolikrát už jsem tuhle otázku slyšel.
Usměju se na ni, protočím oči a zamrkám. Pak zamyšleně upiju ze skleničky a usměju se ještě víc. Ještě, že jsem tak dobrej herec.
„Ano, rodinu si nevyberete a určitě jsou sourozenci, kteří před sebou utíkají, jak vy říkáte. V různých rodinách je to různě, mezi sourozenci, mezi dětmi a rodiči. Já a Tom máme štěstí, že si odmalička báječně rozumíme, vždycky jsme všechno dělali spolu a je pro nás krásnou samozřejmostí, že tomu je tak i teď. Připadalo by mi nepatřičné, že bych tohle prožíval bez svého bratra, a nedokázal bych bez něj být po dobu, co třeba trvá tour.
Samozřejmě, že se někdy pohádáme, ale stejně tak je tomu i s klukama, takže to rozhodně není tím, že Tom je můj bratr, prostě ponorková nemoc někdy zaútočí na všechny.
Jsem moc rád, že máme takový, řekl bych, hezký vztah…“ podívám se na Toma, a dvakrát zamrkám. Pak se ještě jednou otočím na tu novinářku a zářivě se na ni usměju, pohled typu ,Chcete mě?´ Váš Bill Kaulitz.
„A ty Tome?, předpokládám, že si myslíš to samé?“ pokračuje blondýnka.
„Jo, jasně,“ odpoví Tom a ušklíbne se. „Jasně, že si s bráchou lezeme někdy na nervy… teda spíš ON mně leze na nervy… ale jinak je to v pohodě, Bill má pravdu,“ dořekne, podívá se na mě pobaveně a taky dvakrát zamrká.
Asi nejsem tak dobrej herec.
Pak někdo pokračuje otázkou na Toma a já na chvilku vypnu. Pohled se mi stočí na moje nehty, to snad ne!, ráno nalakovaný a už se mi tu kousek odštíp.
To je fuk. Stejně, vzhledem k problému, kterej mě už pár týdnů trápí, není uštípnutej kousínek laku žádná katastrofa.
Ale budu to muset opravit, nechci vypadat jak zanedbanej bezdomovec.
Zaposlouchám se o čem Tom povídá… no jasně, „Tom a jeho dívky“, to je téma stejně častý jako „Bratr ve skupině“. Mě se na takový věci neptaj a ani se není co divit, když si vezmu, jak vlastně vystupuju a působím. „Nevinný kvíteček, čekající na tu pravou lásku, panic pokud možno do svatební noci.“
Jediná otázka, kterou by k téhle věci mohli v mým případě položit zní: „Je Bill Kaulitz ještě panic?“. No ještě tak jestli jsem teplej. Hmm.
Toma se na sex vyptávají a mě ne. Možná je nějaký pravidlo neklást takový otázky, pokud existuje důvodné podezření, že jste sex ještě neměli. Stejně nevím, proč by to měli cizí lidi řešit. Ale když je zajímá i moje oblíbená barva, tak se asi není co divit.
No jo, kdyby tak věděli! Problém, co mě poslední dobou užírá, je nevinnej jak stehno.
Možná to bude znít šíleně, ale já jsem, abych tak řekl v poslední době… hrozně… nadrženej. Prostě mám strašnou chuť na… sex. A holku nemám, takže pokud nebudu vyhledávat známosti na jednu noc, existuje vlastně jedinej způsob jak to řešit. Jo, uhádli jste.
Připadám si tak hrozně! Nenávidím se za to, že nedokážu udržet svoje tělo pod kontrolou, ale nejde, stačí se podívat na nějakou pohlednou odhalenou, nebo „jen“ odhalenou holku a já jsem vzrušenej. Pak jsou dvě možnosti: buď jsem sám, či relativně „o samotě“, a můžu si „pomoci“, a nebo jsem mezi lidma a můžu jenom doufat, že si toho nikdo nevšimne, než to samo zmizí.
A někdy není potřeba ani nějaká kočka, někdy prostě mám takovou chuť na to krásný uvolnění, že se o impuls postarám sám.
Můj „malý“ kamarád je tak předvídatelný a já si nedokážu zakázat vlastní dotyky.
Samozřejmě, že toužím po tom se zamilovat a chodit s někým, ale tahle fyzická potřeba mě teď prostě zcela iracionálně ovládá. Jestli to bude takhle pokračovat a moje hormony se neuklidní, asi ten one night stand stejně přijde ke slovu, sám si přece nevystačím věčně. Jenže jestli k tomu dojde, jestli kvůli sexu budu s někým, ke komu nic necítím, tak se budu sám sobě hnusit ještě víc.
Nasadím svůj typický úsměv a přinutím se chvilku dívat na Toma a předstírat, že ho poslouchám. Už aby to skončilo, nějak mě to už nebaví.
Po chvíli očima opustím svého bratra, a přesunu se na ty novináře. Jeden chlapík podle výrazu vypadá, že ho to tu baví ještě míň než mě.
A hele, ta krátkovlasá brunetka v tom červeným triku je docela hezká, zrovna zaujatě přikyvuje na to, co můj brácha vykládá.
Taky mám rád červenou barvu, myslím, že mi sluší.
Brunetka si zastrčí pramen vlasů za ucho, ale okamžitě jí znovu vyklouzne a spadne do obličeje a…
A kurva! No, co jsem říkal. Nevinné gesto a mně jsou najednou těsný džíny.
Okamžitě přehodnotím svoje preference; už nedoufám v brzký konec, ale naopak doufám, že to tu ještě chvilku potrvá, než se trochu uklidním.
Možná bych měl změnit styl a nosit volnější věci jako Tom. Ten může v kalhotách pašovat i svoji kytaru a nikdo si toho nevšimne. Pohledem se soustředím na Georga, jj to nezklame xD.
Jak rychle může erekce zmizet!
Konečně to končí a my jdem chodbou ven. Tom mě dožene.
„Půjdeš večer ke klukům na pokoj? Bude tam taková… společnost,“ řekne a drcne do mě ramenem.
„Asi ne… jsem utahanej,“ odpovím.
„Ale copak, Bille? Pojď, no tak.“
„Nechce se mi.“
„Máš zas blbou náladu nebo co?“
„Prostě mě nech, jo!“ trochu zvýším hlas.
„Tak se uklidni. Jsem nevěděl, že tě přepadla „ponorková nemoc“,“ protáhne. To tak, ještě ať si ze mě dělá srandu.
„Tak si na to odpovídej sám, příště,“ vyjedu na něj.
„To je jen sranda, Bille,“ řekne, ale už mě nechá na pokoji.
(Tom)
Bill se chová poslední dobou divně. A ještě ke všemu je tak naivní, že si určitě myslí, že jsem si toho nevšiml. Ne, ne, něco ho užírá. Je mi líto, že ke mně nemá takovou důvěru, aby mi řekl, co ho trápí. Mám o něj starost. Je to koneckonců můj malej bráška, a já se o něj musím starat. Před lidma hraju děsnýho machra a jenom ho škádlím, protože se to prostě hodí, ale ve skutečnosti mi na něm záleží jako na nikom jiným.
Ale je to naprosto odlišné od toho, bych měl k vlastnímu bratrovi cítit.
Probouzí ve mně takovou… zvláštní něhu, mám hroznou chuť ho objímat a hladit. A dokonce líbat.
Tom „Pervert“ Kaulitz.
Já vím, že je to no… neobvyklý (ty eufemismy, co? Tome?), to co ve mně pohled na mýho bráchu vyvolává, ale já si nemůžu pomoct. Tohle žádná holka…, k žádný jsem nic podobného necítil.
Celou cestu do hotelu je Bill namáčklej na okno a v uších má sluchátka. Zajímalo by mě, co se mu honí hlavou.
Dneska při tý tiskovce… myslel jsem, že se zblázním z toho jeho krásného úsměvu. I když jsem dobře věděl, že není upřímnej… stejně jsem se málem neudržel a vrhl se na něj.
To by bylo něco: Tom z Tokio Hotel líbal na tiskovce svého bratra.
To by bylo něco pro ty fans, co o nás píšou ty erotický povídky na netu.
Poprvý, co jsem je čet, jsem myslel, že mi totálně hráblo, napodruhý, že hráblo jim. Když napodesátý, tak jsem si představoval Billa u sebe v posteli.
Dobře to chce klid. Dneska přece bude ta párty, takže tam určitě bude spousta přiopilejch dychtivejch krásek, toužících rozšířit řady klubu Spokojených uživatelek Toma Kaulitze. Stačí si vybrat.
Jen ještě vyhnat z hlavy mý sexy dvojče.
(Bill)
Cestou do hotelu koukám z okna a ani nevnímám hudbu, co poslouchám. Hrozně bych chtěl holku. Teď nemyslím jen kvůli ukojení potřeby, ale prostě bych chtěl mít nějakou blízkou osobu, vedle který bych se probouzel.
Ach jo, jsem tak sám. A přitom nechci. Jenže jak si mám někoho najít, když v podstatě nemám vůbec čas na nic jiného než na kapelu.
Jsem já ale nevděčnej. Měl bych být šťastnej, vždyť žiju svůj sen. Ale já vlastně jsem šťastnej, když jsem na podiu s mikrofonem v ruce, nemůžu bejt šťastnější.
Usměju se. V tom na sobě ucítím pohled. Tom. Kouknu na něj a zvednu obočí, ale on rychle uhne očima a otočí se na druhou stranu.
Chmmm, a prej já že jsem praštěnej. Tom se chová divně, už je to asi popátý, co na mě takhle čučel. Si myslí, jak je nenápadnej.
Jasně, před novinářema a před fanynkama na mě jen mhouří oči a šklíbe se, ale jinak si mě prohlíží jako hmyz. Doufám, že zas nemá nějakou představu, jakože mám depresi a nebude si se mnou chtít promluvit stylem „Jsem tvůj starší bratr“.
(Tom)
Je tak sladkej. I když se jen opírá o okno se zavřenýma očima; v jeho tváři se nehýbe ani sval. Najednou se usměje, teda spíš pousměje. Pak ale prudce otevře oči a překvapeně na mě kouká. Má tak nádherný oči. Radši uhnu pohledem, aby snad něco nepoznal.
Dojedem k hotelu a vystupujeme, co nejrychleji skrz nějaký fans a šup pár podpisů, pak do výtahu.
„Co je, Bille, jsi nějakej zamlklej,“ ptá se Gustav.
„Jenom jsem unavenej,“ odpoví Bill.
„Takže dneska nepřídeš?“ zeptá se Geo.
„Ne. Jsem nějak bez nálady.“
Cink! Výtah zastaví. Jdeme s Billem směrem k našemu pokoji. Když za náma klapnou dveře, Bill si sedne na postel. Koukám na něj.
„Ano, Tome?“ podívá se na mě.
„Bille, stalo se něco?“ zeptám se a pátravě si ho prohlížím.
„Ne, proč?“
„Já jen… poslední dobou jsi tak…, jsi smutnej?… chováš se jinak, někdy–“ nevím jak pokračovat…
„Všechno je ok. Vážně, Tome. Nemusíš si dělat starosti.“
„Ale kdyby se něco dělo, řekl bys mi to?“ ujišťuju se: „Jsem tvůj starší bratr a mám o tebe starost, to je normální, ne?“
„Hele, Tome, já teď… nemohl bys mě nechat, já bych byl zbytečně protivnej,“ protáhne otráveně.
„No já jen, že kdyby to mělo nějakej vážnej důvod… je lepší si promluvit a nebýt na problémy sám?“ usměju se na něj povzbudivě, ale on mě jen probodne pohledem.
Prudce se postaví.
„Jo? Jo? Neříkej Tomi, fakt? Teď řikáš… Jak se chovám já??! A jak se chováš ty?! Pořád chceš za mě něco řešit, „můj velkej bráška ochránce“ a já už nejsem malej. Jsem si všim, jak na mě koukáš, jako bych byl trojhlavý medvídě, protože si myslíš, že mi něco je a že mi můžeš pomoct, ale to nemůžeš.“
Šokovaně na něj koukám, jak se mu zalesknou slzičky v očích a vyčerpaně se posadí. Jeho slova mě píchnou u srdce.
autor: Liesegang
Poprvý, co jsem je čet, jsem myslel, že mi totálně hráblo, napodruhý, že hráblo jim. Když napodesátý, tak jsem si představoval Billa u sebe v posteli.
Tahle věta mě vážně pobavila :o) chtěla bych u toho vidět jeho obličej, jak se mu mění výraz 😀