autor: B-kay
betaread: Janule
betaread: Janule
TOM:
Normálně se mi ani nechtělo zpátky domů… Stejně tam na mě čeká jenom jeho vyděšený pohled a ta nekonečně chladná ignorace…
Ach bože… Copak to už nikdy nebude jako dřív? Co když myslel vážně to, že nikdy sourozence neměl?! Nevím, co mám dělat. Strašně se o něj bojím a chci, aby byl v pořádku. A stejně tak i mamka. Strašně mi chybí… oba dva…
Tak moc bych chtěl udělat něco, aby pochopil, že jej mám rád. I když přešlo tolika let, co jsme se viděli naposled, pořád k němu cítím tu samou lásku jako na začátku. Ba dokonce ještě větší!
Sám nevím, co cítím v jeho přítomnosti, ale když se mu zahledím do očí, jako bych se náhle nechal dobrovolně utápět v té křehkosti a zároveň smyslu, který jeho oči vyzařují…
Je to prostě jiné, protože když odcházel, byli jsme stejní… stejné vlasy, stejné oči, stejný úsměv nebo tvář. Avšak když se na něj podívám teď, je úplně jiný než jsem já… Jako bychom se každý vyvinuli úplně jiným směrem.
Dokonce i styl oblékání je rozdílný. Ale možná proto na mě působí tak jedinečně. Nevypadá jako já a já zase nevypadám jako on. Takhle je to lepší!
Pomalu jsem vyšlapal schody nahoru. Když jsem však došel ke dveřím, uviděl jsem u nich stát jednoho kluka, no tedy spíše chlápka… až když se ke mně otočil, přišel mi najednou povědomej.
„A-ahoj, my se známe?“ zeptal jsem se opatrně a malinko nesměle jsem se na něj pousmál. Jemu však zacukaly koutky a věnoval mi lišácký úsměv.
„Noo, ještě ne, ale jsem Georg, víš, jsem v kapele s Billem a Gustavem,“ řekl rychle a mírně zatřepal svou dlouhou rovnou hřívou…
„A-ahoj, my se známe?“ zeptal jsem se opatrně a malinko nesměle jsem se na něj pousmál. Jemu však zacukaly koutky a věnoval mi lišácký úsměv.
„Noo, ještě ne, ale jsem Georg, víš, jsem v kapele s Billem a Gustavem,“ řekl rychle a mírně zatřepal svou dlouhou rovnou hřívou…
„Ah jasně, promiň, ty budeš ten basák, že jo?“ připadal jsem si jako debil. Stojím tady před perfektním baskytaristou a jsem nervózní jak osika. Hlas se mi třásl a dlaně nevýslovně potily.“
Jo,“ šeptl. „Ty budeš myslím Tom, že? Gustav mi o tobě vyprávěl,“ řekl klidně a já si všimnul, že když mluví, úplně se mu smějí oči.
Jo,“ šeptl. „Ty budeš myslím Tom, že? Gustav mi o tobě vyprávěl,“ řekl klidně a já si všimnul, že když mluví, úplně se mu smějí oči.
„Jo? Skvělé… hmm, tys chtěl jít zřejmě za Billem, že jo?“ zeptal jsem se a konečně jsem na své tváři dokázal vykouzlit úsměv. On však náhle zatřepal hlavou.
„Noo, já raději s Billem ještě mluvit nebudu. Není to tak dlouho, co po mně botu… ale já jej chápu. Chtěl jsem tě poznat. Prej jste dvojčata,“ nadšeně vydechl a měl jsem pocit, že mě chce obejmout. Přišel mi strašně fajn. Alespoň někdo byl ke mně milej, no… tedy ještě Gustav. Ale osoba, od které by se to čekalo nejvíc, mě nesnáší!
„Noo, já raději s Billem ještě mluvit nebudu. Není to tak dlouho, co po mně botu… ale já jej chápu. Chtěl jsem tě poznat. Prej jste dvojčata,“ nadšeně vydechl a měl jsem pocit, že mě chce obejmout. Přišel mi strašně fajn. Alespoň někdo byl ke mně milej, no… tedy ještě Gustav. Ale osoba, od které by se to čekalo nejvíc, mě nesnáší!
„No to jo…“ vydechl jsem a najednou jsem dokonce i sám sobě přišel dost smutný. Nedokázal jsem to v sobě potlačit. Ubíjí mě to jak zevnitř, tak i zvenku.
„Tome koukej, já vím, že to asi nemáš lehké, ale Bill takovej kdysi nebýval. Prostě si vzal do hlavy, že bude paličatej a nepříjemnej a nikdo mu to nevyrve z hlavy. Je to asi těžké, co?“ soucitně mě poplácal po ramenou a posadil se na schody. Já se svezl podél dveří a tašku plnou jídla jsem odložil vedle.
„Nic jsem mu neudělal. A on mě nenávidí,“ procedil jsem skrze pevně semknuté rty a zklamaně jsem se zahleděl před sebe.
„Tome, jeho to přejde, uvidíš. Bill byl vždycky tím sluníčkem kapely. Pořád se smál, zubil a byl to hotovej blázen. Na to, že mu je devatenáct, to tedy byla řízená střela. Nedokázal posedět na jednou místě a pořád si prozpěvoval. Jenomže po té nehodě nás k sobě nechtěl pouštět, a když jsme už násilím vešli, trefil mě botou do obličeje,“ nevěřícně zakroutil hlavou, a přitom se tiše smál.
„Tome, jeho to přejde, uvidíš. Bill byl vždycky tím sluníčkem kapely. Pořád se smál, zubil a byl to hotovej blázen. Na to, že mu je devatenáct, to tedy byla řízená střela. Nedokázal posedět na jednou místě a pořád si prozpěvoval. Jenomže po té nehodě nás k sobě nechtěl pouštět, a když jsme už násilím vešli, trefil mě botou do obličeje,“ nevěřícně zakroutil hlavou, a přitom se tiše smál.
S nima aspoň mluvil, mě zatím úplně ignoroval!
Ještě chvilinku jsme si povídali, poté jsme se rozloučili a on vešel ke Gustavovi a já si neobratně odemkl ty své dveře. Ani jsem nečekal nějaké vřelé přivítání.
A to se ovšem ani nekonalo.
Byt byl nasáklý jenom tichem… tak jako vždy. A to jsem si myslel, že když tady budeme dva, bude to prima. Já ovšem takové štěstí nemám… neměl jsem sice nehodu jako Bill, ale stejně se mi štěstí vyhýbá.
Nákup jsem vyložil, převlékl jsem se a s neutrálním výrazem jsem vešel do svého pokoje. Bill tiše ležel v posteli, přikryt až po uši a nečinně hleděl ke zdi. Když mě však uslyšel vcházet, otočil se tváří ke mně a nesměle se na mě díval.
„Máš hlad?“ zeptal jsem se jej, avšak odpovědi se mi nedostalo. Akorát že se otočil zpátky ke zdi. Sklesle jsem si povzdechl a popošel jsem blíž k posteli.
„Víš, Bille, bylo by to lepší, kdybys aspoň odpovídal. Když nechceš mluvit, tak nemluv, ale jedinou hloupou odpověď snad dostat můžu,“ řekl jsem už opravdu nevrle, protože mi z něj už pěkně hrabalo. Nechápal jsem, jak může být někdo tak překrásnej, tak strašlivě zatrpklej?!
„Víš, Bille, bylo by to lepší, kdybys aspoň odpovídal. Když nechceš mluvit, tak nemluv, ale jedinou hloupou odpověď snad dostat můžu,“ řekl jsem už opravdu nevrle, protože mi z něj už pěkně hrabalo. Nechápal jsem, jak může být někdo tak překrásnej, tak strašlivě zatrpklej?!
BILL:
„Stejně můžu jíst ještě jenom kaše, výživy a ovoce,“ pípl jsem tiše a smutně jsem se na něj podíval.
Vypadal už opravdu zoufale, tohle už asi fakt přeháním.
Ovšem má věta jej zřejmě překvapila! Tedy nejspíš fakt, že jsem na něj promluvil.
„Tak bych ti třeba mohl něco takovýho přinýst, hmm?“ zeptal se a v jeho očích jsem uviděl malinký náznak štěstí… Najednou vypadal tak strašně roztomile. Jako nějaké malé dítě, které chce potěšit svou maminku…
„Tak bych ti třeba mohl něco takovýho přinýst, hmm?“ zeptal se a v jeho očích jsem uviděl malinký náznak štěstí… Najednou vypadal tak strašně roztomile. Jako nějaké malé dítě, které chce potěšit svou maminku…
Kdysi jsme i my dva chtěli těšit naši maminku… jenomže ty časy jsou už dávno pryč a ti malí kluci zmizeli stejně tak rychle, jako uteklo těch třináct let…
TOM:
„Nechci nic,“ odfrkl náhle a já mohl znovu spatřit jeho krásná záda. Já už opravdu nevím, co mám dělat. Snažím se… ale už nemůžu dál. Nesnáší mě, jen stěží se na mě zahledí a i když, tak se mě pořád bojí a straní se mě…
Rozhodl jsem se vyzkoušet ještě poslední možnost. Zhluboka jsem se nadechl a pomalu jsem si sednul na kraj postele.
„Bille… já vím, že mě nejspíš nenávidíš, a to také ani nedokážu změnit. Ale jenom o jedno jediné tě prosím, musíš to všechno překonat! Musíš jíst a brzy se uzdravit, abys mohl zase tak skvěle zpívat,“ řekl jsem klidným hlasem a mírně jsem se pousmál, když se ke mně znovu otočil. V jeho očích se třpytily drobné slzy a jeho rty se chvěly jako květiny v jemném vánku.
„Bille… já vím, že mě nejspíš nenávidíš, a to také ani nedokážu změnit. Ale jenom o jedno jediné tě prosím, musíš to všechno překonat! Musíš jíst a brzy se uzdravit, abys mohl zase tak skvěle zpívat,“ řekl jsem klidným hlasem a mírně jsem se pousmál, když se ke mně znovu otočil. V jeho očích se třpytily drobné slzy a jeho rty se chvěly jako květiny v jemném vánku.
„Když to mamka nepřežije, už nikdy nezazpívám ani tón!… zničil jsem všechno, Tome, rozumíš?! Sebe, mamku, a ještě sebou potáhnu i kapelu… jsem strašně sám a nikdo mi není
schopnej rozumět. Jdi pryč,“ šeptl a kolenama si podepřel tvář. Ach bože… byl tak nádhernej… kdybych mohl udělat něco, aby mu bylo konečně líp, udělal bych všechno…
„Ty ale nejsi sám… nikdys sám nebyl,“ pípl jsem tiše, avšak to asi nebyl nejvhodnější argument, protože se v jeho očích náhle zračil neskutečnej hněv a rozčilení.
„Tak nejsem sám?! Nikdy jsem nebyl?! A kde si sakra byl těch třináct let, Tome?! Kde si byl, když jsem tě nejvíc potřeboval?!“ křičel a po tváři mu kanuly horké slzy…
„Ty ale nejsi sám… nikdys sám nebyl,“ pípl jsem tiše, avšak to asi nebyl nejvhodnější argument, protože se v jeho očích náhle zračil neskutečnej hněv a rozčilení.
„Tak nejsem sám?! Nikdy jsem nebyl?! A kde si sakra byl těch třináct let, Tome?! Kde si byl, když jsem tě nejvíc potřeboval?!“ křičel a po tváři mu kanuly horké slzy…
Jenomže to není jenom moje vina!! On se mi také neozval, také na mě zapomněl a dokonce mě i úplně zamlčel! Nejsem jedinej, co udělal chybu! Ale asi jedinej, co je schopen si ji přiznat.
„Křivdíš mi, Bille,“ chtěl jsem ho jenom jemně pohladit po dlani, avšak tu si hned bojovně přitiskl k tělu a ještě více se odsunul.
„Nikdy se mě nedotýkej, rozumíš?!“ sykl a celý se zachumlal pod přikrývku, samozřejmě zády ke mně.
„Nikdy se mě nedotýkej, rozumíš?!“ sykl a celý se zachumlal pod přikrývku, samozřejmě zády ke mně.
Bolestně jsem přivřel víčka, zpod kterých mi ukápla veliká slza. Tohle už opravdu přehnal. Nic jsem mu neudělal a on je ke mně úplně nechutnej. Asi nebyl nejlepší nápad zvát jej sem… ale co nadělám. Jsem jediný, koho tady má a já nechci, aby zůstal sám.
Tiše jsem vzlykl a pokoj jsem opustil! Nemínil jsem už déle poslouchat všechny ty zákazy, že se jej nesmím dotýkat, když jsme k sobě měli celé dětství tak krásně blízko… Pořád jsme se k sobě tulili, vzájemně se dotýkali a nechyběli ani ty nevinné pusinky na tvář a někdy i na pusu. Bylo nám pět. Malinkatý kluci, kteří se milovali nadevše… Kam se ta láska poděla?!…
autor: B-kay
ježišmarjááá panebože ty píšeš tak krásné povídky 🙁 fakt 🙁 je to úžasné,máš super nápady..honem dál prosím 🙁
uplně boží povídka ZoUáánko pokráčko…honeeeem…..x*
hewe sorry to sem si popletla články ae ty máš upe božíííííí povídku LoVe………….
já chcu další dílek a rychle prosím
Sakra, když si k tomu pustíte in die nacht tak je to smrtelná kombinace…..moooc krásný 🙂
no kam?
Kluci, láska je ve vašich srdcích…tak se vydejte na průzkumnou pouť!!!