autor: B-kay
betaread: Janule
Asi jsem se měl raději přesvědčit, zdali Bill opravdu spí… protože to, co se koupalo v mé vaně pod značnou dávkou pěny, mu bylo až nápadně podobné.
„J-já, pardon,“ šeptl jsem provinile a raději jsem se rychle otočil, že půjdu pryč… Kdybyste jej viděli… já se nechápu… sám sobě nerozumím, co mě k tomu klukovi tak strašně přitahuje!
A vlastně vím! Přitahuje mě na něm absolutně všechno! Kdybych někdy potkal holku, která by se mnou dokázala udělat tohle, asi bych s ní promiloval dva dny…
Ale už jenom fakt, že je to kluk, ba dokonce mé dvojče, mě šokuje pořád víc a víc!
„N-ne, Tome, nemusíš jít,“ řekl rychle, ale nadevše tichým hláskem, což mě totálně dostalo. On chce, abych u něj zůstal?!
S neskrývaným překvapením jsem se na něj otočil, ale z té hromady pěny mu vykoukala akorát tak tvář… ale už i to mi stačilo. Spíš bych raději snesl nohy, než tu nádhernou tvář… Už jsem z něj bláznil! Musím se ozvat Alex! I když je to tátova holka,chce mě! A ona mě zbaví tohohle pobláznění… to vím jistě! A jedno milování přeci neuškodí ani mě, ani tátovi! A už vůbec ne Billovi!¨
„Byla tady ta tvoje holka… Alex,“ řekl a zvláštním pohledem propálil mou tvář.
„J-jo? A co chtěla?“ zeptal jsem se nadšeně, avšak Bill si zřejmě mého nadšení také všimnul, protože se na mě nechápavě zahleděl.
„Prej s tebou chtěla mluvit. Ale oba dva víme, v čem spočívá to mluvení,“ plaše sklonil pohled k mýdlovým bublinkám všude kolem něj.
„Hele, Tome, podívej. Klidně ji sem zavolej, já vám tady už nebudu dlouho překážet, takže nechci, abys mě bral jako někoho, kdo je tady navíc,“ povzdechl si a znovu na mě pohlédl…
Tiše jsem si kleknul hned vedle vany a zahleděl jsem se mu hluboce do očí. Věděl jsem, že se k němu nesmím přiblížit na krok, ale překvapivě mě od sebe neodehnal. Dokonce můj pohled opětoval a už to mě dost šokovalo.
Dal bych cokoliv za to, být jedním z nich… Ale toho se asi nedočkám… Bill by ke mně určitě jenom tak nepopošel a neobjal mě tak jako kdysi… nebo by mě jistě nepolíbil na tvář a neřekl mi, že mě má rád… A stejně tak kluci nikdy nepřijdou s nabídkou, abych se k nim přidal…
Vím až moc dobře, jak půjde můj život dál, když Bill odejde. Zkysnu v tom klubu asi další dva roky, než je to omrzí a vykopnou mě stejně jako i můj táta, až se dozví, že jej náhrada naší mamky podvádí s jeho vlastním synem!… jenomže vím, že když přijde příště, do té postele se stejně dostaneme…
„Co tak koukáš?“ zeptal se nesměle a nespokojeně špulil rty.
„Byl jsem za mamkou,“ řekl jsem tiše a smutně jsem se zahleděl na pěnovou hladinu, která skrývala jeho tělo… kdybych mohl být jednou z těch bublinek… Bez výčitek a vyděšených pohledů se jej smí dotýkat… cítit jeho blízkost… zahřívat jeho zkřehlé tělo…Už dost!!! Už jsem opravdu blázen!!! Alex je mým jediným řešením a dá se říci, že i poslední šancí!
„Jak se má? Je v pořádku? Bude chodit?!“ začal na mě chrlit otázky jednu po druhé a já nevěděl, na kterou odpovědět dřív. A hlavně tedy jak…
S mamkou se nic nezměnilo, pořád nad ní visí to prokletí, že se její nohy už nepohnou… ale dnes mi doktor alespoň potvrdil, že už je mimo ohrožení života.
„D-doktor mi řekl, že bude žít,“ pokusil jsem se o úsměv.
„Opravdu?“ pípl a snad úplně poprvé se na jeho tváři zjevil náznak úsměvu, i když jenom malinkatej, ale byl tam…
„J-jo, ale víc už mi neřekli… Musí hlavně odpočívat, stejně jako ty. Takže se klidně vykoupej a pak si běž lehnout, hmm?“ řekl jsem až příliš starostlivě, a pak jsem raději koupelnu opustil…
Bude mi chybět! Strašně mi bude chybět… i když jsme vedle sebe leželi jako cizí lidé, a skoro vůbec jsme spolu nemluvili, stejně mi bude chybět… Už podruhý o něj přijdu… to nedokážu…
Můj malej bráška je prostě opravdu něco jiného než všichni… Cítím, kdy má z něčeho radost, a také vím důvody, když se z jeho očí chrlí slzy… akorát tu nehodu jsem necítil… nemohl jsem… byli jsme si až moc vzdálení na to, abych pocítil něco tak pevnýho!
Tiše jsem ze sebe svléknul triko a jenom v džínách jsem pomalu popošel ke své gibsonce. Při pohledu na ni se mi do očí vtěsnaly slzy… pořád bude stát tady v pokoji, na kolemjdoucí bude působit dojmem umělkyně, jenomže já jenom sem tam dokážu ukázat její kouzlo, před nějakou bandou ožralů.
Něžně jsem ji vzal do rukou a popošel jsem do obýváku. Posadil jsem se k oknu, vyhoupl jsem si ji na klín ve snaze zahrát píseň, která se mi líbila úplně nejvíc… Totgeliebt…
Už jenom ten název měl něco do sebe. Dva protiklady – láska a smrt… v tak dokonalém propojení… prostě něco neskutečnýho. Obdivoval jsem jej za to, jak dokonale dokáže vázat slova a jak přesně dokáže popsat to, co v tu chvíli cítí…
Už jako malej kluk byl takovej. Když nám mamka zapoměla povědět na dobrou noc pohádku, Bill mi tehdy vyprávěl různý zábavný příběhy o zvířátkách, a pak jsme se tomu spolu vždycky dlouho do noci smáli… Tehdy jsme si jenom stěží rozuměli, protože jsme byli akorát v období, kdy nám vypadaly mléčné zoubky a hezky jsme šišlali… ale my se stejně smáli…
Když jsme byli spolu, neznali jsme něco jako hněv, strach, smutek nebo slzy. Neměl jsem důvod plakat, když jsem jej měl u sebe a cítil to samé… Plakal jsem až tehdy, když mi náhle zmizel… Tehdy jsem pocítil neuvěřitelnej strach a smutek, který jsem však nedokázal chápat, protože mi bylo sotva šest let. Tehdy jsem snad poprvé okusil příchuť bezmoci v podobě slz, které jsem nedokázal ovládat… Cloumala mnou samota i hněv zároveň. Tátovi jsem to nikdy neodpustil a pochybuji, že to někdy budu moci udělat… a stejně tak i mámě…
Možná, že kdyby zůstali spolu a my s Billem bychom se nikdy neoddělili, byl bych členem jeho kapely, a náš vztah by byl pořád tak skvělej jako kdysi…
Jenomže teď už je zbytečné říkat kdyby… čas utekl, roky uplynuly a můj život se daleko vzdálil od toho Billova. Až zvláštním osudem se náhle protnuly… Asi to tak mělo být… asi si nezasloužím, aby mě měl skutečně někdo rád… Táta se sice snaží, ale já z jeho strany necítím nic jiného než otcovství… Je prostě jeho povinností postarat se o mě a celkově – mít mě rád!
Jenomže já po něm nechci absolutně nic. Nadělal jsem si akorát tak dost problémů, které jen stěží dokážu vyřešit a jedním z nich byla právě Alex!… Nevím, co mám dělat…
Ale taky tady není nikdo, kdo by mi tu radu dal… jsem úplně sám. Táta bydlí jinde, mamka v nemocnici bojuje o svůj život a Bill? Ten je rád, že u něj nejsem… To je tedy rodina jak se patří!
Na chvilku jsem přestal hrát a svůj bolestivý pohled jsem zabodl do měsíce nademnou. Kolem něj vesele tančilo několik menších hvězd po tmavé obloze… Je to zvláštní… Ty hvězdy jsou od něj vzdálené na několik set kilometrů, a stejně si nepřijde osamělý… a já?! Já mám vlastní dvojče ve vedlejším pokoji a přijdu si více než sám…
Chtěl jsem mít aspoň holku… Tím myslím, potkat skutečnou lásku, a ne jenom malinkej flirtík v podobě Alex. Jistě! Je moc hezká a taky nepochybuju, že dokáže milovat jako dračice, ale jí nechci… tedy alespoň ne tak opravdově. Chci konečně někoho, z koho budu šílet a pro koho budu schopnej umřít… přesně jako to Totgeliebt…
Nepotřebuju tady mít nějakou pitomou blondýnu jenom proto, že je hezká a je dobrá v posteli. Kdyby mělo jít jenom o sex, tak do toho nejdu vůbec! I když tak nevypadám, miluju tu něžnější stránku milování a tím jsou ty dokonalé předehry v podobě sladkýho mazlení, nekonečnýho líbání nebo už jenom přítomnost osoby, kterou milujete… S Alex by to byl jenom sex! Tím jsem si více než jistej. Možná to ona cítí také tak, možná ne, ale v podstatě mě její pocity netrápí… Já to cítím takhle, a to už prostě nepůjde změnit !
Raději jsem znovu brnknul do kytary a konečně jsem se začal soustředit na mou tichou melodii…
BILL:
Jakmile Tom odešel, koupání mě jaksi omrzelo. Zklamaně jsem se posadil a rozverně jsem se zahleděl na vodní hladinu, které průzračnost skrývala snad stovka bublinek… Dodnes si moc dobře pamatuji, jaké to bylo, když jsme se koupávali jako malí kluci spolu… Mamka z nás měla pokaždé radost, když musela snad hodinu drhnout promočenou podlahu. Ale to už jsme se my dva spokojeně smáli v Tomově postýlce… pamatuji si, že jsem tu svou skoro vůbec nepoužíval…
Tiše jsem z vany vyšel a jedním pohybem jsem ji vypustil. Zabalil jsem se do teplýho županu, který byl položen na poličce s menšími ručníky a zřejmě patřil Tomovi. Zkoumavě jsem pohlédl na ztrácející se objem vody ve vaně a pak jsem dlaní něžně přejel po plyšovým materiálu županu. S nedbalým výdechem jsem opatrně přivřel oči a nasál jsem vůni, kterou byl nasáklý… jeho vůni…
Rychle jsem oči znovu otevřel a zahleděl jsem se na svůj odraz v zrcadle… Tom je tolik jinej… ale přitom tak neskutečně stejnej, že v jeho očích někdy vidím sebe… Dokonce je celkem hezkej… t-tedy možná trošičku víc než celkem. Je opravdu hezkej… tak zvláštně přitažlivej…
Má krásný oči a nádherný rty… dokonce i jeho postava je malinko jiná od má. Je trošičku mužnější, ale já jsem býval už odmalinka křehotinka, takže mě to ani nepřekvapilo.
Opatrně jsem vešel do jeho pokoje a rychle jsem na sebe navlékl čisté spodní prádlo a černé triko. Náhle jsem však zkameněl! Ticho, které se linulo bytem, bylo sem tam narušeno jemným brouknutím strun, které hrály melodii mě až moc dobře známou…
Ale jak to?! Vždyť k té písni nemá ani noty, a přesto ji dokázal zahrát skoro tak dobře jako Georg!! A co teprv, až ty noty dostane?! Asi je opravdu dost dobrej… možná jsem se v něm spletl… a nejenom v hraní na kytaru…
Možná, že mě má opravdu ještě pořád rád…a také bych se o tom mohl i přesvědčit, kdybych mu dovolil se ke mně alespoň přiblížit…
Nedokázal jsem poručit své zvědavosti a tichými, nesmírně opatrnými kroky, jsem popošel k obýváku, kde stačilo jenom nepatrně vykouknout ze dveří, abych jej uviděl. Seděl tiše na širším okenním parapetu, s kytarou položenou na klíně a s pevně semknutými rty a s pohledem upřeným do tmavé oblohy za okny…
Mé oči se ještě více rozšířily překvapením… jakoby tu melodii znal… ani se na ty struny nedíval a v klidu ji dokázal zahrát… Tohle jsem ještě neviděl…
TOM:
Tak jsem se do té melodie vžil, že jsem si vůbec neuvědomil fakt, že už nejsem v obýváku sám. Bill se tiše jako myška usadil na gauč a zvědavě na mě hleděl. Až když mírně zakašlal, trhl jsem sebou tak, že mi kytara málem vypadla z rukou. Vyděšeně jsem sebou trhnul doleva a mé oči se automaticky spojily s těmi jeho…
„Asi tě ruším, že jo? Promiň… s-stejně už končím, takže můžeš jít klidně spát,“ řekl jsem rychle a nemotorně jsem si slezl z parapetu. Kytaru jsem odložil vedle křesla a s tichým vzdechem jsem se do něj svalil.
„Mě to nepřekáží. J-já netušil, že umíš takhle skvěle hrát,“ řekl tiše a v jeho očích se zračilo uznání. To jsem u něj ještě neviděl…
„T-tak děkuju… ale stejně je mi to na prd…“ řekl jsem až moc prudce a sprostým tónem, který Billa zřejmě vyděsil. „Omlouvám se… jdi raději spát. Mými problémy tě nechci zatěžovat, a stejně mi to bude k ničemu. Dobrou noc,“ šeptl jsem a odvrátil jsem od něj pohled. Cítil jsem jeho nejistotu a nerozhodnost. Zamyšleně mě pozoroval a nervózně si pohrával s lemem trička, ve kterým vypadal – dokonale! Nevím, jak to dělá, ale za celý ten týden, co tady byl se mnou, na mě nepůsobil jinak než magneticky… Přitahoval mě jako magnet, a to o tom ani sám nevěděl… Zrálo v něm něco strašně zvláštního. Ta křehkost, jemnost, strach… se mísila s hněvem a smyslností a vášní a tahle kombinace by prostě dostala každou!
Jenomže já nejsem holka, ale jeho dvojče, a proto mě ty myšlenky zevnitř sžírají a nedokážu s nima bojovat! I bez boje jsou jasnými vítězi…
Opatrně se zvedl z gauče a chvilku to vypadalo, jako by chtěl opravdu odejít, avšak přede dveřma se náhle zastavil a jemně na mě pohlédl. Jeho rty se soucitně zvlnily a vlasy se mu mírně zachvěly v jemném vánku, který přicházel od otevřeného okna.
„Ta píseň vznikla těsně poté, co jsem si uvědomil, jak moc jsem sám… nikdy jsem nedokázal žádnou skutečně milovat a ani zamilovat se natolik, abych kvůli lásce brečel nebo se trápil. Ale díky té samotě jsem ty pocity dokázal popsat… snad se to povedlo…“ vydechl tiše a jeho nádherně vábivé oči prolítly mou tváří.
„Láska bolí,“ řekl jsem s pohledem upřeným do jeho očí.
„Já vím, proto ji nechci zažít! Vyhnu se tím zbytečnému trápení. Dobrou noc, Tome,“ šeptl, ještě naposled jsem ucítil hloubku jeho očí a pak vyšel z pokoje…
Já ještě chvíli zůstal v obýváku. Jak jsem tak nad tím přemýšlel, měl pravdu! Láska bolí! Strašně bolí a já tu skutečnou poznal akorát tak jednou – a to jsem stejně dopadl pěkně na hubu, protože se ukázalo, že pro ní jsem byl jenom žert… pak jsem si ty žerty začal dělat já z nich, a žádné jsem už nedokázal důvěřovat. Sem tam sex, ale nic jinýho jsem neprožíval. A o těch zaláskovaných dnech, co dokonce už i mnozí kluci dobře znají, si mohu nechat akorát tak zdát.
Billova slova měla něco do sebe, akorát mě překvapila ta ráznost, s jakou to řekl… „Já vím, proto ji nechci zažít“…
Že by se v lásce také zklamal jako já?! Nerozumím tomu, jak může být takovej?! Pořád mě něčím dokáže překvapit. Ví přesně co chce a za tím si také stojí! V jeho očích se pokaždé zračí zvláštní síla, která je však ukrytá za clonou strachu. Není pravda, že bych byl já ten silnější z nás dvou…- tedy fyzicky ano, ale v tomhle úhlu pohledu byl vždycky silnější Bill. Když něco řekl, snažil se to také dodržet, ne jako já…
Slíbil jsem si, že s Alex nic mít nebudu! Zakazoval jsem si ji, ale přesto jsem jí neodolal…
Jsem prostě slaboch… slaboch, který se nutně potřebuje zamilovat, protože pak skončí s velikými problémy…
Opatrně jsem vykročil k mému pokoji, s hlavou pořád v zběsilém toku myšlenek. Tiše jsem si svlékl džíny a jenom v trenkách jsem vešel do koupelny. Potřeboval jsem se zchladit a tak jsem si ještě dopřál hezky studenou sprchu. Tělo jsem si vytřel ručníkem a v rychlosti jsem na sebe hodil čisté spodní prádlo. Když jsem se konečně dostal do postele, Bill už ležel na bříšku a tiše oddechoval s jemně přivřenými víčky. Na tváři mu pohrával klidný výraz a snad poprvé jsem si uvědomil, že tu nenávist a hněv nebo strach s opovrhováním, vykouzlí právě jeho vůle… On vůbec není takovej! Tím jsem si jistej… Jak řekl Gustav, Bill byl jistě sluníčkem… jenom jej prostě ta nehoda poznačila a možná v tom také měl prsty můj náhlej vpád do jeho života…
Opatrně jsem se položil na druhou stranu postele a vlezl jsem si k němu pod přikrývku. Ještě naposled jsem se na něj podíval a ujistil se, že je v pořádku, a pak jsem i já pomalu zavřel oči. Náhle jsem je však prudce otevřel a zběsile jsem se podíval do stropu nade mnou… Že bych snad snil, nebo je to skutečně pravda?! Bill se ke mně přitulil!!! On se normálně přitulil k mému rameni a hlavu si opatrně položil někde na můj hrudník, který se teď zvedal jako o závod!
Absolutně jsem netušil co mám dělat. Kdybych jej vzbudil, asi by mi jedna přistála za to, že jsem se opovážil k němu přiblížit. Kdybych se jej pokusil něžně odsunout, vzbudil by se, a skončilo by to stejně tak… A kdybych jej takhle nechal, neusnul bych zase já, protože pocit, že je zase u mě… tak krásně blizoučko, mi prostě nedovoloval spát…
Ach bože… tohle jsem necítil víc než dvanáct let! To dokonalé sevření jeho těla u toho mého… to krásné teplo, které z něj sálalo, ale také jeho dlaně, které mi lehce přistály na břiše. Bill mi teď už kompletně ležel v náručí!
Bolestně jsem přivřel víčka a poté jsem malinko naklonil hlavu, abych se ujistil, jestli spí tvrdě, že bych jej mohl nějak jemně setřást. Když jsem se však zahleděl do jeho tváře, jeho oči byly smutně otevřené a jeho pohled se odrážel někam do prázdna.
„Já nespím,“ pípl tiše, čímž mě šokoval snad nejvíc. Prudce jsem přivřel oči a už jsem se chystal na ránu, kterou mi jeho dlaně uštědří, ale kupodivu se nic nedělo. Oči jsem tedy zase opatrně otevřel, ale teď byla jeho tvář tak deset centimetrů od té mé a jeho horkej dech se odrážel až někam k mým rtům. „Nemohl jsem usnout… chtěl jsem jenom naposled okusit, jaké to bylo,“ vydechl tiše, a přitom jemně mrkal těma krásnýma očima, ještě pořád zůstávajíc v mém náručí. „Zlobíš se? Jestli ti to vadí, klidně si lehnu zase zpátky,“ už zase mluvil tím svým tónem plným síly a odhodlaní.
„N-ne, to je v pohodě… Ty víš, že mi to nikdy nevadilo, a zřejmě už ani nebude,“ šeptl jsem do ticha pokoje a z oka mi málem uklouzla slza při pomyšlení, že tohle je poslední noc, co je se mnou.
„Můžu takhle tedy zůstat?“ zeptal se opatrně a jemně svou tvář položil zpátky na můj třesoucí se hrudník. Nahnul jsem se a přehodil jsem přes něj větší kus přikrývky. Bill se ke mně stulil do klubíčka, a až tehdy jsem si uvědomil, že pomalu začíná usínat… Jenomže já tak skoro neusnu!
Třásl jsem se jako nějakej puberťák, když u něj spí holka jeho snů a ne jako bratr s bratrem… Nesměle jsem sklouzl dlaní k jeho zádům a jenom nepatrně jsem je pohladil a tiše přivřel oči… Pak jsem však svou ruku vyděšeně stáhl zpátky a křečovitě jsem si ji držel u těla.
„Klidně ji tam můžeš mít… už je zbytečné si na něco hrát. A vlastně mě to ani nebaví, Tome,“ řekl tiše a znovu se na mě podíval. „Byl jsem až sprostej, když jsem ti takhle ubližoval, protože to nebyla jenom tvá chyba. A vlastně vůbec… nemohli jsme za to, co udělali naši…“ povzdechl si a jemně se sklonil k mým rtům, na kterých mi najednou přistál vášnivej polibek…
Oči jsem prudce otevřel, ale v mé blízkosti nebyli Billovy rty, dokonce ani jeho tvář. Má dlaň pořád spočívala na jeho zádech a dokonce je jemně hladila… Po vášnivým polibku ani stopy, ale v kalhotách nějaké stopy zůstaly. Prudce jsem vstal hned, jak si Bill nejspíš uvědomil, co jej to tlačí do bříška, a vyděšeně na mě pohlédl. A víte na co jsem se zmohl já?!
Utekl jsem! Jako nějaký pako jsem utekl a zavřel jsem se do koupelny. Se slzama na krajíčku jsem se snažil potlačit vzrušení, které se však pořád stupňovalo a nějak nechtělo klesnout…Ach bože… to už jsem na tom opravdu špatně, když mě dokáže vzrušit představa polibku s mým bratrem… počkat! S mým sexy bratrem…
autor: B-kay
hejjjj kluci…tak vy takhle jo?? no néééé že by mi to nějak vadilo…xD
wohohoooooooooooo dál 😀
YAHOO!! super! ale honem dáál nebo nedospim xD
No konečně…..Bille že ti to trvalo 😀 Znamenitá povídka,zna-me-ni-tá……už se těším na další díly ….jen tak dál 🙂
skvělý, ale moc jsem nepochhopila jestli to byl sen nebo ne, ale v každym případě se mi to líbilo 🙂 už to moc neprodlužuj, u každýho dílu vybbrečim oceán 😀 nechci zatopit čechy :D, moc pekna povidka, rychhle dalsi, jsem hrozne nedockavej clovek
to je tokový smutny,depresivní, takovy tahavý…. asi to nechapte ale je to krásně napsany… upe ty pocity uplně to cítím
Nádherná kapitola… Bill čakal do poslednej chvíle… škoda. Tomova predstava je nádherná vec, len škoda, že utiekol ako malý chlapec 🙂 A zase si mi vzala dych B-kay.