autor: Janule
„Ještě kousek k sobě, ták… hezky… Georgu, trochu úsměv, nebuď pořád tak zarputilej… fajn… no vidíš, že to jde… ještě jednou…“ dirigoval je fotograf u kamenné zídky, za kterou bylo hluboké údolí s širokou řekou. „Fajn, kluci, díky. Bille, teď mi ještě ukaž to svoje nový tetování a bude to hotový,“ mrknul na frontmana a čekal, až si trošku stáhne džíny a vyhrne černé triko. Několikrát zmáčkl spoušť svého drahého fotoaparátu a konečně je propustil. Tahal je při interview už hodinu celým areálem přírodního divadla a nebylo snad místa, kde by je nechtěl fotit, všude se mu náramně líbilo pozadí. Nestačilo, že je natáčeli, ještě museli mít fotky… Marně se ho snažili přesvědčit, že fanynky spíš zajímá jejich popředí, ale fotografova umělecká duše se prostě nedala utlouct argumenty. Kluci už toho měli dost, nebavilo je pořád jen pózovat, byla to šílená nuda a zachovávat vlídný výraz ve tváři, aby se fanynky nezhrozily, jak taky dokážou jejich idoly vypadat protivně, bylo vyčerpávající. Jediný Bill se při focení cítil jako rybka ve vodě, klidně by to vydržel ještě dvakrát tak dlouho, hlavně když budou fotky perfektní.
Dneska ráno ho napadlo si trošku víc natupírovat vlasy, udělat pořádný rozcuch, k tomu protáhnout šedé stíny až pod obočí, tak chtěl vědět, jak to bude na fotkách vypadat. Sice se trošku nepohodl s Tomem, který když ho ráno ještě se zalepenýma očima uviděl, překvapením málem zakopl o práh koupelny, jak se ho lekl, ale už to bylo dobré. Bratr si zvykl na jeho občasné výstřelky. Pochopil, že hádkami se tyhle věci s Billem řešit nedají, a vzdal to ještě před začátkem marného boje. Jen prohlásil s očima v sloup něco v tom smyslu, že konečně vypadá tak jak má a už byl oheň na střeše.
„Jak vypadám?“
„Ani se neptej.“
„No to se teda ptám!“
„Nechtěj to vědět, nechci se hádat.“
„Okamžitě mi to řekni, nebo…“
„Nebo?“
„Nebo s tebou nebudu…“
„Co? Tak to dopověz.“
„Mluvit…Bál ses, že jo?“
„Nesměj se, nebál. Klidně ti to řeknu, když to chceš vědět, ale pak mě nebij.“
„To se ještě uvidí, až co z tebe vypadne.“
„Vypadáš jako čarodějnice…Au! Říkal jsem, že mě nemáš bít. Víš, jak ty tvoje serepetičky v tašce píchaj? Málem jsi mi tím arzenálem rozbil hlavu.“
„Ani se neptej.“
„No to se teda ptám!“
„Nechtěj to vědět, nechci se hádat.“
„Okamžitě mi to řekni, nebo…“
„Nebo?“
„Nebo s tebou nebudu…“
„Co? Tak to dopověz.“
„Mluvit…Bál ses, že jo?“
„Nesměj se, nebál. Klidně ti to řeknu, když to chceš vědět, ale pak mě nebij.“
„To se ještě uvidí, až co z tebe vypadne.“
„Vypadáš jako čarodějnice…Au! Říkal jsem, že mě nemáš bít. Víš, jak ty tvoje serepetičky v tašce píchaj? Málem jsi mi tím arzenálem rozbil hlavu.“
Vzápětí Tom dostal sladkou pusu na usmířenou, aby se nezlobil a všechno bylo zase při starém. Čarodějnice zřejmě Billovi tolik nevadila, očekával nejspíš něco daleko horšího. Možná by byl lepší čaroděj, ale to už od brášky ani nečekal. Od té doby, co si nechal prodloužit vlasy, neslyšel na svou adresu nic jiného, než že čím dál víc vypadá jako holka. Jemu se to nezdálo, ale když už to slyšel poněkolikáté, nedalo mu to a zkusil se na své fotografie z poslední doby podívat cizíma očima. Když to tak zhodnotil, řekl si, že mají možná malilinko pravdu, ale copak on mohl za to, že má tvářičku jak dětskou prdelku a vousy mu ještě nezačaly růst? Ať si jdou stěžovat jeho rodičům… ti ho tak vyrobili… a stejně… jemu se to prostě líbilo. Když byli nedávno v Paříži, místní vizážistka mu udělala na focení tak dokonalý vzhled. Protáhla mu linky daleko víc než bylo u kluka přípustné, vypadal vážně skvěle… fanynky tyhle fotky nazvaly Cleopatra look a až když si to přečetl na internetu, teprve mu došlo, kde už tohle líčení viděl. Jenže copak takhle mohl normálně chodit? Miloval pocit, že je něčím výjimečný a tohle bylo přesně ono.
Zrovna nedávno si skvěle užil focení pro jeden prestižní módní časopis a nemohl se dočkat, až mu pošlou slíbené fotky. Oblečení, do kterého ho v redakci časopisu navlíkli, sice nebyl jeho styl, ale strašně se mu líbilo být jiný. Vždycky chtěl být výstřední a věděl, že až ho v tomhle fanynky uvidí, bude to poprask. Už se na to těšil, zase se o něm bude všude mluvit…
Za hodinu je čekala tiskovka, a to znamenalo stále stejné odpovědi na stále stejné otázky, ale všichni věděli, že se tomu nevyhnou, tak už si ani nestěžovali. Pomalu se z nich za ten rok stali profesionálové, kteří vědí, kdy je třeba mlčet a tiše trpět.
Za hodinu je čekala tiskovka, a to znamenalo stále stejné odpovědi na stále stejné otázky, ale všichni věděli, že se tomu nevyhnou, tak už si ani nestěžovali. Pomalu se z nich za ten rok stali profesionálové, kteří vědí, kdy je třeba mlčet a tiše trpět.
„Mrknem se konečně na pódium,“ zavelel Tom a už si to namířil svým rozevlátým krokem směrem k jevišti, kde měli za tři týdny ukončit koncertem letní tour a oslavit jejich sedmnácté narozeniny. Všem se zvláštní prostředí přírodního divadla moc líbilo, a chtěli vědět, jaký bude výhled do publika.
„Tý jo,“ pronesl obdivně Georg, když se jak čtyři vojáci postavili vedle sebe a zírali na zvýšené kamenné řady, na kterých bude stát jejich publikum.
„Dobrý,“ přidal se Gustav a šel si omrknout místo, kde bude jeho souprava bicích. Konečně taky někdy uvidí fanynky… alespoň ty, co budou stát v horních řadách stupňovitého schodiště.
„Vypadá to tu jak v aréně, pojď si dát zápas, srabe,“ vyzval Georg bubeníka k souboji poplácáním po ramenou. Nejspíš ho inspirovalo vyloženě gladiátorské prostředí.
„Jo a budem se mlátit jako čim,“ zeptal se s despektem Gustav.
„Něco najdem,“ rozhlídl se Georg, čím by se tak dal jejich bubeník nejlíp zabít a namířil si to k nejbližšímu stromu.
„To chceš rvát živý větve, jo?“ zavolal na něj Gustav s úšklebkem, a když se Georg po jedné začal opravdu sápat, rozesmál se naplno. Všichni s obdivem poslouchali, jak se jeho smích krásně nese prostorem, byla tu dokonalá akustika. „Najdi něco suchýho, ty pako,“ radil budoucí účastník souboje a vydal se Georgovi na pomoc. Za chvíli společně zmizeli mezi stromy, hledajíce suché větve, kterými by si nejlépe mohli vzájemně vypíchnout oči.
„Tý jo,“ pronesl obdivně Georg, když se jak čtyři vojáci postavili vedle sebe a zírali na zvýšené kamenné řady, na kterých bude stát jejich publikum.
„Dobrý,“ přidal se Gustav a šel si omrknout místo, kde bude jeho souprava bicích. Konečně taky někdy uvidí fanynky… alespoň ty, co budou stát v horních řadách stupňovitého schodiště.
„Vypadá to tu jak v aréně, pojď si dát zápas, srabe,“ vyzval Georg bubeníka k souboji poplácáním po ramenou. Nejspíš ho inspirovalo vyloženě gladiátorské prostředí.
„Jo a budem se mlátit jako čim,“ zeptal se s despektem Gustav.
„Něco najdem,“ rozhlídl se Georg, čím by se tak dal jejich bubeník nejlíp zabít a namířil si to k nejbližšímu stromu.
„To chceš rvát živý větve, jo?“ zavolal na něj Gustav s úšklebkem, a když se Georg po jedné začal opravdu sápat, rozesmál se naplno. Všichni s obdivem poslouchali, jak se jeho smích krásně nese prostorem, byla tu dokonalá akustika. „Najdi něco suchýho, ty pako,“ radil budoucí účastník souboje a vydal se Georgovi na pomoc. Za chvíli společně zmizeli mezi stromy, hledajíce suché větve, kterými by si nejlépe mohli vzájemně vypíchnout oči.
„Krása, viď?“ rozplýval se Bill. „Meg říkala, že je to tu zvláštní a měla pravdu. Cítím tady silnější energie. Hlavně tam, jak nás fotil naposled, nad tou propastí, úplně se mi zježily chloupky po celým těle.“
„Mě se spíš dělalo divně z tý hloubky pod náma…“ ušklíbl se Tom. „Ale jo, je tu moc hezky, těšim se, až to tu rozbalíme, to bude zvuk jako blázen,“ představoval si koncert, který je tu začátkem září čekal. Pomalu si sedli na kraj pódia, v očekávání, až ti dva šílenci najdou dřevce, kterýma se budou vzájemně propichovat. Hodlali jim dělat fandící obecenstvo. Seděli těsně vedle sebe a rukama se nenápadně dotýkali mezi jejich těly, která ten důvěrný dotyk zčásti zakrývala. Bill měl neustále tendence se bratra dotýkat a využíval jakékoliv příležitosti, aby si svoje potřeby plnil. Zrovna teď bylo kolem nich jen pár vzdálených postaviček, pohybujících se na horizontu a prohlížejících si krásy přírody v Loreley.
„Doufám, že mě zase nebudeš provokovat jako minule. Normálně ses mi otřel o zadek,“ ozvalo se těsně vedle jeho ucha. Tom vyčítavě hleděl na Billa, ale odpovědí mu byl jen jeho šibalský úsměv.
„Mě se spíš dělalo divně z tý hloubky pod náma…“ ušklíbl se Tom. „Ale jo, je tu moc hezky, těšim se, až to tu rozbalíme, to bude zvuk jako blázen,“ představoval si koncert, který je tu začátkem září čekal. Pomalu si sedli na kraj pódia, v očekávání, až ti dva šílenci najdou dřevce, kterýma se budou vzájemně propichovat. Hodlali jim dělat fandící obecenstvo. Seděli těsně vedle sebe a rukama se nenápadně dotýkali mezi jejich těly, která ten důvěrný dotyk zčásti zakrývala. Bill měl neustále tendence se bratra dotýkat a využíval jakékoliv příležitosti, aby si svoje potřeby plnil. Zrovna teď bylo kolem nich jen pár vzdálených postaviček, pohybujících se na horizontu a prohlížejících si krásy přírody v Loreley.
„Doufám, že mě zase nebudeš provokovat jako minule. Normálně ses mi otřel o zadek,“ ozvalo se těsně vedle jeho ucha. Tom vyčítavě hleděl na Billa, ale odpovědí mu byl jen jeho šibalský úsměv.
„Snad tě to nerozhodilo?“ usmíval se Bill a tvářil se jako největší neviňátko.
„Provokuješ, Billí, jednou se nám to vymstí, uvidíš,“ prorocky pronesl Tom a zachovával si vážnou tvář. Dodneška nemohl vyhnat z hlavy plačícího brášku, když přišel tenkrát od Meg s čerstvě prožitým zážitkem. Pořád mu vrtalo hlavou, kdy to nepříjemné interview s oslizlým moderátorem přijde a jestli vůbec… doufal, že ne, ale zatím se všechno, co jim Meg předem ukázala splnilo, takže pochybnosti nebyly na místě. Nejvíc ze všeho mu bylo divné, že zrovna na tomhle interview s Billem nebyl. Něco se muselo stát, jinak to nebylo možné, ale těžko to mohli zjistit. Náhledy do budoucnosti byly pro Billa zatím nedosažitelné.
„Když budu chtít, klidně ti dám na jevišti i pusu,“ provokoval Bill, i když věděl, že jeho soused není zrovna v náladě na vtipkování. Ovšem tuhle provokaci si už Tom nenechal líbit, hodlal to svému poťouchlému bráškovi vrátit i s úroky.
„Jo? Tak prosim… líbej mě… jsme na jevišti,“ natočil provokativně tvář tak, aby bylo jasné, že čeká na polibek.
„Je tady málo lidí, nemělo by to ten správnej efekt,“ couval najednou Bill, ale pořád se usmíval. Tom začínal nabývat dojmu, že by to snad jeho bráška opravdu byl schopen udělat.
„Jsi šílenec, Bi-“ nestačil doříct, když se na jeho ústa přitiskla ta Billova. Ztuhnul v šoku. Najednou jako by neměl ruce ani nohy, zem se pod ním zakymácela, i když zrovna seděl.
„Neboj,“ špitl mu Bill potichu do ucha, když se na chvilku jejich rty odtrhly. „Nejsme vidět, přikryl jsem nás,“ pokračoval jak nejtišeji to šlo, aby je neprozradily hlasy.
„Provokuješ, Billí, jednou se nám to vymstí, uvidíš,“ prorocky pronesl Tom a zachovával si vážnou tvář. Dodneška nemohl vyhnat z hlavy plačícího brášku, když přišel tenkrát od Meg s čerstvě prožitým zážitkem. Pořád mu vrtalo hlavou, kdy to nepříjemné interview s oslizlým moderátorem přijde a jestli vůbec… doufal, že ne, ale zatím se všechno, co jim Meg předem ukázala splnilo, takže pochybnosti nebyly na místě. Nejvíc ze všeho mu bylo divné, že zrovna na tomhle interview s Billem nebyl. Něco se muselo stát, jinak to nebylo možné, ale těžko to mohli zjistit. Náhledy do budoucnosti byly pro Billa zatím nedosažitelné.
„Když budu chtít, klidně ti dám na jevišti i pusu,“ provokoval Bill, i když věděl, že jeho soused není zrovna v náladě na vtipkování. Ovšem tuhle provokaci si už Tom nenechal líbit, hodlal to svému poťouchlému bráškovi vrátit i s úroky.
„Jo? Tak prosim… líbej mě… jsme na jevišti,“ natočil provokativně tvář tak, aby bylo jasné, že čeká na polibek.
„Je tady málo lidí, nemělo by to ten správnej efekt,“ couval najednou Bill, ale pořád se usmíval. Tom začínal nabývat dojmu, že by to snad jeho bráška opravdu byl schopen udělat.
„Jsi šílenec, Bi-“ nestačil doříct, když se na jeho ústa přitiskla ta Billova. Ztuhnul v šoku. Najednou jako by neměl ruce ani nohy, zem se pod ním zakymácela, i když zrovna seděl.
„Neboj,“ špitl mu Bill potichu do ucha, když se na chvilku jejich rty odtrhly. „Nejsme vidět, přikryl jsem nás,“ pokračoval jak nejtišeji to šlo, aby je neprozradily hlasy.
Místo, kde před chvilkou seděli dva štíhlí chlapci, pohupující dlouhýma nohama, bylo náhle prázdné. Už už se Tom nadechoval k odpovědi, když mu Bill opět zamkl ústa polibkem. Až teď mu došlo, co tím bráška myslel. Jsou neviditelní… Když konečně pochopil, začal si teprve jejich spojení rtů náležitě užívat. Objal pevně Billa, aby jejich těla dosáhla maximálně možného energetického propojení a Bill mohl čerpat i z jeho zásob. Netušil, jak přesně tenhle bratrův trik funguje, ale bylo mu jasné, že je to pro něj namáhavé a vyčerpávající. Chvilku se ještě líbali, ale Tom se rozhodl to radši ukončit, i když to bylo tak krásné. Hrozilo, že se za chvíli vrátí kluci a oni se pak před nimi najednou zjeví, aniž by tu předtím byli. To nemohl dopustit. Naposledy pohladil Billovy rozčepýřené vlasy a odtrhl se od něj.
„Kluci,“ špitl jen potichu, slyšel je přicházet. „Dík, tohle jsem chtěl vždycky zažít,“ dodal ještě, když ho Bill pustil z objetí a posadil se zase spořádaně vedle něj.
„Co? Líbat se na jevišti?“ zeptal se udiveně Bill. „Já taky…“ přiznal s úsměvem a byl rád, že mají s Tomem stejné touhy. Občas si přál, aby si Tom konečně přestal na veřejnosti udržovat svoji pověst naprostého romantika-ignoranta, protože si momentálně nedokázal vybavit romantičtější touhu, než byla tahle, ale chápal, že je tím vlastně chrání před zvědavým světem.
Dole pod nimi se právě schylovalo ke krvelačnému boji na život a na smrt, protože ti dva blázni konečně našli dvě suché větve, které se statečně tvářily jako meče, ovšem až do chvíle, kdy na sebe poprvé s ohlušujícím praskotem narazily. Boj tak skončil dřív než začal a gladiátoři smutně zkonstatovali, že pokud budou živí, nic je nezbaví hnusné povinnosti sednout si za své cedulky se jmény, a za chvíli na tiskovce odpovídat na nudné dotazy. Ještě že měli Billa, který svou ukecaností většinou vyřídil všechno za ně. Aspoň to…
„Co? Líbat se na jevišti?“ zeptal se udiveně Bill. „Já taky…“ přiznal s úsměvem a byl rád, že mají s Tomem stejné touhy. Občas si přál, aby si Tom konečně přestal na veřejnosti udržovat svoji pověst naprostého romantika-ignoranta, protože si momentálně nedokázal vybavit romantičtější touhu, než byla tahle, ale chápal, že je tím vlastně chrání před zvědavým světem.
Dole pod nimi se právě schylovalo ke krvelačnému boji na život a na smrt, protože ti dva blázni konečně našli dvě suché větve, které se statečně tvářily jako meče, ovšem až do chvíle, kdy na sebe poprvé s ohlušujícím praskotem narazily. Boj tak skončil dřív než začal a gladiátoři smutně zkonstatovali, že pokud budou živí, nic je nezbaví hnusné povinnosti sednout si za své cedulky se jmény, a za chvíli na tiskovce odpovídat na nudné dotazy. Ještě že měli Billa, který svou ukecaností většinou vyřídil všechno za ně. Aspoň to…
„Příště si vezmem letadýlka, tady to musí bezvadně frčet,“ nevzdával svoji hravost Georg, a aby všem třem kamarádům názorně ukázal, jak si to představuje, vyskočil na pódium vedle dvojčat, roztáhl ruce, rozběhl se a se zvuky, napodobujícími startující boing, skočil dolů přímo ke Gustavovým nohám. Nebýt jeho pohotovosti, s kterou jej zachytil, nejspíš by se rozplácl a rozbil si nos.
„Co tady vyvádíte, blbouni,“ ozval se za zády dvojčat hlas jejich manažera. „Jestli jste si nevšimli, zejtra hrajete v Rakousku a jak tak koukám, Geo, máš na pokutu za zrušený vystoupení peněz dost, co?“ hrozil manažer. „Chvilku vás nechám o samotě a už si tu lámete vazy,“ zakroutil nevěřícně hlavou. „Nástup na porážku, pánové, supi čekaj, tak ať to sviští,“ popoháněl svojí smečku směrem k administrativní budově.
„Co tady vyvádíte, blbouni,“ ozval se za zády dvojčat hlas jejich manažera. „Jestli jste si nevšimli, zejtra hrajete v Rakousku a jak tak koukám, Geo, máš na pokutu za zrušený vystoupení peněz dost, co?“ hrozil manažer. „Chvilku vás nechám o samotě a už si tu lámete vazy,“ zakroutil nevěřícně hlavou. „Nástup na porážku, pánové, supi čekaj, tak ať to sviští,“ popoháněl svojí smečku směrem k administrativní budově.
*
„Praštil bych tu babu po hlavě, kdybych měl něco po ruce,“ rozčiloval se Tom, když večer po tiskovce seděli s Billem na sedačce v jedoucím tourbuse. Blížili se pomalu k rakouským hranicím, Georg chrápal jako vždy, když tourbus jel a Gustav si zrovna odskočil na záchod. „Co je jí po mejch holkách, sakra,“ vztekal se. „Já taky nekontroluju, kdo jí leze do postele, tak ať už mi daj ty blbci pokoj.“ Bill soucitně sledovat vztek svého brášky, kterého takhle rozčílil šťouravý dotaz mladé novinářky, která se ho opět vyptávala na jeho „noční návštěvy“, jak to nazvala. Tom samozřejmě odpověděl vyhýbavě, s tím, že do toho nikomu nic není, ale čím víc dotazů na tohle téma přicházelo, tím byl nervóznější a snadno ho to rozhodilo. „Oni mě snad nakonec donutí sbalit nějakou potrhlou fansku a zatáhnout jí na pokoj,“ vyhrožoval, ale když viděl Billův vyděšený výraz, pohladil ho chlácholivě po ruce. „Neboj… vyhodil bych jí včas,“ usmál se. Rychle stačil Billa ještě líbnout na tvář, ale koutkem oka zahlídl přicházejícího Gustava a ihned se odtáhl. Popadl svojí skleničku s colou a snažil se svůj vztek utopit v černých bublinkách. Chvilku jen tak seděli, Gustav se uvelebil naproti nim a začetl se do novin. Billa tohle nudilo, nezajímala ho politická situace kdesi v Africe, nezajímala ho ani v Evropě, tyhle věci pro něj nebyly důležité.
„Tak píšou, že ta holka je nejspíš mrtvá,“ ozvalo se zpoza novin.
„Jaká holka?“ zeptali se bratři unisono, jak měli ve zvyku. Gustav vykoukl zpoza novin.
„Ta, co se ztratila v Neumarktu na koncertě,“ upřesnil, koho tím myslel.
„Cože?“ opět dvojhlasná otázka.
„No neříkejte mi, že jste o tom neslyšeli? Kde jste byli těch deset dní? Na Antarktidě? Žádali lidi o pomoc i přes média,“ udiveně zíral na ty dva nevzdělance před sebou.
„Nám nikdo nic neřek,“ prohlásil Tom. Máma je od informací tohohle typu většinou držela stranou, když měli volno, hlavně kvůli Billovi, který takové věci špatně snášel. Dával si za vinu, že je to kvůli nim, a pak z toho špatně spal. Bylo mu sice podezřelé, že je vypnutá televize pokaždé, když vešel do obýváku, ale že to má nějakou zvláštní příčinu, ho nenapadlo. Teď vypadali před Gustavem jako dva blbci, kteří se o nic nezajímají. „Ukaž,“ drapnul Tom po novinách, které až doteď svíral v rukách bubeník. Zadíval se na titulní stranu a začetl se do textu hned vedle fotografie ztracené dívky. Protože mu Bill neustále čučel přes rameno, aby se taky něco dozvěděl, začal číst nahlas.
„Jaká holka?“ zeptali se bratři unisono, jak měli ve zvyku. Gustav vykoukl zpoza novin.
„Ta, co se ztratila v Neumarktu na koncertě,“ upřesnil, koho tím myslel.
„Cože?“ opět dvojhlasná otázka.
„No neříkejte mi, že jste o tom neslyšeli? Kde jste byli těch deset dní? Na Antarktidě? Žádali lidi o pomoc i přes média,“ udiveně zíral na ty dva nevzdělance před sebou.
„Nám nikdo nic neřek,“ prohlásil Tom. Máma je od informací tohohle typu většinou držela stranou, když měli volno, hlavně kvůli Billovi, který takové věci špatně snášel. Dával si za vinu, že je to kvůli nim, a pak z toho špatně spal. Bylo mu sice podezřelé, že je vypnutá televize pokaždé, když vešel do obýváku, ale že to má nějakou zvláštní příčinu, ho nenapadlo. Teď vypadali před Gustavem jako dva blbci, kteří se o nic nezajímají. „Ukaž,“ drapnul Tom po novinách, které až doteď svíral v rukách bubeník. Zadíval se na titulní stranu a začetl se do textu hned vedle fotografie ztracené dívky. Protože mu Bill neustále čučel přes rameno, aby se taky něco dozvěděl, začal číst nahlas.
„Nikola Petrová (15), dívka z České republiky, která se ztratila v sobotu 29.7.2006 na koncertě známé skupiny Tokio Hotel, je dle tiskového prohlášení policie nejspíš po smrti. Podle dosavadního vyšetřování případu se kriminalisté shodují na tom, že byla dívka pravděpodobně unesena, ale dosud nejsou známy únoscovy důvody. Rodině dívky se dosud neozval, a policie z toho tudíž usuzuje, že únoscem bude nejspíš sexuální násilník, který svoji oběť kvůli nežádoucímu svědectví ve většině případů zabije. Rodiče unesené dívky se vrátili zpět do vlasti a nezbývá jim než doufat, že neblahá prognóza kriminalistů je mylná.“
„To je nesmysl, ta holka je živá,“ vyhrkl Bill, než si stihl uvědomit, že měl radši mlčet.
„Prosimtě…“ vzhlédl k němu Gustav skepticky, „jak to můžeš vědět? Jsi snad jasnovidec nebo co?“
„Ne… ne… to ne, ale nějak mě to prostě napadlo… cítím to,“ koktal Bill, aby trošku zaretušoval svojí chybu, ale posledním „cítím to“ se zase vrátil hezky na začátek.
„Jak cítíš?“ zajímalo Gustava. Tohle bylo zvláštní, ještě nikdy neslyšel, že by normální člověk takovou věc cítil.
„Prostě mám jen takovej pocit. Hned jak jsem kouknul na její fotku, tak mě napadlo, že žije, no,“ vymlouval se Bill. Nemohl říct, že to ví jistě. Prostě cítil z fotky energii živé bytosti a v tomhle už měl jasno dávno. Když někde viděl fotku mrtvého člověka, byla podivuhodně chladná.
„Tak jim brnkni, ne?“ ušklíbl se Gustav. „Taky jim rovnou řekni adresu, kde jí najdou,“ dodal ještě a vytrhl Tomovi zpátky noviny. Potřeboval si před spaním ještě přečíst sportovní stránku a tihle dva neználkové ho zdržovali.
„Prosimtě…“ vzhlédl k němu Gustav skepticky, „jak to můžeš vědět? Jsi snad jasnovidec nebo co?“
„Ne… ne… to ne, ale nějak mě to prostě napadlo… cítím to,“ koktal Bill, aby trošku zaretušoval svojí chybu, ale posledním „cítím to“ se zase vrátil hezky na začátek.
„Jak cítíš?“ zajímalo Gustava. Tohle bylo zvláštní, ještě nikdy neslyšel, že by normální člověk takovou věc cítil.
„Prostě mám jen takovej pocit. Hned jak jsem kouknul na její fotku, tak mě napadlo, že žije, no,“ vymlouval se Bill. Nemohl říct, že to ví jistě. Prostě cítil z fotky energii živé bytosti a v tomhle už měl jasno dávno. Když někde viděl fotku mrtvého člověka, byla podivuhodně chladná.
„Tak jim brnkni, ne?“ ušklíbl se Gustav. „Taky jim rovnou řekni adresu, kde jí najdou,“ dodal ještě a vytrhl Tomovi zpátky noviny. Potřeboval si před spaním ještě přečíst sportovní stránku a tihle dva neználkové ho zdržovali.
„Mám žízeň,“ pronesl nenápadně Tom směrem k Billovi, když se zvedal ze sedačky a současně si přitom zrovna tak nenápadně poklepal ukazováčkem na čelo. To byl pro Billa jasný signál: „Mrkni se mi do hlavy, něco tam najdeš.“ Bill poslechl, a když si v Tomově mysli přečetl ceduli s nápisem „Přijď za chvilku za mnou“, neklidně se zavrtěl. Ještě pět vteřin počkal, aby to nebylo tak okaté, a když vstával, zcela spontánně z něj vypadlo: „Mám žízeň.“
Gustav jen zvedl hlavu od novin, aby se přesvědčil, že to nebyla ozvěna, ale Kaulitz mladší a myslel si něco o dvojčatech a jejich podivném spojení.
„Fakt seš si jistej, že ta holka žije?“ šeptal naléhavě Tom, s hlavou vraženou v lednici.
„Jo, to poznám, není to nic těžkýho,“ odpovídal mu Bill do stejné lednice.
„A nemělo by se to hlásit?“ mudroval Tom, když vytahoval láhev s colou.
„Jo? A co jim jako řeknu? Haló, to je policie? Tady Bill Kaulitz. Ano ten známý zpěvák z té skupiny, na jejímž koncertě unesli tu holku. Tak prosím, pište si, ona žije. Jak to vím? Víte, já jsem jasnovidný. To je ale vedlejší, prostě si pište, že je živá…“ parodoval Bill svůj rozhovor s fiktivním policajtem. Oběma bylo v tu chvíli jasné, že tohle je čirá utopie.
Gustav jen zvedl hlavu od novin, aby se přesvědčil, že to nebyla ozvěna, ale Kaulitz mladší a myslel si něco o dvojčatech a jejich podivném spojení.
„Fakt seš si jistej, že ta holka žije?“ šeptal naléhavě Tom, s hlavou vraženou v lednici.
„Jo, to poznám, není to nic těžkýho,“ odpovídal mu Bill do stejné lednice.
„A nemělo by se to hlásit?“ mudroval Tom, když vytahoval láhev s colou.
„Jo? A co jim jako řeknu? Haló, to je policie? Tady Bill Kaulitz. Ano ten známý zpěvák z té skupiny, na jejímž koncertě unesli tu holku. Tak prosím, pište si, ona žije. Jak to vím? Víte, já jsem jasnovidný. To je ale vedlejší, prostě si pište, že je živá…“ parodoval Bill svůj rozhovor s fiktivním policajtem. Oběma bylo v tu chvíli jasné, že tohle je čirá utopie.
autor: Janule
betaread: Janik
betaread: Janik
eh…
mnooo tak že by se nám příběhy konečně propojovaly? =o)
začíná to bejt napínačka Jani, doufám že to udejchám 😉
(tzn. další dílek by byl nejlepší ještě dneska jestli to chceš vědět xD)
ajajaa , je to jasnéé , ide do tuhého ….sa tu trepem ako osika …aj zimou ale hlavne vzrušeníím a nadržaním na 8 diel =) zaspomínala som si na tie perfektné fotky Billa v módnom časopise , teda poviem vám , božský pohľad na ten jeho xichtík 😀 a ešte božskejší (toe slovo :D) pohľad na tento diel ♥
Vezmu to popořadě, abych na nic nezapomněla:) Líbání na podiu bylo krásně romantické, ta troška riskování (přestože byli neviditelní, určitě to nebylo absolutně bez rizika…) tomu dodává správnou příchuť:) Živě vidím Georga a Gustava, jak se mlátěj větvema… přestože k tomu nakonec nedošlo, přípravy byly důkadné:D Navíc tím nevědomky poskytli chvíli samoty těm dvěma hrdličkám:)
Takže Bill se dozvěděl o tom únosu… nechci říkat, že jsem si myslela, že to takhle bude – nebyla by to tak úplně pravda. Napadlo mě víc variant… jediné, čím jsem si byla částečně jistá bylo, že Bill se v tom bude chtít angažovat. Přece jen, osobně se ho to týká, zmizela z jejich koncertu, takže to bude brát jako svou povinnost, ji zachránit. A nemůžu se zbavit pocitu, že právě o tohle někomu šlo a připravil tak Billovi dokonalou past… Ale možná, že jsem úplně vedle, to se hrozně těžko odhaduje. V každém případě jsme teprve na začátku a kdoví, co se ještě semele…
Takže jako obvykle mi nezbývá nic než chválit a obdivovat:) Těším se na další díl, který znamená jediný světlý bod v pondělí 😀
Och, Bill spasitel na scéně. Doufám, že si to pako tím nezavaří nějaký problémy, i když asi jo, že? To by pak nebylo o čem psát. Tak ještě že má velkýho neohroženýho brášku, kterej to určitě všechno zachrání. Jinak Tomi se umí pěkně vztekat… :o) Tu kamufláš s dotáhnutou fanskou na pokoj by ale mohl vyzkoušet. Mohlo by bejt docela komický, jak by se ji potom zbavoval, vůbec kdyby to byla nějaká neodbytná holka…:oD
Já nějak nemám na komentář… Ten díl mě něčím tak dostal, že vážně nemůžu… Je to najednou strašně těžký psát ty písmenka…
Možná to bude tím koncem. Tím, že Bill ví, že Niky není mrtvá… Doufám, že to dopadne dobře… Ale doufat u sedmýho dílu, je asi moc brzo…
Každopádě, nemůžu se nezmínit o polibku na pódiu… To bylo krásný… A ještě víc krásný bylo, když si Tom Billa k sobě přitáhl, aby si Bill mohl brát energii…
Janulinko, zkrátka nádhera. Vždyť víš…
Já jsem si jen tak cvičně promrskala látku z minulého dílu a nebudeš tomu věřit, všechny ty čakry jsem si pamatovala!!! Ty a Bill jste úžasní učitelé :)))
Líbil se mi polibek na jevišti, to bylo roztomilé, stejně jako ti dva gladiátoři, Georg a Gustav.
A co se týče unesené dívky, nechci se pouštět do žádných hypotéz, já chci být znovu a znovu překvapována, ale kdybych se náhodou odhodlala přemýšlet o budoucím ději, souhlasila bych s verzí, kterou popsala Madisoon. K 🙂
já mlčím….sleduj, jak hezky mlčím…
mlčela jsem celý první řádek, šikulka, viď? Jsem zvědavá, jak se to celé zaonačí a co podnikne Billyboy :o) a teď už si raději koušu jazyk až do krve (hej já zase lžu, já mám dneska nějakou ukecanou náladu :o) )
Ano, už se nám to začíná rýsovat. Škoda že už je zase konec, zrovna mi to v hlavě začínalo šrotovat, jak se to bude odvíjet dál. Ty jo, teď z toho neusnu 🙂 Já si už totiž raději netroufám "nahlas" odhadovat, protože jedna moje teorie už stačila… a jak to tak vidím, těžko říct, jestli se bude alespoň vzdáleně podobat pravdě. No uvidím, tohle musím chtě nechtě nechat na tobě. Tedy, né že by nechtě… ale kdyby to tak bylo hned, já jsem strašně nedočkavej tvor x)
Jinak si umím úplně živě představit Géčka, jak se řežou větvema… a jejich protáhlý obličeje, když se jim zlomily. No jo, kdo si hraje, nezlobí… a nebo… xD
Dobře, sklápim uši, stahuju ocas a jdu poslušně čekat na další díl. 🙂
Ä z fotky Bill nepozna, že má třeba ona nějaké schopnosti? i když já nevím, že je má vlastně.. jen odhad .. xD
To je dobry když to takhle vidí…ale nijak to nepomůže… stejně by mu nevěřili… ale aspoň ti rodiče by mohli vědět že žije…
fakt zvlaštní díl
a gečka jsou skvělí zápasníci xD
Líbání na jevišti pod pláštíkem neviditelnosti bylo tak romantický! A Géčka jako gladiátoři… hm… skoro jsem si Georga představila jako Russela Crowa, jenom s delšími vlasy :)) paráda.
Niky, Niky, Niky… Bill je tvoje šance!
Suprové, jako vždycky. Janulka je prostě jedničková 🙂
Já chci taky takové schopnosti, jako má Bill! 🙁 mě se tak strašně líbilo, že okamžitě, když se podíval na fotku, tak věděl, že ta holčina žije! To mě úplně dostalo! nějak mě nenapadlo, že podle fotky to půjde poznat. Noo..tak možná přece jen se bude snažit Bill Nikču zachránit! Uvidíme co z toho bude 🙂
A ta chvilka na podiu, kdy se kluci líbali a byli neviditelní byla nádherná 🙁