Už vím, co k tobě cítím 2.

autor: Pajule

Když se ráno Tom probudil s mírně mokrým trikem, trochu se polekal, co se to stalo. Až po chvíli, když se plně probudil, všiml si, že na sebe v noci převrhl sklenici. Starosti mu dělala také otlačená tvář od okenní tabulky, která ho bolela a nesnesitelně studila. Zvedl se z parapetu a zamířil k malému stolku, který se nacházel skoro uprostřed pokoje. Vzal si svůj mobil a podíval se již plně rozlepenýma očima na displej mobilu. Bylo přesně jedenáct hodin ráno. Moc toho nenaspal. Mobil opatrně položil zase zpět na stoleček a tentokrát zamířil ke dveřím. Měl příšerný hlad. Včera si vše porovnal v hlavě a řekl si, že dál už takhle svoji matku trápit nemůže. Nemůže jí tohle dělat. Musí zapomenout. Zapomenout na všechno, co se mu honilo hlavou za poslední necelé tři týdny. V celém velkém baráku byl klid. Všichni ještě spali ve svých vyhřátých postelích. Proto Tom v mokrém tričku a jen v trenkách seběhl co nejtišeji schody dolů do předsíně. Vydal se napravo a ocitl se v rozlehlé jídelně, která byla spojena s kuchyňským koutem. Přistoupil k lednici, kde si vyndal nějaké suroviny, které byly potřebné pro jeho přípravu vydatné snídaně. Vše to položil na kredenc. Z kuchyňských skříněk si vyndal nádobí – hrníček na mléko, talířek, na který si to všechno dá, příborový nůž a malou čajovou lžičku. Teď mu teprve došlo, že zřejmě nebude mít co jíst, protože matka ani Gordon ještě nevstali, takže nebude pečivo. Štěstí se na něj však usmálo širokým úsměvem. Na kraji kuchyňské linky objevil sáček se včerejším pečivem. Vyndal si poslední tři rohlíky. Popadl talířek se surovinami a vydal se k jídelnímu stolu. Nejdříve si namazal první rohlík jen s obyčejným máslem. Zhltal ho tak rychle, že to ani nepostřehl a nepřipadal si, že by vlastně něco snědl. Namazal si druhý rohlík. Opět jen obyčejným máslem. A ten zhltal úplně stejně, jako ten první. A né-li dokonce i rychleji. Se smutným pohledem se podíval na třetí a tudíž poslední rohlík. Tentokrát si ho opět namazal máslem, ale přidal k tomu ještě plátek šunkového salámu, který měl tak rád. Už se trochu uklidnil a jedl pomaleji, aby se alespoň trochu nasytil. Moc mu to však nepomohlo. Třetí rohlík měl již také snědený a v břiše mu škvrkalo pořád stejně hlasitě. S talířkem v jedné a se zbytkem šunkového salámu a másla v druhé ruce odkráčel k lednici. Talířek položil na kraj kuchyňské linky. Do lednice dal na své místo nazpět salám a máslo. Všechny police lednice přejel pohledem. Alespoň něco tu je. Popadl do své jemné ručky poslední jogurt. Z kredence vyhrabal malou čajovou lžičku. Vrátil se zpět na své místo u stolu v jídelně a začal si vychutnávat každé sousto velmi dobrého ananasového jogurtu. Asi po pěti minutách velmi pomalého jedení už stál před dredatým chlapcem jen prázdný kelímek. Opět vstal od stolu a šel to po sobě všechno uklidit. Kelímek vyhodil, lžičku i s předtím poleženým talířkem na kredenc uložil do myčky nádobí. Rozhlídl se okolo sebe. Stále ještě nikdo nikde. Ještě stále všichni zřejmě spali. Jelikož chlapec neměl nic na práci, přešel do obývacího pokoje. Usadil se na velmi pohodlný červený gauč. Pod hlavu si dal polštář a přikryl se dekou, aby mu nebyla zima. Do svých hebkých rukou uchopí ovladač od televize, kterou okamžitě zapne. Začne přimačkávat jeden kanál za druhým, a že jich je hodně, protože mají doma satelit. Nikde však nic nedávali. Alespoň pro Toma ne. Na nějaké romantické filmy, hudební programy či nějaké novinky ze světa ho nezajímaly. Proto se chopil druhého ovladače, který byl od DVD přehrávače. Netušil, co je tam za dvdčko, ale i přesto to pustil. Chvíli se to načítalo, když se to konečně spustilo. Bylo to jejich rodinné video. Když s nimi ještě žil jejich pravý otec. S Billem se honili po zahradě a příšerně se u toho nasmáli. Jejich maminka stála kousek od nich a s širokým úsměvem na tváři pozorovala své malé drobečky, jak pobíhají jen v kraťáskách a stříká na ně voda ze zavlažovače trávy. Jejich otec stojí s kamerou v ruce a vše natáčí. Společné léto, když bylo dvojčatům pět let. Tom si na to vůbec nepamatoval. S bráškou pobíhali téměř nazí po jejich prostorné zahradě. Teprve teď si všiml, že se honí jen kvůli jedné věci. Papíru, který držel Bill v ruce a s ním před Tomem utíkal s úsměvem od ucha k uchu. Když tu se najednou Billovi podsmekly nohy a v tu chvíli ležel rozpláclý na zemi, jak široký tak dlouhý. Zmáčený papír mu vylítl z rukou a přistál v náručí Toma, který se chystal právě zastavit před svým upadlým bratříčkem. Ten se rozbrečel a s odřenými koleny o betonový chodníček, na který právě upadl, dál ležel s pár slzami na jeho dětské tvářičce. Tom papír odhodil stranou, protože v tuhle chvíli ho už vůbec, ale vůbec nezajímal. Udělal pár rychlých kroků a podřepl na bobek ke svému zraněnému dvojčeti Billovi. Pofoukal mu obě jeho zraněná kolínka a poté mu pomohl vstát. Dětskýma ručkama mu otřel těch pár slziček bolesti z tvářičky a zářivě se na něj usmál. Tomi mu jen do ouška pošeptal: „Všechno bude super. Jsem tu pro tebe,“ a následně ho obejmul. Reálného Toma, který seděl na sedačce a všechno pozoroval, to rozbrečelo. Neudržel se. Jeho vzpomínky z dětství a tento dokument byl silnější. Otřel si slzy z tváří, ale začaly se mu kutálet další a další, až to přestal vnímat. Když začala hrát pomalá písnička a po obrazovce veliké plazmové televize začaly běhat fotky dvojčat, uslyšel Tom slabé bouchnutí vchodových dveří. Kdo to může být? Snažil se rychle utřít své slzičky a zamaskovat, že brečel. To už však bylo pozdě. Do obývacího pokoje se vřítil na kost promrzlý Bill. Nejdřív pohlédl na televizi a poté svůj pohled stočil ke svému bráškovi, který byl stočený do klubíčka pod teplou dekou a vykukovaly mu jen palečky od pravé nohy. A uplakaný obličej. Bill si sundal svoji teplou zimní bundu a posadil se k nohám Toma.

„Děje s něco, Tomi?“opatrně se zeptal svého dvojčete a svoji ručku schovanou v rukavici mu položil na koleno.

„Né, jí nic se neděje.“dostával ze sebe stěží ubrečený Tom.

„Nepovídej. Tak proč brečíš? Co se stalo, Tomi?“ položí Bill svému dvojčeti podobnu otázku jako před malou chvílí. Byl na něj opatrný. Nechtěl mu jakkoli ublížit nebo ho ranit.

„Rozbrečelo mě to video. Z našeho dětství. Kde se tu vůbec objevilo?“ pohlídne na televizi, kde stále ještě běhají jejich fotky a hraje k tomu překrásná písnička.

„Našel jsem to ve sklepě. V krabicích, když se to tu všechno uklízelo. Ještě sem to neviděl. Co se tam dělo?“

„Honili jsme se kvůli nějakému papíru a ty jsi pak upadl na betonovém chodníčku,“ ukápne dredatému chlapci další slza. Billí, jeho dvojčátko mu ji však jedním tahem palce setře.

„Nebreč. Jen to ne, Tomi. Ničí mě to. Ničí nás to všechny,“ naklonil se a obejmul ho. Tom, ze začátku překvapený, mu však jeho objetí oplácel, jak nejvíc to šlo. Billí na druhé straně gauče si svého objetí s bratrem také velice užíval. Po dlouhé době ho mohl obejmout a nasát jeho vůni. Tolik se mu po jeho normálním bratrovi stýskalo, že by to nedokázal vyjádřit.

„Mám tě rád, Tomi.“

„Já tebe taky, Billi,“ už si oba připadali jako když by byli malí a Bill by upadl na ten betonový chodníček, který se teď skrývá na zahradě po pokrývkou sněhu.

autor: Pajule
betaread: Janule