autor: Janule
Venku pršelo. Velké chundelaté mraky se celý den převalovaly po šedivé obloze, počasí vůbec nevypadalo jako letní, ale nikomu to nevadilo. Vedra už bylo letos dost, všem se vlastně ulevilo. Srpen se už dávno překulil do své druhé poloviny a chladné noci pomalu naznačovaly, že se o svou nadvládu brzy přihlásí podzim. Bill stál u okna hotelového pokoje a smutně sledoval dění na nedělní londýnské ulici. Pouliční osvětlení zářilo do tmy, lidičky vypadali z té výšky jako mravenečci a on byl sám… Ostatní zůstali v kolínském hotelu a čekali na Billa, než se vrátí z Anglie. Mezitím si užívali krátkého volna, než začnou pracovat na novém albu. On, jako jediný z nich, měl teď povinnosti.
Za poslední měsíc byl v Londýně už potřetí. Líbilo se mu tady, nikdo ho neznal a mohl si chodit po městě sám, aniž by se na něj vrhaly uječené fanynky, ale mnohem raději by se procházel po obchodech s Tomem. Jenže přesvědčit Davida, že k tomu, aby písničky v angličtině nazpíval dobře, potřebuje nutně přítomnost bratra, bylo prakticky nemožné. Všechno stálo peníze… drahé studio, drahý učitel, drahý hotel… všechno počítali na peníze a nebyl důvod je vyhazovat jen kvůli vrtochům rozmazlených dvojčat, která bez sebe nemůžou dva dny vydržet. Ale on potřeboval hlavně lásku… Bez Toma se cítil poloviční, začal mu chybět už půl hodiny po tom, co se v v pátek večer rozloučili. Jejich pouto bylo vždycky silné, ale od té doby, co se milují, se snad ještě zdvojnásobilo. V duchu počítal, jak je to dlouho, kdy viděl naposledy ten nejkrásnější úsměv na světě. Pomalu to bude osmačtyřicet hodin, co se loučili v Kolíně na letišti…
Mrknul na hodiny, usoudil, že v deset večer ještě určitě jeho dvojče nebude spát a zmáčkl tlačítko rychlé volby, na kterém měl nastaveno Tomovo číslo. Nemohl se dočkat, až uslyší alespoň jeho hlas… aspoň ten lahodný krásný hlas, který mu tolik chyběl…
Zachráněný mobil, který před dvěma týdny statečně přežil monzunovou koupel, začal poslušně vytáčet bráškovo číslo. Oddechl si, když uslyšel vyzváněcí tón…
Zachráněný mobil, který před dvěma týdny statečně přežil monzunovou koupel, začal poslušně vytáčet bráškovo číslo. Oddechl si, když uslyšel vyzváněcí tón…
„Haló,“ ozvalo se krátce. Billovi bylo v tu chvíli jasné, že Tom není sám. Kdyby byl, podíval by se předem na displej a všiml by si, kdo mu volá. Pak by jako oslovení slyšel něco úplně jiného a ne jen úsečné ‚haló‘, které mohlo patřit kdekomu. Tom ho pokaždé do telefonu oslovoval jinak, ale vždycky to byl buď ‚brouček‘ nebo alespoň ‚zlatíčko‘. Když se mu hodně stýskalo, říkal mu ‚lásko‘. Jenže musel být sám a to teď rozhodně nebyl…
„Ahoj, Tomi,“ odpověděl, ale brzy si uvědomil, že v tom hluku, co panuje v Tomově okolí, ho nemohl slyšet. Sevřelo se mu srdce, když si uvědomil, že Tom je nejspíš na nějakém tahu.
„Bille!“ zakřičel Tom a bylo poznat, že má malinko upito. „Jsi tam? Já tě moc neslyším, tady je strašně narváno, počkej chvilinku, jdu ven,“ slyšel křičet bratra ze sluchátka.
„Ahoj, Tomi,“ odpověděl, ale brzy si uvědomil, že v tom hluku, co panuje v Tomově okolí, ho nemohl slyšet. Sevřelo se mu srdce, když si uvědomil, že Tom je nejspíš na nějakém tahu.
„Bille!“ zakřičel Tom a bylo poznat, že má malinko upito. „Jsi tam? Já tě moc neslyším, tady je strašně narváno, počkej chvilinku, jdu ven,“ slyšel křičet bratra ze sluchátka.
„Ahoj, lásko,“ ozvalo se po chvilce už klidnějším hlasem. „Už tě slyším, šel jsem ven. Jak se máš?“ zeptal se konverzačně.
„Stýská se mi, Tomi,“ fňuknul Bill do telefonu, ale snažil se, nebýt moc sentimentální.
„Zítra se uvidíme, to už vydržíš, broučku,“ utěšoval ho Tom. „Budu na tebe čekat na letišti, pojedu s Davidem. Jak to jde? Máš to hotový?“ vyptával se Tom.
„Jo, mám, ale jsem utahanej jako kotě. Vstával jsem v šest ráno a vrátil jsem se před hodinou,“ postěžoval si na svůj těžký úděl zpěváka, který musí zodpovědně přistupovat ke každému slovu a tónu, které projdou přes jeho namáhané hlasivky. Sedl si na postel, dění na ulici už ho nezajímalo. Bolely ho nohy od celodenního stání ve studiu.
„Zítra si odpočineš, po autogramce máme celý odpoledne a noc pro sebe, zalezem si do postýlky, budeme se mazlit a uvidíš, že ti bude dobře,“ snažil se Tom utěšit nešťastného sourozence. „A v úterý ráno letíme domů,“ připomněl mu radostně Tom. Oslava jejich narozenin se kvapem blížila. Chystali se strávit tři dny s rodinou a užít si jich, než se budou muset na dlouho zavřít do studia a tvrdě makat na novém albu. „Trápili tě moc?“ zajímal se.
„No… docela to šlo, ale když mi ten viktoriánskej pablb asi postý prskal do ksichtu a opakoval, jak se správně vyslovuje „darling“, myslel jsem, že ho něčím praštím do palice. Prej abych jim svojí špatnou výslovností nekazil národní poklad po Johnovi,“ stěžoval si trpce do telefonu a přitom si lehl na postel. Proklínal celé odpoledne Davida, který kývnul na nabídku nazpívat pro charitativní akci písničku od Johna Lennona, bylo to těžší, než čekal. Sice to byla obrovská čest, že je jeho žena oslovila, ale taky obrovský závazek. Tohle prostě nesměli zkazit, byla by to mezinárodní ostuda. Snažil se, jak mohl, ale líp už to prostě nešlo…
„Stýská se mi, Tomi,“ fňuknul Bill do telefonu, ale snažil se, nebýt moc sentimentální.
„Zítra se uvidíme, to už vydržíš, broučku,“ utěšoval ho Tom. „Budu na tebe čekat na letišti, pojedu s Davidem. Jak to jde? Máš to hotový?“ vyptával se Tom.
„Jo, mám, ale jsem utahanej jako kotě. Vstával jsem v šest ráno a vrátil jsem se před hodinou,“ postěžoval si na svůj těžký úděl zpěváka, který musí zodpovědně přistupovat ke každému slovu a tónu, které projdou přes jeho namáhané hlasivky. Sedl si na postel, dění na ulici už ho nezajímalo. Bolely ho nohy od celodenního stání ve studiu.
„Zítra si odpočineš, po autogramce máme celý odpoledne a noc pro sebe, zalezem si do postýlky, budeme se mazlit a uvidíš, že ti bude dobře,“ snažil se Tom utěšit nešťastného sourozence. „A v úterý ráno letíme domů,“ připomněl mu radostně Tom. Oslava jejich narozenin se kvapem blížila. Chystali se strávit tři dny s rodinou a užít si jich, než se budou muset na dlouho zavřít do studia a tvrdě makat na novém albu. „Trápili tě moc?“ zajímal se.
„No… docela to šlo, ale když mi ten viktoriánskej pablb asi postý prskal do ksichtu a opakoval, jak se správně vyslovuje „darling“, myslel jsem, že ho něčím praštím do palice. Prej abych jim svojí špatnou výslovností nekazil národní poklad po Johnovi,“ stěžoval si trpce do telefonu a přitom si lehl na postel. Proklínal celé odpoledne Davida, který kývnul na nabídku nazpívat pro charitativní akci písničku od Johna Lennona, bylo to těžší, než čekal. Sice to byla obrovská čest, že je jeho žena oslovila, ale taky obrovský závazek. Tohle prostě nesměli zkazit, byla by to mezinárodní ostuda. Snažil se, jak mohl, ale líp už to prostě nešlo…
„Kašli na to, hlavní je, že už to máš za sebou. Zítra mi to všechno povíš, jo?“ bylo slyšet, že se Tom snaží hovor pomalu ukončit.
„Musíš zpátky?“ zeptal se lítostivě Bill. Věděl, že když jsou kluci někde na tahu, je kolem Toma vždycky narváno a holky se na něj lepí jak můžou.
„Jo, jsme v Déčku, místní klub… není to tu špatný,“ řekl Tom váhavě. Zrovna dneska zachraňoval svoji pověst sukničkáře a u stolu na něj čekaly tři dívky, které mu celý večer visely na rtech a zbožně čekaly na každou jeho poznámku. Viděl jim na očích, jak by se nejraději popraly o místo v jeho posteli… netušily, že bude na závěr večera tak „opilý“, že ho budou muset kamarádi odtáhnout na hotel. Jinak to prostě nešlo. Nechtěl Billa zraňovat, ale oba věděli, že tohle je prostě nutnost. Občas to udělat musel. Zítra mu to všechno vynahradí, o tom nebylo pochyb.
„Musíš zpátky?“ zeptal se lítostivě Bill. Věděl, že když jsou kluci někde na tahu, je kolem Toma vždycky narváno a holky se na něj lepí jak můžou.
„Jo, jsme v Déčku, místní klub… není to tu špatný,“ řekl Tom váhavě. Zrovna dneska zachraňoval svoji pověst sukničkáře a u stolu na něj čekaly tři dívky, které mu celý večer visely na rtech a zbožně čekaly na každou jeho poznámku. Viděl jim na očích, jak by se nejraději popraly o místo v jeho posteli… netušily, že bude na závěr večera tak „opilý“, že ho budou muset kamarádi odtáhnout na hotel. Jinak to prostě nešlo. Nechtěl Billa zraňovat, ale oba věděli, že tohle je prostě nutnost. Občas to udělat musel. Zítra mu to všechno vynahradí, o tom nebylo pochyb.
„Já vím, tak jdi, nějak už tu noc přežiju,“ povzdechl si Bill a stočil se na posteli do klubíčka. Cítil se špatně, když si představil Toma mezi jeho obdivovatelkami, ale nemohl nic dělat. Mohl jen tiše trpět a věřit mu, že to zvládne. „Miluju tě, Tomi,“ zašeptal do telefonu, jako by se bál, že ho někdo uslyší.
„Já tebe taky,“ odpověděl mu s úsměvem Tom. „Neboj se, všechno bude dobrý. Ahoj, Billí, už musím běžet. Pa zejtra na letišti,“ rozloučil se Tom a telefon ohluchl.
„Já tebe taky,“ odpověděl mu s úsměvem Tom. „Neboj se, všechno bude dobrý. Ahoj, Billí, už musím běžet. Pa zejtra na letišti,“ rozloučil se Tom a telefon ohluchl.
Jedna osamělá smutná slza stekla po Billově tváři. Nechtěl brečet, neměl k tomu žádný důvod, ale nějak si nemohl pomoct. Vždycky když byl Tom od něj daleko, byl smutný. S tím se nedalo nic dělat. Všechny jeho schopnosti mu byly nanic, tak velkou vzdálenost nic nepřekonalo. Měl by zavolat mámě, ale po rozhovoru s Tomem se mu nechtělo. Ještě pořád mezi nimi bylo menší napětí po nedávném výstupu, který spolu měli kvůli jeho tetování. Už spolu sice zase mluvili, ale ještě to nebylo ono. Hlavně z jeho strany. Vždycky si myslel, jak má tolerantní mamku, ale ona na něj zakřičela to slovo… nechtělo se mu na to ani vzpomínat, nechtěl si ho opakovat… bylo to hnusné.
Když byli naposledy doma, přišla za ním máma sama do pokoje a omluvila se mu. Padli si do náruče, ale Billa to stejně dál bolelo. On vlastně ani nevěděl, jestli je skutečně gay. Miloval Toma, Tom byl kluk, takže to tak celé vypadalo, ale bůhví, jestli by dokázal milovat i jiného kluka. Neměl tušení. Nikdy se mu něco podobného nestalo. Mámě tohle říct nemohl, to by nejspíš nepřežila, kdyby se dozvěděla o jejich vztahu, ale alespoň jí řekl, že od něj nebude mít nikdy žádná vnoučata a že se nesmí oženit. Konečně jí prozradil slib, který musel dát, aby mohl rozvíjet své schopnosti. Ukázal tehdy mamce pár věcí, které dovede, a když viděl obdiv v jejích očích, byl šťastný. Bál se, že jím bude kvůli jeho orientaci pohrdat, ale vypadalo to, že je všechno dobré. Rozhodl se, že jí přece jen zavolá.
„Mami,“ vydechl do telefonu, když se ozvalo její „Ano“ kterým se vždycky ohlašovala.
„Ahoj, zlatíčko, jak se máš? Jak je v Londýně?“ cítil z mámina hlasu potěšení, že jí zavolal.
„Prší, je tu zima, ale to nevadí, stejně jsem byl celej den ve studiu. Zejtra letím za Tomem do Kolína a v úterý nás máš doma,“ informoval ji, ale věděl, že je to zbytečné, máma tohle přece věděla. Měla připravenou oslavu pro svá sedmnáctiletá dvojčátka a nemohla se dočkat, až je znovu sevře v náruči. Milovala by je, i kdyby byli samotní pekelníci, byly to přece její děti…
„Už se na vás těšíme, máme pro vás překvápko,“ pronesla s tajuplným úsměvem.
„Fakt? Překvapení? A co to je?“ nadšeně nadskočil Bill na posteli. To bylo něco pro něj.
„Nebuď zvědavej. Je to překvapení, neslyšels?“ smála se máma, protože v duchu před sebou přesně viděla Billův nadšený výraz.
„No jo, no,“ smutně si zase povzdechl, ale zvedlo mu to náladu. Překvapení, když to zrovna nebyla studená sprcha, měl rád. „A co babička? Už je to lepší?“ zeptal se na citlivé téma, které nedávno rozhýbalo prázdninové vody německého bulváru. Děda Wolfgang se zase opil a vyváděl tak, že musela zasahovat policie. Nebylo to poprvé, byl to odjakživa žárlivý rapl, jenže ještě nikdy nevytáhl na babičku svou loveckou pušku. Když se ten starý žárlivec napil, vyčítal babičce každý pohled, který nepatřil jemu. Bylo z toho pozdvižení po celém Německu. Dokonce se jich na to ptal i moderátor na Vivě, když byli před týdnem hosty live pořadu. Snažili se to zahrát do autu, protože děda nebyl jejich vlastní, ale babička s ním žila už léta a kluci ho tak od dětství brali. Dokud nebyli slavní, nikoho to nezajímalo, ale ty časy skončily…
„Ahoj, zlatíčko, jak se máš? Jak je v Londýně?“ cítil z mámina hlasu potěšení, že jí zavolal.
„Prší, je tu zima, ale to nevadí, stejně jsem byl celej den ve studiu. Zejtra letím za Tomem do Kolína a v úterý nás máš doma,“ informoval ji, ale věděl, že je to zbytečné, máma tohle přece věděla. Měla připravenou oslavu pro svá sedmnáctiletá dvojčátka a nemohla se dočkat, až je znovu sevře v náruči. Milovala by je, i kdyby byli samotní pekelníci, byly to přece její děti…
„Už se na vás těšíme, máme pro vás překvápko,“ pronesla s tajuplným úsměvem.
„Fakt? Překvapení? A co to je?“ nadšeně nadskočil Bill na posteli. To bylo něco pro něj.
„Nebuď zvědavej. Je to překvapení, neslyšels?“ smála se máma, protože v duchu před sebou přesně viděla Billův nadšený výraz.
„No jo, no,“ smutně si zase povzdechl, ale zvedlo mu to náladu. Překvapení, když to zrovna nebyla studená sprcha, měl rád. „A co babička? Už je to lepší?“ zeptal se na citlivé téma, které nedávno rozhýbalo prázdninové vody německého bulváru. Děda Wolfgang se zase opil a vyváděl tak, že musela zasahovat policie. Nebylo to poprvé, byl to odjakživa žárlivý rapl, jenže ještě nikdy nevytáhl na babičku svou loveckou pušku. Když se ten starý žárlivec napil, vyčítal babičce každý pohled, který nepatřil jemu. Bylo z toho pozdvižení po celém Německu. Dokonce se jich na to ptal i moderátor na Vivě, když byli před týdnem hosty live pořadu. Snažili se to zahrát do autu, protože děda nebyl jejich vlastní, ale babička s ním žila už léta a kluci ho tak od dětství brali. Dokud nebyli slavní, nikoho to nezajímalo, ale ty časy skončily…
„Jo, snad to bude dobrý,“ povzdychla si máma. „Bude z toho asi soud, protože tu svou starou špuntovku na zajíce namířil na policajta, když se na něj otočil, ale nějak to přežijem,“ uklidňovala ho máma. Rodina pro něj byla vždycky posvátná a tohle ho dost mrzelo. Babičku miloval, vždycky je podporovala ve všem, co dělali a sledovala jejich kariéru jako ostříž.
„Hmm,“ nějak nevěděl, jestli je to dobrá nebo špatná zpráva. „Pozdravuj babičku, že se na ni těším. A vyřiď jí, ať si z toho nic nedělá, zvládli jsme to bez problémů,“ nabádal ještě mamku, protože věděl, že babičce dělalo největší starosti, jestli to nepoškodí „její dva chlapečky“.
„To víš, že to vyřídím. Jdi už spát, určitě jsi unavený. Máš všechno hotový?“ starala se máma.
„Neboj, mám už zabaleno a ležím v posteli. Ráno vstávám brzo a letím za Tomem. Práce je hotová, už to mám za sebou. Doufám, že na mě budeš hrdá, zpíval jsem to snad tisíckrát, aby to bylo perfektní,“ ujišťoval ji, protože si moc dobře pamatoval, jak pyšná byla, když před lety nazpíval poprvé jednu z jejich nejstarších písniček anglicky. Sice to znělo strašně, ale bylo to prostě „anglicky“. Usmál se, když si vzpomněl na její výraz, když to poprvé poslouchala.
„Hmm,“ nějak nevěděl, jestli je to dobrá nebo špatná zpráva. „Pozdravuj babičku, že se na ni těším. A vyřiď jí, ať si z toho nic nedělá, zvládli jsme to bez problémů,“ nabádal ještě mamku, protože věděl, že babičce dělalo největší starosti, jestli to nepoškodí „její dva chlapečky“.
„To víš, že to vyřídím. Jdi už spát, určitě jsi unavený. Máš všechno hotový?“ starala se máma.
„Neboj, mám už zabaleno a ležím v posteli. Ráno vstávám brzo a letím za Tomem. Práce je hotová, už to mám za sebou. Doufám, že na mě budeš hrdá, zpíval jsem to snad tisíckrát, aby to bylo perfektní,“ ujišťoval ji, protože si moc dobře pamatoval, jak pyšná byla, když před lety nazpíval poprvé jednu z jejich nejstarších písniček anglicky. Sice to znělo strašně, ale bylo to prostě „anglicky“. Usmál se, když si vzpomněl na její výraz, když to poprvé poslouchala.
„Tak dobrou, Billí, bude to stát hromadu peněz, tak ať neutrácíš, víš, jaký ti choděj účty za telefon,“ nabádala ho.
„Na penězích nezáleží,“ odvětil s úsměvem Bill, ale moc dobře věděl, že tohle na mamku neplatí. Vždycky je vychovávala ke skromnosti a učila je šetřit. „Tak dobrou,“ rozloučil se a típnul hovor. Položil telefon na noční stolek a zhasl velké světlo nad postelí. Už si ani nemohl vzpomenout, kdy naposledy musel vstát, aby něco takového udělal fyzickým dotykem… přece se nebude zbytečně namáhat, když to není třeba. Během pěti minut spal, jako když ho do vody hodí.
„Na penězích nezáleží,“ odvětil s úsměvem Bill, ale moc dobře věděl, že tohle na mamku neplatí. Vždycky je vychovávala ke skromnosti a učila je šetřit. „Tak dobrou,“ rozloučil se a típnul hovor. Položil telefon na noční stolek a zhasl velké světlo nad postelí. Už si ani nemohl vzpomenout, kdy naposledy musel vstát, aby něco takového udělal fyzickým dotykem… přece se nebude zbytečně namáhat, když to není třeba. Během pěti minut spal, jako když ho do vody hodí.
♣♣♣
„Proč jsi mi neřekl, že není Němka? Jak s ní mám teď komunikovat? Copak já umím česky?“ rozhořčeně šeptala na svého muže Vivian, když za sebou zavřela dveře sklepní místnosti, aby je dívka neslyšela. Stála pod schody, rozzlobená na svého muže.
„Nebylo to třeba, dokud spala!“ zrovna tak zuřivě odpovídal Thorsten. „Kdybys nebyla neschopná a sehnala další léky, mohla spát dál. Takhle si holt budeš muset nějak poradit. Nemůžu za to, že klient potřebuje ještě čas. Musíš to nějak zvládnout. Hlavně se s ní nemazli! Buď na ní tvrdá, žádný ťuťu ňuňu, to ať tě ani nenapadne. Musí vědět, kdo tady poroučí a bude zticha, rozumíš? Jestli bude křičet, dám jí roubík, jasný? Nehodlám to poslouchat.“
„A můžeš mi říct, jak jí to mám asi vysvětlit?“ zeptala se nevěřícně Viv. Její muž byl se vším hned hotový, to bylo neuvěřitelné. Hlavně když mohl všechno hodit na ni.
„Třeba rukama nohama, to je mi jedno. Umíš trochu anglicky, ne? Chodila jsi na kurzy, tak se snaž!“ vyprskl na ni.
„Nebylo to třeba, dokud spala!“ zrovna tak zuřivě odpovídal Thorsten. „Kdybys nebyla neschopná a sehnala další léky, mohla spát dál. Takhle si holt budeš muset nějak poradit. Nemůžu za to, že klient potřebuje ještě čas. Musíš to nějak zvládnout. Hlavně se s ní nemazli! Buď na ní tvrdá, žádný ťuťu ňuňu, to ať tě ani nenapadne. Musí vědět, kdo tady poroučí a bude zticha, rozumíš? Jestli bude křičet, dám jí roubík, jasný? Nehodlám to poslouchat.“
„A můžeš mi říct, jak jí to mám asi vysvětlit?“ zeptala se nevěřícně Viv. Její muž byl se vším hned hotový, to bylo neuvěřitelné. Hlavně když mohl všechno hodit na ni.
„Třeba rukama nohama, to je mi jedno. Umíš trochu anglicky, ne? Chodila jsi na kurzy, tak se snaž!“ vyprskl na ni.
„Jak se jmenuje?“ zeptala se Viv a kývla bradou směrem do místnosti.
„Nikola Petrová, říkali to ve zprávách druhej den potom, cos jí unesla. Je to Češka a je jí patnáct,“ zahleděl se jí tvrdě do očí. Ano, ona to byla, kdo ji vybral z davu dívek na koncertě. Ona ji sledovala, když zůstala sama bez své kamarádky a to ona ji uspala hadříkem namočeným v uspávacím prostředku, když se k ní šikovně přitočila zezadu ve frontě na záchod. Ona to byla, kdo pak předstíral, že jí omdlela v náručí a že ji nese do vozu zdravotnické pomoci. Ne Thorsten… to ona. Byla plně v jeho moci, milovala ho a udělala by pro něj všechno. Ale jak mohla vědět, že ta dívka není Němka? Vypadala tak dokonale seversky, světlé vlasy, světlá pleť, že to snad ani nemohlo být možné. Geneticky přesně odpovídala požadavkům klienta.
„Nikola Petrová, říkali to ve zprávách druhej den potom, cos jí unesla. Je to Češka a je jí patnáct,“ zahleděl se jí tvrdě do očí. Ano, ona to byla, kdo ji vybral z davu dívek na koncertě. Ona ji sledovala, když zůstala sama bez své kamarádky a to ona ji uspala hadříkem namočeným v uspávacím prostředku, když se k ní šikovně přitočila zezadu ve frontě na záchod. Ona to byla, kdo pak předstíral, že jí omdlela v náručí a že ji nese do vozu zdravotnické pomoci. Ne Thorsten… to ona. Byla plně v jeho moci, milovala ho a udělala by pro něj všechno. Ale jak mohla vědět, že ta dívka není Němka? Vypadala tak dokonale seversky, světlé vlasy, světlá pleť, že to snad ani nemohlo být možné. Geneticky přesně odpovídala požadavkům klienta.
„Buď na ní přísná!“ zavelel Thorsten a otevřel dveře do sklepní místnosti. Vešel s razancí sobě vlastní a zastavil se u nohou dívčina lůžka.
Nikola ležela na posteli a zírala do stropu uslzenýma očima. Hlavou jí běžely myšlenky, zakopávaly jedna o druhou, vzájemně se pletly a nebyly schopny se dohodnout, která z nich zvítězí. Zmatek nad zmatek. Když zpozorovala pohyb, její myšlenky se uklidnily a ztichly. Natočila hlavu, aby viděla příchozí. Údivem rozšířila oči, když se před ní neobjevil muž v bílém plášti, jak předpokládala, ale starší vysoký chlap se zlýma očima. Prohlížel si ji, jako by ji chtěl svýma chladnýma modrýma očima zabít a ona se instinktivně stáhla a ustrašeně zavřela oči. Slyšela, že za dveřmi někdo mluví, ale protože německy nerozuměla, netušila, o čem byla řeč. Chlap stál, nic neříkal, jen si ji měřil přísným pohledem. Žena, která se nad ní před chvílí skláněla, obešla postel a konečně vypnula to protivné pípání, které ji vzbudilo. Během chvilky sundala z jejího hrudníku malé přísavky, které zřejmě monitorovaly srdce, a vytáhla jehlu z ruky, které si Niky předtím ani nestačila všimnout. Umělá výživa už nebyla potřeba, léky na uspávání došly a nové nebyly k mání. Skončil klid… nastalo ticho před bouří…
„Opovaž se s ní mluvit víc, než je potřeba,“ prořízl to ticho mužův hluboký hlas. „Uvědom si, na co tu je. Až klient řekne, odevzdáme mu ji a už ji nikdy neuvidíš, jasný? Žádný kamarádíčkování, přísnost musí bejt! Musí z tebe mít strach, jinak bude vyvádět,“ zdůraznil ještě Thorsten a stále při tom propaloval Niky přísnýma očima. Chtěl v ní vyvolat strach, to jediné bylo jeho cílem. Zastrašit lapenou oběť, aby se nevzpouzela svému zajetí a přijala jeho nadvládu a byla poslušná. Tohle uměl perfektně. Přesně takhle ze začátku zacházel se svojí ženou. Věděl, že ho miluje, že nebude těžké z ní udělat poslušnou ovci, tak toho využil. Z jeho strany o lásku nikdy nešlo. Potřeboval ženu, hospodyni, uklízečku a poslušnou milenku. City šly stranou, nikdy nebyly jeho silnou stránkou. Otec, když ho mlátil koženým páskem pokaždé, když něco provedl, říkával, že slitování je jen pro slabochy, slzy jsou jen pro holky. Mlátil tím víc, čím víc křičel bolestí. Naučil se pak zatnout zuby a vydržet těch pár prvních ran. Když nekřičel, otec toho nechal dřív. Život ho naučil. Teď bude poslouchat ona, ta malá blonďatá holka, která mu umožní lepší život. Slitování není jeho obor. Otočil se na podpatku a odešel z místnosti.
Niky jen strnule zírala na jeho tvář, když mluvil, snažila se pochytit alespoň jedno známé slovíčko z té záplavy, ale jediné, které jí bylo malinko povědomé, bylo „klient“… Co tohle znamená? Byla ona jejich klient? Že by byla v nějakém sanatoriu? Ale proč by ten muž na ni koukal tak přísně? Doktoři bývají většinou vlídní, když mluví s pacientem. Ale on nemluvil s ní, mluvil na tu ženu, co se předtím usmívala, ale teď jen strnule mlčí. I přes bolest celého těla se Niky pokusila zvednout hlavu. Chtěla se rozhlídnout po místnosti, najít něco, co by jí napovědělo, kde to vlastně je. Nic… nebylo tu vůbec nic. Ani obrázek na stěně, prostě nic… jen její postel, dvě staré židle, malý stolek a světlo na stropě. Začala se pomalu ale jistě bát, že to tu vypadá jako vězení…
autor: Janule
betaread: Janik
betaread: Janik
🙁 ja ju tak lutujem , musí byť strašne zmetená …sa tu mračím :(neviem si predstaviť , čo by som robila , keby sa také niečo stalo mne Dx proste strašné…prežívam to strašne intenzívne …. a práve preto milujem knihy ..pretože ide o fantáziu , všetko si predstavím podla seba x) teda , niekedy sú moe predstavy …nehorázne divné 😀 napríklad teraz už myslím na 11 diel 😀
Ach ten Billík… Beznadějně zamilovaná trubka… Ne, nechám ty ironie. Láska je přeci pěkná a to že nemůžu pochopit, že někdo bez toho druhého nemůže vydržet dva dny, je jen můj problém.
Ovšem, kdo tu má mnohem větší problém, je naše patnáctiletá holčinka (která jsem zase zapomněla, jak se jmenuje, ale to je teď jedno). Každopádně to, co se s ní děje je dost děsíví. Pořád tak nějak čekám, kdy se dovím, na co ji vlastně ten "klient" chce. Na "adopci" je už poněkud stará, takže to bude asi ta druhá mnohem horší věc, kterou se bojím říct nahlas. Jestli to tak je, tak je to teda masakr a Bill a by měl přestat kňučet, že chce brášku a radši hejbnout zadkem a dát se na záchranou misi. Protože nevím, kde ji bude hledat, až si ji "klient" převezme….
Chudinka Bill, muselo mu být v tom Londýně bez Toma tak smutno, vždyť jsou pořád spolu a najednou odloučení. A ještě ta angličtina, jestli je Bill na jazyky takový talent jako já, tak ho upřímně lituju. Je prima, že si Tom posiloval svoji image svůdce zrovna když u toho Bill nemusel být, ale stejně je mi jich obou líto, že tohle musí řešit.
Ach jo, moc se mi nechce, ale asi se budu muset začít zabývat i Niky. Nedokážu se vcítit to té nastíněné situace, to musí být opravdu hrozné, když to děvče vlastně vůbec netuší, o co jde. A co teprve chudáci rodiče, radši na to ani nebudu myslet.
Jen dost dobře nechápu, proč se v komentářích požaduje po Billovi, aby začal něco řešit ohledně dívčina únosu. Mám potřebu se ho zastat, vždyť přece ještě nic neví. Jen ať si užívá bezstarostné chvíle, dokud to jde 🙂
Brouček Bill, úplně ho chápu, chudinku malinkýho, jak je mu smutno. Když je člověk alespoň někde třeba s kamarádem… a nebo z lidma, který zná či jsou mu nějakým způsobem blízký, tak se to dá vydržet, rozptýlit se. Ale úplně sám v cizí zemi, s lidmi, kterým jde jenom o byznys a ještě nemluví jeho mateřštinou… to není med, i když je to jen na pár dní. Tomi je brouček. To je tak kouzelný, jak se opravdově milujou 🙂
No a Niky… pořád čekám, kdy se tahle část příbehu faktologicky pohne někam dál a mně se buď potvrdí a nebo vyvrátí moje myšlenky. Chudák holka, taky pěkně trpí, snad se jí včas dostane potřebná pomoc. No… a nám další díl, protože se na něj moc těším :))
Pořád nic neříkám, jen Nikolku tiše lituju a vychutnávám si malé nenápadné narážky :o)
A ty naše skoro siamský dvojčátka jsou prostě boží, závislák Bill 😀
Líbí se mi, když jsou v povídce zakomponované skutečné události, a ty to umíš skvěle:) Trochu ve mně zatrnulo, když Bill volal Tomovi a zjistil, že je na nějaké pařbě… ale pak jsem si řekla, že je vyloučené, aby se něco špatného stalo, něco takového v téhle povídce naštěstí nehrozí (Doufám jen, že Tomovi vyjde plán a opravdu odejde domů sám jen za pomoci Géček, předstírajíc opilost) Chudáček Bill trpí někde sám opuštěný v Londýně, ale David mě teda naštval, že mu nechtěl dovolit mít s sebou brášku. Zase tolik výdajů navíc by to nebylo… stejně určitě provolají peněz, že by za ně mohli koupit letenku pro Toma:D Ale o to lepší bude přivítání, když bez sebe byli celý víkend;-)
Nejsem si jistá, jak to s tou Niky vlastně je… jestli je tam nějaká spojitost s těmi schopnostmi její matky, nebo ne… protože jsem z tohohle dílu pochopila, že Vivian ji vybrala náhodně, v tom případě by zřejmě padala teorie o chystané pasti na Billa… sakra, když o tom tak přemýšlím, napadají mě další a další varianty… vlastně by to mohla být past na Billa a ty schopnosti jen shoda náhod, která přispěje k její záchraně:D Bill by ji zachránil čistě jen proto, že zmizela po jejich koncertě a protože cítí, že je naživu… no, nechám toho a radši si počkám, jak jsi to vymyslela ty:)
Jéj, až se bojím napsat krátkej koment, jak to tady tak vidím 😀
Popravdě, opět sem tenhle díl četla z mobilu v autobuse, ale ty ksichty, co u toho vždycky házím… Jednou se začnu smát jak měsíček na hnoju, potom se zas mračim a nakonec ten mobil drtím v ruce 😀 No ty lidi ze mě asi nechápaj…
Každopádně… Bylo to krásný jako vždy. To už nejde napsat ani pořádnou pochvalu, když je každej íl tak krásnej. Hlavně se mi líbilo to, jak se Billovi stýská jenom za ty dva dny. To bylo strašně pěkný a romantický a smutný a aaaach 😀 Doufám, že se Tom v tom klubu nějak nestříská 😀
No a Simone… Ten vztah, co mají s Billem se mi strašně líbí. Je to spíš jako matka a dcera, akorát to Simone s tou jeho orientací nějak netrefila 😀
A nakonec Niky… Teda myslím, že se jmenuje Niky, ale myslím, že nejsem sama, kdo si to jméno nemůže zapamatovat 😀 Jo, je to Nikola 😀 No… popravdě, zbožňuju tě za to, že je to Češka… Juhůůů, takový událost… 😀 Ale ona se setká s Billem… Určitě… Já chci takyyyy :'( Já jí závidím 😀 To bych neměla, viď? Bůh ví, co s ní ještě provedeš 🙂
Tak to až tak krátký nebylo 🙂
Díky, Janulenko 🙂
Dneska bych klidně vystačila jen se dvěma přídavnými jmény a třemi podstatnými. Chudinkatý Bill a Niky a idiotský Thorsten. No dobře, není to možná češtinsky úplně "pünktlich", ale je to výstižný. Samota bývá nejhorší v noci, to je dobře známý, a když se k tomu přidá ještě myšlenka na to, že objekt naší lásky a zároveň tedy i smutku je vzdálený stovky kilometrů, sedí s kamarády někdy v hospodě a rozhodně není jen v mužské společnosti… je zaděláno na slzavý večer. Aspoň že to trošku rozmělnil rozhovorem se Simone.
Niky je prostě smolař. Padnout do rukou takovýmu hajzlovi jako je Thorsten je prostě smůla všech smůl. Doufám, že to přežije. Teda Niky samozřejmě, ne Thorsten 😉
Tak hezky pokračuj. Povídka je výborná a na ničem jiném nezáleží, jasné? 😉 🙂
Jupí hej, konečně jsem vše dohnala a dohrabala se až k tomu to dílu :o) Billa moc dobře chápu, i když se to zdá nemožné, zaláskovanému je smutno, i když je sám třeba minutu. Zvlášť když je tím druhým někdo takový jako je Tom 🙂 Budu doufat Janičko, že nedopustíš, aby tam ten opilec něco vyvedl a bude se hezky držet své role, žádné techtle mechtle s holkama … a s jinčíma klukama taky ne, zakazuje se!! :o)) Dělám si srandu, Ty si s tím poradíš tak výborně jako nikdo, takže výsledech bude dokonalý. Nikoly je mi hrozně líto, nedokážu si představit sebe v její kůži, asi bych se rozpustila strachem. Tak Bille přestaň kňourat a zahraj si na Supermana!! :o))
Táto kapitola je od začiatku hrozne smutná:( Najprv smutný Bill, potom chúďa Niki. To znie akoby ju uniesli na objednávku aby robila šlapku 🙁 Ja som si myslela, že ju chce Rawen ako novú žiačku, ale to by ju asi nemusel uniesť. Alebo tá koza Avena? No nič, idem ďalej.
Achjo, Bill to má těžké 🙁 Je mi jasné, že sám ví, že nemá na Toma co žárlit, že by mu nikdy neublížil..ale taky je mi jasné, že se chudinka trápí, protože je sám, daleko od Toma a ani promluvit si s ním nemůže, protože je Tom na párty. Stejně jako Bill vím, že Tom si svoji pověst zachovat musí, aby mohli svůj vztah dál tajnit..jenom je mi to líto, že se pottom trápí Bill.
A jsem strašně zvědavá, na co potřebují Nikču. Už mě napadly dvě teorie, ale Ty máš určitě vymyšleného něco jiného 😀 Nejhorší je, že i přesto, že jsem tohle četla, si prostě nevzpomenu na nic! Jo, když jsem si četla o případu Nikči, tak mě docvaklo, že jsem tohle četla, a že tohle v příběhu bylo..ale proč? To už nevím! Opravdu si připadám, že tuhle povídku čtu prvně. Úplně se stydím, že tak zapomínám..no co už 😀
Jinak povídka se mi hrozně moc líbí! To je tak napínavé s tou Nikčou! jenom se vždycky děsím si ty části o ní číst, protože mi jí je tak líto a mám strach, co se zase semele…