autor: Akkira
Omlouvám se, že mi tak trvá, ale nějak vůbec nestíhám. Začal mi blázinec kolem saturáku a začala škola a už začínají bláznit se zkoušením, mno co vám budu povídat:)
Prostě tady máte další díl a další snad v brzké budoucnosti taky přibude:D
Příjemné čtení, pa Akkira
TOM:
Omlouvám se, že mi tak trvá, ale nějak vůbec nestíhám. Začal mi blázinec kolem saturáku a začala škola a už začínají bláznit se zkoušením, mno co vám budu povídat:)
Prostě tady máte další díl a další snad v brzké budoucnosti taky přibude:D
Příjemné čtení, pa Akkira
TOM:
„Tome, jsi v pohodě?“ proberte mě úplně Billův hlas.
Mám pocit, že mi srdce svírá ledová pěst, která se pomalu začíná přesouvat do oblasti žaludku, kde se roztříští na milion kousků, které se rozlétnou po celém mém těle.
„Jo, jo, jen se mi trochu motá hlava,“ dostanu ze sebe. Vidím v jeho výrazu úlevu. Snad si nemyslel, že se sesypu jako v pokoji?
Nemám k tomu sice moc daleko, ale jí svou slabost neukážu. Nesmím.
„Ty jsi Lisa, že? Bill mi o tobě říkal,“ věnuji ji konečně plnou pozornost. Snažím se ji odhadnout, posoudit. Chci vědět, proti komu stojím, s kým mám bojovat o Billovu přízeň.
Překonal jsem prvotní šok a myšlenky na předem vzdaný boj jsem zasunul hluboko do své mysli. Budu bojovat. I proti ní. Alespoň se o to pokusím.
Bill si jistě mého pohledu všiml, protože nás rychle představí.
Raději své pocity zakryji výrazem naprosté lhostejnosti. Nemohu jí přeci ukázat, jak moc ji už teď nenávidím, a Bill se o tom nesmí dozvědět ani náhodou. Vždy jsme si své protějšky tolerovali. Tedy, spíš Bill mé, protože od doby našeho rozletu nikoho neměl.
Chodil se mazlit ke mně. Proč už nechodí?
Ach ano, živý důkaz stojí přede mnou po jeho boku.
Další vlna nenávisti se mi rozlévá tělem. Dělá mi čím dál větší problémy nezasypat její dokonalou tvářičku spoustou slov, která se ve mně berou, aniž bych věděl odkud. Nenávist má vážně spoustu slov, na která by člověk jinak ani nepomyslel.
Mám pocit, že mi srdce svírá ledová pěst, která se pomalu začíná přesouvat do oblasti žaludku, kde se roztříští na milion kousků, které se rozlétnou po celém mém těle.
„Jo, jo, jen se mi trochu motá hlava,“ dostanu ze sebe. Vidím v jeho výrazu úlevu. Snad si nemyslel, že se sesypu jako v pokoji?
Nemám k tomu sice moc daleko, ale jí svou slabost neukážu. Nesmím.
„Ty jsi Lisa, že? Bill mi o tobě říkal,“ věnuji ji konečně plnou pozornost. Snažím se ji odhadnout, posoudit. Chci vědět, proti komu stojím, s kým mám bojovat o Billovu přízeň.
Překonal jsem prvotní šok a myšlenky na předem vzdaný boj jsem zasunul hluboko do své mysli. Budu bojovat. I proti ní. Alespoň se o to pokusím.
Bill si jistě mého pohledu všiml, protože nás rychle představí.
Raději své pocity zakryji výrazem naprosté lhostejnosti. Nemohu jí přeci ukázat, jak moc ji už teď nenávidím, a Bill se o tom nesmí dozvědět ani náhodou. Vždy jsme si své protějšky tolerovali. Tedy, spíš Bill mé, protože od doby našeho rozletu nikoho neměl.
Chodil se mazlit ke mně. Proč už nechodí?
Ach ano, živý důkaz stojí přede mnou po jeho boku.
Další vlna nenávisti se mi rozlévá tělem. Dělá mi čím dál větší problémy nezasypat její dokonalou tvářičku spoustou slov, která se ve mně berou, aniž bych věděl odkud. Nenávist má vážně spoustu slov, na která by člověk jinak ani nepomyslel.
Díky bohu přicházejí Géčka a s nimi i rozptýlení, které zabrání slovům, deroucím se mi na jazyk, najít si cestu ven z mých pevně sevřených úst.
Za kluky přichází starší paní a před ní si hrdě vykračuje mírně obtloustlý buldoček.
Podle Billova zděšeného výrazu a ústupu ke stěně si domyslím, že právě přicházejí Margaret s Bobíkem.
Oba pomalu mizí v jídelně a Lisa je následuje, cestou pošle Billovi pusu a naznačí, že se sejdou po večeři. Takže dnešní noc strávím sám s hlavou plnou tíživých myšlenek. Myšlenek, které mě okradou o bezstarostný spánek. Myšlenek, které se mi budou vkrádat do mysli. Myšlenek, kde nebude nikdo jiný než on, objímající jedinou osobu na světě, kterou právě v tuto chvíli ze srdce nenávidím.
„Jdete si sednout?“ zahuhlám směrem ke Géčkům, kteří nadšeně zpovídají Billa a na závěr mu uštědří oba takovou herdu, že mám strach, aby mi ho nezlomili vejpůl.
„My??“ Co si to namlouvám. On mi přeci nepatří. Má ji. Patří jí. Já jsem jen jeho starší bráška. Proč jen musíme být bratři? Tolikrát položená otázka, na kterou nikdy nedostanu odpověď. Raději odkráčím směrem ke stolu. I tak automatická činnost, jakou je chůze, mi alespoň trochu odvádí myšlenky.
Za kluky přichází starší paní a před ní si hrdě vykračuje mírně obtloustlý buldoček.
Podle Billova zděšeného výrazu a ústupu ke stěně si domyslím, že právě přicházejí Margaret s Bobíkem.
Oba pomalu mizí v jídelně a Lisa je následuje, cestou pošle Billovi pusu a naznačí, že se sejdou po večeři. Takže dnešní noc strávím sám s hlavou plnou tíživých myšlenek. Myšlenek, které mě okradou o bezstarostný spánek. Myšlenek, které se mi budou vkrádat do mysli. Myšlenek, kde nebude nikdo jiný než on, objímající jedinou osobu na světě, kterou právě v tuto chvíli ze srdce nenávidím.
„Jdete si sednout?“ zahuhlám směrem ke Géčkům, kteří nadšeně zpovídají Billa a na závěr mu uštědří oba takovou herdu, že mám strach, aby mi ho nezlomili vejpůl.
„My??“ Co si to namlouvám. On mi přeci nepatří. Má ji. Patří jí. Já jsem jen jeho starší bráška. Proč jen musíme být bratři? Tolikrát položená otázka, na kterou nikdy nedostanu odpověď. Raději odkráčím směrem ke stolu. I tak automatická činnost, jakou je chůze, mi alespoň trochu odvádí myšlenky.
Večeře proběhne v neustálých otázkách a rozesmátých odpovědích. Já se nezapojuji, očima se totiž snažím přimět velkou vázu, aby jí spadla na hlavu.
Bože, začínám si být odporný. Chci, aby trpěla. Tak moc to chci. Toužím po tom. Představuji si ji, jak se svíjí na zemi v bolestivých křečích. Jsem si vážně odporný. Vždyť když bude trpět ona, bude trpět i Bill.
Bill trpět nesmí. To nedovolím. Měl bych se s tím smířit. Nevím, kdo řekl tuto větu: „Pokud někoho miluješ, chceš, aby byl šťastný. I za cenu toho, že to nebude s tebou.“ A já bych se jí měl začít řídit. Jenže to nejde tak snadno.
Za jak krátkou chvíli se ve mně vystřídalo tolik pocitů od odevzdání, chutí bojovat po nenávist.
Nenávisti se bojím. Vždyť pokud člověk někoho nenávidí, něco k němu cítí. Nenávist je druhá strana lásky. Proč mi nemůže být lhostejná? Proč?
Proč asi? Důkazem je mi rychle bušící srdce, kdykoliv se ke mně Bill přiblíží jen nepatrně blíž než normálně. Nemůže mi být lhostejný někdo, kdo mi vzal jeho.
Bože, začínám si být odporný. Chci, aby trpěla. Tak moc to chci. Toužím po tom. Představuji si ji, jak se svíjí na zemi v bolestivých křečích. Jsem si vážně odporný. Vždyť když bude trpět ona, bude trpět i Bill.
Bill trpět nesmí. To nedovolím. Měl bych se s tím smířit. Nevím, kdo řekl tuto větu: „Pokud někoho miluješ, chceš, aby byl šťastný. I za cenu toho, že to nebude s tebou.“ A já bych se jí měl začít řídit. Jenže to nejde tak snadno.
Za jak krátkou chvíli se ve mně vystřídalo tolik pocitů od odevzdání, chutí bojovat po nenávist.
Nenávisti se bojím. Vždyť pokud člověk někoho nenávidí, něco k němu cítí. Nenávist je druhá strana lásky. Proč mi nemůže být lhostejná? Proč?
Proč asi? Důkazem je mi rychle bušící srdce, kdykoliv se ke mně Bill přiblíží jen nepatrně blíž než normálně. Nemůže mi být lhostejný někdo, kdo mi vzal jeho.
BILL:
Čekám jen chvíli, než se Lisa objeví ve dveřích. Než se stačím zeptat, kam vlastně půjdeme, předběhne mě: „Dneska mám na starosti Bobíka. Babi jde na koncert a on hrozně vyvádí, když je sám.“
Jediná odpověď, na kterou se zmůžu, je vyděšené kývnutí. Stále k tomu chrochtajícímu psisku nemám velkou důvěru. Lisa si mého úděsu všimne a dloubne mě do žeber se smíchem. „Tak už se ho neboj. On ti vážně nic neudělá, jenom tě tak straší.“
Dobře. Budu jí věřit, ale jediný zlý pohled a Bobík skončí zavřený ve vedlejším pokoji, ať už jeho hrozby jsou myšleny jen pro jeho pobavení.
Večer probíhá v naprostém klidu. Bobík mi dokonce leží stočený u nohou a blaženě si ze spaní pochrochtává. Mluvíme o všem možném a napůl sledujeme film.
Najednou Lisa řekne: „Víš, přijde mi, jako by se mnou chtěl Tom bojovat.“
Jediná odpověď, na kterou se zmůžu, je vyděšené kývnutí. Stále k tomu chrochtajícímu psisku nemám velkou důvěru. Lisa si mého úděsu všimne a dloubne mě do žeber se smíchem. „Tak už se ho neboj. On ti vážně nic neudělá, jenom tě tak straší.“
Dobře. Budu jí věřit, ale jediný zlý pohled a Bobík skončí zavřený ve vedlejším pokoji, ať už jeho hrozby jsou myšleny jen pro jeho pobavení.
Večer probíhá v naprostém klidu. Bobík mi dokonce leží stočený u nohou a blaženě si ze spaní pochrochtává. Mluvíme o všem možném a napůl sledujeme film.
Najednou Lisa řekne: „Víš, přijde mi, jako by se mnou chtěl Tom bojovat.“
„Bojovat? O co?“ vyvalím na ni oči.
„Nevím, tak zvláštně se díval,“ pokrčí rameny.
Toma probíráme asi další hodinu. Lise neřeknu o tom, co se dělo před večeří. Je to mezi mnou a Tomem, ani kluci se to nedozvědí. Ne ode mě, a Tom to zajisté taky nikde vytrubovat nebude. S klukama si říkáme vše nebo spíše téměř vše, protože máme občas s Tomem svá „bratrská“ tajemství.
Zbytek večera proběhne v příjemném tulení a sledování dalšího filmu, u kterého oba usneme.
Toma probíráme asi další hodinu. Lise neřeknu o tom, co se dělo před večeří. Je to mezi mnou a Tomem, ani kluci se to nedozvědí. Ne ode mě, a Tom to zajisté taky nikde vytrubovat nebude. S klukama si říkáme vše nebo spíše téměř vše, protože máme občas s Tomem svá „bratrská“ tajemství.
Zbytek večera proběhne v příjemném tulení a sledování dalšího filmu, u kterého oba usneme.
Probudí nás až příchod Margaret, který je ohlášen radostným Bobíkovým štěkáním.
Dezorientovaně se rozhlížím kolem sebe, než mi dojde, kde to vlastně jsem. Při pohledu na hodinky se začnu rychle zvedat. Zítra brzo ráno odjíždíme a já mám věci po celém pokoji a ani jednu v kufru. Rychle se rozloučím se slibem brzkého zavolání.
Tentokrát oproti včerejšku nasadím rychlejší tempo pro návrat na pokoj. Při zaklepání čekám další Tomův zuřivý výlev, ale dveře se ani nehnou.
Dělá si srandu? Nehodlá mě doufám vážně nechat stát na chodbě? Zaklepu znovu.
Stále nic. Sakra. Další zaklepání. Nic.
„Tome!“ zasyčím na zavřené dveře. „Tak sakra otevři,“ pokračuji dále ve svém hlasitém šepotu. Nehodlám tu vyřvávat na celý hotel, hlavně když má David pokoj jen dvoje dveře od našich. Tentokrát už na dveře zabuším. Kruciš, rozléhá se to chodbou víc než jsem čekal.
Místo dveří, na které jsem klepal, vykoukne z vedlejších Georgova rozcuchaná hlava.
„Kde jseš tak dlouho? Jsem už na tom gauči usínal,“ zahudruje mým směrem. Cože? On na mě čekal? Nechápu.
Georg si mého překvapení všiml, protože hned o něco příjemněji přispěchá s vysvětlením: „Tom ti tady nechal klíč, říkal, že jde hned spát, tak ať čekám zuřivé bušení na dveře. Dvakrát jsem vylítnul zbytečně.“ S tímto mi podává klíč.
„Díky, a promiň, usnuli jsme u filmu,“ beru do něj s vděčností a omluvným výrazem klíče. Vážně už jsem přemýšlel, jak vysvětlím na recepci, že se nemůžu dostat do pokoje.
„Jo usnuli, jasně,“ zazubí se na mě s ohníčky v očích. Když ale spatří můj rozhořčený výraz, hned dodá: „Tak se hned nečerti. Vždyť já vim, že ty jsi na tu romantiku.“ Naposledy se na mě zazubí a zavře za sebou dveře.
Bože, taky myslí jenom na jedno. Zastrčím klíč do zámku a otevřu. Všude tma. Dojdu do pokoje, aniž bych se namáhal rozsvítit.
„Auuu, zatraceně, můj palec,“ zakleju, když si málem zlomím palec u nohy o něco tvrdého, co se mi postavilo do cesty. Rozsvítím.
Kufr? Můj kufr? A sbalený?
Dezorientovaně se rozhlížím kolem sebe, než mi dojde, kde to vlastně jsem. Při pohledu na hodinky se začnu rychle zvedat. Zítra brzo ráno odjíždíme a já mám věci po celém pokoji a ani jednu v kufru. Rychle se rozloučím se slibem brzkého zavolání.
Tentokrát oproti včerejšku nasadím rychlejší tempo pro návrat na pokoj. Při zaklepání čekám další Tomův zuřivý výlev, ale dveře se ani nehnou.
Dělá si srandu? Nehodlá mě doufám vážně nechat stát na chodbě? Zaklepu znovu.
Stále nic. Sakra. Další zaklepání. Nic.
„Tome!“ zasyčím na zavřené dveře. „Tak sakra otevři,“ pokračuji dále ve svém hlasitém šepotu. Nehodlám tu vyřvávat na celý hotel, hlavně když má David pokoj jen dvoje dveře od našich. Tentokrát už na dveře zabuším. Kruciš, rozléhá se to chodbou víc než jsem čekal.
Místo dveří, na které jsem klepal, vykoukne z vedlejších Georgova rozcuchaná hlava.
„Kde jseš tak dlouho? Jsem už na tom gauči usínal,“ zahudruje mým směrem. Cože? On na mě čekal? Nechápu.
Georg si mého překvapení všiml, protože hned o něco příjemněji přispěchá s vysvětlením: „Tom ti tady nechal klíč, říkal, že jde hned spát, tak ať čekám zuřivé bušení na dveře. Dvakrát jsem vylítnul zbytečně.“ S tímto mi podává klíč.
„Díky, a promiň, usnuli jsme u filmu,“ beru do něj s vděčností a omluvným výrazem klíče. Vážně už jsem přemýšlel, jak vysvětlím na recepci, že se nemůžu dostat do pokoje.
„Jo usnuli, jasně,“ zazubí se na mě s ohníčky v očích. Když ale spatří můj rozhořčený výraz, hned dodá: „Tak se hned nečerti. Vždyť já vim, že ty jsi na tu romantiku.“ Naposledy se na mě zazubí a zavře za sebou dveře.
Bože, taky myslí jenom na jedno. Zastrčím klíč do zámku a otevřu. Všude tma. Dojdu do pokoje, aniž bych se namáhal rozsvítit.
„Auuu, zatraceně, můj palec,“ zakleju, když si málem zlomím palec u nohy o něco tvrdého, co se mi postavilo do cesty. Rozsvítím.
Kufr? Můj kufr? A sbalený?
autor: Akkira
betaread: Helushka
betaread: Helushka
A sakra, tak Tom sbalil Billovi kufry!!! No doufám, že se jednalo pouze o bratrskou pomoc a ne nějakou výraznější roztržku. I když, ani bych se Tomovi nedivila, zrovna tady totiž v jeho zájmu vymýšlím, co ošklivého by se Lise mohlo přihodit. Náhodou, samozřejmě!!! Jen tak nenápadně, aby zmizela ze scény. Ale nemuselo by to být nic drastického… no já to radši nechám na tobě :)))
A být tebou, tak bych se tím psaním nestresovala… až to bude, tak to bude… já si ráda počkám :)))
Já myslim, že ty sbalený kufry byly jen z čistý lásky.. aby se s tím Billí nemusel namáhat. Tom ho miluje nesobeckou láskou a tohle je její výsledek, že jo Akki? Já bych tak ráda ideální svět 😀 Bohužel, ona je Lisa celkem sympatická holka, tak jí člověk ani nemůže nenávidět… Je mi Tomiho líto, co musí chudák prožívat, na druhou stranu mám radost, že si Bill konečně našel někoho, koho má rád… je to strašně těžký. Podle mě tady bude muset zasáhnout nějaká náhoda.. jinak to nevidim… že by byl Tom tak agresivní, aby vymejšlel, jak jí narvat do sudu s kyselinou a jet s ní na Žďákovskej most, svrhnout jí do hluboký vody a sbalit si Billa pro sebe, o tom pochybuju 😀 Na to je moc hodnej 😀 No… kdo si počká, ten se dočká… souhlasim s Kattys, nestresuj se, co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš, že jo Kattys ? :D:D Učíme se, abychom pak jednou měly co hledat, viď? :D:D
Ježíš, Janule, jakej sud s kyselinou???? Přece jsem psala… nic drastického!!! 🙂
Já měla na mysli něco jemnějšího, třeba takové menší nenadálé odstěhováníčko na druhý konec světa… no… i když … nevím jestli by to pomohlo… v dnešní době je ten svět tak malej :)))
No a s tím stresem… radit, to mi jde dobře, ale jinak jsem jen takový uzlíček nervů :))))
Ten tom je na něj ale hodnej…
Aaaa kde je dalsi dil? Me klepne pepka jestli tu nebude 21
No to je hodnej že mu takhle ochotně pomohl s balením:D:D:D ale ani se mu nedivím jako Tom je s psychikou uplně v prdeli:D nedivila bych se kdyby ze dveří první letěl Bill a jeho hadry hned za ním:D no je to každopádně napínavé su zvědavá jak to bude dál…
chtelo by to opravdu pokracovani uz se nemuzu dockat toho az tom vyzna Billovi lasku tak doufam ze co nejdrive opravdu se my zrovna du bist allein libi:-)sem uplne napjata na 21.dil tak at je tu co nejdrive:-)