autor: Ainikki
Tom
Prý vůbec nic. No jak myslíš, bratříčku. Nechej si ty svoje divný nálady. Já nemám energii na to je teď řešit. Pomyslel jsem si otráveně a začal jsem se také pomalu sbírat z postele. Vůbec se mi nechtělo. Stejně nám David na té jeho schůzi jen shrne to, co už všichni víme a bude apelovat na důležitost sebemenšího vystoupení. Jsme přeci ve státech a tady je nutné udržet si každého fanouška, a hlavně přízeň médií, jinak naše světovost půjde do háje.
Tak abyste věděli – k čertu s ní. Už mě to začíná unavovat. Za chvíli budeme muset dovolené trávit na severním pólu, protože to bude jediné místo, kde se na nás nebudou vrhat rozvášněné davy. Samozřejmě, mám svoji práci rád. Není nic lepšího, než se živit vlastním koníčkem, ale všeho moc škodí.
Navlékl jsem na sebe první, co mi přišlo pod ruku a neochotně jsem se vydal směr manažerův pokoj. Krátce jsem klepl na dveře, které se v zápětí otevřely a na mou hlavu se okamžitě snesla výčitka, že jsem dorazil jako poslední, a všichni tu na mě musí čekat.
„Sorry.“ Procedil jsem mezi zuby a sedl jsem si na postel vedle Georga.
Tak abyste věděli – k čertu s ní. Už mě to začíná unavovat. Za chvíli budeme muset dovolené trávit na severním pólu, protože to bude jediné místo, kde se na nás nebudou vrhat rozvášněné davy. Samozřejmě, mám svoji práci rád. Není nic lepšího, než se živit vlastním koníčkem, ale všeho moc škodí.
Navlékl jsem na sebe první, co mi přišlo pod ruku a neochotně jsem se vydal směr manažerův pokoj. Krátce jsem klepl na dveře, které se v zápětí otevřely a na mou hlavu se okamžitě snesla výčitka, že jsem dorazil jako poslední, a všichni tu na mě musí čekat.
„Sorry.“ Procedil jsem mezi zuby a sedl jsem si na postel vedle Georga.
„Takže, pánové…“ Začal David a rozhodil ruce v teatrálním gestu. „Když jsme se tu konečně všichni tak pěkně sešli, chtěl bych vám říct pár slov. Je to už pár let, co se nám povedlo dobýt tuhle velmoc showbusinessu a naše pozice tady se docela ustálila, přesto je nutné neusínat na vavřínech a tvrdě makat dál. Sláva je vrtkavá a tady v Americe to platí dvojnásob…“ Znuděně jsem se rozhlédl po místnosti a hledal jsem nějaké rozptýlení. Jako bych to neříkal. Mlel přesně o tom, o čem jsem předpokládal. „…chci vás jen připravit na to, že nás po celou dobu tour bude provázet jedna reportérka odsud. Nestačí jim naše kamery, takže jsem na to kývnul. Je důležité, abychom nepadli v nemilost medií. To by mohlo znamenat konec. Nemusíte se bát. Bude respektovat potřebu nějakého vašeho soukromí. A kam až ji budete ochotni pustit je jen na vás. Ostatně každou chvíli by tu měla být, abyste se mohli seznámit a mohla s vámi udělat nějaké úvodní interwiev.“ Zakončil konečně ten svůj proslov a já jsem jen otráveně vydechl a zvrátil se dozadu na postel, na které jsem zůstal úlevně ležet.
„Tome, byl bych rád, kdyby si projevil trochu účasti a choval se alespoň slušně. Takže se laskavě zvedni a až tu bude, tak se minimálně usmívej.“ K mým uším dolehla další mravokárná poznámka. Nemělo cenu přilívat olej do ohně. David byl už našlápnutý dost, a ač bych ho jindy ještě více něčím popíchl, dnes jsem na to neměl náladu. Způsobně jsem se tedy posadil a čekal na tu babu jagu, která nám bude zužovat už tak dost malý prostor pro soukromý život.
Byly jsme nuceni tam nečinně sedět ještě dalších dvacet dlouhých minut, než se konečně ta reportérka uráčila přijít. Nečekal jsem nic převratného. Novináři jsou všichni stejní a hlavně nudní. To, co se ale dělo, když se její hlava objevila ve dveřích, mě totálně omráčilo.
„Leti, kde se tady bereš?“ Brácha vyskočil na nohy a nadšeně té ženštině běžel v ústrety. Skoro jsem čekal, že se jí vrhne kolem krku, ale nakonec zůstalo jen u stisknutí ruky a drobného polibku na tvář. Všiml jsem si, že nejsem jediný, kdo tak nějak situaci nepobírá. Georg s Gustavem na mě pokukovali s otazníky v očích a zřejmě čekali, že jim to vysvětlím. Ovšem já se zmohl jen na nechápavé pokrčení ramen a dál jsem pozoroval to divadélko. Ani nevím proč, ale bylo mi z toho na nic. Jediné, co mi nakonec docvaklo bylo to, že tohle je asi ta jeho kafová víla. Tuším, že se zmínil o jménu Leticia. O to mi to přišlo horší. Vůbec, když jsem viděl, že Bill v jejím popisu ani trochu nepřeháněl. Vážně to byla výstavní kočka.
Byly jsme nuceni tam nečinně sedět ještě dalších dvacet dlouhých minut, než se konečně ta reportérka uráčila přijít. Nečekal jsem nic převratného. Novináři jsou všichni stejní a hlavně nudní. To, co se ale dělo, když se její hlava objevila ve dveřích, mě totálně omráčilo.
„Leti, kde se tady bereš?“ Brácha vyskočil na nohy a nadšeně té ženštině běžel v ústrety. Skoro jsem čekal, že se jí vrhne kolem krku, ale nakonec zůstalo jen u stisknutí ruky a drobného polibku na tvář. Všiml jsem si, že nejsem jediný, kdo tak nějak situaci nepobírá. Georg s Gustavem na mě pokukovali s otazníky v očích a zřejmě čekali, že jim to vysvětlím. Ovšem já se zmohl jen na nechápavé pokrčení ramen a dál jsem pozoroval to divadélko. Ani nevím proč, ale bylo mi z toho na nic. Jediné, co mi nakonec docvaklo bylo to, že tohle je asi ta jeho kafová víla. Tuším, že se zmínil o jménu Leticia. O to mi to přišlo horší. Vůbec, když jsem viděl, že Bill v jejím popisu ani trochu nepřeháněl. Vážně to byla výstavní kočka.
„Ehm, ehm…“ Odkašlal si David, aby tak upozornil na svou osobu. „Vidím, Bille, že vy už se zřejmě znáte, ale pro ostatní. Tohle je Leticia Smith a bude mapovat dění na celé vaší tour.“
„Leti, těší mě.“ Zacvrlikala a konečně se vzdálila z Billovy blízkosti, přistoupila ke Georgovi a podala mu ruku. Neuniklo mi, že mu div nezačala téct slina. Stejným způsobem se seznámila i s Gustavem, a nakonec jsem byl na řadě já.
„Tom.“ Kuňkl jsem podrážděně a potlačil jsem v sobě touhu dělat, že nevidím její nabízenou ruku. Raději jsem se ale ovládnul a krátce ji tou její pazourou, s nepřirozeně dlouhými nehty, potřásl.
Další nekonečné minuty jsem pak jen seděl a v hlavě mi hučel její hlas, pokládající jednu blbější otázku za druhou. Bill jí nadšeně odpovídal, usmíval se jak měsíček na hnoji a moje počáteční antipatie k té holce se začínaly měnit v nesnášenlivost. Vytáčelo mě, že Bill je tak hotový z někoho, koho vlastně ani nezná. V tomhle byl přece vždycky opatrný, a teď jsem v jeho očích viděl neskonalý obdiv a touhu setrvávat co nejdéle v přítomnosti téhle prsatice.
„Leti, těší mě.“ Zacvrlikala a konečně se vzdálila z Billovy blízkosti, přistoupila ke Georgovi a podala mu ruku. Neuniklo mi, že mu div nezačala téct slina. Stejným způsobem se seznámila i s Gustavem, a nakonec jsem byl na řadě já.
„Tom.“ Kuňkl jsem podrážděně a potlačil jsem v sobě touhu dělat, že nevidím její nabízenou ruku. Raději jsem se ale ovládnul a krátce ji tou její pazourou, s nepřirozeně dlouhými nehty, potřásl.
Další nekonečné minuty jsem pak jen seděl a v hlavě mi hučel její hlas, pokládající jednu blbější otázku za druhou. Bill jí nadšeně odpovídal, usmíval se jak měsíček na hnoji a moje počáteční antipatie k té holce se začínaly měnit v nesnášenlivost. Vytáčelo mě, že Bill je tak hotový z někoho, koho vlastně ani nezná. V tomhle byl přece vždycky opatrný, a teď jsem v jeho očích viděl neskonalý obdiv a touhu setrvávat co nejdéle v přítomnosti téhle prsatice.
Bill
Nemohl jsem uvěřit svému štěstí. Tohle byl snad osud, nějaké řízení shora, protože jinak jsem si tu její přítomnost tady nedokázal vysvětlit. Byl jsem z toho tak nadšený, že mě nedokázal rozházet ani Tom, který se tvářil jako by kousal citrón. Bylo mi to ale jedno.Však on byl ten, kdo se tu ztrapňoval. Já ne.
Leti ukončila příval svých otázek – mimochodem zajímavých a netradičních otázek, již dlouho mě tak interwiev nebavilo – poděkovala nám a zvedla se k odchodu.
„Budu se těšit na zítra, pánové. To už vás konečně uvidím v akci. Mějte se zatím pěkně.“ Dodala ještě a znovu nám všem potřásla rukou. Hrnul jsem se z místnosti jako první a aktivně jí přidržel dveře. Usmála se a proklouzla kolem mě na chodbu.
„Doprovodím tě.“ Vnutil jsem se a připojil se k její cestě směřující k výtahům. K mé neskonalé radosti nedala ani v nejmenším najevo, že by jí moje neohrabané snahy o galantnost byly nějak nepříjemné, takže jsem s ní odvážně nastoupil i do kabiny výtahu.
„Je to neuvěřitelný, viď? Myslel jsem, že už tě nikdy neuvidím.“
„Já ti ale říkala, že se třeba ještě potkáme. Ty jsi mi to nevěřil? To mě teda mrzí.“ Pronesla posmutněle, ale cukaly jí koutky.
„Počkat, ty jsi věděla, že s námi budeš dělat tuhle tour? Musela si to vědět. Bylo to včera. Nemohli vybrat reportéra na poslední chvíli…“ Usmála se a pokrčila rameny.
„Proč si mi to neřekla?“
„Neptal si se.“ Odpověděla stručně.
„Hej, tohle ale od tebe bylo podlý.“ Zmohl jsem se na chabý odpor, ale to už se s cinknutím otevíraly dveře výtahu. Rozesmála se nahlas. Musel jsem s tím svým konstatováním působit dětinsky.
„Dobře, už to neudělám. Slibuju a kaju se. Příště ti budu všechno hlásit.“ Odpověděla mi v hotelové hale na moje infantilní konstatování v podobném duchu. „Musím jít. Uvidíme se zítra. Ahoj.“ Na rozloučení mi ještě mávla a pak už jsem jen sledoval její vzdalující se záda.
Nemohl jsem uvěřit svému štěstí. Tohle byl snad osud, nějaké řízení shora, protože jinak jsem si tu její přítomnost tady nedokázal vysvětlit. Byl jsem z toho tak nadšený, že mě nedokázal rozházet ani Tom, který se tvářil jako by kousal citrón. Bylo mi to ale jedno.Však on byl ten, kdo se tu ztrapňoval. Já ne.
Leti ukončila příval svých otázek – mimochodem zajímavých a netradičních otázek, již dlouho mě tak interwiev nebavilo – poděkovala nám a zvedla se k odchodu.
„Budu se těšit na zítra, pánové. To už vás konečně uvidím v akci. Mějte se zatím pěkně.“ Dodala ještě a znovu nám všem potřásla rukou. Hrnul jsem se z místnosti jako první a aktivně jí přidržel dveře. Usmála se a proklouzla kolem mě na chodbu.
„Doprovodím tě.“ Vnutil jsem se a připojil se k její cestě směřující k výtahům. K mé neskonalé radosti nedala ani v nejmenším najevo, že by jí moje neohrabané snahy o galantnost byly nějak nepříjemné, takže jsem s ní odvážně nastoupil i do kabiny výtahu.
„Je to neuvěřitelný, viď? Myslel jsem, že už tě nikdy neuvidím.“
„Já ti ale říkala, že se třeba ještě potkáme. Ty jsi mi to nevěřil? To mě teda mrzí.“ Pronesla posmutněle, ale cukaly jí koutky.
„Počkat, ty jsi věděla, že s námi budeš dělat tuhle tour? Musela si to vědět. Bylo to včera. Nemohli vybrat reportéra na poslední chvíli…“ Usmála se a pokrčila rameny.
„Proč si mi to neřekla?“
„Neptal si se.“ Odpověděla stručně.
„Hej, tohle ale od tebe bylo podlý.“ Zmohl jsem se na chabý odpor, ale to už se s cinknutím otevíraly dveře výtahu. Rozesmála se nahlas. Musel jsem s tím svým konstatováním působit dětinsky.
„Dobře, už to neudělám. Slibuju a kaju se. Příště ti budu všechno hlásit.“ Odpověděla mi v hotelové hale na moje infantilní konstatování v podobném duchu. „Musím jít. Uvidíme se zítra. Ahoj.“ Na rozloučení mi ještě mávla a pak už jsem jen sledoval její vzdalující se záda.
S přiblblým úsměvem na tváři jsem se vrátil na svůj pokoj a v křesle jsem našel sedět Toma.
„Co ty tady?“ Neopouštěla mě dobrá nálada, tudíž jsem ani neměl potřebu mu vyčíst jeho chování před Leti.
„Nic, čekám na tebe. Chtěl jsem být s tebou. Nebo nemůžu?“
„Jasně, že můžeš.“ Odpověděl jsem mu a rozvalil jsem se na postel. „Tak co jí říkáš? Měl jsem pravdu, viď?“ Nedalo mi to a pídil jsem se po bratrově názoru. Sice se v její přítomnosti netvářil přiliš nadšeně, ale to nemusela způsobit ona. Blbou náladu měl už od rána.
„V čem?“ Místo odpovědi vypálil rozmrzelou otázku. To znamenalo jediné. Chmury se ho pořád držely, ovšem já měl v plánu vytrvat a jeho neochotu konverzovat jsem přehlížel.
„No, v tom, že je krásná.“ Vysvětlil jsem mu trpělivě.
„Hmmm, asi je. Já si ji moc neprohlížel.“ Tak ale teď už jsem toho začínal mít dost.
„Můžeš mi říct, co ti přelítlo přes nos?“ Vystartoval jsem na něj.
„Nic…“ Odmlčel se a hypnotizoval koberec před sebou. „Řekni mi, co hodláš dělat? Tobě se líbí natolik, že by si chtěl, aby to přerostlo v něco víc?“
„Nevím. Neblázni, Tome. Viděl jsem ji podruhý v životě, takže…“
„A kdyby to chtěla ona?“ Skočil mi do řeči.
„Tak… Asi jo.“ Připustil jsem nakonec. Neodpovídal. Skoro mi připadalo, že ho moje odpověď nepotěšila. Skousával si ret a nervózně poklepával prsty o opěrku křesla. Pak nosními dírkami mocně nasál vzduch a rozhoupal se k reakci.
„Dobře. Jen… dávej pozor. Nejdřív ji zkus pořádně poznat, než… než si ji k sobě pustíš blíž.“ Namáhavě ze sebe dostal těch pár slov, pak se tiše zvedl a odešel z mého pokoje. Nerozuměl jsem tomu…
„Co ty tady?“ Neopouštěla mě dobrá nálada, tudíž jsem ani neměl potřebu mu vyčíst jeho chování před Leti.
„Nic, čekám na tebe. Chtěl jsem být s tebou. Nebo nemůžu?“
„Jasně, že můžeš.“ Odpověděl jsem mu a rozvalil jsem se na postel. „Tak co jí říkáš? Měl jsem pravdu, viď?“ Nedalo mi to a pídil jsem se po bratrově názoru. Sice se v její přítomnosti netvářil přiliš nadšeně, ale to nemusela způsobit ona. Blbou náladu měl už od rána.
„V čem?“ Místo odpovědi vypálil rozmrzelou otázku. To znamenalo jediné. Chmury se ho pořád držely, ovšem já měl v plánu vytrvat a jeho neochotu konverzovat jsem přehlížel.
„No, v tom, že je krásná.“ Vysvětlil jsem mu trpělivě.
„Hmmm, asi je. Já si ji moc neprohlížel.“ Tak ale teď už jsem toho začínal mít dost.
„Můžeš mi říct, co ti přelítlo přes nos?“ Vystartoval jsem na něj.
„Nic…“ Odmlčel se a hypnotizoval koberec před sebou. „Řekni mi, co hodláš dělat? Tobě se líbí natolik, že by si chtěl, aby to přerostlo v něco víc?“
„Nevím. Neblázni, Tome. Viděl jsem ji podruhý v životě, takže…“
„A kdyby to chtěla ona?“ Skočil mi do řeči.
„Tak… Asi jo.“ Připustil jsem nakonec. Neodpovídal. Skoro mi připadalo, že ho moje odpověď nepotěšila. Skousával si ret a nervózně poklepával prsty o opěrku křesla. Pak nosními dírkami mocně nasál vzduch a rozhoupal se k reakci.
„Dobře. Jen… dávej pozor. Nejdřív ji zkus pořádně poznat, než… než si ji k sobě pustíš blíž.“ Namáhavě ze sebe dostal těch pár slov, pak se tiše zvedl a odešel z mého pokoje. Nerozuměl jsem tomu…
autor: Ainikki
betaread: Janule
betaread: Janule
Moc hezké 🙂
A já tomu taky nerozumím xD
Ach, ach! To je totální Bomba 🙂 Intriky, přetvářka, lži… to je mnohem petřejší než nějaké pravdy, i když ta Tomová pravda někde v něm, černobílá rozhodně nebude 🙂 Je to zvláštně rozehraná šachová patrie, ale doufám, že ty proradné fůrie nedají šach mat moc brzy 😉
Mě se tady strašně líbí ten rozdílnej pohled na slečnu Leti 😀 Tom její otázky hodnotí jako klasický a otravný, Bill se z nich může pominout, jak jsou originální :D:D Růžový brejle.. to bude tím. Tom má dobrej čuch, nebude to jen tím, že se pomalu do Billa zamilovává, ale i tím, že cejtí trable… jsem zvědavá, jestli se mu podaří Billa ochránit, ale pochybuju o tom… nejspíš si v tom milej zlatej Bill pěkně vymáchá čumáček a pak doufám najde záchrannou náruč u svého milovaného dvojčete. Jsem zvědavá, jakou metodu Leti použije… ale nejspíš to nebude mít s Billem těžký. :o) J.
Tak jsem teď přečetla na jeden dech všechny zatím zveřejněné díly a musím uznat, že mě takhle povídka velmi zaujala!:) … Jsem zvědavá, jak se to bude dál vyvíjet. Doufám, že Tom Billa ochrání..ovšem..všechno špatné je k něčemu dobré, takže si třeba Bill díky Leticii uvědomí, že není nad milovaného a starostlivého brášku Toma…a stejně jako ty dvě slečny zanevřely na muže..oni zanevřou na ženy!xD
Ach jaj, a začínam sa klepať strachom o Billa, Tomi má pravdu, ale ten hlupáčik ho ignoruje. Asi si to budem musieť pekne krásne odtrpieť, čo už. Je to krásne napísaná poviedka,najradšej by som pasáže s Letitiou vymazala a čítala len o Billovi a Tomovi 😀