autor: Michelle M.
„Ne, to není pravda. Řekni, že sis to jen vymyslel, abys mě od sebe vzdálil. Tak řekni… řekni to!“ vykřikl Harry a jeho oči se dívaly tak nechápavě. Jako kdyby nemohl uchopit obsah těch slov. Uvědomit si, co jimi Draco říká. Bylo možné, že by přišel pozdě? Bylo možné, že by se Draco přece jen rozhodl pro ni místo Harryho?
Draco sklopil oči k zemi. Najednou bylo tak těžké se na Harryho dívat. Věděl, že neublížil jen sobě, ale i jemu. Jenomže mohl udělat něco jiného? Zdvihl hlavu a zadíval se do těch zraněných očí.
„Nikdy bych o tomhle nežertoval. Je po všem, Harry. Skončili jsme. Pochop to.“
„Jak jsi mohl?“
„Neměl jsem na vybranou.“
Harry bezděčně sevřel ruce v pěst. „Lžeš. Lžeš mně, lžeš jí a lžeš sám sobě.“ Zatřásl rozčepýřenými černými vlasy. „Proč? Jak s ní můžeš spát, když ji nemiluješ?“
„Jak můžeš vědět, že k ní nic necítím?“ zamračil se lehce Draco. Harryho pohled probouzel chvění v celém jeho těle. Nevědomky ustoupil o krok zpět. Tohle bylo to poslední, co potřeboval. Po nekonečných týdnech se mu konečně začínalo dařit umlčet hlad po Harryho opáleném těle, po jeho něžných dotecích, které uměly konejšit i dráždit zároveň, po jeho polibcích, láskyplných slovech šeptaných ve tmě noci… jak jen to bylo dávno. Vzpomínky však byly pořád ještě příliš čerstvé a příliš bolestivé.
„Vím, co cítíš,“ doléhal k němu Harryho hlas, „a co chceš. Přede mnou nemusíš nic skrývat, se mnou můžeš být tím, kdo opravdu jsi. Copak to pro tebe znamená tak málo? Nemuset se poprvé v životě přetvařovat, ale prostě žít úplně normálně. Ne ve vleku svazujících rodinných pout. Jen ty. Draco, copak chceš svůj život promarnit?… Už nechceš být šťastný?“
Přes půvabnou bledou tvář přešel smutný úšklebek následovaný dalším krokem zpět. „Mně není souzeno, abych byl šťastný. Povinnost. To je to, čím se mám řídit. V mém životě není místo pro lásku a pro štěstí. Jsem povinován své rodině mnohým. Nemůžu být poslední z rodu Malfoyů… ten, který přivodí zkázu všem pokolením.“
„Stavíš povinnost vůči předkům nad vlastní štěstí?“
Draco na okamžik zaváhal. „Nemám možnost volby.“
Harry prudce vydechl. Dracova neústupnost ho dráždila. Měl tisíc chutí sevřít jeho štíhlá ramena a třást s ním do té doby, než změní svůj názor. Než připustí, že jeho život je jen jeho. Co mu je do předků, kteří jsou už celá staletí po smrti? Není to přece proti všemu, proč se člověk narodí? Člověk přece musí žít, ne jen přežívat.
Znovu potřásl tmavými vlasy. „Vždycky je možnost volby. Člověk přece dostal rozum proto, aby se uvědomoval možnost volby a –„
„…a srdce proto, aby ho mělo co zlomit, když se rozhodne, viď?“ dopověděl tiše Draco.
Harryho ramena klesla o kus níž.
Najednou nevěděl, jak Draca přesvědčit, že to nesmí vzdát.
Neviděl žádný světlý bod na konci beznadějně tmavého tunelu.
*
Bill ležel na břiše na posteli a roloval tmavě šedou stránku. Oči se mu plnily slzami, které nedokázal potlačit. Nešťastně popotáhl nosem a zhluboka si povzdechl.
„Děje se něco?“ ozval se Tom. Seděl u svého psacího stolu a přepisoval poznámky, které mu přinesla Leni.
„Ale nic,“ odpověděl Bill a položil si hlavu na složené ruce.
Tom ho chvíli mlčky sledoval, než se vrátil zpátky k rozevřenému sešitu. Ticho v pokoji narušilo jen občasně zašustění otáčené stránky a zaškrábání Tomova rolleru na papíru. Uplynulo asi tak pět minut než znovu Bill promluvil.
„Víš… čtu tu povídku. Pamatuješ si, jak jsem ti tenkrát kdysi o ní vyprávěl?“
Tom zdvihl oči od rozevřeného sešitu. Párkrát zamrkal a hlasitě polknul. Nebyl si jistý, jak rychle zareagovat. Bylo by lepší tvářit se, že o ničem neví, nebo snad přiznat pravdu? Narovnal se na židli a sevřel tužku ve svých prstech.
„Pamatuju… už víš, jak to dopadne?“
Bill sklesle přikývl.
„Tuším to… blbě, blbě to dopadne.“
„Jak to?“
„No… je tam dvojice. A myslím, že by měli být spolu… ale jeden z té dvojice udělal něco hrozného a nemůže odpustit sám sobě. A jako pokání si zvolil to, že nebude s tím, koho miluje. Jenomže tím ubližuje i tomu druhému… copak to nevidí? Nemůžou být šťastní jeden bez druhého.“
Tom si povzdechl.
„Je to jen povídka, Bille.“
„To je jedno, ale i v životě se tohle přece může stát, ne?“
„Může, Bille, to máš pravdu. Ale nemůžeš zajistit, aby všichni lidi na světě byli šťastní, to přece nejde. Musíš hledat svoje vlastní štěstí… a těch, na kom ti opravdu záleží.“
Bill se zdvihl na loktech a upřeně se zadíval do bratrových očí.
„Jsi šťastný, Tome?“
Tom se pousmál. „S tebou? Jsem.“
„To je dobře,“ objevil se na Billově tváři konečně malý úsměv, „protože ty jsi pro mě ten, na kom mi záleží ze všech lidí nejvíc. Víš to?“
Tom přikývl. „Vím.“
*
„Matko, Fay,“ pozdravil Draco mírným úklonem hlavy obě ženy, čekající na něj v jídelně u prostřeného stolu.
Plavovlasá dívka se rozzářila jak sluníčko, když vstoupil do místnosti. „Dobrý večer, Draco,“ vydechla. Od jejich svatby uplynulo teprve několik dní a ona pořád nemohla uvěřit, že ten nádherný mladý muž je jen její. Vždycky když vstoupil do místnosti, rozbušilo se jí srdce a téměř nemohla mluvit. Její sladké rozpoložení však narušil ostrý hlas druhé ženy.
„Kdes byl tak dlouho, Draco? Už chvíli na tebe čekáme,“ zatvářila se Narcissa nespokojeně a našpulila růžové rty.
Zdvihl k ní unavené oči. „Měl jsem ještě nějakou práci.“
„To je v pořádku, hlavně že jsi tady,“ pronesla Fay a obdarovala ho dalším zářivým úsměvem.
Jenomže Draco její úsměv neviděl. Jeho půvabná tvář byla ustaraná a velmi, velmi bledá. Ještě víc než obvykle.
Fay si povzdechla. Od jejich svatebního dne se dost intenzivně snažila k němu proniknout, ale bylo to tak těžké. Vyhýbal se jí a pořád před ní unikal. Dokonce i o svatební noci. Celá rozechvělá čekala, až se za nimi zavřou dveře a oni konečně budou spolu sami. Tak, jak to má mezi manželi být. Jenomže Draco lehce přitiskl své chladné rty na její čelo a otočil se k ní zády. Rychle shodil své oblečení a bez jediného pohledu, který by jí věnoval, zmizel pod dekou. Slova „dobrou noc“ zamumlal tak tiše, až ji napadlo, jestli je vůbec řekl nebo ji jen klame její mysl. Celou noc se dívala, jak spí. Váhala, jestli se ho dotknout. Jestli by ona měla učinit sama první krok. Třeba je jen plachý? Neučinila nic. Příliš se bála odmítnutí.
A tak to pokračovalo každý večer. Každý večer vedle sebe s Dracem uléhali jak dva cizinci. Dva cizinci, které pojí kroužky z drahého kovu na jejich prstech a slib, že spolu stráví celý život…
„Jaký jsi měl den?“ zkusila Fay zapříst hovor nad vychládající rybou.
„Cože?“ zdvihl k ní nepřítomný pohled.
Bylo jí do breku. Křečovitě se usmála a trpělivě zopakovala: „Jaký jsi měl den, Draco?“
*
Tom zavřel sešit z biologie a hmátl po zbývajících čtyřech sešitech, které ještě ani neotevřel.
„Kolik toho ještě máš?“ zeptal se Bill.
„Myslím, že ještě asi čtyři předměty, ale snad už toho nebude moc.“
Bill vstal a objal Toma zezadu kolem ramen. „Půjdu se dívat na televizi, tak až to budeš mít, přijď za mnou.“ Odhrnul na stranu spletené dredy a jemně Toma políbil na krk. Těsně pod ucho… tam, kdo to Tom měl tolik rád.
Tom vztáhl ruku a zajel prsty do černých vlasů. Přitáhl si Billa k sobě a spojil jejich rty v mazlivém polibku. „Dobře,“ zamumlal. „Přijdu brzy.“
Bill se s úsměvem odtáhl a narovnal se. „To doufám, jinak si pro tebe osobně dojdu,“ zašklebil se.
Tom se po něm ohnal a plácnul ho přes zadek. „Tak už mě nezdržuj,“ řekl a mrknul na černovlasého ďáblíka, kterému už zase nebezpečně zářily oči.
Tom se usmíval, ještě dlouho po tom, co za Billem zaklaply dveře.
Opsal si poznámky z dějepisu a sáhl po dalším sešitu. Navenek byl naprosto stejný jako ty předchozí, ale když ho otevřel, zarazilo ho neznámé písmo. Tohle nebyla Lenina zdobná oblá písmenka, naopak. Tohle charakterizovaly ostré, přísné tahy energické ruky. Namátkou ho otevřel zhruba uprostřed a začetl se do textu…
„„Harry,“ v Dracových očích se zaleskly slzy. „Tolik jsi mi chyběl,“ zašeptal. Chtěl Harryho obejmout, chtěl mu ukázat, jak moc mu chyběl, ale nezvládl ani zvednout ruce ze svého klína. Chvěl se v Harryho objetí a snažil se potlačit horké slzy. „Neměl jsi sem chodit,“ řekl posléze, když se mu podařilo trochu se vzpamatovat. „Musím jít, otec na mě čeká.“
„Nechoď nikam, Draco,“ řekl Harry. „Zůstaň se mnou, prosím.“
Draco potřásl uvolněnými vlasy. „Nemůžu,“ zašeptal.
„Proč ne?“
„Mám povinnosti…“
„Draco, řekni mi, co se stalo? Jaké povinnosti? O čem to proboha mluvíš?“
„Nech mě jít, Harry.“
„Nenechám.“
„Prosím, musím jít. Otec čeká.“
„Já taky čekám…“
„Já se vrátím…“
„Slibuješ?“
Draco pevně stiskl víčka. „Slibuju.“
Tom šokovaně zíral na písmenka, která před ním ležela napsaná oním neznámým písmem v obyčejném školním sešitu. Srdce mu prudce bušilo a dech ztěžkl. Rozechvělou rukou si přejel po čele. „To nemůže být pravda,“ zamumlal. Na malý okamžik zavřel oči. Tohle se mu muselo zdát. To… přece. Otevřel oči. Písmo se nezměnilo. A ani slova ne.
Ruce se mu třásly, když nalistoval o pár stránek dopředu.
„Ty umíš číst v očích?“Draco koketně sklonil hlavu k rameni.
Harry jen stěží skrýval úsměv. „Umím.“
„Taky bych to chtěl umět,“ povzdechl si Draco a prohrábl si rukou dlouhé vlasy. Tenhle pohyb Harry zbožňoval, úplně ho zasvrběla dlaň, jak pocítil neodbytnou chuť dotknout se toho světlého hedvábí.
Polkl. „Mohl bych tě to naučit.“
„Vážně?“
Harry přikývl. „Vážně.“
„A co za to?“ Draco zdvihl tázavě obočí. Nějak automaticky předpokládal, že vždycky je něco za něco.
Harry vztáhl k druhému chlapci otevřenou dlaň. „Podej mi ruku.“ Draco na něj váhavě pohlédl, ale poslechl. Harry sevřel chvějící se bledé prsty. „Zkusíme být přátelé… alespoň takhle, jen mezi námi. Navenek vše může zůstat stejné… a já tě naučím číst v lidských očích, platí?“ Tázavě zachytil Dracův pohled. Naklonil se k němu, stále udržujíc oční kontakt, v očekávání odpovědi.
„Dobře,“ ozval se po chvíli Draco. Povzbudivě pohnul svými prsty v Harryho dlani. „Zkusím to s tebou,“ krátce povytáhl obě obočí. Harry tohle typicky malfoyovské gesto nesnášel, ale tentokrát vyvolalo na jeho tváři úsměv.
Prudce sešit zavřel. Bylo to šílené, ale vypadalo to, že to opravdu je tak. Tom se díval na barevný přebal sešitu a před očima mu letěl celý příběh, který posledních pár měsíců četl. Který to všechno mezi ním a Billem spustil.
Najednou mu zrak padl na řádek, kde tím ostrým písmem bylo napsané jméno. Michelle Morten. Zíral na ta dvě slova. ´Leni se přece jmenuje Mortenová,´ uvědomil si.
No jasně. Jasně. Pomalu to všechno začínalo zapadat do sebe.
Usmál se a dychtivě nalistoval poslední popsané stránky.
*
Fay odložila na sametem potaženou židli poslední kousek svého oblečení a zimomřivě se zahalila do hedvábného županu. Pohled jí padl na vlastní odraz v zrcadle. Usmála se na sebe. Zlatavá látka jen podtrhovala lesk jejích vlasů. Její ruce, vykukující z širokých rukávů zdobených černou krajkou, se zdály být ještě bledší. Vzala do ruky kartáč a několikrát projela dlouhé vlasy, až zapraskaly.
Najednou se za ní otevřely dveře a dovnitř vstoupil Draco. Překvapilo ji to. Nečekala ho tak brzy. V posledních dnech přicházel dost pozdě. Někdy už téměř spala.
S úsměvem se obrátila. „Draco…“ vydechla.
„Fay,“ řekl pevně. Přeletěl pohledem její tělo zahalené do jemné látky a znovu se vrátil k jejím očím. „Ehm,“ odkašlal si lehce. Pár vteřin ji mlčky pozoroval. „Myslím, že je čas, abychom se posunuli v našem vztahu dál,“ pronesl tlumeně a vykročil k ní.
Fay se bála nadechnout. To, na co tak dlouho čekala, se najednou zdálo být nadosah. Rozhodl se Draco učinit z ní konečně svou ženu?
Mohl vidět, jak se jemná látka na její hrudi zdvihá. Bylo to tak jiné než… Ne. Dost těchhle myšlenek. Draco se rozhodl. Jeho místo bylo vedle Fay. S nikým jiným.
Když ji poprvé sevřel v náruči, zavřel oči. Ještě naposledy si dovolil nechat svou myslí problesknout podobu mladého muže se zelenýma očima.
Naposledy.
Otevřel oči. Fayina tvář zářila štěstím, když váhavě vztáhla dlaň, aby uchopila jeho tvář. Její rty nebyly tak plné, jako ty, které znal, ale byly příjemné. Její něha konejšila jeho raněné srdce, doteky jejích rukou odnášely pryč všechno, čím v uplynulých týdnech prošel.
Bolelo to, ale ne tolik, jak si myslel. Rozkoš se v jeho těle probouzela jen velmi pomalu. Měl pocit, že uplynulo několik hodin od chvíle, kdy vešel do ložnice, než se jeho štíhlé tělo spojilo s Fayinými křehkými boky.
Když veškeré vzrušení odeznělo a on ležel s její hlavou unaveně spočívající na své hrudi, napadlo ho, že když bude hodně chtít a bude se hodně snažit, možná… jednou… dokáže zapomenout. Nebo alespoň necítit bolest.
*
„No to snad ne,“ praštil Tom dlaní do desky svého stolu. „Si dělá srandu, ne? Přece s ní nemůže spát?“ Poslední odstavce mu pěkně rozpumpovaly adrenalin v krvi. Rychle prolistoval zbývající stránky v sešitu, ale byly prázdné. Povídka nebyla dopsaná.
Prudce vstal ze židle, až se převrátila a s rukama založenýma v bok několikrát přešel pokoj tam a zpátky.
Napadlo ho, že jestli si tohle přečte Bill, bude z něj ještě větší hromádka neštěstí.
Pohled mu padl na pootevřenou skříň.
Nebylo na co čekat.
Jediným pohybem ji otevřel a vytáhl první teplou mikinu, která mu padla pod ruku. Ze stolu shrábl sešity a vyběhl z pokoje ven. Dvěma skoky se přemístil přes schody do přízemí.
„Skočím vrátit ty sešity, jo?“ houkl do obýváku.
Bill seděl zkroucený v křesle před obrazovkou. Zdvihl k němu hlavu. „Kdy přijdeš?“
Tom se usmál. „Hned jsem zpátky, neboj.“ Ještě na Billa mrknul a už mizel ve dveřích.
„Jen aby,“ pronesl pochybovačně Bill a znovu se otočil k televizi.
Neměl rád, když si Tom povídal s Leni.
*
Tom proběhl několik ulic, které dělily jejich ulici od ulice, kdy bydlela Leni. Celou cestu přemýšlel, co vlastně řekne, ale nemohl se pořádně soustředit.
Konečně tam byl.
Netrpělivě zmáčkl zvonek. Chvíli se nic nedělo a pak se otevřely dveře a ven vyšla paní Mortenová.
„Dobrý den,“ řekl udýchaně Tom. „Přinesl jsem Leni zpátky její sešity.“
„Dobrý den,“ usmála se žena a natáhla ruku. „Dám jí je.“
Tom jí podal sešity, ale ten poslední si nechal v ruce.
„Copak? Potřebuješ ještě něco? Chceš mluvit s Leni?“ zeptala se paní Mortenová s tázavě zdviženým obočím.
Tom zavrtěl hlavou. „Ne… já… bych… je, prosím vás, doma Michelle?“
Paní Mortenová přikývla. „Je. Mám–„
Její slova byla přerušena jiným hlasem. „Mami?“
Paní Mortenová se otočila. „Michelle!“ zavolala. „Pojď sem, někdo s tebou chce mluvit.“
Ve dveřích se objevila černovlasá dívka. „Tome?“ vyslovila udiveně jeho jméno, zatímco její matka mizela uvnitř domu. „Co tady děláš?“
Pokrčil rameny. „Leni mi půjčila nějaké sešity na dopsání poznámek z hodin, co jsem zameškal. Něco jsem našel a myslím, že to patří tobě.“ Natáhl ruku s inkriminovaným sešitem.
„Co to–“ Michellin hlas odumřel v půlce věty, když rozpoznala povědomý sešit.
Dychtivě po něm sáhla a přitiskla si ho na hruď v obranném gestu. Zamračila se. „Tys to četl?“
Tom se pousmál. „Ne v sešitu. Čtu tu povídku na internetu a… vlastně jo, četl jsem si ten konec, to, co jsi zatím neuveřejnila. Promiň, byl jsem zvědavej, jak to dopadne.“
Michellin výraz o něco zjemnil. „Tobě… tobě se ta povídka líbí?“
Tom přikývl. „Moc.“
„Děkuju,“ zamumlala a její tváře lehce zčervenaly. „A co… co si o tom celém myslíš?“
„Myslím, že bys jim měla dát šanci. Oba trpěli dost a nezaslouží si, aby za jedinou chybu pykali celý život. Draco patří k Harrymu a naopak.“
„Ale Fay–„
„Fay musí Dracovi pomoct, aby si to uvědomil. To je její role. Nic víc.“
„Tome!“
„Dej jim šanci… prosím.“
„Proč ti na tom tak záleží?“
Znovu pokrčil rameny. „Mám svoje vlastní sobecké důvody.“
„A můžeš mi je prozradit?“
„Jestli si Bill přečte, že se Draco vyspal s Fay a je rozhodnutý na Harryho zapomenout, zlomí mu to srdce. Strašně ten jejich příběh prožívá a pořád někde ve skrytu doufá.“
„Takže kvůli Billovi…“
„A možná proto, že bych chtěl, abys Dracovi umožnila připustit, že člověk sice dostal rozum proto, aby si uvědomoval možnost volby… ale srdce má proto, aby mu ukázalo tu správnou cestu… ne aby ho zlomilo.“
Na Michellině tváři se rozprostřel pobavený úsměv.
„Možná… možná máš pravdu,“ řekla po chvíli váhavě.
autor: Michelle M.
áááááááááááááááá *skáče po pokoji s šíleným úsměvem* bože bože… to je skvělé…. Ano, musí to skončit dobře… 🙂 tohle je skvělá povídka… *umírá*
*vstala z mrtvých*
ááááááááá …miluju tuhle povídku 😀
jéééé.. to je super!.. ják já se těšila na další díl.. honem si pospěš z dalším dílkem a dej na Tomovu radu!!! xDxDxD <33
To je tak dokonalý!
Co Tom uděla pro Billa je hezky…. a řekne Tom Billovi někdy, že to čte?… Myslím, že Fay by neměla trpět s nimi… Tom má dobré nápady
jááááááá jááááááá jáááááááá 😀 muhehe , ja som neprííčetne štastná a válala by som sudy plné šťastia , láásky , radosti ….táákže si to ty , kto píše poviedku 😀 (neboj , to som vedela predom x)
Tomí je nehorázne rozkošný a Bill nehorázne citlivý. A ja som nehorázne fall in love with this ….poviedka 😀 kráása kráása kráása . Len ..jedno mi vadí . KEDY BUDE 45 ? 🙂
wow…hmm dobrej nápad ovlivnit 2.příběh………………..kdo neskáče není twincesťák hop hop hop
A teď si mě opravdu opravdově dostala. Koukám na to jako vyvoraná myška, nevím comám říct, ale mám potřebu napsat komentář. Hlavně těmi jmény, takhle šikovně tam zakamuflovat ještě sebe. No Michelleko, velkej úklon. Takový speciálně odhalující díl si jej zaslouží. Božínku, to bylo hotové labůžo! :))
Och Tomík to zachránil, to mě těší, já už chtěla chytat paniku z toho, že to mezi Harrym a Dracem nedopadne, ale takhle jsem plně uklidněna. Pochybuju, že by nějaká holčina odolala Tomíkovi a jejímu skromnému přání o happyend.:o)
Tak mě si tedy taky dostala!!! Pamatovala jsem si, jak jsme v komentářích při prvním objevení povídkové Michelle dštily sborem oheň a síru a bylo nám řečeno, že se od té dívky dá v příběhu cosi očekávat. Tak jsem byla velice zvědavá, kdy to cosi přijde, no a prosím :)))
Jestli Tom, pro blaho Billa samozřejmě, umluví obě Michellky ke šťastnému konci, bude to naprosto úžasné 🙂
Nechci říct, že jsem to věděla, to by znělo příliš nabubřele. Ale od jisté doby jsem… to tušila. Když jsem se na začátku dozvěděla, že Michelle by měla být nějakým způsobem významná, začala jsem si na ní dávat pozor a hlídat každé její slovo. Ale pořád mi to nedocházelo. Jenomže pak mě to najednou napadlo… a ta myšlenka mi přišla tak geniální, že jsem se toho nechtěla vzdát. Och, konečně se cítím pyšně, protože je to asi poprvé, kdy jsem v tvé povídce dokázala dopředu něco správně odhadnout. Jindy jsem byla vždycky vedle jak ta jedle. Jupí, já mám takovou radost, jsem úplnej Sherlock Holmes 😀 😀
Celková prognóza dobrá. Vypadá to, že Bill neumře na srdeční kolaps kvůli Harrymu a Dracovi, protože hodná Michelle se jistě nechala Tomovým orodováním přesvědčit. Co víc si přát? To je tak dokonalý! Doufám, že už se nic nepokazí, nebo se půjdu oběsit :))
To tě napadlo už dřív nebo to prostě bylo náhle vnuknutí? Mě to třeba narozdíl od Helushky vůbec nenapadlo, že by se mohlo něco takového přihodit … Už mi asi zteřel mozek nebo co, ta škola mě vždcky tak zničí 😀
To je prostě bááááječné… ach, jsi skvělá 🙂
Janik: takhle jsem to zamýšlela od začátku… říkala jsem, že se oba příběhy v určitou chvíli protnou a Michelle tam bude důležitá. Jednoduché, ne? :)))
Helushka: já věděla, že tě to trkne :-)))))
Moc děkuju, že to ještě pořád čtete a i mi k tomu napíšete, co si o tom myslíte. Moc to pro mě znamená. 🙂
Vaše M.
Jooo, to když máte nějaký ty techtle s autorkou, tak takový věci víte předem… x)), ale stejně mi to bylo na prdlačku… furt jsem prudila: "Kdy už tam dáš tu Michelle?" a "Kdy už se ukáže, že to píše ona?" … a myslíte si, že jsem se něco dozvěděla? Ani prd :D:D Michelle je prostě tajemná jak hrad v Karpatech a nechala mě v tom klidně ráchat x))… No ale mě se líbí, jak jsi to na ně hezky nastražila, ty jedna autorko na druhou x)). Tom teď může pro Billa vydyndat happyend, což já velice oceňuju, protože happyendy miluju a nemám ráda špatný konce (na to nemusim číst povídky, stačí když si přečtu černou kroniku…) a tady to už teda hrozilo… nic proti Fay, ale ona by s tím blonďatým tvrdohlavým klukem neměla vůbec lehkej život… doufám, že ji Michelle v příběhu hezky zapojí a společnýma silama donutí Draca, aby konečně pochopil, co je pro něj dobrý. Narcissa to sice asi chvilku nepobere, ale je to sakra máma, tak musí chápat, že vnoučata nejsou to jediný, co od svýho synáčka může chtít… a možná že v Bradavicích by to klidně i šlo, ne? Nějaký to malý kouzlíčko a vnouče je v kolíbce :D:D A mohlo by mít rovnou černobílej melír, ať je jasný, čí je 😀 No… já vim, kravina, ale když jsme v těch kouzlech, ne? Pa J. :o)
Okouzlující, vážně! Málem jsem spadla ze židle, když jsem si pomalu začala uvědomovat, čí asi bude sešit. Ale, že mi Michelle Morten něco říká… Hm… Co to asi bude 😀 Každopádně, ne že by mě napadlo, že to bude takhle, ale nějak se mi nezdálo to, že má náhodou Leni sestru Michelle, která měla navíc dokonalý charisma a bylo mi jasný, že to děvče tam ještě něco provede. A ona vlastně neprovede, ona provádí… a to celej příběh, neskutečný! 😀
Ale tak si přemýšlím, jak by to asi dopadlo, kdyby za mnou takhle přišel nějakej kluk s mým bločkem na psaní a řekl mi, že čte nějakou mou (v reálu neexistující :D) povídku žánru slash a že se mu líbí… Noooo, přinejmenším bych asi totálně zrudla a hned bych se ho zeptala, jak se jmenuje jeho přítel a jestli ho náhodou neznám 😀 Michelle je oproti mě jasně klidná osoba 😀
A nejvíc by mě zajímalo, jestli je možné,že by se snad mohla něco o dvojčatech dozvědět… Jsem zvědavec na entou 😀
tak a ted by si mohla jeho matka uvědomit co se stalo.mohla by vidět draca v objetí harryho a vše mu rozmluvit aby byl šťastnej.
Miluju, víc nic k tomu nemůžu říct, už vážně nevím jak napsat že je to naprosto jedinečné a dokonalé 🙂
Tomi je poklad a Michelle M. budem milovať ak to napíše tak ako jej poradil Tom 😀 kvôli Billovi a aj nám ostatným 🙂 nedúfala som, že by Draco s Harrym mohli skončiť dobre. Od začiatku je ich príbeh v nejakom opare smútku, aspoň ja som ho tak vnímala.
No dobre, budem ju mať rada aj za to ako nádherne píše nech to skončí ako chce.