autor: Toki!oNiki
Donese mě do obýváku, položí mě na gauč (ne, nepředstavujte si pod tim něco nečestnýho, vy úchyláci xD), natáhne se na poličku pro kartáč a začne mi pročesávat mou černou lesklou srst. Tím si to u mě vyžehlí úplně.
„Neboj se,“ utěšuje mě, „od zítra už si budeš mít s kým hrát a aspoň ti tu už nebude samotnýmu smutno.“
Áááááááááááá.
***
– o 1 den později (den smrti!!!) –
Ano. Den smrti. Až na takovej malej detail. Tohle není jen tak obyčejná smrt, že to s váma sekne a vy natáhnete brka, spíše by se sem hodil termín „psychická šikana“. Protože uvnitř vás je všechno mrtvý, bez chuti do života, ale fyzicky jste stále naživu a ke všemu musíte snášet přítomnost toho zrádce, co si říká ´můj drahej bratříček´. Uznávám, trochu předbíhám událostem, ještě se sem ani nestihl nakvartýrovat (tohle příjemné potěšení se uskuteční až odpoledne), ale já si to naše ´láskyplné´ soužití dokážu už teď živě představit… (pozn. autora: Bill zde slovo ´láskyplné´ myslel velmi ironicky, a vůbec nemá tušení, jak velice přesně vystihl již blízkou budoucnost, kde sarkasmus není na místě x))
Chápu, je to poněkud složitý psychologický rozbor, ale opravdu neumím lépe vystihnout mé pocity. Už od rána jsem jako na trní, jen tak bloumám sem a tam po prázdném bytě. Dokonce jsem ráno odmítl snídani, a to mi paniččina mamka připravila lasagne!, protože můj žaludek se právě nacházel ve stavu beztíže, tak jsem je donesl Garfieldovi, aby si alespoň on zpříjemnil život. Ten se projevil jako opravdickej kámoš v nouzi, ani se jich nedotkl, jen tiše soucítil se mnou. Jak říkám, je to fakt kámoš.
Já o tom svém životě totiž začínám dost pochybovat. Jestli si ten dredatej pošuk myslí, že se se mnou bude bratříčkovat, tak to je teda na pořádným omylu. Jenom to, že mi přebral Linn, mu nikdy nezapomenu!
Pane-Psí-Bože (kéž žiješ věčně!), to je ale otrava. Dneska jsem už nachodil asi 20 kilometrů! Já kvůli němu nakonec i zhubnu! Včera zběsilej útěk o život, abych nemusel zůstat v jeho přítomnosti ani o vteřinu déle, než bylo nezbytně nutný, a teď tenhle pěší maraton. Jestli se panička nevrátí do hodiny domů, vypustím tu snad mojí čistou psí dušičku. No dobře… uznávám, úplně tak bezhříšná není… Například jak jsem štípnul tý babce u zeleninovýho stánku věnec buřtů, když si zálibně prohlížela bednu s rajčatama, nemůžu počítat, protože ty buřty jí vypadly z tašky a tak opuštěně se povalovaly na chodníku, a když jsem procházel čirou náhodou kolem, jakoby by křičely: „Zachraň nás! Vezmi si nás! Nebo nás někdo rozšlápne!“ Takže to byl vlastně dobrej skutek, protože kdybych je neodnes, tak tam leží dodnes a pohádky je konec. Che, ani nemusim chodit do kostela na zpověď, protože jestli z každé polízanice po následném přehodnocení v mém mozkovém počítačovém systému, vyplyne úplný opak, budu za chvíli průhlednej, jak průzračně jasný budu mít svědomí.
Ta neviditelnost by se mi teď celkem šikla, protože pak by mě má drahá polovička nemohla otravovat svou přítomností a já bych mu pak vždycky s radostí podtrhával nohy; a nemusel bych poslouchat všechny ty žvásty o nesmrtelnosti chrousta.
(…)
Mě už z toho fakticky asi za chvíli hrábne. Levá přední packa, pravá přední packa, levá zadní packa, pravá zadní packa a tak dále a pořád dokola, až do zblbnutí. Musim si během mýho špacírování udělat malou zacházku na zahradu, protože tady uvnitř začíná být poněkud nedýchatelno a pomalu se dostavují první klaustrofobický příznaky.
(…)
Stoupnu si doprostřed zahrady na čerstvě posekaný trávník a nasaji vůni květnového čerstvého vzduchu (nebo výstižněji řečeno květnového městského smogu) a hned je mi fajn. Cítím svobodu, volnost, klidně bych se teď mohl rozběhnout někam do Arizony nebo do Ameriky k Indiánům (i když ty by si ze mě udělali spíš chutnou večeři) a nikdo mě nemůže zadržet. Mohl bych vzít roha a v životě už nevidět tu karikaturu, která se zrodila z jedné stejné mateřské buňky jako já. Jednovaječná dvojčata… pch, tohle asi nikdy nevydejchám.
Z mých zaječích úmyslů mě vyruší bouchnutí domovních dveří. Hurááá! Povyskočím si radostí dobré dva metry, za které by se nemusel stydět ani ten člověčí sportovec Šebrle. To je určitě panička. Vzít nohy na ramena (vážně nechápu, kam na takový slovní spojení ty dvounoháci chodí, protože s nohama na ramenou by se mi asi těžko zdrhalo; to by se i starouš Hlemejžď vysmál mému tryskovému tempu), mě okamžitě přejde. Nejsem zase taková sketa, abych tu paničku nechal samotnou s tím nafoukaným troubou.
Vletím do bytu jako stíhačka a chci se za ní rozběhnout, když tu šlápnu na brzdu a s divokým skřípěním pneumatik zastavím. (pozn. autora: No jo no, miluju metafory xD) Přes čumák se mi jemně otře neznámý pach. Vlastně není zase tak neznámý, spíše je zde vetřelcem, poněvadž ho rozhodně necítím poprvé. Sklopím čenich k zemi a s velkým soustředěním začnu sledovat stopu, oči přišpendlené k podlaze a najednou sebou švihnu na podlahu, jak s nepředstíraným údivem napálím přímo do… no hádejte, můžete třikrát. Ale myslim, že bude bohatě stačit jen jeden pokus.
Opět jste nezklamali, je to on. Tom! Ááááá! Takže se postavím do bojový pozice a užuž ho chci pěkně od plic na plnou hubu seřvat, aby nám hned na začátku svého pobytu u nás nezpychl a netrpěl syndromem soukromýho vlastnictví ani 1mm2, když mě cosi v mém nitru zadrží a já se na něj zadívám pozorněji. Oči má celé opuchlé, že sotva vidí, leží na podlaze s packama pod bradou a smutně hledí někam skrz mě. Pochybuju, že vůbec stačil zaregistrovat mou maličkost.
A najednou je mi ho líto. Ať je jaký chce, ztráta páníčka je pro každého psa velkou tragédií a čárou přes rozpočet. Všechny ty nadávky, které jsem měl ještě před chvílí na jazyku, a jež měly být věnovány týhle hromádce neštěstí, se jedna po druhé rozplynuly a jsou kdesi v nenávratnu.
Pomalým váhavým krokem k němu přistoupím a položím svou packu na tu jeho, která mu vyčuhuje zpod brady. Leknutím sebou škubne, podívá se mi do očí, ale ihned odvrátí svůj pohled kamsi do blba. V tomhle sousoší tam jen tak stojíme-ležíme a já si v duchu nadávám za mé neuvážené jednání.
Teď si ještě bude myslet, že jsem se na něj těšil!
Jenže ten pocit, když jsem ho spatřil v tomhle zuboženém stavu… Byl velice zvláštní. Jako bych se díval do zrcadla a viděl trpět sám sebe.
A náhle v mé mysli vyvstane myšlenka, které jsem se vždycky děsil jak čert kříže.
Vždyť on je já a já jsem on!
autor: Tok!oNiki
betaread: Janule
Bože, tenhle díl mě skoro rozbrečel. To je tak šíleně dojemný… pudlíci roztomilí… jsem z nich úplně naměkko. Tohle je tak skvělej nápad… těším se na další díl… :o) J.
Další díl opět nezklamal, bavila jsem se královsky. Šebrle byl dobrý zásah, dovedu si představit, jak vysoko Bill vyskočil, protože jsem sledovala olympiádu a viděla jsem i Šebrleho desetiboj včetně výšky a dálky xDxD
Konec byl dojemný, mám z něj melancholickou náladu:) rozhodně čuchám mírnou změnu Billova postoje… ale to je jen můj dohad. Těším se na další a chválím autorku za skvělé vtipné nápady:D
no nemám ráda pudly ale tahle povídka se mi líbí….je krásně praštěná a roztomilá….
chudáček Tom:( krásnej díl, rychle další;))
Tihle dva roztomilí pejsci, ti mě dnes dostali z naprosto příšerné depky :)))
No, možná bych taky trošku mohla poděkovat autorce za úžasnou terapii… smíchem 🙂
I když ke konci jsem se už nesmála, černý pudlík a dredatý pudlík byli tak dojemní…
Oh, jsem z toho teď úplně rozměklá… koukala jsem se při svém dnešním velkém úklidu na Zoufalé Manželky a pobrečela si u toho, to prostě jinak nešlo a teď do toho tohle… tak nějak jsem čekala na reakci paničky, až uvidí, jak dáva Bill packu na Toma, něco jako: "Jsem ráda, že si spolu rozumíte," nebo něco v tom smyslu… ale asi v příštím dílu, co? 😛 Je to krááásný!!! Prosím, prosím, rychle další díl.. .doteď to bylo zajímavé a tak nějak roztomile vtipné, ale teď je to i sakra napínavé 😉