Vesnický prázdniny 1.

autor: Ivetka

Jmenuju se Bill… a je mi 15 let… Každý rok jezdím na prázdniny k dědovi na vesnici. Už od malička jsme tam měli takovou partičku. Většina tam sice bydlela, ale alespoň čtvrtina bydlela jinde, včetně mě. Vlastně… jsme jenom kluci… holky měly vždycky svoje party a ve svých bunkrech si hrály s panenkami a pomlouvaly nás – kluky. Dohromady jsme se dali, když mi bylo 8 let. Nikdo z naší party nepřesahuje 18 let. Nejstarší tu máme 16ti letého Lukase. Jenomže věkové rozdíly… to není naše… myslím, že kdyby se tu narodil nějaký malý klučina, že by hned patřil do naší party a to teď nemluvím o tom, že jsme jednou přemýšleli, jestli mezi sebe vezmeme mýho dědu, který o naše srandičky začal mít taky zájem… No… ono mít v partě optimistu s protézou, která mu mimochodem vždycky při večeři vypadne, není zas tak od věci. Alespoň bychom měli sponzora, protože my všichni milujeme sladkosti… to ale už zase utíkám od témata.

V naší partě je nás 6 – Já( Bill ), Tom, Lukas, Robert, Patrick a Michal. Mně, Tomovi a Michalovi je 15 let. Co mě docela překvapilo bylo zjištění, že jsme se s Tomem narodili ve stejný den a dokonce ve stejné porodnici. On má ale adoptivní rodiče. O svých pravých sice ví, dokonce ví, že má bratra, ale nestýká se s rodiči, stejně tak, jako se neschází s bratrem. Jednou jsme si o tom povídali, říkal, že by bráchu poznal rád, ale že rodiče nikdy už vidět nechce. Viděl je jen jednou a to ještě ke všemu na fotografii. Nikdo ho kvůli tomu neodsoudil a nikdy odsuzovat nebude, není důvod. No a Michal je o 2 měsíce mladší než jsem já s Tomem. Robert je skoro o půl roku starší, než já s Tomem a Lukas je o 4 měsíce starší než Robert. Takže to je takové malé uvedení do naší party.

Každý rok jsme se všichni scházeli o prázdninách. Tom má na té vesnici taky prarodiče. Já už jenom dědu, protože babička umřela. Takže je vám asi jasné, že Tom taky nebydlí tady. No a Lukas ten taky není místní. I když já přemýšlím o tom, že za 3 roky se sem odstěhuju. Vážně jsem nikdy neviděl tak klidné a mírumilovné místo, jako je tohle. Teda… když opomenu ty holky, které jsme ještě minulý rok potkávali s kočárkama a panenkama. Proti holkám samozřejmě nic nemám, ale diskutovat na jejich účty je mnohdy vážně vtipné.

Z naší party mám nejblíže asi k Tomovi. Ten toho o mně ví nejvíc a já zase o něm. Někdy se scházíme dokonce i jindy, než jenom o letních prázdninách na vesnici u prarodičů. Nebydlí zase tak daleko. Když si vždycky dáme sraz tak, aby to každý měl půl cesty, tak mi cesta vlakem trvá zhruba 30 minut. Což není zase taková hrůza. Komunikujeme spolu samozřejmě i přes internet, stejně tak, jako se zbytkem party.

S klukama jsme vždycky strašně milovali hru na schovávanou a to proto, protože každý už měl najité svoje místečko, kde ho nikdo nenašel. Fakt je ale ten, že nikdy objevení skrýše nebylo tak snadné, ale pro všechny bylo dost viditelné. Nikdy jsme na schovku nehráli mezi bytovkami. Měli jsme na to jedno odlehlejší místo, kde bylo přímo fascinující, kolik věcí tam je. Bylo to až za starým, teď už nepoužívaným, kravínem v blízkosti pšeničného pole. Já s Tomem jsme se vždycky shodli na tom, že se budeme schovávat společně. Kluci se schovávali pod takovou starou, zrezlou vanu a já s Tomem jsme se vždycky schovali do pole. I když to nebyla příliš blízká skrýš. Proto byl minimální pikací termín 80. A pak už se jen vyřklo ,,před pikolou, za pikolou, nikdo nesmí stát, nebo nebudu hrát. Už jdu…“ to jsme s Tomem nikdy neslyšeli, protože jsme byli až moc daleko od pikoly. Ale vždycky jsme slyšeli, jak přes sebe křičí ,,Deset, dvacet Michal“ apod. Tuhle hru jsem vážně zbožňoval, nikdo nás totiž ještě nenašel a vždycky jsme je s Tomem zapikali, protože z pole se to dá vzít krásnou oklikou.

I když vám možná přijde, že na schovávanou si hrají děti do 12ti let. Blbost! My to hrajeme neustále. Je u toho strašná sranda. Konec konců, když děvčata ve 14ti letech mohou jezdit po vesnici s kočárky narvanými panenkami, tak proč by si kluci do deště, jako jsme my, nemohli hrát na schovávanou…?

Každoročně jsem se k dědovi strašně moc těšil. Už jen z toho důvodu, že měl mrazák narvaný k prasknutí zmrzlinami, které jsme s klukama do dvou dnů stejně zhltali… A navíc, vždycky jsme se strašně smáli tomu, když děda přes ty zmrzliny nemohl najít například mraženou zeleninu do polévky, to jsme vždycky slyšeli jeho typickou nadávku: ,,No do prdele, kurwa!“ prostě jsme vždycky vybuchli a děda nás potom hnal rákoskou… Je fakt, že nás jednou chytil, protože jsme zapomněli na to, že za bytovkou je slepá ulička, která funguje jako parkoviště pro jedno jediné auto.

Tyhle všechny zážitky bych si mohl zapisovat. Ale já vám je chci teď vyprávět, protože to, co jsem zažil tenhle rok, jsem v žádném případě nemohl předpokládat…

autor: Ivetka

betareaed: Janule