Love is Blindness 2/2

autor: macikxxx

 

„Páni, vždycky když sem nalitej, tak sem nadrbanej jako pes,“ dá si ruce za hlavu. „Klidně bych si dal další číslo. Co myslíš, komu bych měl říct? Kat nebo zrzce s velkejma kozama nebo snad tý holce, co hrála v reklamě na Tic Tac?“ uznale zamručí. „Všechny tři se už určitě celý klepou, až jim zavolám,“ zadívá se na chlapcovy černě se lesknoucí vlasy s bílým melírem. „Nedělej, že spíš,“ drcne do něj. „Velkýho Toma Kaulitze neošálí nikdo,“ zavrní mu provokativně do ucha, nakloněný nad ním. „Ani jeho vlastní dvoj-“

To byla poslední kapka. Nečekanou rychlostí se černovlasý chlapec otočí, přitiskne mu ruce nad hlavu k posteli a povalí jej. Seru na to! Seru na všecko! Hladově se přicucne k jeho rtům s hořkou příchutí nedávno pitého alkoholu. Vychutnává si ten okamžik, o kterém snil snad každý den a se zavřenými víčky se mírně odtáhne kvůli prohloubení okamžiku, než se je odváží zase otevřít. Nechtěl, i když musel, bál se je totiž znovu otevřít…

S pobavením zaregistruje, že jeho bratr už nemá ten sebevědomý povrchní úsměv s jiskřivýma očima, se kterým tak úspěšně vystupoval, teď vypadá jako vyděšené štěně! Černá kadeř mu volně splývá kolem ramen a on, sedíc obkročmo na své kořisti, se mírně naklání a usmívá. On! Né někdo jiný. Konečně, tíha všech těch trpěných měsíců, nuceného se ovládání a nadávání si do zrůd, zmizela. Zbyla tu jen radost, nekončící osvobozující radost.

„Co-co to doprdele-“ koktá nechápavě jeho dvojče. Jeho svoboda.

Znovu se přitiskne k jeho mokrým rtům a poprvé cítí, že žije, ne jenom přežívá, opravdu žije. Tak výjimečně krásný pocit ho zaplavuje.

Tom se po prvním šoku vzpamatuje a začne sebou cukat. Snaží se ho setřást, ale nejde to, nějak prostě nemá sílu ho nadzvednout.

„Copak?“ zavrčí druhý chlapec. V jeho očích se zračí divoký chtíč, zadržovaný a po celá ta léta vařící se pod pokličkou jeho emocí. „Nebyl si to snad ty, kdo říkal, že by si dal ještě jedno číslo?“ pobaveně se usměje. V očích se mu zableskne dravá touha. „Akorát s radostí,“ to mi věř, „vyhovuji tvým přáním.“ Hbitě se jednou rukou natáhne na zem pro mikinu, kterou vzápětí sváže svému milenci ruce.

„Ale, přece se na mě nebudeš zlobit, že né?!“ zareaguje na jeho vyděšený pohled, dnes už se opakující větou. Kde je ta sebejistota, se kterou jsi mi to prvně řekl sám? Šklebí se čím dál tím víc. Každá buňka v těle tančí blaženou radostí.

 

„Pusť mě!“ brání se hnědovlásek, ale docílí akorát toho, že se k němu jeho věznitel opět hladově nahne a tentokrát si probije jazykem cestu do jeho úst. Ostrá bolest pokousaného jazyka se zhmotní v černovláskově hlasitém zasyknutí. Nevypadá to, že by mu to nějak vadilo, spíš naopak. Vrhne se na Toma ještě s větším chtíčem a v hrubém polibku mu prokousne spodní ret. Netrvá dlouho a vytvoří se na něm malá kapička krve.

„Prosím, nech toho,“ zakňučí prosebně a přerývavě dýchá. Strach v očích nezmizel. Nemůžu toho nechat, ne teď. Kolikrát jsem o tomhle okamžiku snil, kolikrát?

„Promiň,“ pípne a jemně mu slízne krev ze rtu. Oba dva ale ví, že to nepatřilo zraněnému rtu. Má slaďoučkou krev. Nenasytně mu začne sát dolní ret. Chlapcův vzrušený vzdech překvapil černovláska víc než jeho samotného. Billa zaplavil neskutečný pocit blaženosti.

„Chci tě,“ šeptal a přesunul se s polibky níž na lícní kost. „Moc.“ Krk, klíční kost, pořád níž a níž. Ruku, kterou ho předtím jemně hladil na krku, přesunul blíž k jeho bradavce a začal si s ní hrát. Cítí zrychlující se dech své oběti, přímo hmatatelně z něj sálá nervozita a nevědomost z příštích okamžiků. Jazykem zatím dobruslil i k jeho druhé bradavce a krvelačně se do ní zakousl. Chlapec zasykl a mírně se prohnul.

„Tak už… kurva… přestaň,“ přerývavé dýchání a potlačované vzdychání mu nedovolovalo mluvit ve větách. „Slyšíš… no tak… přestaň už… doprdele,“ hlasitě vydechne, když se emo boy přesune na podbřišek, kde ho značnou chvíli trýzní polibky, mísícími se s horkým jazykem. Uhlově černé vlasy, pohozené všude kolem, ho příjemně šimrají.

„Bože,“ se skousnutým rtem se dredař snaží nemyslet na to, co právě jeho dvojče dělá. Nejde to. Brání se tomu, seč to jde. Zbytečně. Nemůže být vzrušený, vždyť se mu to nelíbí! Je jenom vyděšený, nic víc. Tak proč teda…

 

Druhý chlapec na chvíli přestane s laskáním podbřišku a hladově sleduje bratrův vnitřní boj. Ten, hned jak si všimne černovláskovy pozornosti, okamžitě nasadí masku absolutního klidu. No počkej, pomyslí si jeho mučitel a hladově vycení zuby v divokém úsměvu, čímž svému bratrovi okamžitě strhne falešnou masku, po které zbyde jen čiré zděšení.

Pomstychtivě se posune ještě níž a znovu se skloní. Tváří se otře o milencovo silně vzrušené přirození. I přes látku si dokáže živě představit, jak moc je nalité krví. Úplně na ní cítí jeho nedočkavý tep, křičící po pomoci. Mírně sebou cukne, když se Tom pokusí trhnutím zbavit pout. Nene, uzel drží pevně a postelová mříž taky. Lehounce špičkou jazyka mu pořád s úsměvem a upřeným pohledem přejede po celé délce bratrovy chlouby, aniž by ho zbavil poslední části oděvu, která na něm ještě ulpívá.

Hnědovlásek se na něj zmučeně podívá a zatne prsty do dlaní. Jeho dvojče s mírným vítězoslavným úsměvem pokračuje v mučení. Svázaný chlapec moc dobře ví, jakou to spolu hrají hru. Odveta za předchozí match – kdo z koho. Bratrovo mírné ocumlávání špičky a šátravé ruce, jemně zajíždějící do nohavic, včas se zarážející, ho okamžitě vrátí do reality.

Náhle trýznivé laskání a mírné kousání přestane. Se strachem z neznáma prudce rozšíří zorničky a uvidí zvedajícího se bratra na všechny čtyři, toužebně se vpíjejícího do jeho očí, s hladovým úsměvem pořád na rtech. S hrůzou zaregistruje napínající se svaly, chystající se k pohybu.

Možná až moc tvrdě se černovlásek táhnoucím pohybem otře svým rozkrokem o hnědovláskův, s tělem přitisknutým k němu. Mírně mu skousne lalůček a s provokativní naléhavostí zakňučí.

 

Vzdávám to. S rezignovaným vzrušeným zasténáním se jeho oběť co nejvíc prohne, aby mohla cítit váhu svého mučitele ještě tvrději. Černovlasý chlapec se vítězoslavně zazubí a nedočkavě se přisaje k měkkým, teď už poddajným rtům. Jazykem si s ním pohrává a nenaléhá, když se mu nedostává odplaty. Svoje malé vítězství si vydobyl, a konečně může dokončit to, co původně začal. Pořád přitisknutý k milencově tělu se sveze dolů a zbaví ho i toho posledního kusu oblečení. Drsně si ho vezme do úst a přirazí až ke kořeni. Sladké sténání hnědovlasého chlapce ho přiměje k ještě větší píli. Mrštný hravý jazyk a mokrá ústa se brzo zmocní vlády nad dredařovými steny.

Nevyvrcholí, těsně před tím se černovlásek zastaví a vzhlédne. Musí přece zkontrolovat stav svého malého bratříčka, který se nechápavě zarazí a podezřívavě na něj kouká. Neodolá a věnuje mu jeden ze svých divokých úsměvů. V milencově obličeji se objeví mírné zděšení a vidina dalšího trýznění, které pomalu přibírá na intenzitě, když se černovlásek zvedne z postele a pomalu přemístí k nočnímu stolku. Jeho vzrušení je velké jako nikdy předtím, skoro až bolí.

Tohle mu přece nemůže udělat! Nemůže ho tu takhle nechat. Teď, když se mu naprosto nesrozumitelně podvolil! Znovu zacuká pouty, v marném pokusu je uvolnit. Jeho věznitel si toho všimne a hlavu skloněnou nad otevřeným šuplíkem otočí na něho. Pobaveně se usmívá, jsou od sebe sotva pár centimetrů. Mstí se mi za to všechno, co jsem mu udělal. Oplácí mi to, dojde mu zarmouceně.

„Promiň,“ pípne hnědovlasý chlapec a poprvé v životě to myslí doopravdy upřímně. Jeho věznitele to na chvíli zarazí, načež se s úsměvem zvedne a ledabyle zasune šuplík zpět do stolku. Vyhoupne se na něj.

„Ne, to já bych se měl omluvit tobě,“ zašklebí se krvelačně. „Promiň, ale zrovna u sebe nemám-žádný-gel[1]…“ nechá vyznít slova do ticha a pobaveně sleduje hnědovlasovu vyděšenou tvář.

„C-co chceš dělat?“ koktá. S rajcovním pohledem mu druhý chlapec strčí dva prsty do úst. Chvilku mu s nima jen tak přejíždí po jazyku nevšímajíc si dředařova vytřeštěného pohledu, než je opět vyndá. Dlouhá tenká táhnoucí se slina nakonec praskne a pomyslně rozdělí bratrovu bradu na dva kusy. Nahne se k němu, že mu ji slízne, když v tom do něj v neočekávání vrazí jeden z nasliněných prstů. Hnědovlásek vyjekne a začne značně protestovat.

„Ššš,“ přiloží mu Bill prst na ústa. „Vydrž.“ Jeho bratr, naprosto nechápajíc, co jeho dvojče právě udělalo, však sevření neuvolní. „Nebo si tě vezmu násilím,“ zavrčí černovlasý chlapec a s divokým zablýsknutím v očích do něj hrubě strčí i druhý. Druhý chlapec bolestně zavyje, prohne se a stisk ještě zesílí.

„Varuju tě,“ vrčí jeho bratr výhrůžně dál a nepřestává s násilným masírováním. Vrhne se mu na krk a začne mírně sát. Po chvilce si všimne, že sevření není už tak pevné a bratrovy přerývavé vzdechy se shodují s pohyby jeho prstů. Nenasytně přitlačí, čímž vyvolá nechtěně uniknutý sten své oběti. Znovu se narovná a klekne si mezi mírně pokrčená kolena svého sourozence. Jemně zapojí i třetí prst a naprosto ohromeně sleduje, co to s ním provádí. Prsty skoro odkrvené od nepřetržitého zatínání, hubeňoučké tělíčko, lesknoucí se potem, hnědé oči, trýznivě přivřené, přirození snad ještě naběhlejší než předtím. Uvědomí si, jak moc ho to musí bolet, vždyť on sám na tom není o moc lépe, ale musí vydržet. Ještě chviličku. Co je to proti nekonečně se táhnoucím měsíců po jeho boku bez jediné známky náklonnosti?

Nakonec přidá i poslední prst a zintenzivní pohyby jich všech.

„Já… já… už nemůžu,“ podívá se do užaslých očí svého mučitele „já…už to nevydr-“ a s následným prohnutím těla vyvrcholí. Druhý chlapec při pohledu na jeho ztrápeně slastný výraz se musí jen ztěží ovládat, aby se neudělal sám.

„Udělat se jen pomocí prstů?“ zašeptá ohromeně s pobaveným výrazem černovlásek. „Ty asi vážně budeš moje dvojče.“

Sjede pohledem na jeho tělo. Proboha, až tak moc? Zadívá se na svého potřísněného, rychle oddechujícího milence a rozhodne se to z něj všechno pečlivě slízat, než si uvědomí, že on sám je pořád oblečený, a začne se připravovat. Viditelně si pomalu zajede prstama do momentálně velice těsných černých kalhot, nepřestávaje sledovat svého miláčka.

Tom už zase plně při vědomí zpozorní a dneska už snad posté sebou vyděšeně cukne.

„He-hej,“ pípne. Směšné. Asi mu ještě nedošlo, co chci udělat. Že okamžik, kvůli kterému jsem bezmezně trpěl, se nezadržitelně blíží. Ten pozná, jaké to je.

„Kdo je tu teď ten nezkušený, hmm?“ rýpne si černovlasý chlapec. „Nemáš naprosto tušení,“ odfrkne si a skoro neslyšně zasyčí: „Však já z tebe tu povýšenost vyšukám…“ Hnědovlásek s vytřeštěným pohledem začne vrtět hlavou. Najednou mu je naprosto jasné, co se jeho bratr chystá udělat. Co měl v plánu celou tuhle hru, tenhle večer, tenhle den, týden, měsíc, rok, staletí…? A on mu v tom nemůže nijak zabránit. 

Druhý chlapec ho surově popadne za stehna a násilím mu je roztáhne. Hypnotizuje bratrovy těkající oči a mírně se pousměje. Už to trvá příliš dlouho. Najednou, jako když z čistého nebe sjede blesk, se mírně nadzvedne a hrubě do něj vnikne. Tak přece jen se zázraky plní a sny stávají. Anebo přesně naopak. Je to jedno. Teď už na ničem nezáleží…

Dredař bolestně zaskučí a vytrysknou mu slzy. Možná právě ony způsobily to, že se hubeňoučký tmavý chlapec probral ze svého chvilkového pobláznění.

„Ježiši promiň,“ vylekaně se k bratříčkovi skloní a začne ho hladit. Neměl se nechat tak snadno ovlivnit svými dravými pocity. Ale čekal už tak dlouho…

Položí si hlavu na jeho rameno, ruce mu podsune pod zády, chytí se ramen a chvilku počká, než začne přirážet. Nejdřív zlehka, potom tvrději. Byla jenom otázka času, něž se jeho miláček opět vzruší, když se mu to předchozí hraní s prstama tolik líbilo.

Stále se stupňující sténání ho blaženě laskalo po tváři. Opět se narovnal a přitáhnul si ho bokama ještě víc. Milencův nechtěně hlasitý vzdech ho popohnal ještě k větší vášni. V tom momentě si hnědovlásek skousne kloub ukazováčku. Tohle se nesmí opakovat.

Druhý chlapec mu věnoval letmý polibek na stehno, než si ho podebral pod zády, sehnul se a jazykem mu kroužil kolem pupíku, nepřestávaje přirážet. Hlasitě pomalu vydechl a zavřel oči, lokty si ho přitisknul k obličeji ještě víc. Nezajímal ho okolní svět, naplno si užíval tento okamžik.

S uspokojením zpozoruje, že se dredařův kamarád zase dostává do vzpřímené polohy. Obemkne ho dlaní a začne mírně masírovat. Zvláštní, ale opravdu ho chci udělat šťastným.

„Ne,“ vydechne protestně druhý chlapec. „Líbí se mi to…“ Takhle, dopoví si v duchu a prohne víc pánev, čímž vybídne svého pána k ještě hlubším vniknutím.

Dominantní chlapec – pořád s přiléhavým tričkem, potem lepícím se k jeho hubeňoučkým bokům a plochému bříšku – to celé hltavě pozoruje a přemýšlí, jak dlouho to ještě vydrží. Nahne se nad něj, rukama prohlubuje matraci na úrovni Tomova hrudníku. Začne zrychlovat. Nemůže se nabažit těch jeho lesklých očí a tváře ztrápené slastí. Ty jeho steny… Prudce vydechne, sklopí hlavu a přirazí a ještě a ještě a ještě. Je jako šílený. Ano, jsem šílený, do něj.

Jejich nedočkavě usoužené pohledy se střetnou. Jedním trhnutím mu uvolní sevření mikiny. Chlapec na nic nečeká a vrhne se mu na hruď, prsty pevně zaryl do jeho zad. Se skloněnou hlavou potichoučku sténá. Vsedě propletení dva milenci.

Černovlásek bolestně zasykne a zahryzne se mu do ramene, než zrychlí. 

Ještě chviličku, prudce dýchá a nepřestává přirážet. Rukama, zezadu se držícíma za ramena, si jeho hubeňoučké tělíčko tiskne k sobě víc a víc, těsněji…, ucítí mírně chvění. Ale vždyť to se třese on sám. [2]  Ještě párkrát, vydechne, znatelně zpomalí a prudce přirazí, nejdřív jednou, podruhé, potřetí…

S přerývavými nádechy pomalu uvolní stisk a nechá sklouznout taktéž udýchaného bratra dolů. Chvilku se na něj jen tak dívá a oddychuje. Černovláskovy oči jsou jím plny. Jeho mírně se třesoucích rukou s červenými spálenými pruhy – vzpomínkou na nedávné spoutání, prudce se zvedající lesknoucí se hrudi, vzápětí zase padající dolů, jeho mírně nachových tváří a pohledu, koukajícího rozpačitě na stranu, načež z něj vyklouzne. Natáhne ruku a pohladí ho po tváři. Snad neúmyslně se opřel do jeho dotyku. Hnědovlasý chlapec se mu naposledy zadívá do obličeje, než otočí hlavu zase smutně zpět. On sám se svalí vedle něj, tělo ulepené od bratrova spermatu.[3]

Pomalu mu dochází jeho předešlé činy, jako by to ani nebyl on. Anebo to právě konečně byl ON. Na mysli mu vyvstane tisíc zmatených otázek. S hrůzou si uvědomí, že tím, co právě teď udělal, si zničil život. Ani se mu nechtělo uvěřit, že už to nikdy nebude takové jako dřív. Vždyť on znásilnil svého bratra… proboha. Jak si to jen mohl uvědomit až teď? Lži, někde vzadu to tam pořád bylo, lehounce si to poletovalo a vysmívalo se jeho slabosti. Před očima mu pořád tančil obraz prudce oddychujícího Toma s provinilým výrazem. Nechápal to. Nechtěl mu ublížit. Stočil se do klubíčka, přitiskl se co nejvíc ke zdi, až o ni málem škrtal nosem a tajně ve skrytu duše doufal, že hnědovláskův výraz provinilosti neznamenal utrpěnou bolest. Také doufal, že neznamenal ani přisuzování si za všechny ty věci vinu sobě. Dal si ruce v prosícím gestu pod hlavu. Naprosto zoufalý svedl všechno na flašku, nehybně ležící pořád tam, kde ji prvně upustili. Měl sto chutí ji rozmlátit na milión kousíčků. Proč udělal tu osudnou chybu a napil se z ní? Kdyby neměl otupěné smysly alkoholem, tohle by se nestalo. Určitě ne! To je naprosto jasné. Přitáhnul si pokrývku až k bradě. Stálo těch 30 minut života za cenu následujících let, plných netečného přežívání? Určitě! S tímto uspokojením pomalu usínal, doufaje, že ráno nikdy nepřijde…

 

***

 

Ani si nevšiml, kdy jeho bratr vstal a odešel. Už je to dávno, co se stal imunní vůči bratrovým nečekaným odchodům. Nezlobil se na něj, že překročil svoje věci a bez povšimnutí je nechal ležet. Nevěděl, zda si jeho bratr jde lehnout, či skočit ze skály. Necítil průvan větru divoce se prohánějící bytem. Neslyšel tupé bouchnutí vchodových dveří. Nezpozoroval zděšené výkřiky lidí, spěchajících za rozbřesku do práce. Zmizela tma a s ní i naděje. Nevnímal vůni pomněnek neslyšně položených cizí rukou vedle něj na polštáři. Necítil polibek jemně vtisknutý na tvář… Už si zvykl.

 

KONIEC panstvo, halelúja.

 

[1]Já vím, že na mě budete křičetm že kradu, zvláště fanynky yaoi anime a to konkrétně Sensitive Pornograph, ale já si vážně nemohla pomoct! Musela jsem to tam napsat! Aspoň trošičku…

[2] A máme tu finále pánové. Což mi připomíná jednu moji oblíbenou: Á my už jdeme do finále a poslední tóny zní, něco něco a možná i kouzelník, kdo tu byl jednou se vrátí s naší partou rozehranou nashledanou… nebo tak nějak.

[3]  Tohle bylo to nejhorší slovo, co jsem musela napsat. Nechtějte vidět, jak jsem se u toho šklebila.

autor: macikxxx

betaread: Janule :o)