Symphonie 14.

autor: B-kay

Přesně jsem věděl, co mám udělat. Už jsem nemohl lhát…

Nemohl jsem lhát tátovi, tudíž ani Alex a už vůbec ne Billovi. Já vím, že jsem mu dal mnoho důvodů nevěřit mi, ale s tím už končím! Nechci mu ještě více ublížit. Když jsem odcházel, plakal… ten pohled už nikdy nechci vidět. Ty nádherné oči se na mě zdrceně dívaly a já přesně věděl proč. Cítil jsem to úplně stejně…

Kdybych jej nepolíbil, prasknul bych… Už to nešlo zadržet. Sledovat, jak na mě neoprávněně, přesto zničeně křičel, mě doslova donutilo k tomu, co jsem udělal. Musel jsem to udělat, a nechci toho litovat! Nechci a ani nebudu. Lhali jsme si vzájemně a tohle byl zřejmě jediný okamžik, kdy za nás mluvilo srdce a ne rozum, který nám pokaždé šeptá, co se smí a co ne. Snad úplně poprvé jsem nepřemýšlel nad tím, co dělám a zdali to vůbec můžu udělat. Ve vedlejším pokoji na mě čekala nahá ženská, já jsem však přesto vášnivě líbal svého bratra. Jenomže teď nechci ani pomyslet na to, co bude. Jak to s náma vlastně bude dál?!

Když jsem se vrátil do pokoje, Alex už byla pryč. Jediné, co po ní zůstalo, byl malý kousek papíru, zmuchlán na kupě mého oblečení. Stálo tam něco v tom smyslu, že až si vyřídím své problémy s bratrem, mám se jí ozvat. Tak tohle jsem opravdu nepotřeboval. Přesně vím, kam tím mířila. Ozvat se jí… A dopadlo by to úplně stejně. Jenom bychom se rychle pomilovali v mém pokoji a bylo by po všem. Jí to možná takhle vyhovuje, ale mně ne. Mně nestačí slýchat jenom chabá slova lásky, která stejně nic neznamenají. Pak bych si raději vybral směr, kterým se rozhodl jít můj bratr. Uzamknul bych své srdce a začal lásku nenávidět. Jenomže ani tohle mi nepřijde jako perfektní řešení… Také jsem byl láskou zklamán, také jsem trpěl a v mých očích se odrážela jenom bolest, ale byl bych děsnej hlupák, kdybych si ji odpíral, protože je to nemožné. Když to přijde, tak to přijde a člověk vůči tomu nedokáže nijak bojovat. S láskou se bojovat nedá. Je to prostě nemožné…

Náhle jsem se však ocitnul v realitě, ve které stačil jediný pohled na hodinky, aby mě málem porazilo. Za necelých deset minut jsme měli odcházet a já se ještě ani nesbalil. Urychleně jsem na sebe naházel oblečení, které mi stihla svléknout, do batohu jsem hodil to nejdůležitější a utíkal jsem dolů, kde na mě naneštěstí už všichni čekali. Byl tam dokonce i Bill, kterého tvář zdobily veliké muší brýle, které skrývaly jeho nádherné oči. Nechápu, proč si něco takového na sebe vlastně bere. Já jej viděl už i rozcuchanýho, nenalíčenýho, nebo se rty naběhlými od těch mých, ale ještě nikdy jsem nepomyslel na to, že by mohl být ošklivej. V případě Billa prostě tohle slovo neexistovalo. Před fanynkami se snažil rozdávat úsměvy na všechny strany, ale jenom já věděl, že kdybych mu ty brýle sundal, v jeho očích by se neskvěla ani špetka štěstí.

„Tak honem, Tome, sedej,“ zavolal na mě Georg, který už hrdě seděl vepředu vedle řidiče a ustaraně na mě hleděl. Ani jsem si neuvědomil, že jsou už všichni uvnitř a já na ně tupě zírám.

„J-jo, jasně,“ řekl jsem rychle a opatrně jsem se posadil vedle Billa, který dnes poprvé seděl uprostřed.

„Gustavovi je špatně,“ odpověděl ještě dříve, než jsem se stačil alespoň chvilinku radovat z faktu, že by možná chtěl sedět vedle mě.

„Aha,“ vydechl jsem tiše a jen tak nenápadně jsem hodil po Gustavovi očkem. Zřejmě mu bylo opravdu špatně, protože byl bledší než obvykle a zničeně se díval z okna.

„Tak můžem?“ zeptal se vesele řidič, a když mu Bill s mírným úsměvem kývnul, opatrně nastartoval. Cesta měla trvat kolem dvaceti minut, takže jsem si klidně do uší vrazil sluchátka a s hlavou přitisklou na skle jsem se díval ven.…

Koncert by se dal přirovnat k jedné básni. Všechno klapalo přímo ukázkově. Fanynky šílely a prosby o přídavky se jenom tak linuly. Bylo zvláštní koukat se na lidi, kteří vás milují a udělali by pro vás cokoliv. Většinou, když jsem hrával v baru, nikdo se na mě nedíval. Všichni si hleděli svého a já si tam připadal jako páté kolo u vozu. Tady to však bylo jiné…

Křik, úsměvy a radost se nesly celým stadionem, ve kterém se náš koncert odehrával. Dokonce i Gustav vydal ze sebe úplně všechno, i když mu bylo ještě chvilku před koncertem dost blbě. Během přestávky se na nás vyřítil David, který byl úplně nadšenej a celej zářil.

Všechno se zdálo být skvělé, tedy kromě tíživé nálady mezi mnou a Billem. Po koncertu jsme byli tak unavení, že jsme odmítli účast na after párty a raději jsme přijali cestu zpátky do hotelu…

BILL:

Když jsem se konečně ocitnul za dveřma svého pokoje, unaveně jsem si povzdechl. Zničeně jsem se svezl podél dveří k zemi a rozechvělým pohledem jsem sledoval to ticho, které se celým pokojem neslo. Byl jsem tady tak sám… Nic, jenom kusy dřeva, opracované do krásného nábytku a čisté povlečení… Nic víc… Vlastně nikdo víc. Smutně jsem se postavil a pomalými kroky jsem se dopajdal až ke koupelně, kde jsem ze sebe všechno svlékl a dopřál jsem si pořádnou sprchu. Neměl jsem ani sílu osušit si vlasy. Nechtělo se mi vůbec nic. Zabalil jsem se do teplého županu a s turbanem na hlavě jsem vyšel z koupelny. Když jsem však na posteli uviděl Toma, který na mě tiše hleděl, zapomněl jsem si přidržet ten turban a ručník se mi rázem svezl k zemi.

„C-co tady děláš?“ zeptal jsem se opatrně a nervózně jsem si pohrával s uzlíčkem na županu.

„Zapomněl sis u mě ty medvídky,“ vydechl klidně a ukázal na balíček, který ležel na posteli vedle něj.

„T-to je všechno?“ zeptal jsem se, protože jsem pochyboval, že za mnou přišel jenom kvůli medvídkům.

„Vlastně ne,“ sklonil hlavu a pomalu vstal.

„T-tome, jestli jsi jsem přišel kvůli tomu, co se stalo ráno, tak na to kašli. Nic to nebylo. Jenom hloupost,“ podvědomě jsem před ním couval a nevědomky jsem se tulil ke svému županu ještě víc…

TOM:

Bože, byl tak krásnej. A v momentě, kdy vešel do pokoje, rozvoněl všechno kolem. Nevím, co se to se mnou stalo, ale rozhodně to není podle pravidel. Měním se a on se mnou! A i když přede mnou couval, chvěl se, v jeho očích jsem mohl zahlédnout očekávání.

„Že by další sázka?“ schválně jsem s tím začal, a když jeho tváří prolétlo zděšení a následně červeň, věděl jsem, že přesně ví, co tím myslím.

„Nebyl jsem jedinej, kdo lhal a ty to víš,“ šeptl jsem tiše a raději jsem se znovu usadil na kraj postele, protože se mi podlamovala kolena při vědomí, že jediné, co jej zakrývá, je ten kus zbytečné látky.

„T-to ale nebyla lež. Jenom mě prostě nenapadlo nic jinýho… Tome, jdi pryč. Tohle se mi opravdu nelíbí, měl bys raději odejít,“ řekl tiše a ukázal na dveře.

„Myslel jsem, že jsi odvážnější,“ nevěřícně jsem odfrkl a nevšímaje si šokovanýho pohledu, kterým mě provázel, jsem otevřel dveře.

„Počkej,“ řekl rychle a dveře tíhou svého těla zase hezky zavřel. „A co znamená odvaha?! Myslíš si, že když se bojíš říct tátovi pravdu o tom, že spíš s jeho holkou, jsi odvážnej? To tedy těžko! Lžeš. Všem jenom lžeš. Tátovi, jí a dokonce i mně,“ jeho oči žhnuly hněvem, jak mě jeho divokej pohled málem propálil. Celý se třásl a neklidně těkal očima z těch mých na mé rty. „Raději odejdi, jsem unavenej,“ šeptl a dlouze na mě pohlédl. Vlhké pramínky jeho dlouhé černé hřívy mě něžně pošimraly v momentu, kdy se ke mně sklonil a tváří se přitulil k mé hrudi. Cítil jsem, že potřebuje obejmout, ale bál jsem se to udělat. Nechtěl jsem, aby objetí prorostlo zase v něco víc, v něco, co by jej vyděsilo ještě víc.

„Půjdu,“ pípl jsem jenom stěží, když jsem na své hrudi ucítil dotek studených prstů.

„Dobrou noc,“ vydechl a odsunul se. I když jsem chtěl opravdu odejít, nedokázal jsem se hnout…

„Myslím, že jsem ti řekl, abys odešel,“ jeho slova působila mírně rozechvěle, jak opatrně zvedl ruku, kterou ukázal ke dveřím. Mně tedy nezůstalo nic jiného, a tak jsem opatrně sáhnul na kliku.

„Nespal jsem s ní,“ řekl jsem ještě předtím, než stihl zavřít dveře.

„Stejně je mi to jedno. Neudělal jsi to dnes, uděláš to jindy. Jdi už,“ sykl a zavřel mi před nosem. V jeho očích jsem mohl zase vidět ten ledovej odstup a chlad. Byl úplně jinej než tehdy, kdy mě líbal. Ten moment mi přišel jako křehká panenka. Jeho oči na mě hleděly zaslepeny touhou a já cítil, jak moc se snaží ubránit jemnýmu mazlení, které mezi náma probíhalo. Jenomže to všechno je pryč! A já se jistě trápit nebudu… Zvládnu to i bez jeho polibků! Mám přeci Alex, a jestli on doufá, že tímhle přístupem někoho okouzlí, tak se plete! I když mě ním odpudit nedokázal. Možná právě ta jeho zbrklost a odmítavost způsobila, že jsem jej málem udusil svými rty. Jsem blázen. Neměl jsem to dělat. Stejně mě má jenom za lháře a já jeho taky! Ale tohle mu vrátím…

autor: B-kay
betaread: Janule