Vesnický prázdniny 2.

autor: Ivetka

Jak jsem už říkal, naše parta se skládá ze 6ti členů a jak jsem také už říkal, tak spolu přes školní rok, kdy nemáme moc možnost se stýkat, komunikujeme prostřednictvím počítače a internetu. Někdy si dávám schůzky s Tomem, ale to se nestává tak moc často, spíše je to taková náhoda, že oba máme čas a můžeme si spolu někam vyrazit… Když se tak ale stane, tak to stojí za to! Ostatně zrovna jako teď… – právě jsme se s Tomem přes ajsko dohodli, že si dáme tento víkend ( v sobotu ) sraz na Berlínském nádraží, a že potom půjdeme někam… kravit, jak to on nazval. Nemohl jsem se dočkat… a samozřejmě, že čas mi utíkal rychle, ale zároveň pomalu. Do soboty scházely 2 dny, za které jsem musel udělat hodně práce, abych v sobotu mohl vyrazit. Například si uklidit pokoj, což je pro mě vážně nadlidský výkon!

— sobota —

Ráno jsem vstal kolem 9:00, protože s Tomem jsme měli sraz ve 14:00 na vlakovém nádraží, kam jsem měl přijet. Popravdě. Nevím, jestli mě pozná, ale taky nevím, jestli poznám já jeho, protože mi psal, že se docela vzhledově změnil… no, ale kdyby něco, tak na něj mám číslo, on nemá kredit, tak mu když tak zavolám.

Ráno jsem se nasnídal, nalíčil se, obléknul se, zabalil si věci s sebou. Do tašky přes rameno jsem si dal peněženku, vzal jsem si raději peníze i platební kartu, mobil, klíče, foťák, žvýkačky. Stíhal jsem to jen tak tak, ve 13:25 mi jel vlak. Sednul jsem si k okénku, do uší si dal Mp3 a vyjel jsem.

Vlak měl sice trošku zpoždění, ale stihnul jsem to krásně. Přesně ve 14:00 jsem přijel a začal hned vyhlížet Toma, nebo někoho, koho by mi alespoň připomínal… Když jsem ho ale nemohl najít ani po skoro 10ti minutách, vytáhnul jsem mobil a zavolal mu :

B. : ,,No ahoj Tome, jsi tu vůbec…?“ zeptám se trošku okázale…
T. : ,,No ahoj… jo jasně, že tu jsem… koukám, že vlak už přijel, ale ty nikde… jak to?“
B. : ,,No… já jsem už přijel, a jsem tu, ale nemůžu tě za boha najít,“ zasměju se.
T. : ,,Jo… aha… no tak… kde jsi přesně…?“
B. : ,,No… stojím pod tou cedulí, kde se ukazujou příjezdy a odjezdy vlaků…“ řeknu stručně, ale pochopitelně…
T. : ,,Počkej! Ty máš dlouhý černý vlasy, červeno-černou tašku přes rameno, jsi to ty…?“
B. : Zvednu hlavu a rozhlédnu se, jestli ho taky neuvidím… ,,No jo, to jsem já, ale já tě nevidím…“
T. : ,,Tak se otoč a uvidíš…“

Ozve se za mnou. Už jsem se chtěl rozčilovat, že mi to zavěsil, ale potom to řekl… Pomalu jsem se otočil a čelist mi spadla skoro až na zem. Pro pána! Vůbec bych ho nepoznal. Co to má na hlavě? Teda… Jen nevím, jak se tomu říká, jestli dredy, nebo to je paruka, to nevim… Sleduju ho… vážně se změnil… Takovej ,,menší“ hoper…

,,Wow… sluší ti to…“ řekne mi jasně a obejme mě. Taky ho obejmu…

,,To… Tobě taky… co se to s tebou stalo?“ zeptám se zaskočeně a celou jeho postavu sjedu pohledem odspoda až nahoru.

,,Mě…? Nic. Jen jsem našel svůj vlastní styl,“ nevinně se usměje, ,,ale to ty koukám taky…“ pohladí mě po tváři, na kterou mi vzápětí vlepí malou pusu.

,,Jo…“ kývnu, pořád jsem z toho nějak tak vykolejený…

,,No tak kam půjdeme? Napadlo mě kino, nebo nějaká restaurace, nebo kavárna…?“ položí mi rozhodující otázku.

,,Co takhle obojí?“ navrhnu a mrknu na něj.

,,Super…“ vezme mě okolo ramen a táhne mě někam… asi do toho kina, podle toho, jakým jdeme směrem…

Najednou nevím, co mám říkat, na co se ho ptát, o což nikdy nouze nebyla, ale… najednou… prostě nevím…

,,Co, že jsi tak zamlklej?“ pohladí mě po jednom rameni a přitiskne víc k sobě… Zalapám po dechu.

,,Uh…“ odkašlu si… ,,nic… teda… přemýšlím. Vážně ses změnil…“ pousměju se a kouknu se na něj.

,,No jo… svět se mění a my s ním…“ chytne mě za pas…

autor: Ivetka
betaread: Janule