Symphonie 16.

autor: B-kay

Nic víc… jenom lehký dotek jeho prstů na mé dlani.

Nedokázal jsem se mu podívat ani do očí po tom všem. Bylo mi to líto. Bolela mě každá z těch lží, kterou jsem mu řekl, tedy spíše vykřičel. Nikdy jsem mu nechtěl ublížit. Vždy jsem snil o tom, že jej jednou znovu potkám a budeme spolu přesně tak, jak jsme si to kdysi slíbili. Můj sen se však splnil jenom zčásti. My dva už zřejmě nikdy nebudeme moci být spolu tak jako kdysi. Už to prostě není takové, jaké to bývalo…

Jeho tvář se na mě neusmívá a jeho oči ve mně nehledají lásku a oporu. Teď mě však jeho rty líbají a v očích se mu zračí zvláštní druh bolesti. Neměl jsem mu lhát…

Tiše jsem si povzdechl a nesměle jsem hleděl na jeho dlaň, která opatrně proplétala naše prsty. Cítil jsem na sobě jeho pohled, přesto jsem však neměl odvahu dívat se na něj. Věděl jsem, že kdybych to udělal, neovládl bych se a znovu bych jej musel políbit. Nejdříve jsem si myslel, že jej potřebuju jenom tehdy, když mi chybí Alex, jenomže teď ji vůbec nepostrádám. Nechybí mi její dospělý úsměv nebo různá vyznání lásky. Ani milování s ní! Jediné, co mi chybí, je Bill.

Nevím, co se to se mnou v poslední době děje a zdali se se mnou vůbec něco děje, ale cítím, že je všechno jinak. Když mě Bill tehdy vyhodil z nemocnice, myslel jsem, že s ním už zřejmě nikdy nebudu moci promluvit. A já jej směl líbat…Bylo to něco, co nedokážu takhle popsat. Jako by z vás najednou odešly všechny potíže a byli jste volní jako pták. Nad ničím jste neuvažovali, nic vás nenutilo přemýšlet o důsledcích… A já ani žádné nehledal. Jeho rty mě přesvědčily o správnosti toho, co jsem udělal, a i když možná na to nevypadám, nelituji toho!

„Podívej se na mě,“ jeho tichá prosba protnula proud mých myšlenek a já ačkoliv nerad, musel zvednout svůj pohled k jeho očím. Byl tak krásnej… Vlasy měl malinko rozčepýřený a rty zmateně pootevřené, zatímco se na mě dlouze díval.

„Miluješ ji?“ špitl tiše otázku, na kterou bych dokázal odpovědět kdykoliv, ne však teď.

„Nevím,“ řekl jsem vyhýbavě a malinko jsem pohladil jeho zkřehlé prsty, kterými se snažil, i když bezúspěšně, zahřát ty mé.

„A co cítíš ke mně?“ zeptal se náhle a jeho oči se najednou podlily zvláštním odleskem slz. Tohle jsem nečekal. Popravdě jsem nad touhle otázkou nikdy neuvažoval, i když mě odpověď na ni více než děsila. „Není tomu totiž tak dlouho, cos mi řekl, že mě nenávidíš,“ zklamaně sklonil pohled a já mohl cítit, jak jeho hladké prsty povolují stisk našich dlaní.

„Bille, já… tehdy to bylo všechno jiné. A řekl jsi mi to taky. Sám dobře víš, že tě nedokážu nenávidět,“ jemně jsem jej pohladil po tváři a vložil jsem mu měkký polibek na líce.

„Dobrou noc,“ vydechl jsem tiše a nerozhodným krokem jsem se vydal ke dveřím. Než se však vůbec moje klouby stihly setkat s tvrdým kovem kliky ,jsem znovu ucítil na své dlani nesmělý dotek.

Ani jsem se nemusel otáčet, abych poznal, kdo stojí za mnou. Přesto jsem však tak udělal a mile jsem se zahleděl do jeho očí.

„C-co kdybys dnes přespal u mě?“ opatrně si navlhčil rty jazykem, a poté je smutně našpulil. Nedokázal jsem odmítnout… nešlo to. Proto jsem se zmohl jenom na chabé kývnutí, a už jsem jej následoval do jeho pokoje jako poslušnej pejsek. Dlaně se mi nepříjemně potily a žaludek jsem měl až někde v krku. A to ani nemluvím o tom, že jsem se chvěl, jako bych šel do nějaké jámy lvové… I když jsem se místo strachu chvěl něčím jiným. A strach to určitě nebyl…

Když se za náma tiše zavřely dveře, chtěl jsem se nahnout po vypínači, Bill mě však včas zastavil a rozverně se na mě zahleděl.

„Ještě jsi mi neodpověděl,“ přiblížil se o kousek blíž a v té tmě jenom stěží nahmatal zip mé obrovské mikiny. Můj pohled šokovaně přistál na jeho prstech, které si pomalounku hrály se zipem, který jako by dobrovolně sjížděl dolů. „Na tu otázku raději nechci znát odpověď,“ povzdechl jsem si a urputně jsem se snažil zůstat v pohodě. Když jsem však ucítil, jak mě jeho dlaně opatrně svlékají z té mikiny, už jsem se v klidu více neudržel a nepatrně jsem vydechl. „B-bille, tohle já,“ začal jsem nesrozumitelně koktat a třásl jsem se jako malej kluk u prvního polibku. Vzrušoval mě… moje vlastní dvojče mě dokázalo vzrušit na takovou míru, že jsem se bál, abych se vůbec ještě dokázal ovládnout. Tak moc jsem jej chtěl… V tu chvíli jsem jej nebral jako bratra, ani jako mé vlastní dvojče. V té chvíli jsem viděl jenom ty nádherné oči, které dráždily a také rty, které se ke mně pomalounku blížily. Prudce ze mě stáhnul kšiltovku a jeho dlaně se náruživě zabořily do mých dredů, zatímco jeho rty pomalounku dopadly na ty mé a vzápětí s nimi rozehrály vášnivý souboj…

BILL:

Ach bože… já jsem se snad musel zbláznit.

Nechápu, proč tohle všechno dělám, ale mé počínání snad vysvětlení ani mít nemůže. Nemohl jsem jej nechat odejít… Chybělo mi to…Jeho polibky, zdrsnělé dlaně kytaristy, které se mě dotýkalyse vší jemností. Chyběl mi a nejenom jako bratr. Možná, že jsem udělal pitomost, ale teď už je pozdě přemýšlet a litovat. I když lásku nenávidím a už nikdy ji nechci potkat, nedokážu s tím přestat. Tak moc jsem se snažil. Lhal jsem mu, křičel jsem po něm, dělal jsem všelijaké hlouposti, aby mě nenáviděl, ale on?! On to přesto nedokázal. Pořád se ke mně choval mile, snášel mé urážky a přihlouplé narážky. S bolestí v očích se dokázal dívat na to, jak jej pořád odmítám a vzdaluju se mu. Celých pět měsíců trpěl a to jenom kvůli mé hlouposti… Nevím, proč se to všechno tak náhle změnilo…

Ani nevím, proč jsme po sobě dnes tak vyjeli. U mě to bylo možná z čistého zoufalství, stejně mě však každé slovo, které se stalo hnusnou lží, bolelo. Nechtěl jsem po něm křičet. Neměl jsem to dělat. Ale nedokázal jsem se ovládnout, a když na mě křičel on, přidal jsem se… Já vím, že jej nemůžu mít… ani mi nikdy patřit nebude, protože je její, ale stejně to chci zkusit. Alespoň jednou konečně cítit, jak nádherné to s ním může být. Jenom jednou…

I když jsem s tímhle vším začal já, Tom se ke mě hezky rychle přidal. Jeho jazyk jsem cítil v každičkém koutku mých rtů a jeho dlaně nesmělými doteky hladily má záda. Přímo zuřivě bral mé rty mezi své, zatímco jsem mu pomalounku vyhrnoval triko nahoru. Poslušně nadzvedl ruce a nechal si jej svléknout, aniž by mi něco vyčítal. Zřejmě to cítil stejně a také chtěl jenom vědět, jaké to je. Nic víc jsme v tom nehledali. Bylo to jenom náhlé vzplanutí. Náhlý žár spalující vášně, který nás nutil jednat zcela impulzivně. Věděl jsem, že až zítra ráno vstanu, budu tady sám, přesto jsem to však chtěl. Mé dlaně putovaly od jeho dredů až k nádherně rovnýmu hrudníku a dokonale plochýmu bříšku. Beze slova jsem se odtrhl od jeho jemných rtů a tiše jsem se přitiskl ke hladké kůži, která přímo pálila… Vložil jsem drobný polibek na jeho vyhublé klíční kosti, a konečně jsem se mohl pořádně podívat, co ukrývá pod těma obrovskýma trikama. Konečně jsem se jej mohl také dotknout a vnímat tu štíhlost, která byla až nápadně podobná té mé. Bylo zvláštní, jak moc jsme si byli podobni, a přitom jsme tak strašně rozdílní. Jemnýma pusinkama jsem přejížděl jeho krk a ramena, a když jsem ucítil, jak si mě k sobě pomalu přisouvá blíž, zvýšil jsem intenzitu polibků a začal jsem jeho kůži naléhavě sát. Mé rty už byly hezky naběhlé, přesto jsem však divoce líbal každičký kousek jeho kůže, který mi přišel pod ruce…

TOM:

Jestliže jsem se ještě před chvilkou snažil ovládat, tak právě teď jsem to definitivně vzdal. To prostě nejde. Líbali jsme se jako šílení. Nedokázal jsem se jej nabažit. Nejraději bych takhle zůstal napořád… Jenom cítit tlukot jeho srdce a jeho opojnou vůni… Nic víc bych nechtěl. Jenomže jsem až moc dobře věděl, co Bill chce, a čeho se zase navždy vzdal. Byla to jenom jedna noc. Jenom jednu noc mi bude dovoleno dotýkat se toho, co už možná žádný dotek neucítí hezky dlouhou dobu. Ale přesto jsem do toho dal všechno. Nebránil jsem se mu. Nechal jsem, aťsi se mnou dělá co chce. Dokonce jsem mu nevědomky pomáhal, když mi roztřesenými prsty rozepínal poklopec a nemotornými pohyby opatrně svlékal trenky. Stačila chvilinka a já stál před ním úplně nahý. Mé oblečení se potulovalo snad po všech koutech jeho pokoje, zatímco Billovy oči se potulovaly po mém těle.

„J-já…t-ty si tak…“ šeptal, zatímco se mu v očích zatřpytily drobné slzy.

„Chci tě taky vidět, Bille,“ řekl jsem opatrně a dlouze jsem mu pohlédl do očí. Bill mi můj pohled smyslně opětoval, a i když jeho tělo hrozilo sesypáním, pomalounku si začal rozepínat upnutou mikinu, která po několika vteřinkách přistála na zemi. Následně tak dopadlo i černé tričko, které muselo být nasáklé jeho nádhernou vůní. Když však došel ke svým džínám, ruce se mu tak třásly, že nedokázal rozepnout pásek, který byl asi tím jediným, co mu je drželo na drobném zadečku. Byl daleko vyhublejší než já… Dokonce měl těsně pod klíční kostí malinkou jizvu, která pocházela zřejmě z nárazu auta, přesto však nepůsobila nijak odporně. Na něm by zřejmě nic nemohlo působit odporně. Byl nádhernej, a i když se snažil působit tvrdě, chladně a odmítavě, věděl jsem, že by se nedokázal ubránit… Jeho tělo bylo křehké, jako bych se díval na porcelánovou panenku a ne na svého bratra…

Opatrně jsem se k němu sklonil a jemně jsem zatahal za pásek, který rázem povolil. Bill si zvládnul ještě rozepnout poklopec a stáhnout džíny, než se z jeho očí vynořila první slza.

„Nechci, abys plakal,“ šeptl jsem do ticha, které se neslo celým pokojem a vytvářelo zvláštní, ba dokonce až extrémně intimní tíživost všude kolem nás.

„Ono to přejde,“ vzdechl a i přes svůj zdrcený obličej plný touhy a vášně se na mě pokusil usmát. Letmým odkopnutím odsunul své džíny a poté prostrčil dva prsty za lem svých černých boxerek, které pomalounku stahoval, až byly rázem dole úplně.

Mé oči se zvědavě potulovaly po jeho bílé pokožce a nedokázaly se vyhnout místům, na které bych se jako jeho bratr dívat neměl. Byl nádhernej… Při pohledu na něj jsem nedokázal chápat a zapomínal dýchat. Jak může být tak krásnej?? A vlastně proč jsem si toho nikdy předtím nevšiml?!

Když jsem ještě bydlel u táty, často jsem se dlouze díval na jeho fotografii, která mi jako jediná zůstala mezi množstvím nádherných vzpomínek. Myslel jsem, že jestli jej ještě jednou potkám, bude vypadat stejně jako já… Jenomže to, v co jsem vlastně doufal, se nestalo. Z Billa se stalo něco, co by dokázalo omámit kohokoliv. Jeho oči, rty, nádherné tělo… všechno to do sebe tak dokonale zapadalo. Nemohl jsem od něj odtrhnout oči. Bill se na mě díval malinko nesmělým pohledem, přesto se však nesnažil jakkoliv zahalit. Stál přede mnou nahý… nahý a tak strašně nádherný…

V tu chvíli mě ani nenapadlo přemýšlet nad Alex… v tu chvíli jsem na ni zapomněl úplně. Opatrně jsem přiložil zkřehlou dlaň na jeho bříško, které se pod mým dotekem mírně zachvělo. Nemohl jsem tomu uvěřit…

Nevědomky jsem dosednul na kraj postele, zatímco si Bill ke mně opatrně kleknul a dráždivě přejel zuby po mém uchu.

„Oba dva víme, co to znamená,“ vydechl ztěžkle, jak se snažil i přes značné vzrušení mluvit srozumitelně.

„J-já vím, je to jenom dnes v noci…jenom jednou,“ šeptl jsem tiše a tlumeně jsem zasténal, jak se na mě jeho rty naléhavě vrhly a jeho holé tělo se poprvé dotklo toho mého, když mě dosti nemotorným způsobem svalil pod sebe, takže jsme si oba dva hezky odřeli nosy. Kdybych nebyl tak vzrušenej, že jsem nedokázal vydat ani hlásek, jistě bych se zasmál. Teď mi však do smíchu nebylo. Divoce jsem opětoval všechny jeho polibky, zatímco mě jeho hubené tělo tlačilo pořád hlouběji a hlouběji do matrace. Cítil jsem se jako v nějakém jiném světe, kde jsme jenom my dva. Měl jsem jej u sebe tak krásně nahého a vzrušeného, přesto jsem však odmítal něco udělat. Vztahů na jednu noc bylo už hodně a Bill není nějaká lehká holka. Jemu to neudělám… nedokážu to, i kdybych moc chtěl. Váleli jsme se po sobě jako šílení. Dotýkali jsme se jeden druhého všude možně, dokud na sebe nenarazila naše vzrušení. Jednu chvíli byl nahoře Bill, pak jsem jej zase pod sebe podkulil a udával jsem tempo líbání a doteků já. Nemohli jsme se jeden druhého nabažit. Všemožně jsme přes sebe klopýtali, vášnivě jsme se kousali do obnažené kůže a nepřetržitě jsme drtili rty toho druhého. Možná by vám to přišlo až směšné, ale já se jej nedokázal nabažit. Snad minuty jsem líbal tu drobnou jizvičku, a úzkostí se mi stáhlo hrdlo při pomyšlení, že při té nehodě málem umřel… To bych nevydržel… ne bez něj!

Ještě více jsem jej k sobě přitulil a zoufale jsem mu oddechoval do vlasů. Na tu vůni nezapomenu snad nikdy. Nic tak krásnýho jsem necítil. Tak zvláštně něžná vůně, která mě naprosto dostala…

BILL:

Cítím se, jako bych snil. Tohle nemůže být pravda. Já a Tom, nazí a vzrušení na mé posteli ve vášnivém objetí… nedokážu tomu uvěřit. To nejde. Chce se mi smát a zároveň taky plakat. Nebo plakat štěstím… stejně to máte za jedno… víte, co myslím…

Nedokážu popsat, co jsem v tu chvíli cítil. Líbali jsme se jako šílení. Neustále jsme se dotýkali a hladili, a přitom tiše sténali do kůže nebo úst toho druhýho. Nešlo to udržet, bylo to daleko silnější než my dva. Prudce jsme se po sobě převalovali a utápěli jsme se jeden ve druhém, i když zatím jenom psychicky. Nakonec jsem přistál na Tomově klíně úplně udýchanej. Mé rty už nevykazovaly tvar rtů, ale měly neskutečnej obrys skousávání a Tomových slin. Jistě jsem vypadal legračně, ale Tom se na mě pořád díval tak vážně. Dokonce bych řekl, že až smutně. Já jsem ale smutnej nechtěl být… To se dostaví až zítra. Vím, že bych měl být rád, že na tohle přistoupil, i když je to jenom na jednu noc, přesto je mi to však líto… i když jenom malinko, ale přece. Je to tak krásný, že mně pomyšlení na to, že je to naposled, přímo děsí…

TOM:

Opatrně jsem jej pod sebe položil a jemnými polibky jsem mu přecházel po té neskutečně vzrušující hvězdě, která se mu skvěla na břiše. Když jsem však nepatrně skousnul zuby Billův podbřišek, Bill bezmocně zakňoural a raději se překulil zpátky na mě, aby mé rty mohl drtit dalšími polibky…

To bylo totiž to jediné, co jsme dokázali. Ve vášnivých pohybech jsme se zmítali po celé posteli a nedokázali jsme se vzdát jeden druhého. Zuřivě jsme se líbali a hladili, přesto se však nic nestalo. I když jsme byli oba vzrušeni a málem jsme se začali sami uspokojovat, neudělali jsme to. Dokonce jsem se jej ani nedotkl na „onom“ místě. Přežili jsme vášnivou noc bez uspokojení a milování, přesto však toho nelituji. V noci mi usnul na hrudníku, tiše se tulíc k mému bříšku. Proto mi rvalo srdce jej ze sebe ráno opatrně setřást a tiše se obléknout.

Slunce ještě ani pořádně nevyšlo a já už seděl oblečenej na jeho posteli, v očích se mi třpytily slzy a až teď na mě dopadla tíha toho, co jsme udělali. Málem jsme se spolu vyspali… Stačil jenom kousínek, abych se neudržel a vzal bych si ho… Teď je mi však daleko hůř. Pořád leží na bříšku s našpulenou pusou a tiše vydechuje. Oči se mu mírně chvějí a vlasy jemně třesou v lehkým vánku… Proč musí být tak nádhernej?!

Nikdy jsem nezažil nic krásnějšího, než byla tahle noc. Jakoby mi patřil, i když byl pořád daleko daleko ode mě. Zhluboka jsem se nadechl, naposled jsem se sklonil k jeho tváři, kterou jsem láskyplně políbil, a tímhle pro mě kapitola Bill Kaulitz skončila! V očích se mi zatřpytily slzy a mé srdce jakoby přestalo tlouct, když se mírně přetočil a teplá přikrývka náhle odhalila jeho nádherné tělo, které mě přímo vybízelo k doteku. Teď už jsem však nesměl… Nemohl jsem se jej dotýkat. Je to přeci moje dvojče! Tahle zakázaná slast mi byla dovolena jenom jednou… Jenom jedinkrát, abych zjistil, že to, co v holkách hledám nebo jsem se alespoň snažil najít, tam nikdy nenajdu. Mohl bych se marně pokoušet, stejně by mě jejich rty nikdy nedokázaly líbat tak naléhavě, jako ty Billovy. Hleděl na mě osobitým pohledem, který se napodobit nedá. Stejně se mě i jinak dotýkal… Raději jsem to neměl udělat!

Bylo snazší žít s tím neskutečným chtíčem, než vědět, jak nádherné to s ním může být a nesmít se jej dotknout. Jemně jsem vzal za okraj přikrývky a zase jsem jej opatrně přikryl. Jeho tvář se malinko zavrtěla a on ještě více našpulil rty, čímž mě málem dorazil.

„S-sbohem, Bille,“ zašeptal jsem bezmocně a se skloněnou tváří jsem odkráčel do svého pokoje, kde na mě však čekalo překvápko…

Jen co jsem otevřel dveře a ještě vůbec pohlédl dovnitř, se na mé posteli už neklidně rozvalovala Alex s nejistým výrazem ve tváři. Nervózně jsem si odkašlal a se skloněnou tváří jsem popošel malinko blíž.

„Já myslela, že mi zavoláš,“ vydechla rozpačitě a její tělo se prudce zvedlo do sedu.

„Nějak jsem zapomněl,“ řekl jsem tiše a zvedl jsem k ní pohled plný bolesti a prohry. Jenomže ona byla až příliš sobecká a povrchní, aby něco takového jako bolest vlastně dokázala pochopit.

„Zapomněl?! Tome! Já na tebe myslím pořád a tys na mě zapomněl?!“ zasyčela nechápavě a v mžiku stála přede mnou s bojovným pohledem upřeným do mých očí. „A kde si sakra byl?! Jsem tady už dvě hodiny a moc pochybuji, že si dnes spal ve svém pokoji! Máš jinou?!“ štěkla po mně a přímo surově si zvedla mou tvář k té své.

„Alex, slyšíš se?? Takovejhle cirkus dělej doma tátovi! My dva totiž pár nejsme! Chodíš s ním a ne se mnou, takže si můžu dělat, co chci, a jestli se ti to nelíbí, klidně to skonči!“ už jsem to nevydržel a každé mé slovo nenápadně signalizovalo odpor vůči její osobě.

Ona byla tou poslední, na koho bych měl náladu. Vlastně jsem chtěl zůstat alespoň chvilku úplně sám.

„Ty to chceš se mnou skončit?! Tak to bych si hezky rozmyslela, Tome! Máš ještě dva dny na to, aby sis to promyslel, jinak si to promyslím já a věř, že se ti to líbit nebude,“ vydechla jedovatě a vzápětí se celým pokojem ozýval jenom neutichající dupot podpatků.

Tohle jsem mohl tušit! Jsem idiot, že jsem si s ní vlastně něco začal. Byla to veliká chyba, kterou však nelze vzít zpátky. A teď mě má hezky v hrsti, protože ví, že poslední věc po které toužím je, aby se táta dověděl pravdu…

Hlava mě přímo pálila a žaludek se mi svíral tak, že jsem vlastně pochyboval, že jej ještě vůbec mám. Nedokázal jsem normálně přemýšlet… Tak moc jej potřebuju k tomu, abych byl šťastný. Já bez něj vlastně ani nemůžu být šťastný. Nikdy jsem skutečně nebyl…

autor: B-kay
betaread: Janule