Symphonie 17.

autor: B-kay

Já bez něj vlastně ani nemůžu být šťastný. Nikdy jsem skutečně nebyl…

Malinká naděje a snad i kousek štěstí se rozprostřel mým tělem přesně ve chvíli, co jsem jej uviděl v té nemocnici. Nevím proč, ale od té doby je náhle už všechno jinak. I já jsem jiný. Jeho chladná odmítavost a ten ledovej odstup se pomalu se mnou měnila v něco, čemu teď nerozumí ani jeden z nás. Vlastně ani nevím, zdali to chci pochopit.

Raději budu takhle krásně nechápavý, než abych se nechal přitlačit realitou k zemi. Ta realita mi totiž neříká nic jiného, než to, co sám už dávno vím. Vztah mezi sourozenci nikdy nemůže vyjít, protože je to láska zakázaná, kterou nepochopí nikdo, i kdyby byla ta nejčistší. Proto se na to raději snažím nemyslet a zapomenout, i když to snadné nebude.

To, co se mezi náma stalo v noci, nás oba jistě poznamenalo mnohem víc, než jsme čekali…

Nejistými kroky jsem popošel do koupelny, kde jsem se svlékl a zničeně jsem se zahleděl na svůj odraz v zrcadle. Stačilo jenom malinko přivřít oči, abych si dokázal přesně uvědomit horkost jeho kůže nebo tlukot jeho srdce. Jako bych ještě pořád cítil jeho dlaně bezcílně bloudící po mém těle… Prudce jsem přivřel víčka a bolestně jsem semknul rty. S tímhle nedokážu bojovat! Co se to se mnou sakra stalo?!

Znovu jsem se na sebe podíval a v mých očích jsem uviděl něco mnohem odlišnějšího, než po milování s Alex. A to jsem se s ním ani nemiloval a v mých očích se zračilo zvláštní uvolnění s malým nádechem chtíče. Rychle jsem zavrtěl tváří a dopřál jsem si hezky ledovou sprchu. Namydlenýma rukama jsem přejížděl po své kůži, a tím jsem se zbavoval posledních zbytků jeho doteků a polibků. Když jsem z koupelny vyšel, byl jsem už kompletně čistý. Čistý, ale sám…

Rychle jsem na sebe hodil džíny a triko a ještě ve dveřích jsem si nasadil kšiltku. Už jsem totiž hezky meškal na snídani a vlastně jsem vůbec pochyboval, že by na mě kluci ještě čekali. David totiž nesnášel, když se někdo z nás opozdil, ale když už se tak náhodou stalo, tak ten dotyčný musel snídat sám, a měl to povoleno až ve zkušebně. Většinou jsem sice viděl Billa pobíhat u zkoušky s toastem a miskou salátu, ale dnes to budu nejspíš já. Se zmateným výrazem ve tváři jsem rychle šlapal do hotelové jídelny, kde jsem však kromě několika starších manželských párů a jedné ženy s dítětem neviděl nikoho.

„Tome!“ zvolal někdo za mnou a já se vzápětí ocitnul v něčí náruči. „Prosim tě rychle. David už šílí! Čekáme tě venku snad půl hodiny, kdes byl?“ ptal se mě roztřeseně Gustav, jak mě násilím vláčel k autu.

„Ne, počkej, ale já… Mám hlad,“ zakňučel jsem prosebně a zničeně jsem vzhlédnul ke dveřím jídelny, které se nemilosrdně zavřely, i když se mé bříško hezky hlásilo o přízeň.

„Ale no tak. Najíš se tam. Rychle nastup,“ dloubl do mě a v jednu chvíli mě normálně k tomu autu vlekl jako nějaký malý děcko.

„No konečně! Můžeš mi říct, kdes byl tak dlouho?! Pochybuji, že sis musel upravit vlasy nebo makeup,“ ozval se David rozčileně, jen co jsem nasednul a probodl sklíčenýho Billa nechápavým pohledem. Bylo mi hezky trapně. Nevěděl jsem, co mám říct.

„J-já jsem prostě usnul,“ nevinně jsem zamrkal a klidně jsem pokrčil rameny. David jen nevěřícně zakroutil hlavou, a konečně jsme mohli vyrazit. Cesta nebyla až tak krátká, jak jsem myslel a mé břicho už šílelo hlady. I když to na mně není moc vidět, to ještě neznamená, že nejím. Smutně jsem tiskl ruce v pěst, a snažil jsem se nějak to kručení ztlumit. Gustav, sedící po mé levici u okýnka, tiše bubnoval na okno v rytmu hudby, která mu zněla v uších. David si něco povídal s Georgem a vesele přitom ukazoval na okolí a Bill se pečlivě díval na své nehty. Když mi však znovu zoufale zakručelo v žaludku, pobaveně se na mě otočil a zahleděl se mi hluboce do očí…

BILL:

Kdybyste jej viděli. Celou cestu jsem si pevně kousal do jazyka, abych se náhodou nezasmál. A když jsem se na něj podíval, málem jsem to nevydržel. Vypadal, jako by se právě hlady chystal sníst mě. Vesele jsem na něj zamrkal, a poté jsem sáhnul do své tašky pro něco, co mu jistě udělalo velikou radost, jelikož se mu oči rozsvítily jako malej vánoční stromek. Nenápadně jsem z krabičky vylovil jednu topinku a s jemným úsměvem jsem mu ji podal.

„Děkuju,“ zašeptal tiše a mile se na mě usmál, když v puse konečně něco žvýkal. Já jsem mu úsměv rychle opětoval, a poté jsem se mu zahleděl hluboce do očí… Byl tak hezkej. Vypadal dneska nějak klidněji. V očích mu plály veselé jiskřičky a jeho nádherné rty se na mě pořád mile usmívaly. Nemohl jsem uvěřit, že to, co se stalo včera, nebyl jenom sen…

Nemůže to být pravda. Málem jsem mu patřil. Líbal mě, dotýkal se mě a chtěl mě! Tím jsem si byl více než jistej. A jeho vzrušený klín mě v tom zjištění utvrdil.

Bylo zvláštní sedět vedle něj a dělat jako by se včera v noci nic nestalo. Už jenom při vzpomínce na to se mi roztřásla kolena, a kdybych neseděl, zřejmě bych se ve stoje dlouho neudržel. Nikdy bych to od něj nečekal. Svedl jsem jej, ale on stejně spolupracoval a hrál si se mnou jako s loutkou. Nemohl jsem mu však dovolit dotknout se mě! To mi nedovolil ani on, protože jsme oba moc dobře věděli, že jakmile se jednou dotknete, už se nedá přestat. I když to bylo více než lákavé, neudělal jsem to a snažil jsem se tomu ze všech sil zabránit. Je to přeci pořád můj bratr a já se nemůžu nechat zmást jenom touhou a chtíčem. Musím přeci něco vydržet, protože pak by to nemuselo skončit dobře…

TOM:

Díky Billovi jsem přežil i tu nadměrně zničující zkoušku. I když jsem se snažil tvářit soustředěně, nedokázal jsem to a hlavou jsem lítal pořád někde mimo zkušebnu a můj pokoj. Pořád jsem myslel na ten včerejšek. Nedokázal jsem si to vyhnat z hlavy. A bylo to o to těžší, když Bill seděl vedle mě, odevzdaně zpíval a díval se mi přímo do očí. Jeho rty pečlivě hláskovaly každé jedno slovo a já nemohl uvěřit, že mě ty rty málem udusily svými zuřivými nájezdy do těch mých…

Po zkoušce jsme byli natolik vyčerpáni, že nás vzal David ještě na oběd do nedaleké restaurace, a pak jsme se vraceli rovnou do hotelu. Před hlavníma dveřma však už postávalo snad padesát fanoušků a já náhle neslyšel nic jiného, než veselej křik a výskání.

„Tak tohle je cena za slávu,“ zahvízdal nabručeně Georg zepředu a rozdal nám propisky. Tohle jsem opravdu neměl rád. Takhle před hotelem se ty fanynky nedaly zastavit a přímo zuřivě s náma lomcovaly, někdy nás dokonce tahaly za oblečení a mě dokonce nejednou zatahaly i za dredy. Bill vyběhl jako první a jeho křehké tělíčko se náhle ztratilo v zástupu ječících fans. Starostlivě jsem se díval, jak náročně postupoval kepředu, až se na něj ty holky náhle vrhly a jeho černá hříva se najednou vytratila, jak jej normálně skoply k zemi. Kluci po mě poplašeně koukali a chtěli mi jít pomoct, ale sami měli problémy se ke mně dostat. David na mě s hrůzou v očích koukal, protože moc dobře věděl, že kdyby šel s náma i Saky, tohle by se jistě nestalo.

„No tak dost,“ rychle jsem se mezi těma holkama prodíral a se strachem v očích jsem naléhavě hmátnul po dvou vzpouzejících se dlaních. Bill se ke mně ustrašeně přitulil a tvář si ukryl v mé mikině. I když si všichni mysleli, že je to ok, jenom já však mohl cítit tiché vzlykání, jak mi Bill plakal do trika. Láskyplně jsem si jej k sobě přivinul a rychle jsem se prodral zbytkem fans. Když jsme se konečně ocitli za zavřenýma dveřma, spokojeně jsem si oddechnul. „Je ti něco?“ zeptal jsem se Billa, který se mě pořád nepouštěl a zabořil mi celou tvář někam ke krku.

„Ne,“ zakňučel až dětsky roztomile a celej se mi do té mikiny tak nějak zavrtal.

„Už je to v pořádku,“ šeptl jsem tiše a pomalými kroky jsem jej vedl k výtahům. Už ode dveří jsem slyšel Géčka hlasitě nadávat na Davida, který se jim všemožně omlouval. Jenom jsem jim zamával, že jsme v pořádku a spolu s Billem jsme nastoupili dovnitř. Ten se konečně dostal ze spárů mého obrovského svetru a sjel mou tvář smutným pohledem.

„Děkuju,“ zakuňkal a nepatrně si setřel zbytky slz, které mu smáčely tváře.

„Ty víš, že bych to udělal kdykoliv,“ nevědomky jsem se k němu naklonil a dlouze jsem jej políbil. Ani nevím, proč jsem to udělal. Najednou mi to přišlo tak zvláštně přirozené, jako bych ani nejednal hlavou, ale snad srdcem?!

„B-bille, já… omlouvám se,“ rychle jsem se odsunul a smutně jsem sklonil tvář, jak jsme pořád stoupali nahoru. Bil ji měl také skloněnou, a když jsme vystoupili v našem patře, smutně na mě pohlédl. Nemohl jsem se vynadívat, jak si jemně přejížděl jazykem po rtech a na jeho tváři se pořád skvěly stopy po slzách…

autor: B-kay
betaread: Janule