Rebel 7.

autor: B-kay

„Stalo se něco?“ podivil se, když ucítil, jak se od něj Bill pomalu odtahuje.

„Ne. Jenom nechci, aby ti přišlo špatně,“ řekl tiše a vůbec se nesnažil o nějaký bojovný tón, jeho slova spíše působila opatrně a nešťastně.

„Bille, tak tomuhle nerozumím. Udělal jsem snad něco?“ zeptal se Tom nechápavě, protože mu ještě před chvilkou přišel Bill úplně v pohodě. Dokonce se na něj usmíval, a konečně pozapomněl na ten chlad a smutek, který se však náhle do jeho očí znovu navrátil.

„To bych se měl ptát spíš já. Co jsem ti udělal, že mě tak nenávidíš?“ strnule svěsil tvář mezi ramena a odmítal se dále dívat do bratrovi tváře. Přišel si tak ponížený, ale zároveň tak strašně hloupej. Naivně doufal v to, že má ještě pořád alespoň malé místečko v Tomově srdci. Zřejmě se však spletl. Tom jej trpěl jenom z lítosti a každé slovo, které vyšlo z jeho rtů, bylo jenom obrovskou lží. Bill tomu nedokázal uvěřit. Konečně si připadal šťastný, i když jenom na chvilinku. Myslel si, že třeba konečně našel to, co se mu nikdy najít nepodařilo. Spletl se…

Tiše sklonil tvář a třesoucí se dlaně ukryl v předních kapsičkách svých kalhot.

„Já tě nenávidím?!“ vydechl Tom nevěřícně a prudce si k sobě přitáhl Billovo křehké tělíčko. „Jak tohle vlastně můžeš říct?“ sykl a vší silou se snažil potlačit slzy, které by jeho bojovnému pohledu moc odvahy nepřidaly. Bill mu však jeho bojovnost vracel. Jeho pohled přímo pálil a Tom nedokázal pochopit, jak to, že si dřív nevšiml jeho hloubky.

„Ty to víš moc dobře. Já tvou lítost nepotřebuju, Tome. Všechno zvládnu i sám bez tebe. Vždy jsem byl na všechno sám a nikdy jsem po nocích nebrečel do polštáře. Tu lítost si můžeš strčit někam,“ procedil skrze pevně semknuté rty a hleděl Tomovi zpříma do očí. Byli od sebe vzdáleni tak pět centimetrů. Oběma v bříšku tančilo hejno motýlů, ale jejich vlastní hrdost jim to zakazovala připustit. Oba se chvěli při pohledu na měkké rty toho druhého, které v sobě jistě skrývaly tu dokonalou smyslnost a dravost.

„Lítost?! Kdybych měl něčeho litovat, tak jenom toho, jak jsem se k tobě kdysi choval. Nikdy bych si nepomyslel, že se v tobě ukrývá i něco jiného než žerty, legrácky, bláznovství a ta kupa malérů, kterou za sebou necháváš. Bral jsem tě jako nějakej hurikán, který přijde, a nic nenechá na svém místě. Nikdy jsem se k tobě nechoval nějak extra bratrsky, přesto jsem tě však nikdy nelitoval! Ty lítost nepotřebuješ, Bille. Ty rozhodně ne…“ malinko se naklonil a jemně mu přejel linii tváře. Bill bolestně přivřel víčka, přesto však Tomovu ruku prudce odsunul a nesouhlasně zavrtěl tváří. Už nechtěl naletět. Už víc ne. I když se v Tomových očích třpytily slzy, přesto nedokázal zapomenout na tvrdá slova, kterými mu Roby ublížila.

„Tebe to baví, Tome?? Proč nejsi sám sebou a nevyhodíš mě na ulici? To je přeci to jediné, po čem toužíš,“ vydechl sklesle, přesto se však snažil působit úplně vyrovnaně a klidně. Celej se třásl a dlaně se mu nevýslovně chvěly jak strachem, tak úzkostí. Tom mu přišel s tím nechápajícím pohledem a tváří smutně skloněnou k zemi neskutečně krásnej. Roby má prostě štěstí. Zřejmě jim tady opravdu jenom překáží…

„Podívej… j-já ti tady nechci překážet, Tome. A ani jí ne. Začnu si hledat práci, abych mohl co nejdříve odejít. Bude to tak jistě lepší, jak pro mě, tak i pro tebe,“ zničeně se usmál a sklesle odvrátil tvář ode dveří, ve kterých se náhle zjevil Robyin vysmátej obličej.

„Ale, miláčku. Takové hezké ráno a ty si tak smutnej,“ pípla a dřív než se vlastně chudák Tom stihl zorientovat, mu vtiskla divoký polibek. Na Billa se jenom chápavě pousmála a s nákupem v náručí vešla do kuchyně. Když se však ocitla o samotě, její rty se zvlnily do vítězného úsměvu. Ta bolest… ta bolest, kterou si dokázala přečíst v pohledů obou, jí přesvědčila, že ji Bill uvěřil každé slůvko a zřejmě taky brzy odejde. A jí už nebude nic bránit v cestě za štěstím po boku Toma. Měla to tak skvěle naplánované, dokonce slepě věřila, že jí to vyjde a Tom si ji vezme. Tohle měla naplánované hned od začátku, jak se poznali. Cestu a její plány jí však malinko zamíchal příchod Billa, se kterým vůbec nepočítala. A také s tím, že jej Tom bude mít rád…

„V-večer jdeme k jejím rodičům. A já bych si moc přál, abys tam šel taky, Bille,“ řekl Tom tiše a uslzeným pohledem pozoroval bratrův zničený výraz tváře.

„To ne. Náhodou tam zase něco udělám a budeš mě nesnášet ještě víc. Děkuji, Tome, ale ne. Zůstanu,“ řekl rozhodně a raději se pomalými kroky vytratil k Tomovi do pokoje, kde za sebou opatrně zavřel dveře. Tom se zničeně svalil na gauč, tvář ukryl hluboko do svých dlaní, a konečně mohl dát průchod drobným slzám, které chtěl před Billem skrýt. Nevěděl, co udělal špatně, že se Bill náhle tak změnil… Nerozuměl tomu… Nic nedávalo smysl a věděl, že jeho život bez něj nebude mít smysl…

„Broučku, copak?“ Roby se do obýváku vetřela tiše jako myška a láskyplně pozorovala zdrcené tělíčko svého přítele.

„Jdi pryč,“ vydechl tiše, když si mu násilím sedala na klín. Roby však byla neústupná a na drzovku si prosadila svoje, tudíž se po chvilce rozvalovala na Tomově klíně.

„Snad jste se s bráškou nepohádali?“ zeptala se smutným hlasem a jemně jej líbla na pevně semknuté rty.

„Nerozumím mu. Ještě před chvilkou byl úplně jinej, ale teď? Teď si myslí, že jej nenávidím, a ještě k tomu lituji,“ prudce odvrátil tvář, když se jej chtěla Roby dotknout.

„Miláčku, Billem se netrap. Mě ošklivě nadává skoro pořád. Ponižuje mě. Ale já jsem ochotná to všechno vydržet jenom kvůli tobě,“ vřele se usmála a čekala, že ji Tom skočí kolem krku, jenomže ten ji od sebe znechuceně odsunul a rozhodnými kroky odešel do svého pokoje, kde našel Billa, který si se sluchátkama v uších rozhodně skládal své věci do kufrů a Toma si zřejmě vůbec nevšiml. Po tváři mu však stékaly drobné slzy, které se už nesnažil skrývat. Tohle bylo úplně poprvé, co jej Tom našel plakat…

Tedy alespoň po hezky dlouhé době. Jako dítě totiž Bill plakával často. Většinou to však bylo v Tomově náručí, když už nemohl dýl snášet křik a nadávky svých rodičů. Uklidňovala jej Tomova bezpečná náruč a tichá slůvka, která patřila jenom jemu. Jedině tehdy si připadal konečně v bezpečí a pomalu zapomínal na to, že jejich dětství je jenom němým posluchačem neshod jejich rodičů. Před Tomem se nikdy za své slzy nestyděl. Když však postupem času vyrůstal, naučil se své slzy krotit a skrývat svůj smutek před okolím. Tohle však bylo daleko silnější než on sám. A jedině slzy mu poskytovaly alespoň malinké uvolnění té bolesti, která svírala jeho nitro. V jeho uších zněla jemná kytarová melodie, která mu alespoň na chvilku pomáhala zapomenout na to, že jeho život vlastně nestojí za nic… že vlastně on sám nestojí za nic. Připadal si strašně sám, protože věděl, že jediná osoba, ve kterou ještě věřil, mu srdce podupala na tisíce kousků, které už zřejmě nepůjdou slepit dohromady.

Sklesle naskládal všechny své věci zpátky do velikých kufrů, a když se konečně dostal k poslednímu triku, dlaně se mu malinko rozechvěly a on bolestně přivřel víčka. Vzápětí však ucítil na svém předloktí jemný dotek. Poplašeně otevřel oči, a všechna slova nebo myšlenky, které mu v tu chvíli vířily rozumem, byly náhle pryč. Tom stál tak blizoučko u něj, až se mu málem podlomila kolena. Pouhé tři centimetry dělily jejich tváře, jak jeden druhému hleděli zpříma do očí. Bill si třesoucími se dlaněmi vyndal z uší sluchátka a bezmocně se zahleděl do hloubky Tomových očí. Neviděl tam nenávist… ani lítost. Bylo tam něco, co Billa naprosto šokovalo. Tomův horký dech dopadal na jeho vlhké rty a on přímo šílel z té přitažlivosti, která je náhle obklopila. Úplně zapomněl na všechno to zlé, co mu Roby navykládala a opatrně se naklonil k bratrovým rtům, které mu stihly věnovat jenom letmý polibek, než se z kuchyně ozval Robyin naléhavý hlas. Tom se poplašeně odsunul a rozechvěle hleděl do bratrovy zmatené tváře.

„T-tohle se nestalo,“ řekl rychle Bill, spěšně si otřel rty, a poté zničeně dosedl na postel.

„Bille, j-já,“ zašeptal Tom bezmocně, snažíc se ignorovat Robyino zoufalé volání jeho jména.

„Měl bys jít za ní,“ Bill jej od sebe odsunul a rychle ukázal na dveře. Když se za nima ztratila Tomova vůně, Billovy oči se prudce přivřely a jeho ukazováček vystartoval ke rtům, které se ještě nedávno lehce dotýkaly těch Tomových. Srdce mu tlouklo tak zběsile, že by jej slyšel i s těma sluchátkama. Celý se chvěl a nedokázal pochopit, proč se kvůli jediné lehké puse málem zbláznil….

Jako by zapomněl na všechna ta slova. Jakoby v tu chvíli zapomněl úplně na všechno a bezhlavě jej políbil…

I přes Robyin nesouhlas se Bill rozhodl jít s nimi, a proto když večer nasedali do auta všichni tři, nezbývalo jí nic jiného, než tiše trpět Billovu přítomnost. Celou cestu se snažila s Tomem navázat kontakt, ten však jako by nevnímal. I když se snažila sebevíc, špitala mu do uší slůvka lásky a různé zdrobněliny, Tom se na ni zvládl tak akorát mile pousmát, nic víc. Vůbec se nedokázal soustředit na její slova nebo lechtivé návrhy na večer. Jeho pohled nevědomky nejednou sklouzl do zpětného zrcátka, ve kterém se odrážela Billova smutná tvář… Jakoby se za tu chvilku odnaučil usmívat. Jeho tváře pořád hořely znovu nalezeným chladem a nedostupností. Hřejivé oči raději ukryl pod závoj muších brýlí, za kterými se alespoň nemusel tvářit, jakoby bylo všechno v pořádku.

Nic totiž nebylo v pořádku!

Tom jej nenávidí a on jej přesto políbil! Připadal si hloupě a poníženě, ale věděl, že za to může vinit tak akorát sám sebe. Tom jej o tu pusu neprosil. Udělal to sám, protože chtěl zjistit, jak chutnají bratrovy rty. A v té chvíli prostě nedokázal jednat jinak. Teď, když to zjistil, mu ale nebylo vůbec líp. Bylo mu ještě hůř. Tomovy rty chutnaly po sladkých jahodách a jenom Bill mohl říci, jak nádherně jemné byly. Roby si svými neurvalými polibky nedokáže užít jejich hebkost a žádostivost, jakou v sobě ukrývají…

Netrvalo ani patnáct minut, co se Tomovo auto tiše dostavilo na menší parkoviště Robyiných rodičů, kde byly zaparkovány ještě tři další auta velice kvalitních značek. Roby z auta vystoupila jako první a jako pokaždé, i dnes večer se pyšně usmála na honosný dům svých rodičů. Bill na ní tohle gesto nesnášel. Připadala mu tehdy strašně povrchní a asi jediná, kdo v okruhu desíti metrů ten dům obdivoval.

„Bille!“ štěkla a prstem ukázala na zničení klubíčko s výjimečně splihlými vlasy bez žádné známky větší úpravy. „Opovaž se přiblížit k bazénu našich nebo se dotýkat nějakejch váz, nebo podobných věcí. Jo a večeřet budeš na zahradě se služebnictvem, protože budeme mít s našima velice důležitou poradu, která se tebe vůbec netýká,“ vydechla a spokojeně jej poplácala po ramenou. Bill se na ni šokovaně podíval a nedokázal uvěřit, co pro všechny znamená. Jako by byl jenom obyčejným kusem hadru nebo nějakou loutkou.

„Roby, tohle by stačilo! Já už ti několikrát říkal, že Bill je moje dvojče a co se týká mě, týká se i jeho. Nevidím důvod, proč by měl jíst někde na dvorku,“ štěkl po ní Tom jedovatě, když spatřil Billovo zklamání v očích.

„Nech ji, Tome. Já na vás tady na zahradě klidně počkám. Stejně je mi z jejích rodičů tak akorát špatně. Vy si to užijte a já budu sedět zatím na zahradě, abych náhodou něco neshodil,“ vydechl tiše a odevzdaně sklonil tvář. Už nemělo smysl hrát tvrdýho cool týpka. Tady prostě prohrál a bylo by to ještě horší, kdyby do ní začal rýt. Proto raději z hádky dobrovolně ustoupil a pomalými kroky zamířil k zahradě…

autor: B-kay

betaread: Janule