Polib mě, prosím 12.

autor: Rachel

Tom pevně sevřel víčka a vzlykajícího Billa si k sobě přitulil. Nechtěl tomu věřit. Všechno bylo tak krásné a teď?? Bill mu sice neřekl, jak na tom Simone je, ale co kdyby opravdu…

Tom ucítil na hrudníku slabé kapičky slz, které ho studily na kůži. Bill už dávno jen nevzlykal. Teď doopravdy plakal a slzy jako hrachy se koulely po jeho hebkých lících. V hlavě měl prázdno. Nevnímal nic. Černé myšlenky se mu honily hlavou a chudáček Bill plakal stále usedavěji. Nevěděl, jaké zranění jeho matka má, jen mu řekli, ať za ní přijede do nemocnice. Nejraději by se teď celý zpocený probudil, aby zjistil, že to byla jen ošklivá noční můra.

„Ššš, lásko, no táák, prosím neplakej. Billí, šššš, to bude dobrý, uvidíš.“ Tom se snažil uklidnit Billa, ovšem sám neměl od slz daleko. Moc dobře věděl, jak je pro Billa jeho máma důležitá. Byla jedna z mála lidí, kteří ho měli rádi takového jakým je. Tom Billovi konejšivě šeptal do vlásků, a když na něj Bill otočil svou uplakanou tvářičku, prstem mu setřel cestičky od slz.

„Pojedeme za ní hned. Můj táta je lékařem v nemocnici, určitě o ní bude vědět více. Hlavně už neplakej, Billi, nemůžu se dívat na to jak pláčeš,“ šeptal a nešťastně se díval do těch smutných očiček.

„Mám o ni takový strach, Tome. Opravdu bys tam jel se mnou?“

„To víš, že ano. Pojď, oblečeme se a pojedeme,“ Tom ho chytl konejšivě za ruku a šli se nahoru obléci.

Za hodinu už stáli před nemocnicí a dívali se do oken, za kterými se právě mohlo odehrávat bůhví co. Bill nejistě přešlápl na místě, a když se Tom vydal ke vchodovým dveřím, raději zůstal stát.

„Bille, copak je?“ zeptal se Tom a pomalu přešel k nehybně stojícímu Billovi.

„Mám strach, Tomi. Velký strach,“ pípl tiše Bill, a když ucítil dotek Tomovy teplé dlaně a jeho prsty propletené s těmi svými, pozvedl hlavu.

„Miláčku, já tam přeci půjdu s tebou,“ polohlasně hlesl Tom, čímž docílil toho, že Bill si konečně dodal trochu odvahy a postoupil s ním vpřed. Stoupali společně do nekonečných schodů a procházeli jedním patrem za druhým. Bill se poplašeně díval kolem sebe. Tohle prostředí vůbec neznal a naštěstí ani neměl důvod do něj chodit. Tom vypadal, že se tu vyzná. Znalecky četl pořadí pater na velkých tabulích a chodil s Billem tak dlouho, až stanuli před zelenými dveřmi. U dveří byla na zdi připevněná tabulka a na ní bylo napsáno: Jürgen Kaulitz, chirurg. Tom se na nejistého Billa podíval a zaťukal na dveře. Snad jim jeho otec pomůže. Chvíli bylo ticho, poté se však zelené dveře otevřely a vyšel z nich asi pětačtyřicetiletý vysoký muž. Jen co spatřil svého synka, okamžitě se usmál.

„Ahoj, Tome, no to je dost, že jsi se přišel podívat na svého otce. Že jsem tě ale dlouho neviděl, to jsi nemohl alespoň zavolat, jak ti jde práce?“ Jürgen byl jako vodopád slov.

„Ahoj tati, ne já jsem nepřišel kvůli tobě. Jsem tu s Billem, jeho máma měla autonehodu a my jsme se přišli podívat, jak na tom je.“ Tom dokončil a malinko nechápavě hleděl na otce, který rázem zbledl.

„T-ty jsi Bill Trümper?“ zakoktal směrem k Billovi, který sklíčeně pokýval hlavou, pláč skoro na krajíčku. Bože, jak to, že si toho dřív nevšiml? Ty oči – byly stejné a tak podobné těm Tomovým. A ten zklamaný pohled – ten nahodil Tom vždycky, když mu otec oznámil, že má večerní službu a on bude doma sám. Zíral na Billa s pootevřenou pusou. Naposledy ho viděl, když byl ještě batole. Tolik let uplynulo od té doby. Tomovi přišly otcovy pohledy malinko podivné.

„Tati, stalo se něco zlého?“ optal se a se zděšením v očích si otce měřil. Ten se rázem probral z toho šoku a z myšlenek, které se rozhodl před patnácti lety pohřbít do nějakého temného zákoutí svého mozku.

„N-ne, nic. Pojďte za mnou,“ prohodil rozčarovaně a vedl oba chlapce dlouhou chodbou k nemocničním pokojům. V hlavě si urovnával myšlenky. Co jí teď řekne? I když to dnes ráno probrali, nevěděl, že se Tom s Billem znají.

Billovi přišla celá ta cesta k pokoji nekonečná. Kdyby u sebe neměl Toma, asi by se zhroutil. Tiše kráčeli za Jürgenem, a když konečně přišli k jedněm bílým dveřím, otec ostýchavě zaklepal a po vyzvání vešel dále. Simone ležela na posteli, hadičky v rukou. Jakmile její oči spatřily Billa, okamžitě se usmála a vztáhla k němu ruce. Bill jí okamžitě skočil do náruče.

„Jsi v pořádku? Tolik jsem se bál, že…“

„Bille, už je to v pořádku. Ještě asi týden a vrátím se domů,“ Simone Billa pohladila a očima Tomovi děkovala. Ten by teď byl nejraději na Simonině místě. Taky by chtěl Billa pohladit a věnovat mu alespoň pár polibků.

Jürgen si odkašlal. Musí to říct. Tomovi lhal patnáct let. Patnáct let mu skrýval pravdu. Když včera Simone přivezli a on ji operoval, neměli ani jeden zdání, že jejich dva synci jsou spolu a Tom u své matky pracuje na nové koupelně. Po letech se to všechno vrátilo zpátky. Jakmile byl dnes ráno se Simone a ona se jej ptala na Toma, nevěděla, že teď zrovna stojí před ní. Neměli jim lhát. Teď se významně podívala na svého bývalého manžela.

„Bille, my ti tady s Jürgenem musíme něco říct,“ její oči otce pobízely a Simone nervózně poposedla. Jürgen se zhluboka nadechl a sledoval Billa, který se postavil vedle Toma. Teď šla vidět veškerá jejich podoba. Věděl, že Simone teď také překvapí. Ona nevěděla, že tenhle kluk je zrovna ten Tom, kterého si vzal manžel před tolika lety k sobě. Nemůže to dál tajit.

„Jste dvojčata,“ vyhrkl a sklopil oči k zemi.

autor: Rachel

betaread: Janule