Už vím, co k tobě cítím 5.

autor: Pajule

…Stála tam jeho matka, oblečená do nějakých směšných šatů.

,,Mami, tohle mi nedělej. Strašně jsme se lekl,“napil se dredatý klučina ze skleničky a tím dočista vyprázdnil její obsah. Za pouhou vteřinku…

,,Promiň. Jen jsem tě chtěla trošičku rozesmát a zeptat se tě, jestli se to hodí pro tu roli ulítlé holky v novém školním představení?“

,,No, já myslím, že ano. Bláznivé to je až moc,“usměje se Tom. Sklenici odloží na kredenc a na hlavu si nasadí jakousi pletenou hučku, dostatečně velkou pro to, aby se mu do ní vešly dredy.

,,Takže vážně jdeš v téhle zimě ven?“optá se Simone a konečně ze sebe sundá ten kostým, který navrhla po hru ve školním divadle. Jaká to úleva.

,,Jdu. Potřebuji si nějak urovnat myšlenky,“ blonďák líbnul matku na tvář a zmizel zadními dveřmi pryč. Byl to pro něj nádherný pocit, když šel po úzkém chodníčku, který vedl podle klikaté silničky. Pod nohami mu křupal čerstvě napadaný sníh. Vločky už sice napadaly tak intenzivně jako předtím, než Tom odešel z domu, ale i tak byl po chvíli celý zasněžený. Bílý jako sněhulák. Po chvíli se ocitl na okraji vesnice, kde bydlel společně s rodinou. Jakmile došel na úroveň cedulí, které z jedné strany značily začátek vesnice a z druhé konec, zahnul Tomi doprava na zasněženou – pro místní obyvatele téměř neznámou – cestu. Ta vedla do lesa. K jeho oblíbenému místu. Ano, Tom tam v poslední době chodil velmi často. Moc se mu tam líbilo.

…………….

Zatímco Tom mířil v mrazivém počasí do lesa, Bill seděl v teplíčku svého domova na posteli ve svém pokoji a právě se objímal s Kelly.

„Ale jak? Jak to mám udělat? Nemůžu to ze sebe jen tak vychrlit,“ černovlasý chlapec se cítil zcela beznadějně. Černě orámované oči ze sebe vypouštěly jednu slzu za druhou, které za sebou zanechávaly jen průhledně černé úzké cestičky.

,,Billí. Vydržel jsi to dva roky, tak to snad vydržíš ještě pár týdnů, ano? Něco společně vymyslíme. Dobře? Všechno bude dobré. Všechno se vyjasní,“upustila od objetí a mile se na Billa usmála.

,,T-tak dobře,“ černovlasý chlapec si nemotorně stáhl rukáv mikiny a setřel si s ním slzy. Tím si však začernil úplně celou tvář.

,,Dojdu ti pro odličovač,“ dívka vstala a vyšla z Billova pokoje, odkud zamířila do koupelny. Tam z poličky vzala malou lahvičku, plnou průhledné tekutiny, do jedné ruky. Vatové tampónky uchytila do druhé.

…………….

Chlapec v širokých kalhotách, mokrých až po kolena, kráčel právě lesem. Hlouběji a hlouběji. Až se konečně ocitl tam, kde se ocitnout chtěl. Stál na malém kopečku, ze kterého shlížel dolů. Na hladinu malého jezírka, které bylo z veliké časti zamrzlé ledem. Seběhl kopeček dolů a zabočil vpravo. Nacházela se tam malá chatička. Dříve mu o tomhle místě vyprávěla babička. Žil tu prý nějaký poutník. Stloukl si ze dřeva chatičku a celou ji vybavil. Zdržel se tu jen krátce. Lidé se i dlouho poté báli na to místo chodit. Říkalo se o něm, že je zakleté. A teď už na něj všichni zapomněli. Jen Tom ne. Babička mu nikdy nepověděla, kde se tohle nádherné místo skrývá, až ho jednoho dně objevil sám. Chatku si opravil a vybavil si ji základními věcmi. Dokonce si i sám vyrobil z prkýnek postel, i když to na první pohled tak nevypadalo. Přinesl si do ní i madraci. Byl to pro něj takový malý úkryt před všemi lidmi. A ten v poslední době potřeboval velmi. Zámek, který spočíval na dveřích, si odemkl klíčkem, který nosil na řetízku na krku. Dovnitř veplul něžně jako víla. Z kapsy vytáhl sirky, do opravených kamen nastrkal dřevo a zapálil to, aby tu bylo alespoň trochu teplíčko. Chatka byla velmi zachovalá a po Tomovi opravená, takže by se tam bez problémů dalo i spát či dokonce bydlet, protože voda byla v jezírku a nějaký ten plynový vařič se tu našel také. Tom se konečně uložil do postele a zachumlal se do deky, kterou si sem nedávno přinesl. Líbilo se mu tu. Byl tu rád. Jen… sám…

……………

,,Počkej. Neházej po mně ten polštář! Né! Billé!“ dováděli ti dva jako malí. Hráli společně polštářovou válku. Když v tom se na dveře ozvalo mírné zabušení.

,,Ano?“vyzval Bill osobu, která právě stála za dveřmi.

,,Kelly, volali rodiče, jestli by jsi nemohla přijet domů. Vyskytly se prý nějaké problémy a potřebují tě. Právě volali,“ vstrčí hlavu do dveří Billova matka.

,,Ano. Tak se měj,“ rozloučila se Kelly s Billem malým polibkem na tvář a s jeho matkou krátkým: ,,Na shledanou!“

,,A ty máš Billí telefon. Volá ti…“

autor: Pajule
betaread: Janule