autor: Janule
„Tome,“ zašeptal Bill do ucha spícímu bráškovi a políbil ho lehounce na tvář. Před chvilkou se s mámou vrátili z Berlína a místo, aby ho milující bratr vítal už ve dveřích, našel ho tady zavrtaného v peřinách, jak sladce oddechuje. Bůhví, jestli už dneska vůbec vstal… „Lásko, jsem doma,“ šeptal mu do ouška, sledoval, jak se pomalu probouzí a začíná se zvolna měnit výraz v jeho roztomile zmačkaném obličeji. Bříškem ukazováčku lehce přejížděl růžové rty s dvěma kovovými kuličkami, které sebou pod šimravými doteky začaly jemně škubat. „Ospalče… vstávej,“ naléhal tiše Bill, když v tom ucítil na svém ukazováčku vlhko, jak jej olízl Tomův jazýček a růžové rty se roztáhly do širokého úsměvu. Hnědé oči se naplno otevřely a dlouhé štíhlé ruce ho stáhly na postel. Tak tak to ustál, aby neupadl přímo na probouzející se dvojče, trefil se těsně vedle.
„Ahoj, hrdino,“ zamumlal Tom rozespale do Billových vlasů, „pojď ke mně, bylo mi tu smutno,“ zakňoural, přehodil přes oba svou vyhřátou peřinu, přitiskl se k bratrovi a zase zavřel oči. Klidně by spal dál, ale polibky, kterými jej Bill dál budil, byly příliš vzrušující, než aby mu to dovolily. Způsobovaly mu husí kůži. Bill moc dobře věděl, kam mířit, aby měl s buzením svého dvojčete úspěch, krk byl vždycky bráškovo nejcitlivější místo. Tom na oplátku hladil jeho záda, a když nenápadně zaplul rukou pod pásek a začal se dobývat i pod lem boxerek, polibky přestaly.
„Tomi, teď ne, máma je vedle,“ políbil ho Bill naposledy na nos a posadil se. Věděl, že ještě chvíli a už by se z kleští svého dvojčete nedostal. Máma mohla kdykoliv přijít, nechtěl zbytečně riskovat.
„Kolik je hodin?“ zeptal se Tom, když se pořádně protáhl.
„Čtyři,“ zněla stručná odpověď.
„Už? Ještě jsem dneska nic nejedl, mám hlad,“ pohladil si Tom břicho a posadil se. „Musím se probrat, dám si sprchu a pak mi budeš všechno vyprávět, jo?“ usmál se, když se hrabal z vyhřátého pelíšku. Cestou stihl ještě brášku líbnout na tvář, pocuchat ve vlasech a pak už zmizel v koupelně
„Řeknu mámě, aby ti něco připravila,“ zavolal na něj Bill. Netušil, jestli ho Tom ještě slyšel.
***
Za hodinku už oba bratři seděli v tureckém sedu proti sobě na posteli v Billově pokoji a Tom pozorně naslouchal bratrovu vyprávění. Podrobnosti z cesty už měli za sebou, Tom už věděl, že ho máma považuje za ztracený případ, co se týče holek, že Billův křišťál je po Megyině matce, že polštářek, na kterém bráška cestou ležel, je stále nasáklý jeho vůní a byl rád, že se konečně začali blížit ke schůzce s Nikolinými rodiči. Ještě pět minut Tom poslouchal, jak jim dělalo potíže smontovat plentu, kterou Meg přivezla a pomalu začínal být nervózní z toho, jak je Bill šíleně ukecaný. Jindy mu to tak nevadilo, byl zvyklý ho poslouchat, ale teď pomalu začínal ztrácet trpělivost. Bill vycítil jeho nervozitu a rozhodl se ho už netrápit a konečně přejít k věci. Chtěl si své vyprávění vychutnat a to se mu povedlo.
„Všechno jsem nahrával, tak ti to radši pustím, jo?“ usmál se Bill, sáhl do kapsy a položil mezi ně svůj mobil. „Snažil jsem se trochu měnit hlas, tak se nediv,“ dodal ještě a zmáčkl přehrávání diktafonu. Tom překvapeně zíral, netušil, že to bude mít v přímém přenosu, ale byl o to radši. Lehl si na břicho, aby měl mobil co nejblíž k uchu a soustředil se na praskavé zvuky. Po úvodním pozdravu a hlasitém vrzání a bouchání židlí o podlahu, konečně uslyšel bratrův nervózní hlas. Opravdu byl trochu jiný, takový zastřený a hlubší; připomínal mu hlas, který slýchával, když byl bratr hodně vzrušený…
„Nejdřív bych se s vámi chtěl na něčem domluvit,“ pronesl Bill první větu ještě hodně nejistě. „Vím, že umíte německy, ale pokud vám nebudou stačit slova, upozorněte mě, jsem schopen se napojit na vaši mysl a číst v ní. Telepatie je univerzální, na jazyku nezáleží, takže to bude jednodušší. Souhlasíte s tím?“
„Ano, samozřejmě, moje žena německy neumí, takže to bude úplně ideální,“ souhlasil otec Niky a bylo slyšet úlevu v jeho hlase. „Moc si vážíme toho, že nám chcete pomoci, už jsme oba zoufalí. Policie to vzdala a tvrdí, že je Niky nejspíš mrtvá, ale moje žena tomu nevěří,“ dodal a bylo slyšet, že jeho mínění je spíš skeptické.
„Vaše žena má pravdu… Niky žije,“ potvrdil Bill domněnku paní Petrové.
„Díky bohu!„ ozvalo se hned po Billově ujištění z mobilu dvojí radostné zvolání, až Tom leknutím ucukl. Štěstí v jejich hlasech se nedalo přeslechnout, oddechli si a spadla z nich asi ta největší starost, kterou až doteď měli. Když přestali děkovat za skvělou zprávu, mohl Bill pokračovat.
„Díky bohu!„ ozvalo se hned po Billově ujištění z mobilu dvojí radostné zvolání, až Tom leknutím ucukl. Štěstí v jejich hlasech se nedalo přeslechnout, oddechli si a spadla z nich asi ta největší starost, kterou až doteď měli. Když přestali děkovat za skvělou zprávu, mohl Bill pokračovat.
„Nejdřív bych chtěl slyšet všechno, co víte o únosu vaší dcery, pak něco o ní, o jejích zvycích, co má ráda, co nerada a tak…abych měl celkovou představu…“ řekl Bill. Tom měl z jeho hlasu pocit, že už se malinko uklidnil, ale bráška ho vyvedl z omylu, když zašeptal: „Meg mě držela za ruku, klepal jsem se jako ratlík.“ Tom jen s úsměvem přikývl, chytil bráškovu ruku, spočívající až do té doby na jeho koleně a soustředěně poslouchal dál. Billův hlas byl jasný, ale když mluvili rodiče dívky, musel napínat uši, aby rozuměl.
„Tak já začnu od začátku,“ Tom se usmál téhle formulaci, bylo jasné, že němčina je pro Nikolina otce obtížná. „Stalo se to na koncertě v Neumarktu. Víte, naše dcera je zamilovaná do jednoho takovýho výstředního zmalovanýho zpěváka a nedala jinak, než že ho musí za každou cenu vidět,“ začal vyprávět a Tom mimoděk zmáčkl Billovu ruku, kterou třímal ve své. Bylo mu jasné, co asi tak běželo Billovi hlavou, když tohle dneska dopoledne poslouchal. Asi to nebylo moc příjemné, ale Bill se shovívavě usmíval, byl zvyklý… „Vezli jsme je tam s manželkou autem, jela s námi ještě její kamarádka. Mysleli jsme, že když budou ve dvou, nemůže se nic stát, ale jak vidíte, spletli jsme se. Víme jen to, co nám vyprávěla Lucka… Nikolky kamarádka,“ mluvil muž monotónně, soustředil se na to, aby nedělal chyby. „Prý potom, když skončil koncert, šly spolu na toalety. Lucka šla první, Nikolka na ní čekala ve frontě s batohem. Když vyšla ven, už ji nenašla. Batoh pak někdo přinesl na policii, tvrdil, že ho našel v křoví o kus dál, ale protože to byl nějaká starší paní, policie vyloučila, že by s únosem mohla mít něco společného. Nějaká bláznivá babka, co prý tam chodí sbírat odpadky.“ „Taková místní Meg, co…?“ usmál se Tom a zvedl pohled k Billovi. Ten se tvářil soustředěně, bylo vidět, že vyprávění poslouchá pozorně, zřejmě aby si všiml i těch nejmenších detailů, které mohl v dopoledním rozrušení přeslechnout. Přesto se na Toma usmál a přikývl. Přesně tohle ho napadlo, když Nikolina otce dopoledne poslouchal, bylo vidět, že jsou skutečně jednovaječná dvojčata, mají i stejně praštěné nápady. Hlas z mobilu se linul pořád stejně monotónně, až to Toma pomalu uspávalo.
„Lucka si nejdřív myslela, že šla na záchod do vedlejší budky, bylo jich tam víc, ale když zjistila, že tam není, řekla si, že se Nikolce asi nechtělo na ni čekat a šla napřed, takže se vydala směrem k východu. Když dorazila až k nám, teprve jí došlo, že se asi něco stalo. Běžel jsem s ní zpátky a hledal, vyptával se, ale nikdo mi neřekl nic, co by mi pomohlo. Až pak jsem teprve zavolal policii a ta zahájila pátrání.“ Muž se na chvilku odmlčel, zřejmě hledal v hlavě vhodná slova ve své mateřštině, aby je mohl převést do němčiny. Za chvilku se nadechl a pokračoval.
„To víte, sehnat svědky byl problém. Než přijela policie, prostor byl skoro prázdný. Byly tam holky z celého Německa a hodně od nás z Čech, ta skupina je strašně populární a jejich fanynky jsou všechno stejně staré holky jako je naše Nikolka, takže spěchaly domů. Děti v tomhle věku moc na televizi nekoukají, noviny nečtou, takže se nakonec přihlásilo díky internetu jen deset dívek, které tam byly, ale jen jedna z nich vypověděla, že viděla paní v záchranářské vestě, jak z fronty na záchod rychle odnáší nějakou světlovlasou dívku v červeném tílku. Nikoho nic zlého nenapadlo, protože to tam je běžné, víte? Holky jsou z té skupiny tak vyřízené, že jich v průběhu koncertu spousta omdlí, takže záchranáři mají práci a jsou běžnou součástí jejich vystoupení. Ta dívka ani nebyla schopná tu ženu popsat, to víte, jak má někdo uniformu, je najednou anonymní… nikdo si ho moc neprohlíží. Snad to měla být žena zhruba v našem věku. Když pak policie vyslýchala všechny přítomné zdravotníky, nikdo o Nikolce nenašel ani zmínku. Museli to mít perfektně naplánované, vyšlo jim to, aniž by si někdo něčeho všiml…“ Tom ucítil Billův stisk, kterým ho zřejmě chtěl upozornit, že přijde něco zajímavého. Ukazoval přitom na sebe a naznačoval klepáním na čelo, že ho v tuhle chvíli vyprávění něco napadlo. To už se ovšem z mobilu ozývala Billova otázka.
„Víte něco o té dívce? Odkud byla, jak se jmenovala?“ v jeho hlase bylo patrné mírné vzrušení, zřejmě z radosti, že ho něco napadlo.
„Pamatuju si, že byla Němka, ale jmenovala se Linda Novakova. Utkvělo mi to, protože tam bylo napsáno její jméno i s českou koncovkou -ova, což v cizině nebývá časté. Zřejmě dcera nějakých emigrantů, ale odkud byla to jsem se nedozvěděl,“ vysvětlil pan Petr.
„Kde to bylo napsané?“ zeptal se Bill. Tom k němu zvědavě vzhlédl, aby se podíval na výraz tváře svého dvojčete. Viděl na ní triumf, jako by zrovna zvítězil v nějakém závodě. Nenápadně ho směroval pohledem zpátky k mobilu a tvářil se opravdu vítězně, když otec Nikoly pronesl:
„Ve vyšetřovacím spise, dali nám ho přečíst.“
Bill přerušil záznam a usmál se na Toma. „Myslím, že tady začneme.“
„Kde jako myslíš? Musíš mi to vysvětlit, na rozdíl od tebe, já ti do hlavy nevidím,“ ironicky pronesl Tom a rozvalil se na posteli. Potřeboval si odpočinout. Od napjatého poslouchání v poloze na břiše ho bolelo za krkem.
„Napadlo mě to, když mluvil o tý holce, co viděla únos,“ nadšeně pronesl Bill. „Mozek funguje na základě obrazů, tudíž jestli ta holka únos viděla, má ho v hlavě vyfocenej. Ona si ho sice neumí sama vybavit, ztratil se v miliardách dalších obrázků, ale já ho najdu, chápeš?“ radostně zatleskal rukama, jak měl ve zvyku, když se mu něco povedlo. Tom se ušklíbl a logicky navázal: „To bys ovšem musel tu holku nejdřív najít.“
„Proto jsem se ptal, co o ní ví, abychom ji našli a já jí mrkl do hlavinky, jak vypadala únoskyně. Známe jméno, jenže to samo o sobě nestačí, abychom jí našli… jenže pak mi došlo, že zdroj informací mám strašně blízko,“ vysvětloval nadšeně Bill a čekal, až se ho bratr zeptá, aby mohl triumfálně odpovědět. Samozřejmě se dočkal v zápětí: „Kde blízko?“ zněla Tomova stručná otázka, bylo mu jasné, že na ni bráška s nadšením čeká…
„Za plentou… v jeho hlavě,“ Bill udělal dramatickou přestávku a hned pokračoval. „Četl vyšetřovací spis, víš? To znamená, že ho má stránku po stránce pěkně uloženej v kartotéce a já si v ní můžu kdykoliv listovat,“ pronesl Bill a čekal na Tomovu reakci. Vzápětí se dočkal.
„Tak to je bomba!“ vyskočil Tom do kleku a objal Billa. „No to je dokonalý! Takhle jí máme za chvíli doma, ty jo,“ radoval se a povalil své dvojče samou radostí na postel. Bill jen zmoženě vydechl, když na něj dopadlo Tomovo tělo, ale rychle se vzpamatoval, shodil ho vedle sebe a za chvilku už leželi, dlouhé končetiny propleteny do zvláštního útvaru. Tom provokoval, snažil se Billa neustále líbat, ale vzhledem k ukecanosti mladšího z dvojčat to šlo dost špatně. Tom se ale nevzdával. Měl obrovskou radost, že konečně vědí jak na to.
„Tak rychle to zase nepude, Tomi, ale bude to lehčí, než jsem si myslel… už konečně vím, kde začnu, chápeš?“ brebentil, a přitom se snažil uhýbat Tomovým pronásledujícím rtům, aby mohl mluvit. Dostával tak pusinky na bradu, lícní kosti, jednu na nos a dokonce jednu přímo na oko. Tom si utřel ze rtů stopy černých stínů a nenápadně je otřel Billovi o zadek, tvářeje se přitom jako neviňátko. Ten si ale ničeho nevšiml a pokračoval. „Pořád jsem nevěděl, čeho se chytím, ale Meg mi poradila, abych při pátrání nejvíc používal telepatii a měla pravdu.“ Konečně Tom získal převahu, rozpletl jejich zamotané nohy a usadil se Billovi na břiše. Jenže ten ani náhodou nehodlal přestat povídat. „Když jsem se vyptával na tu holku, tak se na mě Meg usmívala a tiskla mi ruku, jako že dělám dobře. To mě fakt povzbudilo, tak jsem se vyptával dál. Když jsme pak skončili, tak jsem si v klidu ofotil všechny stránky spisu z jeho hlavy, takže je mám tady,“ zaťukal si na čelo. Vzápětí na něj dostal další pusu. „Škoda, že nemám za uchem úesbéčko, píchnul bych tam laserovku a vytisknul bych ti to…“ mumlal Tomovi do úst, které už se ho chystaly uvěznit těmi svými. Ovšem ve chvíli, kdy to Bill dořekl, Tom se neubránil tomu, aby nevyprskl smíchy a bylo po vášnivém polibku. Oba se rozchechtali a chvilku jen tak vysíleně leželi vedle sebe. Bill mohl konečně doříct co měl na srdci. „Celou cestu zpátky jsem si to pročítal, je to strašně dlouhý a úplně blbou úřednickou řečí, ale v podstatě hlavní věci vím. Ta holka je z Erlangenu, což je dost daleko a asi se k ní nedostanem, protože zítra nás David zavře do studia v Hamburku a odtud bude těžký zdrhnout. Musíme to vymyslet nějak jinak…“ Tom jenom přikývl a definitivně umlčel svého bratra hlubokým polibkem. Chtěl mu konečně dokázat, jak moc je na něj hrdý a že ho miluje i přesto, že se včera nechal osahávat tím protivným klukem, aniž by ho plácl přes zvědavou pazouru, kterou Tom v tu chvíli propaloval svým nenávistným rentgenovým pohledem. Bill už se nebránil, byl rád, že se může s Tomem mazlit, těšil se na to celý den a teď už si chtěl jen užívat jeho lásky…
♣♣♣
Niky seděla u stolu a soustředěně, s vyplazeným jazýčkem, se snažila nakreslit tvář. Byla to tvář, kterou poslední rok milovala nadevše, tvář, kterou nedávno spatřila na vlastní oči a o níž se jí ve snech často zdávalo. Jemné rysy chlapce, který se pomalu objevoval na bílém papíře, byly čím dál víc propracovanější, Niky se soustředila na každý nepatrný detail. Znala všechna znaménka na jeho obličeji, jenž měla prostudovaný do nejmenších detailů. Často doma sedávala jen tak na posteli a pozorovala plakáty svého vyvoleného, hltala jeho rysy a představovala si, jak asi líbají jeho nádherná růžová ústa, skrývající piercingem propíchnutý jazyk. V duchu se s ním mazlila, hladila jeho krásné obočí, které dokázal pokrčit tak dokonale, že se jí nad jeho fotkami tajil dech. Byla tak soustředěná, že si ani nevšimla příchodu Vivian, která jí přinesla oběd. Zvedla polekaně oči, až když talíř s jídlem ťukl o stůl a zarachotil příbor, jenž Viv položila vedle něj.
Niky se opatrně usmála na svou věznitelku, odložila papír s kresbou na roh stolu a hladově si přitáhla oběd. V břiše jí kručelo už delší dobu, takže se s chutí pustila do jídla. Vivian vařila skvěle a pro svou hubeňoučkou svěřenku se snažila dělat jídla taková, aby přibrala to, co za měsíc na umělé výživě shodila. Byl to Thorstenův příkaz, klient nestál o podvyživené tělo, potřeboval silné, schopné darovat zdravý orgán. Když se klient naposledy ozval, slíbil, že do týdne přijede, ale od té doby uplynulo deset dní a nic se nedělo. Její muž začínal být vzteklý, na všechno reagoval podrážděně a odnášela to hlavně Vivian. Ostatně jako všechny jeho špatné nálady, na to už byla zvyklá. Kdyby mu přiznala, že má radost z toho, že se klient zatím neozývá, nejspíš by dostala výprask, že by si týden nesedla. Stalo se jí přesně to, co její muž nechtěl… měla svoji svěřenku ráda, nejradši by se o ni starala pořád a nikdy ji z jejího sklepního vězení nepustila. Byl to sice zvláštní, trošku divný druh lásky, ale byla to svým způsobem láska.
Vivian spokojeně sledovala, jak do Niky padá jedno sousto za druhým, místností se ozývalo jen cinkání příboru o talíř a občasné mlaskavé zvuky pochutnávající si dívky. Když byl talíř do posledního kousku prázdný, zvedla se Viv s pocitem mateřské spokojenosti nad nakrmeným potomkem, aby sklidila nádobí. Její oči zavadily o kresbu, jež ležela na rohu stolu a obdivně zamrkaly. Tvář, která na ni vážně hleděla z bílého papíru, vypadala jako živá. Netušila, že má Niky talent na kreslení. Opatrně, s pohledem do Nikoliných očí, kresbu zvedla a položila talíř zpátky na stůl. Usmála se na Niky a zašeptala: „Great… Who is it?“ Niky údivem rozšířila oči, slyšela její hlas po dlouhé době… trošku si odkašlala, neustálým tichem její hlasivky zlenivěly a zašeptala odpověď. „This is Bill. Bill Kaulitz. Singer from Tokio Hotel,“ dodala.
„This is boy? My god…“ divila se Vivian, myslela si, že je to třeba Nikolina sestra.
„Yes, he is beautiful boy… my love,“ dodala bojovně a zároveň stydlivě Niky a sklopila oči. Vivian se usmála. Její děvčátko bylo zamilované… přišlo jí to v tu chvíli strašně roztomilé. Vzpomněla si na svou první lásku. Byl to sice chlapec ze sousedství, obyčejný kluk, ale cítila znovu, jak jí bilo srdce pokaždé, když ho „náhodou“ potkala. Pohladila Niky opatrně po tváři a vrátila jí kresbu. „Yes… he is beautiful boy,“ kývla souhlasně, sebrala talíř a odešla nahoru umýt nádobí. Niky ještě chvilku zaraženě seděla a vzpamatovávala se z toho, že s ní Vivivan konečně po delší době promluvila. Měla radost a usmívala se sama pro sebe, když dokončovala Billův střapatý účes. Pobrukovala si jednu z jeho písniček a na chvilku byla opravdu šťastná…
autor: Janule
betaread: Janik
ja som na tento diel chystala misiu už od rána ale večer mi do toho prišiel projekt a tak som tu až teraz =D wow , pokročili sme o hodne velký kus . Nedýcham pri predstave čo by sa mohlo diať ďalej 😀
Krasny…:) Ale zajimalo by me jestli fakt najdou..A kdyby ano,tak jestli to stihnou 😀 Sem hrozne zavisla na tyhle povidce 😀
Já vim že holky ani jedna neuměj anglicky, ale "beautiful boy" mě rozesmálo.. a ještě víc mě rozesmálo, když sem si uvědomila, že u Billa se to tak vlastně i dá brát.. 😀
každopádně konečně sme se někam hnuli a Billí má stopu a to je super, takže honem honem, ať už je slečna doma u rodičů =o)
velice zajímavé….jsem zvědavá, jak to bude dál…
tak to "my god" mě dostalo xD
Jen tak dál Jani, moc se těším, jak se nám to rozjede :o)) Hm, zívám tu jak blázen, docela bych si s Tomem do toho pelíšku i zalezla :o)) Hm, to by se Billovi asi moc nelíbilo, takže nic :o)) Děláš mi radost ♥
Mám radost, že si Bill začal věřit ohledně způsobu záchrany Niky. Všichni mu věříme, že se mu to povede co nejdřív… musí. Slyším varovné signály, klient už si ji měl odvést… to je zlé. Bill bude muset trochu kopnout do vrtule, snad ho moc nezdrží nahrávání ve studiu. Jinak bude muset do Ameriky, a to už Niky taky může být bez kdovíjakého orgánu, v horším případě bez orgánu a mrtvá někde ve stoce:)) Ale to bys jí určitě neudělala, věřím v to;)
Snad se zítra k dalšímu dílu dostanu dřív, než to bylo teď, vůbec nestíhám:(( Hektická doba:D
Těším se na pokračování, ať už se to bude vyvíjet jakkoli, budu hltat každé písmenko a bezmezně tě obdivovat:D:D
Já jim tak závidím, že nemusí do školy! Poslední dobou mi to přijde jako ještě větší ztráta času. A Tom se ke všemu válí v posteli do čtyř… a pak ho jako Šípkovou Růženku probudí spanilý princ… ach jo, Jani, to mi nedělej, nebo puknu závistí 😀
Ou, začínající pátrání, to je neskutečně vzrušující 😉 Jsem opravdu šíleně zvědavá :)))
tak už mi konečně jdou psát komenty, včera jsem se chystala na něco dlouhého a hlubokého, ale bylo mi znemožněno, abych to sepsala, tak jsem se k tomu dostala teď a vůbec nevím…hrůza, viď?
Bill si hezky čte po cizích hlavách, doufejme, že mu to opravdu pomůže a najde jí co nejrychleji, aby pak pro ní nemusel letět až za panem X. (únoscem), hezky rychle pro Nikču, bude mít radost, nebo bude blouznit, že vyskočil z obrázku :o) aj se svým božským obočím 😀
Mám radost z Billa, že mu to vyslýchání jde tak dobře, je to šikovnej chlapec. Mám radost z Toma, že už je v pohodě a podporuje svýho brášku jak se dá. Mám radost z Vivien, že si Niky oblíbila, snad jí tahle náklonnost dopomůže k nějaké té domácí vzpouře, až příjde čas. Mám radost z Niky, že i v tak šílené situaci dokáže pociťovat štěstí. Mám radost, že Nikolčiny rodiče věří, že jejich dcera je naživu… no zkrátka mám radost, že tuhle úžasnou povídku můžu číst 😉
Tenhle díl byl tak zajímavý! Úplně jsem hltala očima ten rozhovor Billa a Nikčiných rodičů! Bože, já už bych chtěla, aby ji Bill zachránil..ale věřím, že tohle je ´běh na dlouho trať´. Asi se mu to jen tak hnedka nepovede. Ale Bill je šikula a díky rozhovoru zjistil spoustu věcí! 🙂 Sama jsem na něj hrozně pyšná! 🙂