Symphonie 20.

autor: B-kay

BILL:

Ležel jsem rozvalenej na něm… cítil jsem jeho dlaně, které vášnivě hladily má nahá záda a nebály se zajet až k zadečku. Jeho rty pořád jemně líbaly ty mé, zatímco já si s těma jeho hrál…

Nemohl jsem tomu uvěřit…

Tak dlouho jsem se s nikým nemiloval. Skoro jsem úplně zapomněl, jak nádhernej může sex být. Tahle noc byla tou nejúžasnější, jakou jsem kdy prožil. Jenom myšlenka na to, že jsme se před chvilkou milovali tady, uprostřed parku, mi způsobovala husí kůži všude po těle. Neúprosný déšť ještě pořád mlátil na okna Tomova auta a tím vytvářel zvláštní atmosféru, která nás nutila pořád a pořád toužit po tom druhém. I když jsem byl sám unavenej, a i Tomovy doteky už nebyly tak smyslné jako ze začátku, přesto jsem tomu nedokázal odolat a líbal jsem jej tak dlouho, jak jsem jenom mohl. Proplétal jsem s ním jazyk v nekonečné hře a cítil jsem ten jeho snad všude. Naléhavě vjížděl do mých úst, pak je zase opouštěl a laskal můj krk a klíční kosti, na kterých se mi skvěla ta nepatrná jizva. A přesně tu pusinkoval nejvíce.

„Není ti zima?“ zašeptal tiše do mé kůže a ještě naposled láskyplně políbil dílo vzpomínky na tu autonehodu. Poté se klidně položil tváří na příjemný povrch sedačky a dlouze se mi zahleděl do očí. Opatrně pohladil mou tvář, až jeho bříška prstů přistála na mých rtech. Já jsem se mírně pousmál a nechal jsem jej, ať se mých rtů svobodně dotýká. Poté jsem se však položil vedle něj tak, abychom si hleděli přímo do tváře. Bez jemných doteků se to však neobešlo. Hrál jsem si z jeho dokonale spletenými dredy a on proplétal mezi prsty prameny mých černých vlasů.

„Jak to teď bude dál?“ zeptal se mě opatrně a v jeho očích se zaskvěl menší náznak strachu a obavy.

„Já nevím, Tome. Zřejmě jsme blázni oba dva, ale,“ lehce jsem se zasmál, poté jsem jej však dlouze políbil a zahleděl jsem se mu hluboce do očí. „Ale nelituju toho,“ dořekl jsem tiše a prolétl jsem jeho krásnou tvář klidným pohledem.

„To ani já,“ mírně se usmál a ukryl mě ve svém bezpečném objetí…

Během další půlhodinky jsme však uznali, že je nám zima, a tak jsme se za pomoci toho druhého začali nemotorně oblékat. Několikrát jsem skončil v Tomově triku, než jsem se strefil do svého oblečení. V divoké bouřce jsme se rozjeli zpátky do hotelu, a když jsme konečně zaparkovali a vystoupili, Tom mě znovu ukryl ve svém náručí tak, aby na mě tolik nepršelo.

TOM:

Já tomu ještě pořád nedokážu uvěřit.

Tohle přeci nemůže být skutečnost… je to daleko krásnější, než nádhernej sen a já se vznáším na nějakém pomyslném obláčku. V jeho přítomnosti nedokážu normálně myslet a uvažovat. V jeho blízkosti se mi chvěje hlas a potí ruce… Ani nevím, čím jsem si to všechno zasloužil. Během několika měsíců jsem získal snad všechno, o čem jsem snil a Bill se stal mou prémií. Tou nejsladší a nejkrásnější prémií…

Když se za náma konečně ozvalo jemné cinknutí výtahových dveří, poklidně jsme vydechli a se skloněnou tváří nastoupili dovnitř. Já šel jako první a hned jsem se opřel o protější zeď, zatímco Bill tiskl tlačítko příslušného patra. Dveře se tiše přivřely a výtah se rozjel… stejně jako my dva. Znovu… Bill se ke mně blížil pomalými kroky a pohledem mě dokázal vybízet natolik, že jsem po něm šílel. Jemně třel své rty a v přímém očním kontaktu se přiblížil na milimetrovou vzdálenost. Bez ostychu se vnořil do hloubky mých rtů a hned spustil dokonalé líbání. Jeho zkřehlé prsty jsem po chvilce ucítil na lemu mých kalhot, a když bez varování proklouzli látkou džín, nedočkavě jsem zasténal. Mohl jsem cítit Billovo veselé culení proti mým rtům a také jeho nádherné vzdychání do mých rtů. Oba jsme byli znovu vzrušeni, a kdyby výtah náhle nezastavil, raději bych ani nechtěl vědět, jak by to všechno dopadlo.

Bill se ode mě trošku zklamaně odsunul, a poté vyšel do prázdné chodby, pokryté hustou tmou. Opatrně rozsvítil světlo a malinko smutným pohledem prolítl mou tvář.

„Myslíš, že kluci spí?“ ozval se tiše a dlaně, kterými se mě ještě před chvilkou málem dotýkal, ukryl v kapsách své mikiny. Já jsem zamyšleně našpulil pusu a poté jsem nerozhodně pokrčil rameny.

„To nevím. Když se jdou bavit, tak to většinou trvá déle. Ale myslím, že už je dost pozdě,“ odpověděl jsem tiše a mile jsem se na něj pousmál.

„Aha,“ pípl a pohledem přímo zkoumal každý kousínek podlahy. Přišel mi tak krásnej…

Nechápu, proč jsem si to neuvědomil dřív… už mohlo být všechno úplně jinak a já nemusel mít žádné problémy s holkou svého táty, kterou vůbec nemiluju!

Ale můžu si za to všechno sám! Přesně to jsem si totiž jako jediné skutečně zasloužil. Nedokázal jsem vydržet. Tak strašně mi chyběl fyzický kontakt s někým blízkým, až jsem dovolil, aby mě pohltil vlastní chtíč a jednal za mě. Já vím, že jsem jednal hloupě a nerozumně, ale už se s tím budu muset smířit. A teď dokonce oba dva. Nechci mu ublížit, a už vůbec o něj nechci přijít. Ukázal mi tolik lásky a vášně, jako ještě žádná před ním, nehledě na to, zdali jsme oba dva kluci nebo dokonce dvojčata. Až tady jsem si uvědomil, že se prostě nedá odolat. Ani Bill to nedokázal a svou nenávist k lásce a drobnostem kolem lásky, jakými byli mazlení nebo sex, malinko narušil.

Při pohledu na něj jsem nemohl dýchat. Své nádherné oči zarytě skrýval pod hustou clonu řas a jemně našpulené rty se na mě už neusmívaly. Opatrně jsem k němu došel a vzal jsem jeho tvář do dlaní.

„Kdyby se ti stalo u té nehody něco horšího, nepřežil bych to,“ zašeptal jsem tiše a v očích jsem ucítil zoufalé pálení slz, které chtěly ven. Bill se na mě díval skelným pohledem a zhluboka dýchal.

„Ta nehoda mi možná konečně otevřela oči… byl jsem zaslepenej nenávistí a vztekem a trápil jsem tě. Mrzí mě to,“ vydechl přímo plačtivě a poté mě naléhavě políbil. „Řekni mi, že mi neublížíš… slib mi, že pro tebe neznamenám jenom nějakej flirt. J-já tě moc potřebuju,“ naléhavě jsem jej ukryl v zoufalém sevření mých dlaní.

„Nikdy bych ti nedokázal ublížit, Bille. Slyšíš? Slíbil bych ti cokoliv, jen abych tě konečně viděl smát se,“ jemně jsem mu přejel ukazováčkem linii rtů, do kterých jsem se hned vpil a nemotornými kroky jsem jej vedl ke svému pokoji…

BILL:

V zápalu hladových polibků jsme se přesunuli až ke dveřím, které třesoucí se dlaní odemkl a oba jsme tak mohli proklouznout dovnitř. Tom za námi rychle zamknul, poté mě však nečekaně popadnul do své náruče a přímo zuřivě bral mé rty mezi své. Já nedokázal protestovat a všechny jeho horlivé a nadmíru hladové polibky jsem oplácel. Po chvilce jsem přistál na měkké posteli s čistě bílým povlečením. Tady už nebyl čas na nějakou dlouhou předehru nebo něžné mazlení. Už to prostě nešlo vydržet. Oba jsme ze sebe přímo strhávali kusy oblečení, které poletovaly ve víru vášně po celým pokoji, dokud nepřistály na studené podlaze…

A když se naše nahá těla znovu propletla, oba jsme měli chuť přímo křičet a vykřičet ze sebe všechen ten chtíč a touhu. Ale jelikož jsme už nebyli v opuštěném parku, museli jsme se krotit prostřednictvím zoufalých polibků. Já sám jsem si málem překousl rty, jak jsem se snažil sebevíc zůstat v klidu a nekřičet. Nedočkavě jsem se na něm vozil, pak se na mě zase překulil on a udával rytmus milování po svém. Bezmocně třel mé boky a zpocené bříško. Naše pánve se o sebe přímo neurvale třely. Nedokázali jsme se jeden druhého nabažit…

Bylo to tak zvláštní… tak jiné…

Celý náš vztah se změnil ze dne na den. Když jsem se tehdy v nemocnici poprvé zahleděl do jeho očí, nikdy bych neřekl, že se s ním jednou budu divoce milovat. Já vím, že je to proti všem pravidlům. Ale nač pravidla, které určují ti, kteří nedokážou žít. Nač život bez lásky, která vám přímo drásá srdce?!

Já jej chci milovat! Chci jej milovat, i kdybych měl porušit všechna pravidla!

Naše sténání už nedokázaly zakrýt ani hladové polibky. Už to prostě nešlo. I když jsme se z posledních sil snažili líbat, nešlo to. Zejména já jsem v sobě nedokázal udržet ten nádhernej pocit, který ve mně vyvolával pocit mít jej uvnitř. Cítit jej v sobě… nechávat se hýčkat jeho přítomností jak zvenku, tak i zevnitř. Bylo to jedním slovem dokonalé a až příliš krásné…

Vyvrcholili jsme ve stejnou chvilku, když jsme oba dva tlumeně vykřikli do nahé kůže toho druhého. Tom přistál přímo na mém mocně pulzujícím hrudníku a ledva lapal po dechu. Cítil jsem, jak mi po těle stékají kapky potu, přesto jsem se je však snažil nevnímat. Tom vysíleně oddechoval na mém holém těle a láskyplnýma polibkama pokrýval mé tetování.

„N-neměl bych jít raději na pokoj?“ zeptal jsem se zkřehlým hlasem, i když jsem neměl vůbec v plánu opustit jeho náruč. Tom se z posledních sil naklonil nade mě a hluboce mě políbil.

„Nechci, abys odešel… prosím,“ zašeptal a znovu mě jemně políbil.

„Tak dobře,“ něžně jsem se usmál a pomohl jsem mu vstát. Spolu jsme se v objetí dostali až ke sprchovýmu koutu, kde jsme se stejně více líbali, jak myli…

Přijde mi to jako v úplně jiném světě. Nerozumím tomu. Kluk, kterýho jsem neviděl skoro 13 let. Moje dvojče, které jsem si k sobě nechtěl připustit… kytarista, kterýho jsem nechtěl přijmout do kapely je se mnou… možná se už opakuju, ale nedokážu tomu věřit. Vlastně jsem pochyboval od začátku. Od první chvíle, co jsem jej uviděl, jsem si prostě nechtěl přiznat, že jej pořád ještě potřebuju. Byl jsem moc pyšnej a poznačen bolestí, abych si toho mohl být vědom. Ale teď jsem to konečně pochopil!

TOM:

Celou noc jsem nemohl usnout. I když byl u mě, myšlenka na to, že jej ztratím, mi prostě nedávala spát. Tiše jsem ležel vedle něj a pozoroval jsem jeho tvář pokrytou klidem s lehce našpulenou pusou. Jemně svíral mou ruku a i ze spánku šeptal moje jméno.

Na mě však dolehla tíha svědomí. Alex mi dala přesně dva dny na rozmyšlenou, jinak jistě ztropí velikej poprask, a ty dva dny mi vyprší právě dnes. Billovo teplo a jemné poklidné dýchání mě sice pomalu kolébalo ke spánku, ale myšlenka na zítřek mě děsila. Máme před sebou celej den ve studiu, možná několik rozhovorů a pak, když si všichni budou moci užívat volna, mně nastane skutečná realita!

Musím to skončit! Konečně si musím uvědomit, co vlastně chci! Když si vyberu ji, ztratím tím jeho. Zbožňuju jej a klidně bych za něj i dýchal. Přesto mi však pořád v uších zní vyznání nenávisti vůči lásce a věcí kolem ní. Nevím, zdali bych jej nevyděsil tím, že bych chtěl být jenom s ním. Co když nebude důvěřovat ani mě? Co když udělám něco, co jej vyplaší a on uteče?! Co když na něj nevědomky nějak zatlačím a on se prostě stáhne?!

Mám jenom několik hodin na rozmyšlenou. Kdybych věděl, že by mi byl schopnej opětovat mé city, nepřemýšlel bych ani minutu. Já se totiž poprvé zamiloval!

I když do svého dvojčete, ale přesto tady ta láska je, a já vím jistě, že jej šíleně miluju. Jenomže mu to nemůžu říct. Nechci jej vyplašit, a proto jsem se raději rozhodl své city tajit a zůstat zticha…

„Jak jsem si všimnul, jde vám to,“ ozvalo se za mnou nadšeně, jak si Gustav bral dalšího dne do rukou své hůlky a poklepával všude kolem sebe. Právě se totiž konečně skončila nekonečně dlouhá zkouška po náročným rozhovoru a my měli konečně volno.

„J-jo, to jo. Už je to lepší,“ usmál jsem se na něj a odložil jsem pouzdro s kytarou stranou. Bill, který ještě postával u dveří a pečlivě si nasazoval svou roztomilou černou čepici, se na mě sladce usmál, a poté vyšel z místnosti, kde kromě mě a Gustava nezůstal už nikdo.

„Ale no tak, Tome! Je to dokonalý. Vy se na sebe normálně smějete. Ani nevíte, jakou radost mi to dělá. Bill se díky tobě konečně usmívá. Jak ty to děláš?“ nechápavě zakroutil hlavou, jak jsem jenom frajersky mrkl. Já už vím, jak na něj.

„Jsem přeci jeho dvojče,“ ušklíbl jsem se a přátelsky jsem jej dloubnul do obličeje. Gustav zakvičel jako nějaké prasátko a začal mě po celé zkušebně honit. Jak jsem utíkal, málem jsem vrazil do Billa, který se automaticky rozběhl se mnou. Byli jsme jako malé děti. Nakonec se k nám přidal i Georg a byl z toho pěknej chaos. Každý naháněl každýho. Ani nevím, jakým kouzlem jsme se rozdělili, a já naháněl najednou jenom mého brášku. A tuhle šanci jsem také hned využil. Bill, který nic netušil, pořád vesele utíkal, když jsem jej najednou chytnul do náruče a vášnivě jsem jej políbil.

„T-t-tady?“ polekaně se ode mě odsunul a spěšně si otíral malinové rty. I když se snažil svou touhu ukrývat, přesto se mu to moc nedařilo a za chvilku byl stejně červenej jako já, ne-li víc.

„Tady,“ zasténal jsem tiše a bez dalších řečí jsem jej hladově políbil. Bill můj polibek nesměle oplácel, přitom však pořád koukal kolem sebe, jestli někdo nejde. „Ty seš blázen,“ zašeptal s mírným úsměvem a jemně mě pohladil po tváři. „Tome, na pokoji to bude jistější,“ malinko ucukl, když jsem jej chtěl znovu políbit.

„B-bille, já ale dnes nemůžu,“ vydechl jsem ztěžka a smutně jsem svěsil tvář. Dnes mě čeká něco mnohem horšího.

„Aha… n-no tak to nevadí. Tak třeba příště?“ pípl, přesto jsem však v jeho hlasu ucítil obavy, zdali ještě nějaké příště bude. Ani jsem se na něj nemusel dívat, abych zjistil, že se v jeho očích náhle ukrývá smutek a strach.

„Přijdu za tebou ještě v noci, ano?“ jemně jsem jej políbil.

„Slibuješ?“ zakňoural a spěšně si olízl vyschlé rty.

„Slibuju,“ šeptl jsem a ještě naposled jsem jej hluboce políbil. Poté jsme se spolu raději vrátili ke klukům a spolu s nima jsme dorazili do hotelu, kde se mělo o všem rozhodnout…

autor: B-kay
betaread: Janule