autor: Meline
Nataša:
Musela jsem odejít z nemocnice a přijet domů. Hned jak vejdu do obýváku, přiřítí se ke mně Dan.
„Miláčku…Tak co?“
„No, Tom je na tom líp. Možná ani nebude třeba doplňovat krev a zítra by ho mohli propustit, pokud se to ovšem nezhorší.“
„No tak alespoň je na tom lépe. Ale co se to vlastně stalo?!“
„Tak to nevím ani já, Dane. V tom zmatku se to prostě neřešilo. Asi se prostě někde říznul.“ Povzdechnu si. „Pojď do kuchyně Naty, udělám večeři. Ty jsi se dneska natrápila až dost.“ Jenom unaveně kývnu.
Simone:
„Ahoj, zlato.“
„No to je dost, že jsi tady… Gordone, musím s tebou mluvit.“
„O čem?!“
„O Lucasovi…“
„A co je s ním…“
„No právě. Chová se hrozně, kdybys viděl, co se dneska stalo. Zničil Billovi oblečení a pak se tady prali. Je čím dál drzejší, to co mi dneska řekl, už bylo moc. Právě na tebe čekám, abych se s tebou poradila jak dál. Tohle přece takhle nemůžeme nechat. Každou chvíli jsou v sobě, nebylo by lepší je na čas oddělit?! Třeba poslat jednoho z nich na nějaký čas do jiné školy?!“
„Já nevím, Simone, možná by to bylo řešení. Jak jsme byli na návštěvě u KückMüllerových a já se bavil s Danem, vzpomněl jsem si náhodou, že tam, odkud se odstěhovali, mám tetu. Už dlouho jsme se sice neviděli, bude to několik let, ale určitě by u sebe nechala Lucase bydlet, mohl by tam chodit do školy a tak dále. Co tomu říkáš?!“
„No to je skvělý nápad. To by šlo, ale jak na ni seženeš kontakt?“
„O to se nestarej, já všechno domluvím a taky zařídím, aby Lucas mohl do té školy nastoupit hned, jak skončí ty týdenní prázdniny, což je už za dva dny, pokud se nemýlím?!“
„Ne nemýlíš, opravdu končí za dva dny…“
Tom:
Hurááááá!!!! Konečně odtud vysmahla!!! Kdyby tu Stacy zůstala přes noc, nejspíš bych se nedožil rána. Ale je divný, že Bill nepřišel. Třeba to ještě neví, ale to je blbost, už se to musel dávno dozvědět. Možná mu nestojím ani za jednu pitomou návštěvu. Co když to všechno byl pro něj bezvýznamný úlet a já si tady dělám naděje. Kdybych na něj měl aspoň číslo, jenže bohužel nemám. Jak ho jen sehnat?! No jasně, už to mám. Zavolám mamce, jestli mi ho nesežene přes Simone.
„Ahoj mami, mohla bys pro mě něco udělat?!“
„A copak by to mělo být, broučku?“
„No… NUTNĚ bych potřeboval Billovo číslo, ale tak aby o tom Bill nevěděl.“
„A jak to mám udělat, aby o tom nevěděl? Na co ho vůbec potřebuješ?!“
„Musím mu něco důležitého napsat a sežeň ho přes Simone, ta ti ho určitě dá.“
„V tuhle hodinu?!“
„Maminko, prosím, prosím.“
„Tak jo, když tak pěkně prosíš, pošlu ti ho smskou, jestli ho teda seženu.“
„Díky, si zlatá, mami, tak čau.“
„Tak ahoj, Tome.“ Huráááá!!! Tak snad to klapne…
Nataša:
Začne mi vyzvánět mobil, už jsem tak unavená, že se ani nepodívám, kdo to je a rovnou přijmu hovor.
„Ahoj, mami, mohla bys pro mě něco udělat?!“ Co by mohl Tom v tuhle hodinu potřebovat?! Snad se nic nestalo!
„A copak by to mělo být, broučku?“
„No… NUTNĚ bych potřeboval Billovo číslo, ale tak, aby o tom Bill nevěděl.“
„A jak to mám udělat, aby o tom nevěděl? Na co ho vůbec potřebuješ?!“
„Musím mu něco důležitého napsat a sežeň ho přes Simone, ta ti ho určitě dá.“
„V tuhle hodinu?!“
„Maminko, prosím, prosím.“
„Tak jo, když tak pěkně prosíš, pošlu ti ho smskou, jestli ho teda seženu.“
„Díky, si zlatá, mami, tak čau.“
„Tak ahoj, Tome.“ Rozloučím se s ním a zvedám se ze židle.
„To byl Tom?“ Zeptá se Dan.
„Jo byl, něco potřeboval, tak já to teď půjdu vyřídit a hned budu zpátky.“
„A co???“
„Chtěl Billovo číslo, víš… asi se včera na něčem domluvili a nestihli si to říct kvůli tomu, co se Tomovi stalo.“
„A to ho potřebuje zrovna v tuhle hodinu?“
„Tvrdil, že jo. Ale to nevadí, já mu ho půjdu sehnat.“
„Dobře, tak já zatím dodělám tu večeři.“ Kývnu a vydám se k sousedům. Nebudu zvonit, jenom zaklepu, kdyby náhodou už někdo spal. Po chvilce mi otevře Gordon.
„Ahoj Natašo, co ty tady?“
„Je doma Simone?“
„Je, pojď dál, já ti ji hned zavolám.“ Kývnu a vstoupím.
„Ahoj Naty, co potřebuješ?“
„No, víš, potřebovala bych… nebo spíš Tom by potřeboval Billovo číslo. Zřejmě se včera na něčem domluvili, ale jaksi to nestihli.“
„Jo pojď, hned ti ho dám. A jak je na tom?“
„No, už je mu lépe. Jestli mu bude dobře i zítra, propustí ho domů, ale jestli ne, tak mu budou muset doplňovat krev.“
„Chudák… a co se vlastně stalo?“
„Já to taky přesně nevím, nebyla jsem doma, ale zřejmě se říznul o něco do ruky a je to dost hluboká rána. Nikomu to neřekl, jen si to obvázal, nechal to tak a mezitím ta rána krvácela… Ztratil mnoho krve a omdlel.“ Jak o tom tak mluvím, zase se mi hrnou do očí slzy. „Panebože… ale neboj, určitě bude v pořádku.“
„Snad jo.“ Dala mi do ruky papírek s Billovým číslem. Poděkuju a vyrazím zpět domů.
Bill:
Chjo… všechno je na hovno. Bolí mě nos, Tom mi lhal a jednoduše se na mě vykašlal. Co mám teď krucinál dělat?! Budu se zavřenej v pokoji utápět v slzách. Přišla mi sms. Kdo mi může teď psát? Nedočkavě rozkliknu obálku. Nějaký neznámý číslo. Ahoj Bille, proč ses dneska celý den neozval? Včera si přece říkal „zítra se uvidíme“, to už snad neplatí? Protože jak jistě víš, jaksi za tebou nemůžu přijít, páč tvrdnu v nemocnici. Tak co se děje?! Pls odepiš, Tom. Co se děje?! Co se děje?! No to snad nemyslí vážně. On se tam ocucává s nějakou holkou a mě se ptá, co se děje?!!!! Co si o sobě sakra myslí?! A kde vůbec vzal mý číslo?!!! No to je jedno, jestli si myslí, že mu odepíšu, tak to je na omylu. Po pěti minutách popadnu mobil a začnu odepisovat. No co, kdo by to vydržel?! Já ne… Já nejsem ten, kdo se na toho druhého vykašlal. Dokonce sem za tebou v tý nemocnici byl, a ty ses tam… líbal s nějakou holkou, tak sem radši odešel… tvrdil si, že nemáš holku, proč si mi lhal? Dopíšu a odešlu. Umírám zvědavostí, jak tohle hodlá objasnit.
Tom:
Já nejsem ten, kdo se na toho druhého vykašlal. Dokonce sem za tebou v tý nemocnici byl, a ty ses tam… líbal s nějakou holkou, tak sem radši odešel… tvrdil si, že nemáš holku, proč si mi lhal? Přijde mi. Cože? Takže on nás viděl, ale kdy?! Vůbec sem si ho nevšiml. Ta pitomá Stacy, všechno komplikuje!!! Nevím, proč sem za mnou vůbec lezla, já se jí neprosil!!! Teď je na mě Bill naštvanej. Počkat, ale to by znamenalo že… že mu to není tak úplně jedno. Jupíííí!!! Takže to má naději. Tys tu byl? A kdy? Jaksi sem to nezaregistroval. Proč si odešel? Já nelhal, ona není moje holka. Navíc líbala ona mě, ne já ji. Proč ti to vůbec tak vadí… žárlíš na ni? Odešlu a ušklíbnu se.
Bill:
Tys tu byl? A kdy? Jaksi sem to nezaregistroval. Proč si odešel? Já nelhal, ona není moje holka. Navíc líbala ona mě, ne já ji. Proč ti to vůbec tak vadí… žárlíš na ni? Já a žárlit pche, ani náhodou. Si nějak moc myslí, hošánek. Nejhorší je na tom to, že má pravdu. A to, že s ní nic nemá, mu mám jako věřit?! Teoreticky by to pravda být mohla, ale taky ne. No nic, pustím se do odepisování. Není divu, když si měl na práci jiný věci, tak jak by sis mě mohl všimnout. A navíc, proč bych měl žárlit… já?! to nikdy. Je mi to úplně jedno. A i kdyby tak co?! Sakra to sem tam neměl psát, ale smůla, už je to odesláno. Co si teď bude myslet?! Z úvah mě vytrhne pípající mobil. To bylo nějak rychle. No nic, pustím se do čtení. Pak bych ti napsal, že nemáš proč, jelikož já s ní nic nemám a abys věděl, myslel jsem celou dobu jen na jednu osobu, ale tebe to přece nezajímá… To co napsal, mi vyrazilo dech. Kým asi myslel tu osobu?! Musím ho vidět. Půjdu za ním teď do nemocnice. Leží přece na pokoji, kde jsou návštěvy neomezeně. Nataša s ním přece chtěla zůstat celou noc, ale musela domů kvůli Danovi. Vydám se tedy na cestu pěšky. Když tam po půl hodině dorazím, jdu rovnou do patra, kde Tom leží. Potichu otevřu dveře. V pokoji je tma a oknem sem prosvítá jen světlo pouličních lamp.
„Kdo je ta osoba?!“ Promluvím tiše. Vím, že nespí. Slyšel mě vejít, cítím na sobě jeho pohled.
„Tebe to přece nezajímá.“
„Zajímá.“ Pípnu a upřu na něho svůj pohled. Pomalu se blížím k nemocničnímu lůžku, na kterém leží.
„Je to ta osoba, která mi od první chvíle, co jsem ji uviděl, zamotala hlavu, ta osoba, v jejíž přítomnosti se nedokážu ovládat, protože mě zevnitř sžírá spalující touha po ní, ta osoba, do které jsem se zamiloval… jsi to ty, Bille… to tys mi dal křídla a naučil mě létat… Neboj se a vstup se mnou do světa, kde budeme jen ty a já… nikdo jiný. Pojď se mnou, udělej krok po správné cestě, co nás vede k sobě. Chyť mou ruku a už nikdy mě nepouštěj. Má láska k tobě je silnější než cokoliv jiného… tak miluj mě, jako já miluji tebe. Tys mi dal naději a naučil mě létat… jen tě prosím, nestříhej mi má křídla, ale poleť se mnou. Už nikdy mě nenech spadnout do té propasti osamocení a prázdnoty… neodcházej, navždy zůstaň se mnou… Miluji tě.“ Dořekne a mně se v očích lesknou slzy. Tohle jsem nečekal. To, co teď cítím, se nedalo vyjádřit slovy, proto jsem ho lehce políbil na rty. V břiše mi začalo poletovat asi tisíce motýlků. Bylo to tak… tak… nepopsatelně nádherné.
„Miluju tě.“ Zašeptám a podívám se mu do očí. Přímo se utápím v té záplavě hořké čokolády, ale nesnažím se plavat. Teď je jenom můj a žádná pitomá koza mi ho nevezme. Znovu se vpiju do těch měkkých růžových polštářků a dravě pronikám jazykem do jeho úst. Musím se ujistit, že to není jenom sen, ale skutečnost, ve kterou jsem už ani nedoufal. Přitisknu se k němu a nasávám jeho vůni. Zavírají se mi oči. Ještě jednou se jemně dotknu svými rty těch Tomových a pomalu usínáme v objetí…
autor: Meline
betaread: Janule
to je hezké!!!! Moc, moc, moc…..
to je..tak…tak..nádhernýýýýýýýýýýýýý!dáááál plosím
no to je mazec! nemam slov
tohle je hodne nesmyslny. pises hrzky, ale je to hrozne uspechany? monolog o lasce na pul strany a miluju te po jednom dnu co se znaji… je to prehnany..