Lonely 4. (konec)

autor: Jitaaaaaaaaaaaa

BILL

To není správný! Co jsem to jen udělal? A co to Tom udělal? Takže… Popořádku. Tom mi řekl, že mě má rád, ale ne jako bratra… A co se stane, když mu řeknu, že jsem se do… Ne… To mu nemůžu říct… Raději mu to napíšu… Jak se tak nechávám unášet svýma myšlenkama, cítím, jak se Tom ošil. Panebože… Co to mělo být? Mám dvě možnosti: Buď se mě štítí, nebo je nervózní. Tak… A copak to tedy bude. Realističtější mi připadá první možnost, ale pevně věřím v to, že je trochu nervózní. To jako… Z mojí přítomnosti? Hurááááááá! Ječím v duchu, ale stejně mám takový divný pocit. Jsou to všechno jenom moje domněnky.

Pořád ležím a bojím se i pohnout, aby mi neutekl. Ve chvilce se ale na mě zadívá a pak se zvedne a… Ne, Tomi… Zůstaň tu se mnou. Zdá se mi to, nebo mě teď vážně slyšel? Nevím. Ale asi je to vše jen souhra náhod. Natáhne ke mně ruce, a když se jej váhavě chytnu, vytáhne mě do sedu. Oh… Už se mi zase zatmívá před očima. Na to jsem si už ale zvykl. Ale na jeho přítomnost? Ne… Ikdyž jsme spolu od narození, pořád mi jeho blízkost připadá nadpozemská. Rozhlížím se po jeho puntičkářsky uklizeném pokoji a do očí mě praští jedna fotografie, která mu leží na psacím stole. Podle vzhledu je dost stará, ale co je na ní, nevidím…

Jsem ale dost zvědavý a ta myšlenka mě sžírá. Musím se ho zeptat… Přeci znám svoje dvojče, né? A Tom se s fotografiemi obvykle „nemazlí“. Jen je občas opráší svým pohledem do nějakého alba, který má uložený v šuplíku…

„Tomi… Ehm… Copak je to za fotku… Támhle…“ Kývnu hlavou směr psací stůl a doufám, že bude vědět, kam se podívat. Kupodivu se okamžitě vrhnul ke stolu a…

„Jo… Tohle… Ale nic…“ Čapl rychle ten kousek papíru a hodil jej do pootevřené zásuvky. Takže… Je tohle další znamení? Nebo jen další náhoda?

„Omluv mě…“ Pípne a popojde ke dveřím… „Chceš něco na pití?“ otočí se ještě, a když kývnu na souhlas, zmizí na chodbě… Jo… Jsem tu teď na chvíli sám… Potichu se zvednu a rozklepanou rukou pootevřu onen šuplík…

TOM

To se mi všechno jen zdá! Já jsem takovej debil! Už jsem byl tak blízko a zase to všechno zkazím! Už jsem mohl cítit tu jeho sladkou pokožku… Už jsem jej mohl políbit! Ale to bych nesměl bejt takovej srab… Uf… Nějak se mi z toho všeho udělalo nevolno. Otevřu okno dokořán a po minutce fetování čerstvýho vzduchu se konečně napiju. Vezmu malý tácek a postavím na něj dvě skleničky s brčky. Naliju do nich ledovou colu a zase nepřítomně zírám, jak se bublinky společnou silou snaží vypudit brčka ze svýho teritoria. Za malý okamžik se jim to podaří a nebohá brčka přistanou na tácku. Jen se usměju a vrazim je tam zpátky…

Položím si tácek na ruku jako zkušený číšník a vyrazím pomalým krokem do pokoje. Chvíli tiše čučím u dveří a mám pocit, jako by za prahem měla bouchnout atomovka. Vážně potřebuju nějakou odbornou pomoc, tohle přeci není normální… Šoupu se centimetr po centimetru a až za stopadesát let mi dojde, že má Billí nejspíš žízeň a já si v kuchyni div netrhám kopretinu má mě rád-nemá mě rád… Mno potěš pánbůh. KONEČNĚ! Konečně jsem se dostal o další metr dál. Ale… Zase ztuhnu a málem zapustím kořeny, když spatřím, jak mi Billí zkoumá můj poklad! On se na tu fotku podíval! Yeah! To mě mohlo taky napadnout, že je můj milý bratříček zvědavej jak… Jak nevim co… xD

„Ehm… Ehm…“ Jakože si odkašlu a ten můj chudáček sebou tak cukne, až mi je ho líto. Fotku pořád křečovitě drží, a když spatří směr mýho pohledu, zastrčí si ji pod tričko a vyskočí jako hopík. Vidím, jak se celý chvěje… Nevím, jestli to je jen z toho, že se polekal, nebo… Mno snad se tu nebudu se svým druhým já dohadovat, jestli mám udělat první krok nebo ne! Jasně,že JO! Musím! Mám i dooost velký podezření na to, že je na tom úplně stejně a dokonce se i stejně bojí udělat první krok.

Už to mám! Pokusim se navázat rozhovor na téma „jeho láska“… Vždyť mi řekl, že je zamilovaný, tak by se nemusel zdráhat. Jo… Ale jak začít? Krucinál… Proč musí být všechny začátky tak těžký! Uf… Nejlepší bude, když se budeme nejdříve bavit o počasí a kousíček po kousíčku se k tomu dostaneme a aniž by si uvědomil, že to byl hlavní cíl mojí cesty, řekne mi snad něco víc a já se mu pak budu moct svěřit. Ach… Další geniální nápad =D Tak snad mi to vyjde…

Posunu se k němu ještě blíž a jen se modlím, aby se třeba neodtáhl do bezpečný vzdálenosti. Přeci mu jen narušuju jeho auru a nemusí mu to být příjemný. Jůůů! A jak se mi zatetelilo srdíčko, když jsem zjistil, že zůstal přikovaný na stejném místě o velikosti 20 krát 20 centimetrů. Uf… To mi spadl kámen ze srdce, až jsem z toho málem dostal infarkt.

„Na… Tumáš, Billí…“ řeknu s úsměvem, i když bych se nejraději poddal svým pudům a propadl v hysterickej pláč. Vidím, jak se pod jeho červenočerným tričkem rýsují čtyři rohy. Aha. Lásko… Já vím, že sis tu fotku vzal. Ale neber mi ji… Je to můj největší poklad. Je to jediný způsob, jak tě pořád vidět. Raději ale budu mlčet. Mohl by se polekat. Vím, že je plachý, tak se o nic pokoušet nebudu.

Pozoruji, jak ručkou přejíždí po orosené skleničce a stále a stále ji zbavuje vysrážené vody. Musí mu být z toho zima. Po chvilce váhání usrkl a hned se mu zalila očka slzami. Doufám, že za to může ta armáda bublinek a né něco jiného. Přeci vím, že je smutný, a vím to dokonce už dost dlouho… Pozoruji jej jinak než bratra od puberty. To mi mohlo být tak čtrnáct. Ale na začátku jsem si jen představoval, jak jsme zavření v místnosti, podobné téhle a povídáme si dloooooouho do noci. S postupem času se k povídání přidaly dotyky, pohledy, polibky… A pak jsme spolu skončili v posteli… Ale samo, že jenom v mojí fantazii.

Už se ale nedokážu déle přetvařovat. Nesnáším to! Kolikrát jsem se ve škole musel přetvařovat, mnohdy i celičký boží den a pak mi z toho bylo špatně celé odpoledne. Všichni ve vsi si myslí, že jsem něco jako Casanova, ale nejsem. Teď mě ale napadlo… Co kdybych si na něj jednou zahrál? Jakože bych se pokusil Billíškovi vyznat? Možná to zabere a vyjde mi to, anebo taky ne, že? Ale co… Buď a nebo. Nemám jinou další možnost, tak by to nemělo být tak tragický, né? Jdu na to!!!

„Billi…“ špitnu a lehýnce jej pohladím. Jo! Tiskne svou tvář do mé dlaně a zavřel oči! A… A můj bože! On se snad i usmívá! Juchůůůůůůůůůů!!! Musím mu to říct… Ale jak? Nadzvednu si opět jeho hlavinku a podívám se mu do očí. Vidím, jak sice stále pláče, ale už nejsou smutné. Znova vidím ten nádherný ohýnek, který tak rychle vyhasl. Najednou nahlas vzlykl a začal špitat: „Já… Tajím ti jednu věc… Už hrozně moc dlouho… Už je to tolik let… Už nemůžu dál, bráško… Nemůžu…“ Ano… To mě zajímá. Přeci mu chci pomoct, a k tomu bych potřeboval vědět, o co se jedná.

„Ano… Bráško… Já ti také něco moc dlouho tajím… Ale bojím se… Ty asi taky, viď?“ Ano… Už to cítím! Cítím, že oba myslíme na to samé! Je to poprvé za tu dobu. Asi je to tím okamžikem. Je příliš silný na to, abychom se nepoddali svým pocitům. Pořád jej hladím po tvářích a stírám mu stále nové a nové slzy. Zasmál se. Tak krásně. A přitom stále pláče… Tenhle „jev“ je charakteristický pro jeden jediný pocit: Pro lásku…

BILL

Už se nedokážu ani pořádně nadechnout. Jsem toho naprosto plný. Směju se jak blázen a pořád se snažím asi vytopit dům. Asi jsem blázen. Do něj.

„Tome… Já tě…“ Ne! Nedokážu to! Nedokážu! „Mám tě strašně moc rád, bráško… Neskutečně a moc rád…“ Snažím se usmát a podívat se mu do očí, ale nejde to… Právě jsem mu lhal a on to na mě hned pozná…

„Ne… Billi… Proč lžeš?“ Néééééééééééééééé! Pomóóóóóóóóóc! Já zešílím… MILUJI TĚ! Ale já to vyslovit prostě nedokážu! Utřu si další vodopád a obejmu jej, jak nejpevněji dovedu. „To… Co ti chci říct… Je… Je moc těžké definovat… Lehčí je, to vše názorně ukázat v praxi…“ Špitnu mu do ouška, protože jsem se k němu přikradl jako mlsná kočka…

Lehce jej líbnu na krk, ale jen tak, že to možná ani necítil. Ale! Roztřásl se jako osika, a když se na něj podívám… Tvářičky mu trochu nabraly na barvě. Nádherný to pohled. Motá se mi hlava a vidím asi trojmo. Ale zároveň mi je nádherně. Zaplňuje mě takový ten hřejivý pocit, víte? Asi se přeci jen v tomhle příběhu rozhodnu ten pomyslný první krok udělat. Obejmu jej ještě silněji a…

„Miluji tě… To je to, co jsem ti tajil… To je ten důvod, proč jsem se ti občas vyhýbal… To je to, co jsem ti chtěl říct téměř neuvěřitelných pět let… Miluji tě a je mi už jedno, jestli mě zavrhneš, nebo zbiješ… Miluji tě a to je hlavní, lásko.“ Vypotil jsem ze sebe šíleně dlouhou větu a zmoženě jsem se nadechl. Než jsem ale stihl říct další mojí nesmyslnou frázi, která by se nejspíše hodila do slohu, cítím teplo na svých rtech…

Něco nádherně příjemného a horkého mi po nich lehce přejíždí a pak… Bože můj! Polibek! Doopravdický polibek od mojí jediné lásky! Něžně mu vyjdu vstříc a nehodláme se ze vzájemného zajetí ve svých ústech vzdát. Kyslík ale došel a nám nezbylo nic jiného…

„Miluji tě, Billí.“ Podívám se mu do očí, ve kterých vidím neuvěřitelné štěstí a lásku. Ano… Je tam láska… A ne, ledajaká.

KONEC

 

 

Tak… A máme tu konec… Ano… Blbý, vim… Ale myslím, že to mluví za vše, né? Je to děsná blbina. Podle mýho mínění, tak jsem se to rozhodla ukončit nějak trochu šetrně… Asi je to useklý bo něco, ale já za to nemůžu XD Křeček mě tu prudí a nemůžu se soustředit, kruci ((=Tak poděkujte mojí křečici, kdo by chtěl pokryčko, ju? Tag snad se to alespoň někomu líbilo ((= Děkuji a ahoj, Jitaaaaaaaaaaaa

autor: Jitaaaaaaaaaaaa
betaread: Janule