Please don’t let it go… 10.

autor: Ivetka

„Bille, nemáme čas. Musíme jet…“ zakřičel jsem na Billa. Mamka čekala před barákem s naším nových autíčkem v úmyslu nás spolu Gustavem a Georgem hodit do nahrávacího studia, abychom zkusili natočit další písničky.

„Jenomže já ještě nejsem hotový…“ zahučel Bill…

—

Konečně jsem slyšel dusot, který přicházel od míst, kde je schodiště. Bill vletěl do kuchyně a upřeně se na mě zadíval. Pil jsem z láhve vychlazenou vodu s mírným obsahem minerálních bublinek.

„Děje se něco?“ optal jsem se a nervózně si začal o roh linky okopávat špičku boty a v ruce žmoulat víčko, které původně patřilo té nevinné orosené lahvičce.

„No… nic… Dneska ti to sluší…“ mrknul na mě pravým okem a šel ke mně. Beze slova mi z ruky vyndal láhev a napil se z ní…

„Budu na ní mít lesk…“ šeptl jsem tiše a usmál se. Hlavu jsem měl sklopenou. „Taky bych potřeboval koupit nový… mám suché rty a pořád se nemám k tomu, abych si došel do drogérky… nemáš po ruce svůj?“ zvedl jsem pravé obočí a koukl mu tázavě do očí.

„Taky mi došel. Mám poslední na rtech…“ Pípnul, ale myslel jsem si, že to není pravda. „Aha… Tak… to nevadí, už bychom měli lít, mamka s kluky na nás jistě už netrpělivě čekají. Jak znám mamku, musí mít omlácenou nohu od toho věčného poklepávání nohou…“ mamka vždycky poklepává nohou, když je nervózní… Láhev jsem nechal zhruba uprostřed pečlivě uklizené mramorové linky a chystal se už jít.

„Tome, počkej…“ zakvičel jako utrápený pes. Rukou mě chytl za zápěstí a přitáhl si mě k sobě blízko, jak jen to šlo.

Stál jsem zády k jeho obličeji, ale byli jsme na sobě přitisknuti tak důkladně, že jsem cítil každý úder jeho srdce, každý pohyb jeho těla. Každý výdech a nádech… Koukal jsem němě do chodby a neodvažoval se vyslovit ani pouhou hlásku. Pomalu mě obešel a soucitně mi pohlédl do očí. „Mám lesk… můžu se o něj s tebou podělit…“ pomalu mi docházelo, co chce asi udělat. Nic jsem stále neříkal a jenom čekal, jestli nastane to, co jsem si myslel, že se stane.

Naklonil se ke mně a začal se důkladně svými rty otírat o ty moje. Koukal jsem chvíli do stropu, potom jsem ale dostal nutkání, kouknout se do jeho obličeje, na jeho oči, ale jak jsem to měl udělat, když jsem zjistil, že on má oči pevně zavřené? Jediné, co jsem mohl pozorovat, bylo lehké třepotání vějířků jeho řas. Se slabým a bezmocným výdechem jsem přivřel oční víčka a povolil rty – pootevřel jsem je…

Cítil jsem jeho vlhký jazýček, jak se tře o mé zuby, otevřel jsem pusinku ještě víc…

„Biue,“ zahuhlal jsem a dal mu „dětskou“ pusinku a odtáhl jsem se o něj. Semknutím rtů jsem si rovnoměrně roznesl lesk s malinovou příchutí až do koutků rtů a pohlédl mu do očí. „Děkuju,“ pošeptal jsem tiše a pohladil jsem ho po tváři…

—-

„Tome, co to s tebou dneska je, Kytaru máš naladěnou dobře, ale pořád ti to ujíždí…“ řekl už naducaně Georg, na kterém by i malé děcko jasně poznalo, že ho už štve, že jsem nesoustředěný.

„Omluvte mě prosím na chvilku, musím si s Tomem promluvit,“ prohlásil podrážděně Bill a surově mě popadl za zápěstí, které ještě surověji stiskl.

„Au…“ zašeptal jsem tak, aby to nikdo neslyšel a následoval ho až na toalety, kde zamknul, rozsvítil jenom tlumené zrcadlové světlo a přitiskl mě na studenou stěnu.

Narovnal jsem se, protože jsem snad doufal v to, že tím od něj budu dál, vyděsil mě. V tuhle chvíli bych se asi nedokázal bránit, kdyby se zachoval nějak ošklivě. Ale přiznám, že bych si jednu pořádnou facku zasloužil.

„Co se to s tebou děje, Tome? Je to kvůli mně?“ Anoo, řekni mu pravdu, když mu jí neřekneš, budeš se tím užírat stále víc a víc a neustále se to v tobě bude stupňovat!

„A-ano…“ pošeptal jsem a sklopila jsem nejdřív zrak, po malé chvilce i hlavu…

„A co jsem udělal, Tommy?“ zamutoval a své tělo si opřel o to moje. Koukli jsme si navzájem do očí.

„To… já ti to řeknu, až na to bude pravá chvíle. Promiň. Není mi dobře, radši půjdu domů…“ omluvil jsem se a odešel jsem.

Cestu lemovaly opadané stromy, které jasně dávaly najevo, že čas teplých dnů pominul, a že náhle nastanou podzimní sychravé dny. Celou cestu jsem přemýšlel, jak a kdy mu to mám sdělit, a hlavě co mu mám sdělit. V hlavě se mi míhalo tolik myšlenek, že kdybych byl schopen si otevřít hlavu, vypadalo by to v mém mozku jako na dálnici. Došel jsem domů a mírně zablácené, teď už našedlé tenisky, jsem si sundal ještě v předsíni a jako duch jsem došel až do svého pokoje, kde jsem se zamkl. Potřeboval jsem být sám… Do CD přehrávače jsem si pustil CD a zesílil to na takovou hlasitost, která mi v tu chvíli přišla vhodná pro řešení situace. Hrály v něm pomalé klidné písně, které mají hlavu i patu, které jsou o lásce, díky kterým jsem přišel na správné řešení a byl jsem schopen odpovědět na všechny otázky.

Z mého psacího stolu jsem v pořadí ze třetí zásuvky vyndal bílý dopisní papír a do pravé ruky jsem uchopil mou oblíbenou propisku s tlustou tuhou, psalo se mi s tím nejlépe. Její barva byla světle modrá, jako letní obloha, na které bychom jen těžce našli sebemenší bílý obláček.

Ve chvíli, kdy se mi to podařilo napsat bez škrtanců a přehledným písmem, jsem vstal a potichu se vkradl do Billova pokoje a můj „dopis“ v obálce jsem položil do středu jeho postele. Moje oči přejely po jeho nočním stolku, na kterém jsem viděla naší společnou fotografii, byla focená někdy v minulém roce, byli jsme na ní jenom v bílým delších volných kraťasech s modrými kytkami, stáli jsme do půli nohou v průzračné vodě, drželi se za boky, stáli blizoučko u sebe, na očích nasazené velké, sluneční brýle a oba jsme na tváři měli hřejivý úsměv. Přisedl jsem si k té fotce a koukl se na ní znovu, zblízka. Vždycky mi připadala hrozná, vždycky jsem si myslel, že se na ní tvářím hloupě i přes varovné signály Billa jsem namítal na mou tvář, ale dnes… tvrdím opak. Tak krásně jsme se na ní smáli, oba! Tyhle bezstarostné časy mi vážně moc chyběly…

—

Bill:

Unaveně jsem přišel ze studia, vlastně ze studia, ještě jsem se nějakou dobu procházel, abych si provětral hlavu. Pořád jsem přemýšlel, co mi tak asi chtěl můj starší bráška říct, co když to bylo něco důležitého a já něco zkazil?

Skoro jsem se až dokopal do mého pokoje a tiše za sebou zavřel dveře, myslel jsem, že Tom už spí, v jeho pokoji se nesvítilo. Sundal jsem ze sebe otravné oblečení a chystal se jít do sprchy. Vzal jsem si tedy bílý huňatý župánek a vyrazil jsem. Dal jsem si studenější sprchu, udělala mi dobře…

—

S mokrými vlasy jsem se vydal zpátky do pokoje přes velkou, dlouhou chodbu, všiml jsem se, že práh dveří Tomova pokoje je lehce osvícen. V jeho pokoji se svítilo… podle intenzity světla jsem rozpoznal, že se jedná asi o lampičku na nočním stolku a že si zřejmě čte, nebo něco prohlíží. Nechtěl jsem ho tedy rušit a zašel do pokoje.

Unaveně jsem si sedl na kraj postele a začal si rozvazovat župan, koukl jsem se do mých černých peřin a uviděl na ní sněhově bílou, oslňující obálku… Pomalu jsem jí uchopil do dlaní a pečlivě si jí prohlížel, jestli není někde něco napsaného, třeba to není pro mne. Ale co by to jinak dělalo na mé posteli? … Byl jsem zvědavý, pomalu jsem ji otevřel, zalepená nebyla, rozbalil jsem bílý papír, který byl trošku bělejší na rozdíl od obálky, a začal číst:

„Uvědomuji si, že se za poslední dny chovám hloupě. Ale… mohou za to myšlenky a pocity. Chtěl jsem ti to říci už dnes, když jsme byli sami, ale zamotala se mi hlava. Znáš mě, asi bych ti to nedokázal říct do očí. Povím ti to tedy teď… Pokud máš zájem tohle číst, pokud ne, tak už přestaň se čtením…“

Několik řádků bylo vynecháno. Rozhodl jsem se číst dál!:

„…Nebudu to nějak roztahovat, chci, aby to bylo stručné, na dopisy jsem nikdy nebyl talent, to víš sám…: Možná jsi to už někdy taky zažil… – ruce, kterých se musíš pořád, i když třeba jen letmo dotýkat, oči, do kterých se musíš neustále dívat, i když třeba nekouká na tebe. Vůni, ke které toužíš každou sekundou přivonět… vůni těla, kterou toužíš slíbávat… a rty, které tě přivádí do rozpaků, po kterých dychtíš, které toužíš neustále líbat… – zažil jsi to někdy? Já ano, Bille… Tohle všechno, co jsem napsal, máš jedině ty. Nikdo jiný… I když se tomu snažím neustále bránit, nejde to. Pořád se to ve mně stupňuje. A zbývají mi dvě možnosti: Zapomenout, pokračovat v tom dál. Zapomínání však nebude lehké, a určitě na tebe nezapomenu ze dne na den. Bude mi to trvat hodně dlouho… Poraď… Poraď, co bys dělal dál, Bille… prosím.

Tvůj Tom…“

V očích jsem měl slzy, slzy dojetí, ale hlavně, slzy štěstí…

autor: Ivetka
betaread: Janule