Bookmakers scrubbers 10.

autor: Ainikki

Bill

Automatickým pohybem jsem míchal ranní kávu – no možná polední, ale jelikož jsem vstal až teď, tak jí budeme říkat ranní – a nevnímaje okolí, jsem zíral na tmavý vír, tvořící se na hladině té černé tekutiny. V noci jsem špatně spal a teď jsem si připadal jako čerstvě vyoraná myš a podle toho jsem musel i vypadat. Naprosto jsem vypustil líčení a vlasy jen stáhl do culíku. Tomovo chování mě totiž vyvádělo z míry. Vůbec jsem mu nerozuměl. Ač jsem to probíral z jakéhokoli konce, nemohl jsem přijít na nic natolik závažného, co by mu mohlo tak moc vadit. Vím, že se posledních pár dní rozčiloval kvůli Leti, ale to jsme si přeci vyjasnili, tudíž v tomhle koutě jsem problém nehledal. Ta jeho včerejší hláška mi ale nasadila pořádného brouka do hlavy. Takovéhle extrémní vulgárnosti se v tom, co mezi námi bylo, nikdy neobjevily a já nevěděl, jestli na něj mám mít vztek, urazit se, a nebo uvažovat nad tím, co tím chtěl říct.

„Kde se touláš? Slétni zpátky na zem.“ Drcnul do mě Gustav, až pár kapek kofeinového nápoje ulpělo na bílém ubruse. Úplně se mi Gea a Gustava, kteří se mnou snídali, podařilo vypustit. Vzhlédl jsem a omluvně se na ně usmál.
„Sorry. Na něco jste se mě ptali? Trochu jsem se zamyslel.“
„Ne. Jen tě tu nějakou chvíli pozorujeme. Si se zabouchnul nebo co? Tohle totiž nevypadalo na menší zamyšlení…“

„Zdravím, pánové.“ Než jsem stihl Gustavovi odpovědět, objevil se v jídelně i Tom a s plným talířkem vaflí se usazoval naproti mně ke stolu.
„No, brý ráno, kanče.“ Uvítal ho nadšeně Georg a nějak divně se na něj zubil. „Nekoukej na mě a povídej. Čekáme žhavou storku.“
„Cože?“ Odvětil brácha nechápavě a Geo jen protočil oči v sloup.
„Ježišmajrá, to si byl včera tak vožralej nebo co, že si nevzpomínáš… Když jsem odcházel, vypadal jsi docela použitelně. Mluvím o blonďatých vlasech, nejmíň pětkách kozách a dlouhejch gazelích nohách.“
„Jo aha…“ Rozsvítilo se Tomovi a já zbystřil. Pánové byli zřejmě včera večer na lovu a brácha skóroval. To ale znamenalo, že tam odcházel, když se zdekoval ode mě z pokoje. Tak tohle byla další novinka. Po sexu se mnou si do postele nechodíval shánět ještě nějakou holku. Teď už jsem tedy fakt nevěděl, co si mám myslet.
„Nic z toho nebylo. Byla to děsná slepice. Po tom, co si odešel, jsem ještě půl hodiny vydržel poslouchat to její kvokání, a pak jsem to zabalil.“ Georg se uchechtl.
„Prosím tě, a od kdy ty potřebuješ od ženský do postele nějakej oslnivej intelekt?“
„Od tý doby, co mám možnost si z těch nekonečnejch zástupů vybrat, což mám v podstatě od nepaměti.“ Odsekl trochu nevrle Tom a zakousl se do vafle na znamení, že už se o tom nehodlá dál bavit. Georg jen pokrčil rameny a víc se v tom nešťoural.

Tělem se mi rozlil zvláštní pocit. Skoro bych řekl, že se to dalo přirovnat k úlevě. Přeluxoval jsem bráchu zkoumavým pohledem, ale on si mě nevšímal. Nerušeně se cpal svojí snídaní a z jeho výrazu se ani v náznaku nedalo vyčíst, co se to zase děje. Neměl jsem ale prostor se tím zaobírat moc dlouho. Do mého zorného pole totiž vplula Leticia, a když nás zaregistrovala, zamířila si to rovnou k nám.
„Dobré poledne. No to snad ne… Vy teprve snídáte, vy spáči. To já už si teda přišla dát něco k obědu. Můžu si přisednout?“ Pusa se mi bezděčně roztáhla do širokého úsměvu, nadšeně jsem vyskočil na nohy a gentlemansky jí odsunul židli, aby se mohla usadit co možná nejpohodlněji, bez sebemenší námahy.

Spokojený se svým bezesporu oslnivým gestem, jsem si dřepnul zpět na svoje místo a veškerá zádumčivost mě jako mávnutím kouzelného proutku přešla. Culil jsem se jako pako na všechny strany, a dokonce jsem se jednu chvilku přistihl, že jí nepokrytě zírám na rty a představuji si zcela živě onen včerejší polibek po našem dlouhém maratónu nákupů. Sice jsem se po uvědomění si svého chování snažil trochu kontrolovat, ale příliš se mi to nedařilo. Jednoduše jsem to nedokázal ovládnout. Muselo to celé být ještě podpořené tím, že dívka v mém životě skutečně nebyla dlouho, a já to nejspíš už potřeboval. Nehodlal jsem totiž uvěřit tomu, že bych se mohl jen tak bláhově a bezhlavě zakoukat do holky, kterou jsem znal čtyři dny. Prostě byla fyzicky přitažlivá, a navíc velmi sympatická, a já po ní začal toužit. Lidská přirozenost se nedá potlačovat dlouho.

„Dovolíš…“ Otázala se mě uprostřed živého rozhovoru Leti. Moc jsem nepobral, na co přesně se mě ptá, ale dříve, než jsem se stihl po tom začít pídit, její jemný palec ruky se mi přitiskl ke koutku úst a šimravě mi přejel po celé délce rtů. Na pár okamžiků jsem zůstal strnule sedět neschopen pohybu, tak moc elektrizující ten dotek byl. „Měl jsi tam jen drobeček.“ Dodala na vysvětlenou a ruku zase stáhla.

„Děkuju.“ Zmohl jsem se na přidušené vydechnutí a ve snaze zahnat menší rozpaky, jež mi vehnaly červeň do tváří, jsem usrkl ze svého hrnečku trochu kávy, a jen jsem tiše doufal, že na mně nebylo poznat, co všechno se mnou ten nepatrný dotek udělal.

Neměl jsem ani odvahu podívat se na kluky, abych zjistil, jestli to její gesto zaregistrovali, popřípadě, jak se na něj tvářili. Připadal jsem si jako puberťák, jenž se stydí za svoje hříšné pocity a myšlenky, ale absolutně s tím nešlo nic dělat. Zjitřeně jsem vnímal její vůni, každé menší pohnutí a zavrtění se na židli, její stehno v upnuté sukýnce, náhodně se občas dotýkající toho mého a chvílemi mi připadalo, že i v tom šumu restaurace vím o každém jejím vydechnutí.

Nenápadně jsem stočil zrak vpravo, abych se přesvědčil, jestli se rytmus jejího dechu neodehrává jen v mé hlavě, a zůstal jsem přišpendlený na jejím zvedajícím se hrudníku. Nádech. Výdech. Plná ňadra se pohybovala zvolna tam a zpět, vyzývavě zdůrazněná upnutou halenkou, jejíchž pár horních rozepnutých knoflíčků mi umožňovalo výhled i na krajkový lem černé podprsenky.

‚Kruci, tohle by měli zakázat. Dámské blůzky by se měly zapínat až ke krku.‘ Pomyslel jsem si, když jsem zjistil, že vnímajíc dech její, zadržoval jsem ten svůj a pomalu se mi přestávalo dostávat kyslíku. Násilně jsem odvrátil pohled a párkrát se zhluboka nadechl. Rozhlédl jsem se po přísedících a vypadalo to, že si mé slabé chvilky nikdo nevšiml. Šílená situace. Dokonce mi prolétlo hlavou, že jestli k ničemu mezi námi, pokud možno co nejdříve, nedojde, tak se nejspíš zblázním. Vůbec jsem nedokázal udržet na uzdě svoji touhu a to se mě pouze dotkla prstem, bez sebemenšího sexuálního podtextu.

„Prosím, slečno.“ Do reality mě vrátil číšníkův hlas. Mladík postavil před Leti její oběd a zase se vzdálil.

„Dobrou chuť.“ Popřál jsem jí zdvořile a sám jsem si do pusy nacpal poslední sousto svojí snídaně. Dožvýkal jsem ten kousek sladkého pečiva a raději jsem si pečlivě otřel ústa do ubrousku. Další drobek by mohl nejspíš způsobit takovou malou pohromu. Asi bych se totiž na naši milou slečnu reportérku vrhnul a vzal si ji na místě svědci nesvědci…

„Nazdar, pánové. Kufry už jsou nanošené v autobuse. Skočte si ještě na pokoje zkontrolovat, jestli jste tam něco nenechali a vyrazíme. Máme nejvyšší čas.“ Instruoval nás přiřítivší se Tobias a zase chvatně odcházel. David zřejmě opět vyšiluje, aby se na nic nezapomnělo a všechno běželo podle plánu do nejmenších detailů, a stres při tom hází na všechny okolo. Hlavně Tobi, jakožto hlava security týmu, to odnášel nejvíc. Vyprovodil jsem ho jen soucitným pohledem. Stejně se víc udělat nedalo. Jen bych manažerovu pozornost strhl na sebe a to bych velice nerad.

„Jak se těšíte do Philadelphie?“ Zeptala se konverzačně Leticie, při tom na vidličku naharpunovala krevetu s jedním hranolkem a labužnicky si sousto vložila do úst.

„Já se nemůžu dočkat. Do toho města se dostaneme poprvé a mě neuvěřitelně láká jeho historie. Asi jako Američance ti nemusím říkat, že tam byla sepsána Deklarace nezávislosti a ústava spojených států. Tohle vaše období mě zajímá. Chtěl bych vidět Washingtonovu sochu v sále kongresu. Je to vůbec přístupný veřejnosti…??“ Horlivě se rozpovídal Gustav, až jsem se nestačil divit. Tahle jeho vášeň pro dějiny USA mi poněkud unikla. Ti dva si o naší další zastávce tour vydrželi zapáleně povídat po zbytek naší občerstvovací chvilky. Snaha ty dva vnímat sice byla, ale nevydržela mi dlouho. Připadalo mi, že snad ani neexistuje nic nudnějšího. Naštěstí už to netrvalo dlouho a všichni jsme se dle Tobiho doporučení vydali na své pokoje.

„Tak uvidíme se ve Philadelphii. Zatím se měj.“ Křiknul jsem ještě na chodbě na Leticii. Zatím totiž pro nás nebyla natolik důvěrná, abychom s ní sdíleli jeden tourbus, proto jsme se museli na pár hodin rozloučit. Já bych možná tak úplně proti nebyl, ale chápal jsem kluky, že chtějí mít své soukromí, a to by bylo přítomností novinářky – ať už jakkoli krásné, milé a společenské – poněkud narušeno.

Naposledy jsem prošel celý pokoj. V koupelně jsem si posbíral pár svých zbylých kosmetických přípravků a naházel je do kabelky. S vědomím, že mému zkoumavému pohledu snad nemohlo nic uniknout, tudíž jsem tu tedy nemohl nic zapomenout, jsem za sebou otočil klíčem v zámku a odcházel jsem ho odevzdat na recepci. Podal jsem ho milé slečně za přepážkou a šel jsem se usadit vedle Toma na malý otománek v hale, a čekali jsme, až si nás přijde vyzvednout někdo z ochranky a zajistí nám tak bezpečnou cestu od hotelu do autobusu. Protivná péče, ale nezbytná. Naše fanynky byly někdy opravdu nevyzpytatelné a to radši vydržím trochu toho dozoru, než abych riskoval vytrhané vlasy, zlámané nehty a poškrábaný obličej.

„Příště, když na někoho civíš, tak aspoň zavři pusu. Mohlo by se stát, že si tou slinou pokaníš některý z těch svejch úžasnejch tričiček.“ Pronesl Tom do ticha.

„Cooo???“ Nedocházel mi vůbec smysl jeho sdělení.

„No moc nenápadnej si tedy nebyl, když si jí čuměl do výstřihu.“ Aha, tak odtud vítr vane. Už mi to došlo. A můj bratříček si samozřejmě nemohl odpustit kousavý komentář. Ostatně ty mu šly v poslední době docela dobře.

„A něco ti na tom vadí? Ses mohl dívat taky a nemusel si šmírovat mě!“

„Nešmíruju tě. To nemám zapotřebí!“

„Ne?! Tak jak teda můžeš vědět, kam jsem se koukal?“

„Protože… protože… to prostě nešlo přehlídnout…“

„Jo, ahaaa…“ Protáhl jsem ironicky a založil si ruce na prsou. Začínal jsem být napružený. Zase ty jeho nálady… Tentokrát jsem si to ale nehodlal nechat líbit. Bojovně jsem čekal na jeho další výpad, ale kupodivu bylo ticho.

„Promiň…“ Ozvalo se nakonec po mé levici. Udiveně jsem se na něj podíval a absolutně jsem se nezmohl na nějakou reakci. „Vím, že se ti líbí a tvoje chování je přirozený. Jsem jen nějakej podrážděnej, tak reju.“ Nestačil jsem se divit. On tu přede mnou připouštěl chybu. „Nechci, abychom se hádali…“ Dodal ještě nakonec tiše.

„Jasně. V pohodě.“ Vypadla ze mě vskutku oduševnělá odpověď.

„Pánové, zvedejte zadky. Jdeme. Je tam klid, ale stejně se držte u mě.“ Přiběhl do haly konečně Tobias a rovnou nás směroval ven. Docela se mi ulevilo. Po té naší slovní výměně panovalo mezi mnou a Tomem divné napětí. I když vyjádřil lítost nad svým chováním, podvědomě jsem cítil, že tu zůstalo ještě mnoho nevyřčeného. Zatím jsem v sobě ale nenašel dostatek odvahy pokusit se o tom s ním mluvit.

autor: Ainikki
betaread: Janule