Už vím, co k tobě cítím 6.

autor: Pajule

„…Tom. Prý je to něco důležitého,“ černovlasý chlapec okamžitě vstal z postele a než člověk stačil ze sebe vydat jen pouhou samohlásku, Bill už stál před matkou a z její ruky si bral telefon.

„Proč mi nezavolal na mobil?“ zarazil se najednou těsně předtím, než promluvil do telefonu.

„Nevím. Nechám tě tu samotného,“ mrkla po něm očkem Simone a jako tichá myška za sebou zavřela dveře. Billí přešel zpět k posteli, na kterou se posadil. Telefon si nejistě položil k uchu a promluvil. Tiše.

„Tome?“ zmohl se na pouhá čtyři písmenka. Bál se toho, co teď přijde. Co mu jeho dvojčátko chce říct. Co může být tak důležitého?

„Jé, ahoj Bille. Promiň, že jsem ti nezavolal na mobil. Teda já jsem ti na mobil volal, ale ty jsi to nebral,“ ozval se konečně Tom.

„Aha. A pročpak vůbec voláš? Mamka mi říkala, že je to prý něco důležitého…“

„No… víš. Chtěl bych ti něco ukázat,“ vylezlo po chvíli ticha z Toma. Bill se šokovaně svalil na záda a zůstal jen tak ležet. Proboha, co mu chtěl ukázat?

„Tak… j-jo. Ale co?“

„Jdi na konec Loitsche. Tím směrem, jako bys šel k obchodu. Takže když vyjdeš ven, vydáš se doprava. Budu tam na tebe čekat u cedule, ano?“ promluvil Tom velmi záhadným tónem. Proboha, co mu jen chce? Co se v tomhle všem skrývá? Ne, nic špatného v tom být nemůže, to ví Bill na 100%. Na to zná svého brášku velmi dobře.

„Jo, j-já… chápu to. Za deset minut tam jsem,“ rychle ukončil hovor, černé havraní vlasy stáhnul do culíku. Na hlavu nasadil čepici. Oblíkl si teplou mikinu a na to zimní bundu. Do kapsy si dal klíče a mobil. Rychle seběhl dolů, kde si nazul boty a už si to rychlým tempem nasměroval na konec vesnice.

…………….

S čepicí, naraženou až těsně nad oči, šel rychlým krokem vysoký chlapec. Šel sněhem, který mu dosahoval až téměř po kolena. Své tempo zrychloval čím dál víc. Nechtěl ho nechat čekat. Nechtěl ani pomyslet na to, jak se klepe zimou. Jak jeho dlouhé prsty jsou chladné jako led, protože si určitě zase zapomněl vzít rukavice. Z myšlenek ho vytrhlo až to, že narazil do značky, která se teď kymácela jako o závod. Promnul si místo na čele, kde se uhodil a v duchu si nadával, jaký je nešika. A doufal, že se mu tam neobjeví nějaká ta boule. Opět se normálně narovnal a všimnul si právě přicházející postavy, která byla stejně vysoká jako on. Byl to jeho bráška Bill. Strašně mu to i v takhle mrazivém počasí slušelo a široký úsměv mu z tváře nezmizel. Na hlavě měl úplně stejnou čepici jako Tom. Jen né černou, ale šedivou. Babička se totiž přemohla a oběma upletla k loňským Vánocům úplně stejnou. Jak Tomi předpokládal, Bill si opět zapomněl vzít rukavice. Jak jinak…

„Bille… ahoj,“ pozdravil nesměle svého brášku, i když se dneska viděli už hodněkrát.

„Ahoj. Tak copak pro mě máš?“ usmál se Billí ještě více a tázavým pohledem byl upřený na Tomových rukách, které byly jak jinak… také bez rukavic. Jen se i v téhle veliké zimě nějak… dá se říct potily.

„Pojď za mnou. A doufám, že ti nebude vadit, když se trochu namočíš, že ne?“

„Ne, nebude,“ odkýval Bill a rozešel se tím směrem, jakým šel Tom. U obou dvou panovala nejistota a strach. U obou dvou to bylo z nepochopitelných důvodů. I když… v podvědomí každý něco tušil. Nechtěli si to však přiznat. A Tom se navíc právě zamiloval. Začal se někde usazovat a být klidnějším. Pocítil to on i jeho okolí. Všichni za to byli rádi. A i ti dva kráčející chlapci ve sněhu byli rádi. Byli rádi, že mají jeden druhého a kdykoli se na sebe můžou obrátit. Vědí, že když je jeden v nouzi, tak mu ten druhý pomůže. Prostě a jednoduše -ukázkový vztah dvou sourozenců. No, ale i oni se někdy mezi sebou škádlí…

„Tomi, kam mě to vedeš?“ zeptal se po nějaké chvilince Billí, který se už začínal bát. V lese už totiž byla skoro tma.

„Už jsme skoro tam. Ještě chvilinku vydrž,“ usmál se Tomi a dál pokračoval v již vyšlapané cestičce, kterou tu stihl dnes udělat. Cesta tam a zpět k tomu byla naprosto dostačující. Pomalu se blížili k tomu kopečku hluboko v lese, pod kterým se skrývala chajda s jezírkem hned vedle. Bylo to zajímavé prostředí. A takhle večer nejvíce. Snášela se tam totiž na podzim a v zimě okolo jezírka mlha, která tu atmosféru dělala ještě magičtější. Pomalu vylezli na kopeček a zastavili se. Tom se ohlídl na Billa a zůstal stát.

„Pojď,“ špitl tiše a začal pomalu scházet kopeček dolů. Bill za chvíli kráčel za ním. Vynořili se z nekonečně hustých malých stromků a naskytl se jim pohled na chatičku, které se stále ještě kouřilo z komínku. Vedle jezírko, okolo kterého byla mlha. A vše se to ukrývalo pod sněhobílou přikrývkou.

„Áchhh…“ vydralo se z úst černovlasého chlapce, který stál s pusou dokořán a hleděl na celou malou mýtinku.

„Tak pojď. To není všechno,“ pobídl starší z dvojčat toho mladšího, aby ho následoval. Sešli společně kopeček a zastavili se před chatkou. Tom si rozepnul bundu, poté mikinu a začal se „přehrabovat“ pod trikem. Vytáhl řetízek, na kterém mu visel malý klíč. Odemkl zámek a v tu chvíli oba pohltila vlna tepla. Vlezli rychle dovnitř a octli se v úplné tmě.

„Tomi, to tu budeme po tmě? Já se ale bojím,“ zaskučel náhle Bill.

„Neboj. Mám tu svíčky. Počkej, jen je najdu,“ po chaloupce byly slyšet jen tiché kroky, jak Tom přecházel k malé poličce, kam si včera položil svíčky. Z kapsy vytáhl sirky, které přinesl společně se svíčkami. Čajové svíčky začal postupně zapalovat a pokládat po celé chajdě. Postupně se to vše osvětlilo a bylo světlo. Ven vidět nebylo, protože chalupa neměla jediné okno a po spravení Tomem ani jedinou škvírku.

„To všechno jsi udělal ty?“ zeptal se udiveně Bill a rozhlížel se okolo sebe.

„Ne. Víš, jak nám babička jednou povídala o tom poutníkovi, co tu žil?“

„Vím. Takže tohle je ta chatka? Ty jsi ji našel?“ posadil se Bill nejistě na pofiderní postel.

„Našel,“ odkýval na souhlas dredatý klučina a posadil se naproti svému bratříčkovi. Nemohl si pomoct, ale jak si sundal tu čepici a bundu, Tom v něm viděl vílu. Jak to tu zavonělo a jak Billí hodil vlasy.

„Týjo. Vždyť my jsme to hledali jako malí a prostě jsme to neobjevili. S ty ji najednou objevíš a opravíš. Týjo.“

…………….

Simone seděla v křesle naproti krbu s rukama zkříženýma na hrudi a nervózně poklepávala nohou. Měla strach o své dva syny. Byla jedna hodina ráno a ani jeden tu nebyl. Sice jí Bill napsal sms, že budou spát jinde, ale ona ani nevěděla kde. Zkusila ještě zavolat Billovi, ale ten jí to nebral. S Tomem to bylo to samé. Že by už spali? Těžko říct, co ti dva v tuhle chvíli vlastně dělali…

autor: Pajule

betaread: Janule