autor: Janule
Niky ležela na posteli a četla si ve slovníku. Poslední dobou byla tohle jedna z jejích zábav. Hledala anglická slovíčka, která znala a učila se je v němčině. Bylo to docela zábava. Snažila se pokud možno nemyslet na to, proč je vlastně tady. Zvykla si nevyptávat se, i když měla na jazyku stovky otázek. Věděla, že se nic nedozví a pokud ano, tak jen náhodou, určitě ne na přímý dotaz. Vivian byla hodná, ale Niky došlo, že má strach ze svého nadřízeného. V životě by ji nenapadlo, že je to její manžel, takhle si harmonické manželství nepředstavovala. To, jak Viv ztuhla, když do místnosti přišel on, ji odradilo se ptát a naléhat na ni. Svým způsobem jí byla vděčná, že je na ni hodná… už pochopila, že tu není na rekreaci a že nebýt jí, mohla by na tom být o hodně hůř.
Zrovna dočesala Kačenčiny blonďaté vlásky, jak pojmenovala panenku, kterou dostala od Viv, když se ozval v zámku klíč. Vždycky sebou trhla, když někdo vcházel do místnosti, bála se, aby to nebyl ten nepříjemný chlap, ale od jejich prvního setkání se tu neukázal. Byla to Vivian. Niky se posadila a spustil nohy z postele dolů. Touhle dobou Vivian obvykle nechodila, podle jejího odhadu bylo tak dvě hodiny po obědě a její věznitelka pravidelně přicházela až s večeří. Naučila se určovat čas podle jídla, byla ráda, že má alespoň nějaké orientační body. Proto byla překvapená z jejího příchodu. Seskočila z postele a tázavě upřela pohled na hnědovlásku, stojící váhavě uprostřed místnosti a držící v ruce tašku. Byla to igelitka z obchodu s elektronikou, to Niky poznala, tuhle obchodní síť znala z domova.
Vivian se povzbudivě usmála a ruku s taškou beze slova natáhla k dívce. Nemohla se dočkat, až jí dárek předá, chtěla vidět radost v dívčiných očích… věděla, že tímhle si ji definitivně získá. Nic lepšího jí momentálně nemohla dát. Když se Niky opatrně odvážila vzít tašku a nakoukla dovnitř, zmateně zvedla oči, jako by jim nechtěla věřit. Sáhla dovnitř, vytáhla krabici a prohlížela si obrázek cédépřehrávače na jejím obalu.
„For me?“ zašeptala překvapeně. Vivian kývla, popošla kousek blíž, vzala překvapené dívce z rukou krabici, odložila ji na stůl a vybídla ji očima, aby sáhla do igelitové tašky znovu a vytáhla to nejdůležitější. Malou taštičku, ukrývající poklad. Alespoň pro Niky to poklad byl. Když viděla obrázek na obalu cédéčka, které na ni vykouklo z malé igelitky, vykřikla radostí tak neuvěřitelně nahlas, až sebou Vivan trhla. V tu chvíli už ji ovšem Niky držela kolem krku a tiskla ji v radostném objetí.
„Psssst, ruhe, pssssst,“ snažila se ji Viv rychle utišit. Tahle akce byla tajná, Thorsten neměl o jejím nákupu ani tušení a zcela určitě by s tím nesouhlasil. Nechtěl, aby se s Niky sbližovala, to bylo to poslední co potřeboval. Nesměl se to nikdy dozvědět.
„Děkuju, vlastně thank you…“ šeptala jí už opatrně Niky do ucha, když pochopila, že se bojí, aby se to „kápo“ nedozvěděl. Tiskla ji vděčně k sobě jako svou nejlepší kamarádku. V tu chvíli byla šťastná… Měla svého Billa, jeho obrázek, uslyší jeho krásný hlas… už se nemohla dočkat. Tiskla krabičku k sobě, jako by se bála, že jí ji ještě někdo vezme.
„For me?“ zašeptala překvapeně. Vivian kývla, popošla kousek blíž, vzala překvapené dívce z rukou krabici, odložila ji na stůl a vybídla ji očima, aby sáhla do igelitové tašky znovu a vytáhla to nejdůležitější. Malou taštičku, ukrývající poklad. Alespoň pro Niky to poklad byl. Když viděla obrázek na obalu cédéčka, které na ni vykouklo z malé igelitky, vykřikla radostí tak neuvěřitelně nahlas, až sebou Vivan trhla. V tu chvíli už ji ovšem Niky držela kolem krku a tiskla ji v radostném objetí.
„Psssst, ruhe, pssssst,“ snažila se ji Viv rychle utišit. Tahle akce byla tajná, Thorsten neměl o jejím nákupu ani tušení a zcela určitě by s tím nesouhlasil. Nechtěl, aby se s Niky sbližovala, to bylo to poslední co potřeboval. Nesměl se to nikdy dozvědět.
„Děkuju, vlastně thank you…“ šeptala jí už opatrně Niky do ucha, když pochopila, že se bojí, aby se to „kápo“ nedozvěděl. Tiskla ji vděčně k sobě jako svou nejlepší kamarádku. V tu chvíli byla šťastná… Měla svého Billa, jeho obrázek, uslyší jeho krásný hlas… už se nemohla dočkat. Tiskla krabičku k sobě, jako by se bála, že jí ji ještě někdo vezme.
Pro Vivian byl dotyk dívčina křehkého těla neuvěřitelně příjemný; poprvé zažila jaké to je, když ji objímá její vysněná dcera. Tohohle pocitu už se nechtěla nikdy vzdát, ne teď, když zažila jaké to je. Co na tom, že Niky není její vlastní dcera, byla odhodlaná ji milovat jako by byla.
Vtom si uvědomila, že ještě něco musí Niky dát, aby měla všechno, co potřebuje ke štěstí. Sáhla do kapsy a vytáhla čtyři balíčky baterek. Vtiskla je Niky do ruky, a když za ně dostala vděčnou pusu na tvář, úplně ztuhla blahem. Tohle se nedalo ničím nahradit…
♣♣♣
„Kluci večeře!“ ozvalo se z kuchyně. Zachumlané klubíčko na posteli se zavrtělo a vykoukla černovlasá hlava.
„Nééééé,“ zakňoural nešťastně její majitel a rychle ji schoval zpátky pod peřinu…
„Tak kluci, pojďte jíst, chrníte celý odpoledne,“ volala máma a její kroky se blížily chodbou k Billovu pokoji. „Pojďte se najíst, ospalci, musíte balit, ráno v deset jsou tu kluci s Davidem,“ připomněla jim jejich zítřejší odjezd do Hamburku. To už se pomalu hromada rozpadala a dredatá hlava zahučela: „No jooooooo.“
„Za pět minut ať jste tam, nebo vám to vystydne, nebudu to třikrát ohřejvat,“ pohrozila Simone a sebrala ze země pár kousků oblečení, které mělo být dávno ve špinavém prádle a odešla nandat klukům slibované jídlo.
„Billí, vstávej,“ zašimral Tom brášku na kousku chodidla, které jediné vykukovalo zpod peřiny. Zajelo ovšem rychlostí blesku a tvářilo se, že nikdy nebylo venku. „Potřebuješ se najíst,“ dodal Tom s úsměvem a vydal se rukou pod peřinu, aby neposedné chodidlo znovu poškádlil. Spali už dvě hodiny, to by mělo bráškovi stačit, říkal si, když mrknul na budík.
„Potřebuju se nabít,“ zahuhňalo nešťastné stvoření pod peřinou. „Jsem strašně utahanej, jdu do sprchy,“ zívnul Bill, když odhodil peřinu a hrabal se ven. „Vyřiď mámě, že za chvíli přijdu. Ta zalitá zahrada mě stála strašně energie, neměl bych sílu ani zvednout vidličku,“ dodal těsně předtím, než zmizel ve dveřích.
*
„Mamiiiiii, nevidělas to moje černý tričko s lebkou?“ bloudil Bill po svém pokoji a nahlížel do všech zákoutí. „Kam mohlo zmizet?“ mumlal si pod fousy.
„Visí v sušárně,“ odpověděla mu matka, když se jí zeptal znovu v kuchyni, kde měla na stole rozloženy látky a šicí stroj.
„Proč, vždyť bylo čistý?“ prohlásil Bill udiveně.
„Leželo na zemi zmuchlaný do kuličky, tak jsem předpokládala, že je špinavý,“ vysvětlila máma. „Do rána uschne, to si dobalíš,“ ujistila ho a dál se věnovala šití.
„Co to bude?“ zeptal se Bill na kus látky, který právě projížděl šicím strojem.
„Zakázka pro berlínský butik, dneska jsem to s nimi dohodla,“ pochlubila se máma. „Prodali všechno co měli a chtěli další,“ usmívala se. Bill ji pohladil po rameni, a když znovu šlápla na pedál šicího stroje, vrátil se k sobě do pokoje. Kde jsou ty časy, kdy si šil kalhoty, aby byl jiný než všichni ostatní. Trička mu teď zužovali v obchodě rovnou na míru, neměl čas všechno co koupí odvézt domů a čekat, až mu to máma zmenší. Staré časy byly pomalu ale jistě pryč. Někdy se mu po nich stýskalo, ale zase si říkal, že ty nové jsou daleko zajímavější.
*
„Už jsi hotovej?“ strčil do dveří hlavu Tom.
„Jo, celkem jo,“ kývl Bill, sedící na posteli. V rukou si přehazoval svůj křišťál a myslel na Niky. Občas koukal sám sobě do očí na jejím oblíbeném hrnečku a přemýšlel, co udělat první. Do Erlangenu už to nestihnou, to bylo jasné. Nemohl přijít na to, jak se s dívkou, která viděla únos, spojit. Hledal v hlavě informace, zaznamenané v policejním protokolu, ale našel tam jen její adresu a telefonní číslo. Vtom ho něco napadlo.
„Tomi, myslíš, že by ses zvládnul vydávat za někoho jinýho?“ zeptal se svého dvojčete.
„Za koho jako?“ překvapeně zamrkal Tom a posadil se vedle Billa na postel.
„Za obyčejnýho kluka, co balí holku ze školy, která se mu už dlouho líbí a bojí se k ní přiblížit,“ usmál se Bill a čekal, co bráška na to.
„No, jestli je ta holka pěkná, tak proč ne? A kdy na to mám skočit? Zejtra odjíždíme…“
„Teď hned… ale nevím, jestli je pěkná, bude to vadit?“ usmál se Bill.
„No… jestli je to ve vyšším zájmu, sbalim klidně i šeredku… a kde jí máš?“ rozhlížel se Tom kolem, jako by ta dotyčná čekala zamčená ve skříni.
„Mám na ní jenom telefon. Bydlí v Erlangenu a jmenuje se Linda. Potřebuju se jí mrknout do hlavy a chtěl bych udělat takovej malej experiment,“ pohazoval si s křišťálem.
„Jo tak… svědkyně únosu, jo? Tak sem s ní,“ kasal se Tom a už se sápal po bráškově mobilu. „Diktuj,“ vyzval Billa, když aktivoval funkci skrývající bráškovo telefonní číslo.
*
„Prosím,“ ozval se z telefonu hluboký mužský hlas. Tom se zarazil, nečekal, že to zvedne někdo jiný. Rychle zaimprovizoval a nasadil svůj připravený tón hlasu:
„Dobrý večer, je doma Linda?“ připadal si jako malý kluk, ale bavil se.
„Lindo, máš telefon!“ slyšel, jak sluchátko pevné linky bouchlo o stůl, její otec se s nějakým puberťákem nehodlal vybavovat.
„Haló,“ vypískl vysoký dívčí hlásek udýchaně. Zřejmě slečna musela vyběhnout schody, říkal si Tom. Bill slyšel z hlasitého odposlechu, že jsou s dívkou ve spojení a jeho experiment může začít. Soustředil se na dívku na druhém konci, měl v plánu se s ní propojit telepaticky přes telefon. Věděl, že je to možné, telefon přece jen zkracuje vzdálenost, kterou normálně telepaticky překonat nelze, a taky doufal, že by mu v tom mohl pomoct jeho křišťál. Soustředil se a snažil se natáhnout pomyslnou telepatickou linku mezi Loitsche a Erlangenem a přestal vnímat, co si ti dva povídají. Pro něj bylo důležité, aby se dostal do dívčiny mysli a našel v něm obrázek, na kterém závisel další postup jejich záchranné mise.
„Ahoj,“ kuňkl nesměle Tom a v duchu se bavil představou, co by si slečna říkala, kdyby tušila, kdo jí volá. Byl rozhodnut protahovat hovor co nejdéle, aby měl Bill dostatek času.
„Ahoj,“ odpověděla Linda. „Kdo je tam?“ zmateně vyhrkla, když se dlouho nikdo neozýval.
„Tady… Stefan,“ malinko zaváhal Tom, zapomněl si připravit jméno. Konečně ho ze sebe dostal. To ovšem netušil, že se s jeho výběrem netrefil moc šťastně… na Stefana měla slečna zřejmě pifku.
„Z béčka?“ zazněl ostrý hlasitý dotaz. „Hele, víš, co jsem ti řekla, viď? Nikam s tebou nejdu, jasný? Nechci tě už ani vidět,“ dostal Tom zčerstva vynadáno.
„Hej!“ houkl do telefonu, aby dívku přerušil. „Nejsem Stefan z béčka!“ hned dodal, když nastalo chvilku ticho. Zapomněl ovšem na to, že má měnit hlas. V rozčilení promluvil svým vlastním a sám se toho polekal.
„A kterej Stefan?“ zaznělo nesmělé špitnutí. „Už jsem tě někde slyšela,“ smířlivě dodala Linda a čekala, který z jejích obdivovatelů je to tentokrát. Byla krásná jako obrázek a o nápadníky neměla nouzi. Jenže ona milovala jen jednoho člověka a na toho si hodlala počkat, i kdyby měla umřít jako stará panna. Kdyby tušila, že s ním právě mluví, nejspíš by umřela rovnou. Hlavou jí běželi všichni kluci, které znala, ale ani jeden se k hlasu nehodil. Jenže ona věděla, že ho určitě zná…
„Chodím na vedlejší školu,“ improvizoval její vyvolený a snažil se zase měnit hlas. Absolutně netušil, jestli je vedle její školy ještě nějaká další a věděl, že hodně riskuje, ale nic jiného mu nezbývalo. Mrknul na Billa, jenže z jeho soustředěného výrazu nevyčetl zatím vůbec nic. Byli domluveni, že až bude Bill hotov, dá mu znamení. Do té doby musel Tom hovor protahovat, jak to jen šlo.
„Na gympl, jo?“ překvapeně vykulila oči Linda. To se jí ještě nestalo, aby jí volal starší kluk z gymplu. To jí začalo zajímat. „A proč voláš? Nechceš náhodou ségru?“ napadlo ji, že je to možná omyl. Sofia byla o dva roky starší a gymnázium bylo jejím domovským ústavem. Sice o žádném klukovi nemluvila, ale to se mohlo ze dne na den změnit.
„Ne. Chci mluvit s tebou, Lindo,“ schválně řekl její jméno, aby viděla, že o její sestru nestojí.
„Tak mluv, když chceš se mnou mluvit,“ vyzvala ho a čekala, co z něj vypadne. Bylo jí jasné, že je to stejně nějaký brejlatý poďobaný zoufalec, kterých je na gymplu spousta. Zřejmě ji zahlédl, když čekala před školou na ségru, a teď po ní vystartuje… jak těm zabedněncům vysvětlit, že nemají šanci, na to ještě nepřišla.
„Nešla bys někam na drink?“ vypadlo z Toma.
„Je mi patnáct,“ upozornila ho se smíchem.
„No jo, promiň, to mi nedošlo, myslel jsem, že jsi starší,“ rychle se omlouval Tom, tohle opravdu nebyla jeho parketa. Když se dřív seznamoval s holkama, nikdy to nebylo po telefonu, vždycky šlo o férovku a o postel. Všechny to o něm věděly a nebyl problém.
„A kde jsi na mě vůbec vzal telefon?“ byla na Tomův vkus až moc zvědavá. V hlavě mu to šrotovalo, dával si dohromady všechny informace, co se zatím dozvěděl a z nich vyplynula zmatená věta: „Ségra. Tvoje ségra mi dala telefon. Teda kamarádka tvojí ségry, tak jsem to chtěl říct. Ale to je jedno, ne? Šla bys se mnou někam?“ zeptal se znova, aby vzbudil její zájem.
Bill se mezitím snažil naladit na vlnu energie, která by spojila jeho mysl s její, a když se mu to po několikátém nezdaru povedlo, oddychl si. Krišťál byl zázračný… Momentálně listoval dívčinou pamětí, byl nucen se probrat vším tím školním a prázdninovým balastem až k jejich koncertu, o kterém si pamatoval, že byl 29. července. To už je víc než měsíc. Nebylo to lehké, musel to brát opravdu rychlým tempem. Netušil, jak moc je Tom úspěšný jako svůdce školaček, nemohl ty dva poslouchat, ale když narazil na jeden obrázek, musel se pobaveně uchechtnout. Zatahal Toma za tričko, aby se na něj otočil a spíš pantomimou a šeptem, aby to dívka na druhé straně neslyšela, prohlásil: „Ona… tě… miluje!“ Rozesmál se, když Tom vykulil oči, zakryl jednou rukou mluvítko telefonu, pro jistotu ukázal prstem na svou hruď a zeptal se: „Mě? Jako mě Toma?“ „Jo,“ potvrdil mu to se smíchem Bill a litoval, že mu nemohl přehrát záznam jejího snu, ve kterém jí vyznával lásku jako Romeo pod balkónem, přičemž ona stála nahoře jako Julie… to by se asi Tom neudržel.
Nicméně informace, kterou Tom dostal, ho inspirovala k dalšímu rozhovoru.
„Hele, a proč bych jako s tebou měla někam chodit, když tě neznám?“ odpověděla Linda neurčitě. Zaujalo ji, že o ni má zájem starší kluk a chtěla se vyptat na co nejvíc věcí. Posadila se na zem vedle skříňky, na které stál telefon, kroutila si na prst své prameny dlouhých blond vlasů, a přitom zírala na otce, sledujícího fotbalový zápas v televizi. Jeho občasné sprosté výkřiky musely být slyšet až ke Stefanovi, pomyslela si a za svého cvaklého otce se styděla.
„Protože se ti určitě budu líbit,“ prohlásil sebevědomě Tom Kaulitz, mistr světa. Najednou si byl jistý v kramflecích. U svých obdivovatelek tak nějak věděl na čem je, co se jim líbí a s čím může vyrukovat.
„Jak můžeš vědět, že se mi budeš líbit?“ zvedla Linda oči v sloup. Zase jeden blbeček, co si dělá naděje… „Popiš mi, jak vypadáš a já ti řeknu, jestli se mi budeš líbit nebo ne. A opovaž se kecat!“ dodala ještě tónem pyšné princezny, která má své obdivovatele přivázané pevně na krátkém vodítku.
„No… tak jak bych se popsal…“ začal Tom. „Jsem vysoký… štíhlý… celkem vypracovaný tělo, mám hnědý oči a světlehnědý vlasy,“ popsal se dle svého mínění věrně, tak jak sám sebe viděl v protějším Billově zrcadle na skříni. „Řek bych, že mi to docela sluší,“ dodal celkem zbytečně, ale nějak mu to nedalo. Ješitnost nebyla vlastnost, která by mu nějak výrazně scházela… měl jí dost a dost.
„Hmmm… to vypadá, jako bys pěkně kecal. Jak máš učesaný vlasy?“ chtěla vědět detaily. Tom se rozhodl, že nebude nic předstírat. Věděl, že napodobovatelů má dost a dost a proč by zrovna na gympl v Erlangenu nemohl chodit jeden z nich.
„Mám dredy… tak do půli lopatek,“ odpověděl po pravdě a zatahal se za culík.
„Fakt?“ vydechla překvapeně Linda. „A že jsem tě ještě nikdy nepotkala…“ dodala, když si uvědomila, že ten kluk na druhým konci drátu je nejspíš někdo, kdo si z ní utahuje. Živě viděla svou vykutálenou sestřičku, jak ukecává nějakého idiota, aby jí zavolal a namluvil jí, že vypadá jako její idol. Měla své povedené sestřičky právě dost.
„Fakt, nekecám,“ dušoval se Tom, a přitom zoufale zíral na bratra, kdy už mu konečně dá znamení, že je hotov s její kartotékou. „Já nevím, proč sis mě nevšimla, ale já si tě všiml,“ odpověděl a absolutně netušil, jak bude pokračovat dál. Nějak se mu to hroutilo pod rukama a on měl obavy, že mu s tím milá zlatá slečna za chvilku třískne. V tu chvíli k němu ale Bill zvedl oči a kývl. „Hotovo,“ zašeptal a dal tak bráškovi možnost hovor ukončit.
„Že tě najala ségra, viď?“ padl dotaz z druhého konce Německa. Tom mlčel… teď už mu bylo celkem jedno, jak to ukončí, ale napadlo ho, že by té její sestřičce mohl trošku okořenit dnešní večer, určitě to nebude žádný svatoušek, když jí sestra takhle podezírá.
„No jistě… to si piš. A pozdravuj jí,“ dodal a típnul hovor. Rozchechtali se oba, protože tohle už mohl Bill poslouchat. Když se konečně zklidnili, Tom zvedl k bratrovi tázavý pohled.
„Tak co? Viděls jí?“ Bill mu přišel trošku zaražený na to, že by našel něco podstatného a ten mu to vzápětí potvrdil svou nešťastnou odpovědí.
„Našel, ale celý to viděla zezadu… do obličeje tý ženský neviděla.“
„Takže jsme zase v háji,“ povzdechl si Tom a prásknul sebou zády na postel. Sakra!
***
„Tak mami, ahoj,“ loučil se Tom ráno lehkým objetím, Bill hned v závěsu za ním líbnul mámu na tvář a vlekl se s posledním kufrem, který ještě zbýval naložit do jejich dodávky. Stěhovali se do Hamburku, do bytu vedle studia, kde budou minimálně tři měsíce žít a pracovat na novém albu. Těšili se na to jako malí kluci, ale samozřejmě opět museli mít zpoždění.
Gustav s Georgem seděli na svých místech a jen pobaveně pozorovali běhání dvojčat od branky k autu a nekonečnou řadu jejich zavazadel. Dvojčatům se jako vždy ráno nechtělo vstávat a balit, Bill ještě stále nedočerpal ztracenou energii z včerejší bouřky, a dělalo mu problémy se i namalovat. Stáhl si proto vlasy do culíku, narazil kšiltovku do čela, na oči nasadil tmavé brýle a nechal to tak. Odpoledne natáčeli s bráškou Kerner show a tam si ho vezme do parády jejich maskérka Natálie, tak co by se namáhal…
„Konečně. Tak jedem,“ oddychl si David, když bouchly dveře dodávky, dvojčata se natěsnala vedle sebe a mohli vyrazit směr Hamburk.
autor: Janule
betaread: Janik
Co mi tohle děláš… Já si tu obtiskla svou čelist na ruku, když jsem se tu snažila tlumit výbuchy smíchu, páč moje drahá máti z nějakého pro mě neznámého důvodu nemá ráda, když se řehním nahlas a tohle by bylo nejspíš slyšet po celým baráku. Tak doufám, že mi to nezmodrá. 😀 😀 😀 Ten telefonát byl prostě úplně bezkokurenční, hej, to je Tom jak vyšitej. Teda ale bylo od něj pěkně ošklivý to takhle sestřičce zavařit. Ani nevím proč, ale představila jsem si u toho, co by se dělo, kdyby ji na závěr toho telefonu řekl pravdu. Myslím, že ten hlas by ji asi docvaknul, a fakt by to s ní šlehlo. 😀 😀 😀
No ale k věci… Teď to mají tedy chlapci dosti skomplikované, tak nějak jsem počítala s tím, že ten výlet v mysli dopadne o trochu líp, i když na druhou stranu by jim klíďo brďo mohl být k ničemu i ksicht ženský, ke který by jim stejnak chybělo jméno… No uvidíme, ze kterého konce to teď vezmou.
Tak, a já si jdu vařit čaj, vlezla na mě nějaká chřipajzna. Já si to ale fakt umím naplánovat… Podzimní prázdniny přede mnou a já je můžu tak akorát ztrávit v posteli. :o( pa Ai
Tak to vezmu hezky popořádku, když jsem se napapaná vrátila domů a čekal tady na mě ještě jeden zákusek v podobě Dárečku. Zrovna jsme dneska řešili rodičovský vztahy a pocity a mám pocit, že ženská, který někdo do ruky vrazí dítě, nebo tady i starší ustrašenou ale nadšenou holčičku, nemůže odolat. Příroda je prostě silnější a když někdo vlastní děti nemá, musí to být (ač třeba věnuje všechno práci) takový nenaplněný život. No snad se taky někdy dokopu, ale ještě máme času…
Kluci si to docela dávaj po telefonu, chudák Linda, utahovat si z ní, protože je blázen do dredatýho Romea, pod balkón s ním a honem 😀 jsem ráda, že jim to nevyšlo hned, moc by jim narostlo ego, ať se hezky snažej, ale ať nakonec zabodujou, já jim věřím, už jen proto, že se nevzdávám myšlenky na Efko a Billovo tetování :o)
néé 😀 ja uplne natešená , že už tú "sviňu" majú ……fakt ma to …natentovalo , a na bloncku sa hnevám , že Viv nevidela ……za uchom mi tu hrala tichá pesnička a bolo mi úplne jedno , že skončila už v polovici textu …vlastne som to ani nepostrehla …to je závislosť , čo ?
ďakujem za dieel =D
no ježiš tak si utahovat ze svědka …. Chuera xD xD
prej "ona tě miluje"
takovy sny OMG 😀 romeo a Julie 😀
chudák holka…xD tohleto jí udělat asi bych svoji sestru zabila….. xD i když, tady za to chudák nemůže… xD vždycky se na tvoje povídky moc těšim a nikdy mě nezklameš…x))) doufám, že tě psaní neomrzí…x)) píšeš vážně úžasně…x))
Jo, Tom Kaulitz, mistr světa neměl chybu 😀 Já se z těch dvou picnu z obou. Ty jejich nápady jsou bezkonkurenční. Kdyby tak ta slečna tušila, že právě mluví se svým oživlým snem, asi by ze sebe nedostala ani slovo. Takhle chudák její nevinná sestřička dostane sprduňg xD
A snu á la Romeo a Jůlie se ani nedivím, mně se shodou okolností dneska zdál celej sen v angličtině. Vtip je ale v tom, že jsem tam používala fráze a slova, kteý jsem zřejmě v životě neslyšela, ale kupodivu jsem jim rozumněla. Záhada století :))
Ok, takže budu zase ignorantsky komentovat asi pět dílů zpátky.
Jani, ty mě zabiješ! Doma je psycho a já si tak klidně sedím v potemnělým pokojíku a ticho a najednou se ozve histerickej záchvat smíchu 😀 Vždyť já už ani nevím, čemu jsem se smála. Přinejmenším to bylo určitě představě Billa, jak ráno vstane a vaří si kafe do hrníčku se svým ksichtem a potom taky jeho osobní bouřce, to bych taky chtěla!
No a ten dokonalej telefonát z tohohle dílu… Muhehe xD To bylo skvělý! Prý "Ona tě miluje" "Mě? Jako Toma?" To zní tak dokonale tupě xD Já se u toho hřebila jak blbá xD
No, ale co se zápletky a Niky týče. Tu chudinku mám ráda a Vivian taky. Zajímalo by mě, na co ji těn klient jako chce?! Vrrr… Thorstena někam přibijem na hřebík a konec. Holky zůstanou spolu zachránený! A basta!
Jsem ráda, že Meg Billovi pomáhala. Ne, že by to bez ní snad nezvládl, ale pomohlo mu to držet si seběvědomí… Hlavně u toho výstupu Niky otce… I když, já se nedivím…
Přeju jim všem hodně štěstí, kontroly a osobních bouřek xD
Takhle si utahovat z nevinný fanynky?!? No to tedy opravdu nebylo hezký! Jak by se asi Billovi líbilo, kdyby někdo četl jeho myšlenky a zjistil, koho že miluje on! A co se týče Vivian, odmítám na ni plýtvat city. To je sice hezké, že je odhodlána Niky milovat jako vlastní dceru, ale "láska" v tomto případě asi nebude stačit.