Symphonie 22.

autor: B-kay

BILL:

Bylo to to nejkrásnější, co jsem kdy cítil. Se zavřenýma očima jsem tiše vnímal jeho blízkost a každý jeho dotek působil jako jemné pohlazení motýlích křídel. Hladil má nahá záda, líbal je stejně jako můj krk a ramena, a přitom mě neustále držel za ruce. Připadal jsem si jako malé semínko pampelišky, co se vznáší v letním vánku… Bylo to prostě něco dokonalýho.
Snad poprvé v životě jsem skutečně cítil, že je tady někdo, kdo mě potřebuje. Někdo, koho jsem potřeboval já… Možná se vám to bude zdát směšný po tom všem, co jsme spolu přežili, ale já opravdu cítím, že jej potřebuju… že jej tak moc potřebuju…
Přitulil jsem se k němu ještě pevněji a hlavu jsem naklonil tak, abych se mu mohl podívat do tváře. V té samé chvílí se na mě také zahleděl a skřehotavě vydechl. Jeho tak horký dech ovanul mé rty a já zatoužil se do nich ponořit. Jemně jsem si navlhčil ty své a žádostivě jsem je pootevřel. Tělem jsem však pořád zůstával opřený na něm a jeho doteky pořád neustávaly. Jemně hnětl mé boky, zatímco se ke mně pomalu skláněl s našpulenými rty. Náš polibek byl jemný… jako bychom se právě políbili poprvé. Pomalu jsme se od sebe znovu odsunuli a poté přišel další polibek. Dalo by se říci ještě jemnější, jelikož jsme sotva ochutnali rty toho druhého. Tom mě však náhle chytil do náruče a několika kroky popošel k prostornému gauči, před kterým se krčil delší chlupatý koberec.

„Co chceš dělat?“ zeptal jsem se měkce a nedokázal jsem v sobě potlačit svou přirozenou zvědavost. Tom se na mě však jenom jemně usmál.

„Uvidíš,“ zašeptal a opatrně mě pokládal na příjemný povrch koberce…

TOM:

Chci mu to říct! Tak moc mu toužím říct pravdu. Chci, aby věděl, že ho miluju.
Zamiloval jsem se do něj nečekaně a náhle a už se s tím zřejmě nedá nic dělat. Ale já vlastně ani nechci. Tohle všechno je tak krásné. On je krásnej a já se u něj cítím opravdu dobře. Nechci, aby se stalo něco, co by všechno jenom zkazilo. Proto mi největší starost dělala právě Alex.
Sám totiž vím, čeho všeho je schopna a nechci, aby Bill kvůli ní trpěl!
Opatrně jsem jej položil na ten koberec a jemně jsem jej políbil. Vypadal jako sluníčko. Vesele se na mě usmíval a pořád se ke mně snažil naklánět, aby mě mohl líbat. Já jsem se mu však uhýbal a líbal jsem jej na bradě, ze které jsem pomalounku klouzal níž. Dnes jsem se s ním nechtěl milovat… tedy ne tak docela. Chci, aby i beze slov, jenom prostřednictvím doteků a pohledů pochopil, co k němu cítím. Chci, aby to věděl, protože zítra už může být všechno jinak…
Dotýkal jsem se jeho těla se vší něžností. Hladil jsem jej, líbal na nejkřehčí místa jeho těla. Vnímal jsem jeho krásnou vůni a tu neskutečnou energii, která z něj sálala. Tohle jsem ještě nikdy předtím necítil. Vlastně by mě ani nenapadlo, že se můj život takhle zvrtne a v mém náručí skončí můj bratr… Bill ze mě pomalu svlékal jednotlivé kusy oblečení a nespoutanou láskou líbal všechna místa mého těla, na které dosáhl… Mazlili jsme se celé hodiny. Jeden druhého jsme chtěli přesvědčit o nekonečné lásce lehkým líbáním a vřelým objetím. Pro dnešní noc šla všechna vášeň a divokost pryč. Chtěli jsme jeden druhého… toužili jsme po sobě, ale dnes nejenom fyzicky. Nakonec jsme usnuli na koberci, přilepení na sobě.
Když jsem se ráno probudil, ležel mi na břiše a tiše oddechoval. Neměl jsem tu sílu pohnout se a probudit jej. Díval jsem se mu do tváře, která byla jenom kousínek od té mé. Jeho oči byly přivřené a sem tam se mu nepatrně zachvěly dlouhé řasy. S mírně pootevřenými rty vydechoval na můj krk horkej vzduch. Nic krásnějšího jsem neviděl. Žádný z divů světa by se nedal přirovnat k tomuhle. Byl jako malé miminko… tak bezbranný a křehký, ale zároveň se v něm skrývalo obrovské množství síly.
Bill byl silenj už jako malej kluk. Možná mu právě tahle síla zachránila u té nehody život.
Kdyby se mu něco stalo, nebo by to nedejbože nepřežil, nedokázal bych žít s tím pocitem viny.  I když nám bylo tehdy jenom osm, měl jsem zůstat…
Prudce jsem přivřel oči a zničeně jsem vydechl. Náhle jsem však ucítil lehké zachvění a pošimrání vlasů na tváři. Když jsem ty oči znovu otevřel, Billova tvář byla s krásně rozespalým výrazem a smutnýma očima jenom kousínek od mé tváře…

BILL:

Tak rád bych řekl, že jsem konečně šťastný, ale není to tak. Tedy ne tak docela.
Mám strach z toho, zdali každý jeho polibek, který věnuje mým rtům, není už ten poslední. Nevím proč, ale vzpomínka na Alex mě děsí. Nerozešel se s ní, dokonce to ještě ani neřekl tátovi. A přesto spí se mnou… V noci jsem cítil, jak moc mě má rád. Cítil jsem, jak si mě váží a má o mě strach. Ale přesto jsem cítil menší závan pochybností. Jako by ještě pořád nevěděl, zdali já nebo ona. A to mi nedovoluje být skutečně šťastným. Vím, že mě má rád, ale bojím se, že mě nemiluje a já už nechci znovu okusit tu neskutečnou bolest, které jsem se snažil naivně vyhýbat.
Právě jemu jsem hrdě tyčil svá slova nenávisti vůči lásce a je to právě on, s kým jsem to porušil. To on mi ukázal, že láska umí být i nádherná a smyslná, když je mezi dvěma lidmi kouzlo a přitažlivost.
Teď se na sebe zpříma díváme a ani jeden nevíme co říct. Všechna slova najednou došla a smysl mluvení se vytratil… to, co jsme spolu dělali, se už vyhnulo jakýmkoliv sympatiím. To, že jsme se spolu milovali, už nenasvědčuje tomu, že se mi Tom líbí. Polibek je malý prohřešek, který se může ukrýt za vysvětlení lehkého pominutí. Líbání je o něco horší, jelikož toužíš po dalším a dalším polibku a to už přeci pominutí není… Když to přestoupí v mazlení, jedná se o něco dost vážného, jelikož chceš toho člověka poznat. Chceš vědět, co se mu líbí a co ne. Chceš cítit jeho tělo a dotýkat se jej. Ale milování je něco, co dělají lidé, kteří jsou si jistí tím, co k sobě cítí. Dokonale se znají a nezkrotně po sobě touží a chtějí se vzájemně cítit nejblíž, jak jen to jde…
A pokud jsou tohle příznaky lásky, pak jsem se skutečně zamiloval.

Kolem oběda nás vzal David překvapivě pryč z města na nedaleký ranč, kde bydleli jeho známí. Podle mě jsou koně krásná zvířata, ale já bych na nich prostě nedokázal jezdit. Můj strach z výšek nedokážu jenom tak překonat a tudíž jsem z toho ani moc neměl. Všichni se šli nejdříve projet a já tam zůstal sedět na nedaleké louce, obsypané kvítím. Nebyly tady žádné husté lesy nebo vysoké stromy, a proto jsem se ani necítil jako zajatec přírody. Snad poprvé bych mohl říct, že se mi to tam celkem líbilo. I ta chata byla celkem hezká, taková malá, ale zato útulná. Všude kolem se rozprostíraly jenom různé květy a krásně zbarvená tráva. Po všech těch rušných dnech na pódiu, ve studiu nebo v maskérně, byl tohle celkem příjemnej relax. I když jsem tam vysedával sám…
Tom mě sice volal, dokonce mě chtěl vzít k sobě, ale já prostě nemám dobrý pocit, když nestojím nohama pevně na zemi. Neměl jsem to rád už jako dítě.
A tak jsem se alespoň bavil pohledem na kluky, kteří se snažili vypadat extra „kovbojsky“ tak, že se málem Georg z toho koně sesypal. Vesele jsem se mu smál a vůbec jsem nepostřehl, že tam bylo náhle o jednoho kovboje míň. Vlastně jsem to zjistil až tehdy, když se vedle mě ozvalo tiché pukání trávy, jak si na ni kdosi lehal.

„Opravdu to nechceš zkusit?“ Tom vypadal skoro až smutně, že jsem se s ním neodvážil jet.

„Ne, děkuju. Já se raději dívám,“ odpověděl jsem s lehkým úsměvem na rtech a nepatrně jsem je našpulil. Cítil jsem, jak Tomovy oči kloužou po mé tváři, dokud nepřistály na mých rtech. Přesně jsem věděl, co chce. Chtěl se líbat. Tak moc se chtěl líbat…
Přímo zoufale se snažil o to, abych jeho prosbu vycítil, dokonce až tak, že vypadal opravdu bledě. Ale já na tom také nebyl nejlépe. Ty jeho oči by dokázaly dostat každého. Stačil jedinej pohled do té smyslné čokolády a já bych byl schopen udělat cokoliv. Přesto jsme však zůstali sedět a s očima upřenýma do rtů toho druhýho jsme se k sobě nevědomky skláněli. Mé dýchání se stalo hlubším a výdechy byli náhle naléhavější. Vůbec jsem si neuvědomoval, co dělám a očima jsem ho sváděl. Chtěl jsem, aby po mně šílel. Aby mě očima přímo prosil o vytracení se někam do keříků. Ach bože, byl tak přitažlivej…

Ve vteřině, kdybych se náruživě vpil do jeho rtů, se za náma ozval veselej hlas Davida, který se k nám blížil i se svou tetou.

„Kluci, nemáte hlad?“ křikl po nás s úsměvem na tváři a pyšně ukazoval na nějaké spálené párky. I když to vypadalo hodně lákavě xD, vzrušením jsem nemohl skoro mluvit a ne ještě přijít k němu a v klidu obědvat.

„Ne Davide. My se půjdem s Tomem projít, ano?“ namáhavě jsem vstal a málem jsem vyprskl smíchy, když jsem spatřil Tomův obličej. Zničeně na mě koukal a hladově kňoural. Zřejmě měl veliké dilema, co si má vybrat. Já jsem mu však jediným pohledem pomohl k rozhodnutí.

„Tak jo kluci, ale jenom tady na okolí. Za chvíli se totiž budeme muset vrátit zpátky,“ ještě naposled nám zamával, ale to už jsme ani jeden pořádně nevnímali, jelikož jsme se zoufale rozběhli někam, kde by nás nikdo nemohl najít…

TOM:

V břichu mi nepříjemně vrnělo a já měl opravdu neskutečnej hlad. Ale při pomyšlení na to, co všechno bych mohl získat místo toho párku, se mi málem podlomila kolena. Když jsme se vytratili z Davidova dohledu a také i klukům, kteří si klidně jezdili poblíž něj, uvolněně jsem Billa chytil za ruku, on mi ji vděčně stisknul a s tichým zasténáním se ke mně přitulil.

„Tome,“ zašeptal, jelikož mu touha také bránila v normálním uvažování a klidné řeči.

„Vydrž, ještě kousínek,“ řekl jsem rychle, protože jsem opravdu nestál o to, aby nás kluci objevili a tím odhalili naše tajemství. Jakmile jsem však uznal, že jsme se jim opravdu ztratili v závoji vysoké trávy, prudce jsem si k sobě přitáhnul Billovu tvář a bez varování jsem jej chtivě políbil. Bill mě však nečekaně povalil do trávy a plazil se přes mé natažené nohy i ruce, dokud na mě nedolehl a nezačal přímo zuřivě sát mé rty. Mazlili jsme se tam skoro půl hodiny jako šílení. Povalovali jsme se v trávě jako malí kluci a nedokázali jsme se nabažit jeden druhého. I když to byla jenom chvilka, z takovýchhle chvilek by se mohl skládat i náš život…

Když jsme však přijeli zpátky do hotelu, můj růžovej sen o skvělé budoucnosti se rozplynul ve chvíli, kdy jsem otevřel dveře dovnitř. Až tady jsem pochopil, že mi zřejmě štěstí nebylo souzeno. A také, že Billa ztratím…
„Copak tě netěší, že mě vidíš?“ usmála se na mě z gauče, na kterém se spokojeně rozvalovala. Já jsem dokázal jenom naprázdno otevřít ústa, která jsem však hned znovu zaklapl a smutně jsem svěsil tvář.

„Tys mi vzala klíč?“ zeptal jsem se ji tiše, protože jsem si opravdu nevzpomínal, kdy jsem jí ho dával. Alex se pomalu postavila, a až tehdy jsem si uvědomil, že je jenom v županu. V mém županu!

„Spíš bych to brala jako půjčku,“ zářivě se usmála a ukázala tváří na stůl vedle mě, kde byl klíč zase poslušně položen.
Co jsem to udělal?! Jak jsem vlastně mohl dopustit, aby to zašlo až takhle daleko?
V očích se mi zračilo jenom jediné – strach…
Tak moc jsem se bál Billovy ztráty, že jsem vůbec nevnímal, kdy ze sebe ten župan svlékla a náhle byla jenom kousek ode mě. S neskrývaným zájmem si prohlížela mou tvář a chtěla mě políbit, já jsem se však odsunul a rázně jsem zavrtěl hlavou. Miluju ho! Tohle mu nemůžu udělat!
„Alex, prosím, už ne. Já nechci. Oblékni se, protože si musíme promluvit,“ pomalu jsem dosednul na kraj postele a snažil jsem se ji ignorovat. Její ostrá vůně byla nasáklá po celým pokoji stejně, jako její neupřímnej úsměv a rozvášněnej pohled.

„Já ale nechci mluvit, Tome. Ty víš moc dobře, co chci!,“ sykla tichým, přesto však jistým hlasem a popošla ke mně. „Věř mi, že když to neuděláš, bude to mnohem horší. Dozví se to jak Jorgen, tak i to tvoje krásné dvojčátko nebo i celá tvá kapela. Nebo bych to měla poslat ještě dál? Jak by asi reagovaly vaše fanynky vědě, že spíš s holkou svého táty?“ v očích se jí zlověstně blýskalo, i když se na mě pořád škodolibě usmívala.
Nemohl jsem tomu uvěřit. Nechtěl jsem to udělat. Ale nemohl jsem také dopustit, aby to řekla tátovi nebo aby se to dostalo ven. Nikdy by mi neodpustili, kdybych ohrozil kapelu a její pověst. Jsem idiot!
Všechno kazím jenom já. Všechno ničím a všem jenom ubližuju. Neměli mě mezi sebe brát. Neměl jsem se stát jedním z nich!
Oči se mi skoro okamžitě zalily slzami, když ze mě přímo zuřivě strhla všechno oblečení a prudce mě pod sebe povalila. S každým neopětovaným polibkem, kterým se mě snažila vydráždit, se mi akorát hnusila pořád víc a víc. Ruce se mi třásly a nohy jsem měl jako z ocele. Když se na mě divoce vrhla, nebránil jsem slzám, které přes nabírající se tmu v pokoji neviděla. Přišel jsem si jako znásilňován. Znásilňován někým, po kom jsem před několika měsíci toužil…
Když bylo po všem, zhnuseně jsem ji od sebe odstrčil a řekl to, co jsem měl říct hned na začátku.

„Tohle bylo naposled, cos něco takového udělala! Je konec, rozumíš?! Konec,“ zašeptal jsem zničeně a vůbec jsem nevnímal její nadávky nebo sprostá slova, kterými tedy nešetřila. Když se konečně oblékla a opustila můj pokoj, ukryl jsem své třesoucí se tělo pod přikrývku a už nikdy jsem nechtěl vylézt. Jak jsem mu to mohl udělat? Podvedl jsem jej… už mi nikdy nebude věřit. Tímhle jsem jej ztratil…
Tohle byl jenom odpornej sex a ne milování. Milovat jsem se dokázal jenom s ním. Jeho nahé tělo bylo vždy tak krásně horké a nádherně hřálo. Ten tichý šepot a sténání… výraz jeho tváře, když jsem do něj pronikal… Nedovolím, aby mi jej vzala!…

autor: B-kay
betaread: Janule