autor: Majka
Posílám další FF – je jednodílová, krátká a je na motivy krásný písničky Nikdo nikoho nezná (doporučuju nejdřív poslechnout písničku a pak přečíst povídku). Majka
Pokoj se topí v šeru.
Venku už ale začíná pomalu svítat. První slabé sluneční paprsky prosvítají přes okno dovnitř a vytvářejí záhadné obrazce na tvém odkrytém těle. Ležím tu hned vedle tebe a vpíjím se do nich očima. Tak moc se jich chci dotknout…
Nevím ale, jestli mohu. Jsi najednou tolik jiný. Tolik vzdálený… Kam se poděla tvá touha být se mnou, hladit mě, líbat? Kde je tvůj šťastný úsměv, který se ti pokaždé objevil na tváři, když jsi mě třeba jen zahlédl? Kde jsou tvé něžné doteky?
Slyším tvůj tichý pravidelný dech… spíš? Nevím, nejsem si jistý. Možná ano… a možná to jen předstíráš, možná chceš, abych já tomu věřil. Proč? Protože už nestojíš o mé pohledy plné lásky, o mé vyznání…?
Neodolám a opatrně se tě dotknu. Jemně tě pohladím do nahých zádech a obkreslím jeden z těch bledých slunečních obrázků. Ty nijak nereaguješ. Možná už tu pro tebe dávno nejsem, neexistuju. Máš najednou svůj vlastní svět, svůj vlastní život, kam já nepatřím, kde pro mě není místo.
I jen pomyšlení na to mě tolik bolí. Vždyť nám spolu bylo tak krásně. Vždycky jsme měli jeden druhého, věděli jsme, že se na sebe můžeme spolehnout, a když naše dny přerostly i ve společné noci, bylo to jen přirozené pokračování toho všeho, co mezi námi bylo už předtím. Myslel jsem… chtěl jsem, aby to tak bylo napořád. Až v tvém náručí jsem našel to, co jsem předtím tak dlouho hledal, pak teprve jsem se opravdu cítil jako celý člověk. Jen společně s tebou…
Nikdo to netušil, nikdo neměl ani zdání, co se děje za našimi zavřenými dveřmi. Bylo to naše tajemství a tak jsme to oba chtěli. V noci jsi mi dával svou něhu a lásku a ráno mi tvé tajné upřené pohledy dodávaly energii a dobrou náladu na celý den.
A teď… proč jsi vlastně včera večer přišel do mého pokoje? Choval jsi se tak… cize. Jako bys mi chtěl dát najevo, že už je všechno pryč. Že můžeš být se mnou, dokonce můžeš i ležet vedle mě v jedné posteli, ale nic to pro tebe neznamená, na nic nečekáš, nic ode mě nechceš…
„Tomi? Spíš…?“ Nic, pořád jen ležíš a máš pevně zavřená víčka. Jen tvůj dech se maličko zrychlil, snad v očekávání mých dalších slov. Že bys byl přece jen vzhůru?
„Moc tě miluju…“
Zadržel jsem dech a čekal, jestli odpovíš – tak jako vždycky předtím. Ale slyšel jsem jen ticho, to zrádné ticho – moje bláznivá slova zapadla do prázdna a můj krátký sen se pomalu rozplynul. Zavřel jsem bolestně oči a pocítil první slané kapky stékat po mé tváři. Vevnitř mě všechno pálilo, neuměl jsem si představit další dny bez Toma, bez jeho lásky…
Ne, nechtěl jsem, aby mě bratr takhle viděl… raději jsem se opatrně otočil zády k němu a obličej schoval do polštáře. Hlavu jsme měl plnou zoufalých myšlenek, další a další horké slzy se tlačily ven zpod mých víček… přesto se mi dařilo docela úspěšně předstírat, že spím… stejně jako předtím Tomovi.
Ani nevím, jak dlouho jsem takhle ležel, když jsem najednou ucítil vedle sebe pohyb. Ztuhnul jsem a čekal, co uděláš. A ty? Potichu jsi se zvedl a odešel jsi. Odešel… pryč z mé postele, z mého pokoje… pryč z mého života.
Nevěřícně jsem se díval na už zase zavřené dveře, kterými jsi před chviličkou prošel. Proč? Co jsem udělal špatně? Ubíjel jsem tě svou láskou? Nebo jsem ti jí měl dát víc? Nerozumím tomu. Myslel jsem, že tě znám. Vždycky jsme všude tvrdili, že se navzájem dokonale známe, dokonce že víme, co si ten druhý právě myslí, nemuseli jsme si to říkat… S kým jiným bych měl být, když ne s tebou?
Pomalu jsem sklopil hlavu a věděl jsem, že to je konec. Nemá to cenu, už nic nemá cenu. Nedokážu to… nemůžu být s nikým jiným než s tebou a ani neumím být sám… teď už ne…
Přešel jsem už docela klidný a vyrovnaný k oknu a otevřel ho. Ještě jednou jsem se rozhlédl po prázdném pokoji a očima pohladil rozestlanou postel, kde jsme ještě před pár minutami leželi… spolu, ale vlastně už každý sám. Mé poslední „Miluju tě, Tome“ jsem řekl jen těm čtyřem holým zdem, nebyl tu nikdo jiný, kdo by o ta slova stál. Nebyl tu už nikdo, komu bych rozuměl, koho bych znal…
autor: Majka
betaread: Janule
:-´(( Próóóóóóóóóóóóóóóč!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! =´(( Proč mi to děláááááááš??? :-´(( Takowý šmutný wěci já číst nesmíííííííííííííííííííííím…. :-´(( Achjoooooooooooo… :-´(( Příště upozornění pjosíím.. Jakže "Tato FF nenji určena pro slabší powahy a dušewně nemocný" Děkuji :´-(( ae kwášný =´((
Ááá spolu s tou úžasnou písničkou si mě rozbrečela… ='(… klásné… fakt nádherně píšeš…
klásný!Tomáši!!Sereš mě.D
o,g thak to je krasa…tady brecimmmm jako mala holcicka….nu nejhorsi je ze todle se muze stat komukoliv…to je to nejsmutnejsi
Tyo, kde to furt bereš takový ploužáky…ale moc pěkná ff i písnička!jen tady ted trochu sedím, a nevnímám, ale to bude ok…
nádhera!
tak to já si jdu teda nejdřív poslechnout tu písničku =)
ježiš, to je úžasně napsaný, ale smutný, néé 🙁
Ach jo, já nevím, jak to děláš, že vždycky povídkou umíš tak zasáhnout. Zní tak tak autenticky a emotivně, že mě to vždycky úplně odrovná… Máš opravdu neobyčejný talent 🙂
mě to úplně vhrklo slzy do očí… dokonalé…
🙁