autor: Janule
Vivian zaslechla bouchnutí domovních dveří. Polekaně se od Niky odtrhla a s omluvným úsměvem ji pohladila po vlasech. Thorsten se vrátil, musela okamžitě nahoru. Poslední dobou ji omezoval i v tom, jak často směla chodit za svou svěřenkou, vadila mu každá minuta, kterou u ní strávila navíc. Ještě jednou si přikryla ústa ukazováčkem, aby Niky zdůraznila jejich spiklenectví a rychle za sebou zaklapla dveře. Velice opatrně otočila klíčem v zámku a vydala se nahoru po schodech, čelit otázkám svého muže, kde se zase flákala.
Niky se posadila do křesla a téměř s posvátnou úctou rozbalila průhlednou folii na cédéčku, které celou dobu držela pevně v rukou. Bylo skvostné. Tuhle verzi viděla jen na fotkách, ale nikdy ji nedržela v ruce. Měla doma starší cédéčko, červenobílé, draze vykoupené půlročním škemráním a slibováním možného i nemožného. Když pak chtěla po rodičích i tuhle verzi, moc nepochodila, ale doufala, že by ho mohla dostat k letošním Vánocům. Do očí jí při té vzpomínce vyhrkly slzy. Vánoce… doufala, že ještě nebyly, že je nepropásla. Neměla jak zjistit, který je den, natož měsíc. Věděla, že byla nějaký čas v umělém spánku, ale jak dlouho, to neměla zdání. Občas se jí vybavovaly okamžiky, kdy byla blízko bdělému stavu, ale byly to jen nepatrné záblesky, skryté mlhavým závojem.
Vybalila z krabice nejnovější typ přehrávače, o jakém se jí doma ani nesnilo, nandala baterky a skoro nábožně do něj zasunula kulatý disk tak, aby se pokud možno nepoškrábal. Jemně ho zaklapla a poslouchala zvuk zvyšujících se otáček, když se načítala první skladba. Ve chvíli, kdy se na malém displeji přehrávače objevil nápis Tokio Hotel – 01 – Schrei, měla pocit, jako by se vrátila domů. Nasadila si sluchátka, a konečně zmáčkla tlačítko s šipkou. První tóny ohlušující sirény, kterou Bill tak rád používal na koncertech, jí zněly jako rajská hudba. Tak dlouho už to neslyšela. Byla zvyklá pouštět si jejich písničky neustále dokola, byla to její droga, a teď, když skončil nedobrovolný půst, si teprve uvědomila, jak jí to strašně chybělo. Přehrávač položila opatrně vedle sebe na opěradlo křesla a hypnotizovala titulní obrázek cédéčka. Billovi to tam neuvěřitelně slušelo. Měl už svůj nový účes, ne jako na první desce, kde byla fotka křičícího krátkovlasého rebela s dlouhou ofinou… tady už to byl ten andělský mladík, tvářící se vážně, s obličejem přeškrtnutým dvěma protínajícími se oranžovými pruhy. Zvláštní čmáranice mu vytvářela na čele bílý trojúhelník a přes oko mu padal jeden neposedný pramínek vlasů. Hypnotizovala tu tvář, snažila se ji v duchu znovu kreslit. Zavřela oči, zaklonila hlavu, opřela se o křeslo a potichu si zpívala s ním. To odpoledne spotřebovala dva páry baterek, nebyla schopna přestat poslouchat a nakonec se sluchátky v uších a přehrávačem pod polštářem i usnula.
♣♣♣
„Tak, chlapi,“ oslovil je David netradičně, když vešel do kanceláře, kam svolal kapelu na úvodní pracovní schůzku. Většinou jim říkal kluci, ale když najel na tuhle starší variantu, snažil se jim sdělit něco, co mělo apelovat na jejich rozum a zodpovědnost. V tuhle chvíli potřeboval, aby se z partičky nevycválaných teenagerů stali zodpovědní pracovití muzikanti a věděl, že pokud na tom nezapracuje hned od začátku, později se mu to už nepodaří. Nerad se stavěl do role hlídače, radši by byl jejich starší kámoš, ale teď to jinak nešlo, chystal se k nim vážně promlouvat. Ti jeho zodpovědní muži se samozřejmě chovali jako vždy, když nebyli na očích veřejnosti… jako malí haranti.
Bill s Tomem závodili, kdo se druhému víckrát trefí do pusy gumovým medvídkem přes celou místnost a při každém proměněném gólu zařvali nahlas hurá. Georg se točil na kancelářské židli u počítače a vypadal na to, že se co nevidět zřítí na zem, protože se mu evidentně motala hlava. Gustav se sluchátky na uších bušil rukama do protější polstrované židle, mrskal při tom hlavou na všechny strany a evidentně nevnímal, co se kolem něj děje. David musel nejprve zastavit Georga, strhnout Gustavovi sluchátka a za protestujícího bručení dvojčat zachytit několik letících medvídků, než mohl začít s tím, co měl v plánu. Byla to smečka, kterou teď prostě musel zkrotit. Když konečně nastalo ticho, usadil se na Gustavem dokonale vyprášenou židli, odkopl pár medvídků, kteří se mu přilepili na podrážky, a spustil: „Včera jste se ubytovali, chybí někomu něco?“ Technické problémy bylo nutno řešit pokud možno hned.
„Na záchodě není toaleťák,“ zahučel praktický Georg a ostatní se rozesmáli. „Co se smějte, kreténi, víte co to je, shánět v noci tak narychlo ubrousky?“ urazil se Geo, protože považoval za svou zásluhu, že ostatní ráno nemuseli letět jak splašení do kuchyně, pozotvírat všechny skříňky a hledat něco, čím by se ta zázračná rulička dala nahradit. To byla čistě jeho zásluha a ostatní by mu měli být vděční, a ne se řehtat jako koně.
„Jste jak malí haranti,“ zasáhl usmívající se David. „Vyřešíme, řeknu správcový, až přijde, aby tohle všechno doplnila. Ještě něco někomu schází?“ obrátil se na ostatní tři. Ovšem ozval se opět starý dobrý Georg.
„V koupelně není klíč,“ padlo další obvinění z nedbalosti vůči místní správcové.
„Jste čtyři chlapi, na co se potřebuješ zamykat?“ udiveně se zeptal David. Gustav přikývl, jako že souhlasí a dvojčata se po sobě podívala tak zvláštně, že kdyby si toho někdo všiml, možná by ho mohlo i něco zajímavého napadnout. Klíče byly v jejich životě důležitá pomůcka a bez nich byli jako bez ruky.
„To je jednoduchý,“ pokračoval Georg, „tihle tři idioti,“ ukázal významně na každého z nich prstem, „nechápou, že když se sprchuju, mám rád v koupelně teplo. Tenhle,“ zapíchl pohled do Billa, „si dneska načmáral linky a nechal dveře otevřený. Byla mi zima. Chci klíč!“ zdůraznil Georg, aby bylo jasno, že o tom nehodlá diskutovat.
„Dobře, seženu, ještě něco?“ dodal David s obavami, co všechno ještě přijde, ale ozývalo se už jen ticho. „Fajn, kdyby něco, hlaste to hned. Správcová bydlí odtud deset minut, stačí zavolat. Telefon na ní je tady,“ ukázal na nástěnku na zdi. Viselo na ní několik hustě popsaných papírů a dvě krásně vyvedené barevné tabulky. „Tohle,“ ukázal Dave na jednu z nich, „je rozpis prací, který nás teď čekaj. Totiž, pánové… zábava skončila, nastává tvrdá práce. Studio je drahý, jeho pracovníci taky, takže je přesně naplánovaná práce tak, abychom to stihli všechno včas a nenastaly časové prostoje. Čas jsou co? Čas jsou peníze a těch není nikdy dost. Na první desku jste měli dva roky, na tuhle, pánové, máte už jen tři měsíce. Víc ani ťuk. Je vám to jasný?“ dodal a očekával souhlas.
„Jasný,“ ozvalo se čtyřhlasně, všichni s tím byli srozuměni.
„Odedneška nastává úplně jinej režim, než jste byli doteď zvyklí. Žádný vylehávání do odpoledne,“ podíval se významně na dvojčata, „večerka je o půlnoci a spát budete jen do devíti, od desíti se maká ve studiu. Kdo zaspí, platí pokutu, kdo zdrhne bez omluvy a nesežene za sebe náhradu, dostane domácí vězení, což znamená žádný nákupy,“ významně pohlédl na Billa, „a žádný ženský,“ otočil oči na ostatní. Tím nekompromisně ukončil diskusi a na brblavé poznámky svých svěřenců, že nejsou malé děti, nijak nereagoval. Věděl své. Musel nastolit režim, jinak se mu to všechno sesype jako domeček z karet. „Teď je jedna,“ ukázal na nástěnné hodiny, „máte čas na oběd, ve dvě sraz tady. Dám vám každýmu vlastní rozpis prací a pokyny co a jak. Rozchod!“ zavelel a čtyři postavy se s frfláním poslušně zvedly a odkráčely do místní kuchyně, mrknout se, co by se tam dalo ulovit k obědu.
***
„To chci vidět, jak to budem všechno stíhat,“ povzdechl si Tom, trhající obal dalšího ze stovek pestrobarevných balíčků, navršených v malém skladu. Seděli s Billem na zemi, brali jeden dárek za druhým a prokousávali se do krabiček plných zajímavých věcí.
„Neboj, nějak to uděláme,“ mrknul na něj povzbudivě Bill a hodil na hromadu další sáček gumových medvídků. Zatím se na ní nacházelo přibližně sto pytlíků. „Chtělo by to krabici,“ zauvažoval Bill, když i z dalšího balíčku vytáhl totéž.
„Chytej,“ houknul na něj Tom a hodil mu do klína malou krabičku. Další náramek. Prvních deset si Bill pro radost nasadil na ruce, ale na další už moc místa nezbývalo, pokud je nechtěl mít až po lokty. Dlouhé štíhlé prsty byly plné nových prstenů s kameny i bez, a jeho ruce povážlivě těžkly. Miloval všechno, co se lesklo a mohlo ho nějak ozdobit, byl tak trochu jako straka a jeho obdivovatelky to moc dobře věděly, takže dostal k narozeninám spoustu šperků všeho druhu. Popadl jednu z prázdných krabiček a pomalu do ní začal odkládat všechny cetky, které dostal. Jako poslední stáhl z krku pět masivních řetězů a značně se mu ulevilo. „Nezapomeň, že první dny je ve studiu jenom Gustav s Georgem. Ty nastupuješ až po nich a já poslední. Čas bude, ale stejně nevím co s ním,“ povzdechl si Bill. Od chvíle, kdy zjistil, že Linda ho k únoskyni nezavede, přemýšlel, co dalšího by mohl pro Niky udělat, ale nic ho nenapadalo. Čas běžel a hypnotizovat její hrníček s vlastní tváří nějak nepomáhalo. Už byl asi třikrát v pokušení zvednout telefon a zavolat Meg, že to vzdává, aby ji našel někdo jiný, ale Tom mu to vždycky rychle zatrhl a donutil ho znovu a znovu situaci rozebírat. Dívka mohla být kdekoliv, klidně i mimo území Německa a to Billa děsilo ze všeho nejvíc. Začínal se bát, že je úplně neschopný…
„Kluci, už je půl dvanáctý,“ nakoukl v tu chvíli do dveří David. „Nechte toho a jděte spát, ať ráno vstanete včas,“ dodal, aby bylo jasno, že jeho odpolední výhrůžky nebyly jen tak do větru. Oba k němu zvedli otrávený pohled, ale když z jeho přísného výrazu pochopili, že na odpor nemají šanci, jen unaveně přikývli.
***
Tom už dávno klidně spal, zatímco jeho mladší dvojče zíralo do tmy pokoje s otevřenýma očima. Nepodařilo se mu zabrat. Hlavou mu vířily myšlenky, které nedaly pokoj, ani když se usilovně snažil oči zavřít a počítat do sta. Při čísle dvě stě šedesát osm to vzdal. Mrkl na budík, který stál na nočním stolku a zjistil, že za tu šíleně dlouhou dobu, co se na jeho červená digitální čísla nepodíval, se změnila z 3:51 na 3:55. „Panebože…“ vzdychl nešťastně a posadil se. Měl toho právě dost. Nesnášel nicnedělání a tohle se mu stalo snad poprvé v životě. Jen tak ležet a nemoci usnout, to nebyl jeho styl. Většinou měl potíže se probudit, ale tohle? Shodil nohy na studenou podlahu a lehce sykl, když ucítil chlad na bosých chodidlech. Rozhodl se, že si uvaří čaj. Doufal, že ho činnost v kuchyňce unaví a až se napije, podaří se mu usnout. Natáhl na sebe včerejší triko, pohozené vedle postele, aby po chodbě necoural nahý. Netušil, jestli se touhle dobou někdo ještě nenachází ve studiu. David vyhrožoval tím, že ani minuta jejich drahocenného času nepřijde nazmar a říkal i něco o nočních službách, tak se radši jistil.
„Sakra…“ usykl, když si spálil jazyk horkou lžičkou, kterou bezmyšlenkovitě strčil do pusy hned, jak zamíchal čaj. Měl pocit, že se mu škodolibě smějí i růžové kytičky na hrnku, který si opatrně nesl zpátky do pokoje. V chladné kuchyni se dlouho nezdržel, cloumala s ním zima, noci už byly studené. Včera se touhle dobou vzbudili s Tomem nazí v režii taky zimou. Rychle se zavrtali do svých postelí a neotevřeli oči, dokud na ně ráno Gustav popáté nezabušil, že mají zpoždění. Přes den bylo sice ještě babí léto, ale zářijové noci už se tvářily daleko podzimněji, než bylo milé.
Potichu za sebou zavřel a zamkl, mrknul na spícího brášku, jestli není odkopaný, jak bylo jeho zvykem, a když zjistil, že je zavrtaný až po bradu a klidně oddychuje, spokojeně se usadil na své posteli. Za záda si nacpal polštář, přikryl se peřinou, skrčil kolena a na jedno z nich si postavil hrnek s čajem. Automaticky sáhl na noční stolek, kde trůnil hrnek s jeho podobiznou a přidělil mu místo na svém druhém koleni. Neměl rád, když byly věci nesouměrné a takhle se mu to líbilo víc. Jen jeho vlastní pohled ho trošku znervózňoval, tak otočil hrnek na druhou stranu a byl spokojený. Niky… neustále mu v hlavě bloudilo její jméno, někdy už měl pocit, že se z toho co nevidět musí zbláznit.
Koleno, na kterém byl usazen hrneček s horkým čajem, ho po chvilce začalo i přes peřinu pálit. Rozhodl se, že to bude ignorovat, ale když se teplota zvyšovala, a byla už opravdu nesnesitelná, odložil oba hrnky na stolek. Pomalu zamíchal horký čaj lžičkou, aby necinkala a nevzbudila Toma, který se právě na posteli převaloval a něco mumlal ze spaní. Bill mu nerozuměl, ale bylo jasné, že má dost divoký sen. Chvilku ho sledoval a po chvilce mu došlo, že je právě svědkem další z Tomových nočních můr. Byl rád, že to chytil ještě v počátku a může zabránit tomu, aby se hnusný sen rozehrál. Vlezl si k bráškovi pod peřinu, přitiskl se k němu a jemně ho hladil v oblasti třetí čakry, dokud sebou Tom nepřestal zmítat a mumlat nesrozumitelná slova. Políbil ho něžně na čelo a zkoušel po boku své lásky usnout, ale bylo to pořád stejné. Jako by ho něco nutilo být vzhůru a on nevěděl co. Znervózňovalo jej to.
Vztekle se vrátil do své postele a na jeden zátah vypil přeslazený ovocný čaj, který mezitím zchladl na přijatelnou teplotu. „Zejtra budu jak praštěnej,“ zamumlal si pod vousy vztekle a mrknul na budík. 4:20… hrůza… za pět hodin mají vstávat, to nepřežije… Oči mu padly na křišťál, ležící vedle Nikolina oblíbeného hrnku. Odrážela se v něm červená světla čísel budíku a uvnitř něho vytvářela zvláštní obraz… na Billa to dělalo dojem, jako by byl najednou kámen plný krve. „Fuj…“ oklepal se a radši po něm sáhl, aby ho dostal ze spárů červených světel. Nesnášel pohled na krev a tohle až moc připomínalo skutečnost…
Sevřel křišťál pevně v dlani a opřel se do polštáře. „Niky… zatracená Niky,“ šeptnul naštvaně dívčí jméno do tichého pokoje. „Jak tě mám asi tak najít, když jsem úplně neschopnej,“ povzdychl si a zadíval se na kámen. „Tak mi pomoz, ty balvane průhledná, nebo tě nahradím jednou z těch podprsenek, co jsem dostal…“ zoufale se utrhl na křišťál a vzápětí se sám sobě rozesmál. Tlumil svůj smích do dlaně, aby nevzbudil Toma, pomalu si připadal jako blázen, mluvící v půl páté ráno s šutrem, který na něj stejně kašle… jenže jak to udělat? Jak se k Niky dostat? „Tak sakra, Niky! Ozvi se! Musíš mi pomoct!“ zavolal zoufale v duchu a vyslal telepatickou myšlenku jen tak zbůhdarma. V tu chvíli projel jeho myslí záblesk. Jen takový nepatrný okamžik, kdy ucítil, že se mu někdo snaží dostat do hlavy… tenhle pocit už dávno neměl, naposledy s Meg, ale nikdo jiný to dosud nedokázal. Dokonce se mu zdálo, jako by ten někdo volal jeho jméno. Že by mu Niky odpovídala? Ale to ne… takové štěstí on mít určitě nebude… bůhví co to bylo za nesmysl… Jenže co kdyby… zavřel oči a soustředil se, aby se mu pocit zpětně vybavil… ale už nic necítil. Potřeboval znovu navodit stejnou situaci… najednou mu něco říkalo, že to je ono… to je to, kvůli čemu je vzhůru… něco to znamenalo, ale co?
Bezradně bloudil očima po tmavé místnosti, až se jeho pohled zasekl o hnědé oči. Tedy přesněji oko. Druhé bylo zakryto černou dlouhou ofinou a zíralo na něj o to urputněji z bílého hrnku. Vztáhl ruku a podal si Nikolin nejmilovanější předmět. Naladil se na jeho energii, kterou už dobře znal, sevřel v ruce křišťál a zavřel oči.
„Bille…“ rozeznělo se mu hlavou zřetelně její volání. „Bille…“ slyšel a usmíval se. Tak přece je to ono… na tohle tu měl čekat… jeho podvědomí ho nutilo zůstat vzhůru a nedovolilo mu usnout, protože vědělo, co se dnes v noci stane… Niky mu odpověděla… Radostí se celý chvěl a do očí mu vstoupily slzy štěstí. Kdyby neměl v rukou předměty, které to spojení udržovaly, snad by i zatleskal.
„Bille…“ rozeznělo se mu hlavou zřetelně její volání. „Bille…“ slyšel a usmíval se. Tak přece je to ono… na tohle tu měl čekat… jeho podvědomí ho nutilo zůstat vzhůru a nedovolilo mu usnout, protože vědělo, co se dnes v noci stane… Niky mu odpověděla… Radostí se celý chvěl a do očí mu vstoupily slzy štěstí. Kdyby neměl v rukou předměty, které to spojení udržovaly, snad by i zatleskal.
„Niky, ozvi se… jsem tady,“ okamžitě odpověděl a čekal…
„Bille?“ ozvalo se nazpátek udiveně. „Jsi to ty?“ přijal její myšlenku a radostí div nevyskočil z postele. Byla to ona! To věděl jistě. Telepatie byla zvláštní… nepotřebovala jazyk ani hlas… stačila jen obyčejná myšlenka a Bill prostě věděl, s kým mluví…
„Ano, jsem to já, Bill,“ potvrdil a hned pokračoval. „Hledám tě, Niky. Kde jsi?“ Chvilku bylo ticho. „Niky, mluv se mnou, jsi tam?“ ozval se znovu a doufal, že se jejich spojení náhle nepřerušilo.
„Jo, jsem,“ odpověděla nedůvěřivě. „Kdo jsi?“ přišlo vzápětí a z její otázky byl cítit strach, když vyděšeně pokračovala: „Jsem blázen? Už jsem z toho tady asi zešílela…“
„Jo, jsem,“ odpověděla nedůvěřivě. „Kdo jsi?“ přišlo vzápětí a z její otázky byl cítit strach, když vyděšeně pokračovala: „Jsem blázen? Už jsem z toho tady asi zešílela…“
„Nejsi blázen, Niky, neboj se. Řekni mi, kde jsi,“ přesvědčoval ji naléhavě Bill. Celou situací byl stejně překvapený jako ona, ale její zmatek musel být o hodně větší. Netušila, že má telepatické schopnosti. Až doteď se u ní nijak neprojevily a on to věděl. Svíral v ruce křišťál, snažil se neztratit spojení, ale cítil, že pomalu samo slábne. Nevěděl proč, snažil se, ale nemohl to ovlivnit. „Sakra!“ vykřikl vztekle, když pochopil, že je konec. Div nerozbil hrnek o noční stolek, jak máchl bezmocně rukama.
„Co se děje?“ ozvalo se z vedlejší postele chraplavě. „Proč nespíš?“
„Nemohl jsem usnout a představ si, co se stalo… teď jsem s ní mluvil, Tome, teď před chvilinkou!“ sděloval nadšeně bráškovi Bill. „Díky křišťálu jsme spolu navázali spojení.“
„S kým?“ ozvalo se nechápavě
„S Niky! Ale ztratila se mi, nechápu proč,“ odpověděl zklamaně Bill. Vztek vystřídal smutek a on sklesle zavřel oči. Tak blízko… měl ji tak blízko a takhle ji ztratil. To se mohlo stát snad jen jemu…
„Pojď už spát,“ zamumlal jeho bratr rozespale, bylo jasné, že se neprobudil a jeho vědomí je někde mezi bdělostí a sněním. Nadzvedl peřinu a nabízel Billovi svůj vyhřátý pelíšek a láskyplnou náruč. Za chvilku se k němu bratr odevzdaně stulil a během okamžiku oba spokojeně oddechovali.
♣♣♣
Niky se s trhnutím probudila. Otevřela prudce oči a zírala do hluboké tmy. Měla živý sen. Věděla určitě, že se jí právě před chvílí něco zvláštního zdálo. Měla pocit, že to bylo strašně důležité, ale nedokázala si vybavit, o co v tom snu šlo. Zavřela oči a přemýšlela. Pod hlavou ji něco tlačilo, tak zajela rukou pod polštář a nahmatala přehrávač. Jistě… usnula se sluchátky v uších, poslouchala Billa. Asi se jí díky tomu o něm zdálo, pomyslela si a přestala se tím zabývat… nemělo to cenu, teď by na to stejně nepřišla. Vytáhla sluchátka z uší, otočila se na bok a během chvilky znovu spokojeně usnula. Neměla ponětí, co se právě stalo, že se v ní zrovna v tomhle okamžiku probudily zvláštní schopnosti jejich rodu a obrátí její život úplně naruby… „Už bylo na čase, děvče,“ řekla by určitě její mrtvá babička…
autor: Janule
betaread: Janik
betaread: Janik
To jsou mi dneska zvraty, to vypadá nadějně:) Snad se Billovi podaří napojit se na její myšlenky co nejdřív… zase se opakuju, ale kdo ví, kolik času na záchranu zbývá? (řečnická otázka, jasně že ty to víš xD) Začínám mít Niky čím dál radši a doufám, že to zvládne:) Jen je jasné, že se jí život obrátí naruby, ať už kvůli tomu, že byla unesena, nebo taky pokud se dozví, kdo ji zachránil (já vím, předbíhám:D Ale věřím v to, takže s tím počítám dopředu).
Jinak, jsem ráda, že Georg zařídil ten klíč od koupelny:D Co by si bez Gea počali, všechno domluví a díky němu mají kromě soukromí i toaleťák:) Je to prostě hodnej kluk:D
Dneska to nebudu přehánět, ať z toho není zase slohovka:) Těším se na další díl, vidím ho jako jediné pozitivum ponurého pondělního dne:)
Chuděra David, nemá on to lehký. Čtyři puberťáci po kupě musí bejt fakt med… Každopádně Geo byl k sežrání. Jo, to je prostě starej dobrák, kterej jen trpělivě snáší ty jejich fórky, já bejt na jeho místě, tak bude nejspíš oheň na střeše, protože bych se tedy asi plamenně bránila. Mě by tedy Billda nechodil do obchoďáku kupovat extra strong toaleťák a ještě to doplňoval těma svejma nejapnýma poznámkama. I když na tohle je možná horší Tom. A jejej, to jsem úplně odbočila od povídky a vrtám se tu v realitě. Takže jinak. Billík je šikulka. Určitě se mu povede navázat spojení co nevidět znovu, a aspoň už konečně ví z jakého to má vzít konce. A Tom je naopak pěknej medvěd brtník. Takovýhle mluvení z polospánku a následný opětovný zalomení asi nepochopím. To mě by tedy informace o telepatickém rozhovoru zaručeně probrala. :o)
*omg*
Chtěla jsem komentovat postupně, ale to prostě nejde. Já obvykle, když čtu, mám všechno zhaslý a jenom monitor mi svtí a já si trůním na židli s nohama na stole. Teď? Byla jsem připláclá na obrazovce a po zádech mi z toho běhal takovej mráz, že sem si z toho šla až rožnout xD Teda rozsvítit 😀 (Prej, že rožnout je pro lidi z Čech nepochopitelnej výraz :D)
Každopádně, teď už postupně! Začátek je krásnej. Chudinka Niky, ale už má svýho Billa. Myslím, že každej tuhle posedlost chápe, každá fanynka prostě musí… Jsem ráda, že jí to CD Viv koupila 🙂
David to má hold těžký no 😀 Ale tolik pravidel je na jednoho člověka moc 😀 Ale líbilo se mi, co včechno ti čtyři trdlíni dělali 😀 A taky to, že dostali dvojčata asi 100 balíčků gumídků 😀
No a ten konec. Jak sem psala. Běhal mi mráz po zádech. Wow! Ale Niky! Nauč se to ovládat! To je děsný. Já bych v sobě objevovala nový schopnosto pořád… Věčně si říkám 'A teď se přemístíš z té strašné školy někam… do německa'… a ono nic. A ona nějaký schopnosti má a nenapadne ju je využít :-/ Vždyť to je samozřejmost, co jinýho se dělá ve volným čase, jak zkouší telepatie s oblíbenou celebritou xD
Krása, Jani, danke schön 🙂
No super , som si olúpala všetkých 10 nechtov …bože kedy z toho vyrastiem 😀 ?
Bomba!! telepatia…po tom túžim už dlho ….musí to byť úžasné !No a toto je ešet úžasnejšie ! Viete si predstaviť niečo lepši ? :
-piatok
-dva dni voľna
– 21. diel famóznej poviedky
– spánok do 14:00
– raňajky a pol tretej
– obed o 18:00
-večera…dobre , nebudem prezrádzať
božinku ! záblesk šťastia x)
Hej to bylo fakticky napínavý. Já se od toho monitoru ani nemohla odlepit. Ty jo.. Skvělý
yahoooo!!!!
Teď jim to Niky ukáže 😀 Teda až se naučí svou telepatii líp ovládat a bude popisovat Billovi, jak vypadají holé stěny té kobky… ale pravdou je, že by mu mohla poslat obličeje Viv i manžela, aby to měl snazší a mohl jí zachránit cobydup.
Bože, já ještě vůbec nevidím, asi si půjdu uvařit ranní kávu :o)
Tak dneska nemám žádné doplňující otázky, všechno je mi jasné, obě CD mám doma, chápu, že nahrávací studio je drahé a že čas jsou peníze, nemám problém se spoustou dárků, které kluci dostali. No… možná… taková maličkost… kdo zaspí, platí pokutu? To jako fakt?? :)))
Raduju se, že se Billovi podařilo navázat spojení s Niky, i když ta si myslí, že se jí to jen zdálo a nebo že se zbláznila. Vůbec se jí nedivím. Ale Billa to určitě povzbudí a snad už to hledání nebude chtít vzdát 🙂
No tak, občas si i něco vymyslim,:D Kattys, ta pokuta mezi to samozřejmě patří :D:D… a taky ty Billovy schopnosti, ty asi nejspíš taky nemá :D:D To by byla sranda, kdyby viděl všem fanynkám do hlaviček, ten by se sakra bavil 😀 Nesmíš mi všechno věřit, jsem fantasmagorista 😀 Děkuju za komentáře, zlatíčka, mám z nich ohromnou radost. :-* Pa J. :o)
krááááááááása…. nic jinýho k tomu říct ani nejde….x))
//:Bill s Tomem závodili, kdo se druhému víckrát trefí do pusy gumovým medvídkem přes celou místnost a při každém proměněném gólu zařvali nahlas hurá. Georg se točil na kancelářské židli u počítače a vypadal na to, že se co nevidět zřítí na zem, protože se mu evidentně motala hlava. Gustav se sluchátky na uších bušil rukama do protější polstrované židle, mrskal při tom hlavou na všechny strany a evidentně nevnímal, co se kolem něj děje. David musel nejprve zastavit Georga, strhnout Gustavovi sluchátka a za protestujícího bručení dvojčat zachytit několik letících medvídků, než mohl začít s tím, co měl v plánu. :// Tak tahle pasáž mě úplně odrovnala. Když jsem si to představila, nemohla jsem se neačít smát. Bože, jestli to fakt takhle nějak u nich vypadá, a jak je tak znám, vsadím se, že vypadá, docela dobrovolně bych se stala mouchou, abych mohla sedět na stropě a všechno to pozorovat. No, i když… ono je dost dobře možný, že bych se smíchy přestala držet stropu a spadla jim přímo do těch medvídků… to by byla chuťovka 😀 😀 😀
Z navázání telepatckýho spojení mám velkou radost. Naivně jsem si myslela, že teď už to půjde jak na drátkách, pak se ale ukázalo, že Niky to prožila ve spánku, takže to asi považuje jen za divnej sen. Nicméně věřím Billovi, on určitě na něco přijde, vždycky to tak je :))
Janule, ako vždy, úžasné. Premýšľala som ako sa naviaže Niki s Billom, a teraz tu je odpoveď. Len to asi zo začiatku nebude tak jednoduché 🙂 Na dnes končím ale zajtra som tu zase ako na koni. (ak mi zase do toho niekto neskočí, nič proti príbuzným, ale keď mám rozčítaný takýto poklad, mohli by sedieť doma a čumieť do bedne nie?) Tak teda dobrú nôcku lúčim sa s mojou závislosťou. Na chvíľu.
Wow! Takže oni spolu navázali spojení? Tyjo, tak to jsem vůbec nečekala! I přesto, že jsem věděla, že Niky asi bude mít telepatické schopnosti, tak mě nějak vůbec nenapadlo, že by se s ní Bill mohl spojit. Jen je opravdu škoda, že spolu mluvili jenom chvilinku. Já vím, že Niky vlastně ani neví, kde je..ale třeba by mohla dát Billovi alespoň nějaké pojítko, když už nic.
Musím říct, že Bill má opravdu těžký úkol. Vůbec mu to nezávidím, protože já bych si s tím nevěděla už vůbec rady a asi bych to okamžitě vzdala..