autor: Bajik
„Milovat své bližní jako sebe sama je spravedlnost. Ale milovat je více než sebe, to je pravá láska.“
Oliver Goldsmith
Ležel na posteli, nehýbal se, pouze bez přestání zíral do stropu. Bál se zavřít oči. Hlavu měl položenou na měkounkém sněhobílém hotelovém polštáři. Pokaždé když zavřel oči, ať jen na sebemenší okamžik, viděl ten hrozivý obrázek, kterému nechtěl uvěřit. Ten hrozivý moment, na který nemohl přestat myslet.
Vstal z postele a přešel k oknu. Opatrně odtáhl závěs a podíval se ven. Dole stál dav fanynek čekajících jen a jen na ně. Podíval se na ozářený billboard a sevřelo se mu srdce. Ten pohled na něj teď a předtím, když otevřel dveře. Nedokázal ho zastavit. Ani kdyby chtěl… Byl mu tak blízko, a přitom tak strašně moc daleko.
Rychle trhl závěsem, aby zakryl okno. Nedokázal by se tam dívat moc dlouho, aniž by myslel na tu chvilku, když otevřel dveře do bratrovy koupelny.
Do koncertu zbývaly už asi jen dvě hodiny. Ten čas vždycky trávili spolu. Jen oni dva, nikdo jiný. Věděli o sobě všechno, ale přitom tak děsně málo.
Když ho viděl poprvé s dlouhými vlasy, připadal mu jeho bráška směšný. Ale navíc i sladký. Krásný. Nevinný. Vždycky to byl jen skřítek s nakrátko ostříhanými vlasy. A najednou se před ním objevilo stvoření, které se opravdu jen zdaleka podobalo jeho bratrovi. Černá tužka okolo jeho čokoládových očí jen podtrhovala jeho krásu. A on věděl, že by si měl nechat zajít chuť. Tyhle pocity v sobě uzamknul a držel je velice dlouho pod zámkem… Vždyť to byl jeho bráška. Jeho malý nevinný bráška. A ten byl najednou pryč…
Jednou, v času před koncertem, mu řekl něco, co si měl nechat spíš na čas poté. Přisednul si k němu blíž, podíval se mu do očí a řekl: „Víš, Tomí… musím ti něco říct.“ Tom se na něj jen nedůvěřivě zatvářil: „Mám se bát?“
„Já… ne-nevím,“ koktal ze sebe Bill a zčervenal. Styděl se za sebe. Ale za každou cenu chtěl, aby tahle trapná chvilka byla za ním. „Miluju tě,“ vyhrkl ze sebe. Chvíli tam mlčky seděli a dívali se sobě do očí. „Vím, že to není správný, ale… jsem si tím jistej. Prostě tě miluju, Tome. Tak, jako nikoho jinýho!“ Tom mlčel, díval se do prázdna před sebou. Myslel, že se jeho brácha zbláznil, vlastně chtěl, aby tomu tak bylo. Bill stále čekal na jeho odpověď.
Minuty míjely a Tom stále mlčel. Nevěděl, jestli odpovědí, kterou se chystal vyslovit, ublíží víc Billovi nebo sobě samému. Nechtěl říct něco příliš ubližujícího, ale nedokázal by to asi říct něžněji.
„Bille, řekni, že to je zase chvilkové vyšinutí tvýho myšlení. Že to je jen sranda.“
„Ale to není sranda! Já… nedokázal bych si z něčeho takovýho dělat srandu!“ V hlase jeho bratra byly slyšet slzy, které se snažil polykat. Tom se mu zpříma podíval do očí. Leskly se.
„Bille, já ale k tobě nic takového necítím,“ vypustil ze sebe lež. „Bille, jsme bráchové. Dvojčata. Pochop, tohle by nikdy nešlo!“ Slovo NIKDY nechutně zdůraznil.
Bill sklopil hlavu, čekal, že to řekne, ale nemyslel, že ho to bude bolet až tak moc. Na tváři se mu zaleskla slza, slza zklamání. Tom cítil potřebu svého brášku utišit, uklidnit, obejmout. Tak jako kdy předtím. Ale jako by ho tělo nechtělo poslouchat. Nedokázal k němu vztáhnout ruku a pohladit ho po jeho havraních vlasech. Nešlo to…
Bill zvedl sklesle hlavu a svýma zčervenalýma očima se na něj podíval. Tom rychle odvrátil pohled. Nemohl se dívat na své ubrečené dvojče. Bill ho chytl za bradu a prudce ho otočil k sobě. Využil momentu překvapení a rychle přitiskl své měkké rty na jeho. V Tomovi se spustil vodopád zakázaných citů, kterým by za jiných okolností nedokázal říct ne, ale jakmile si uvědomil, o co se Bill snaží, odstrčil ho od sebe. Bill se zvedl a utekl od svého pokoje. Tom jen sklopil hlavu. Tuhle situaci už nic zachránit nemohlo…
Od té doby uplynula už spousta měsíců. Mluvili spolu jen vyjímečně a velice stručně. Bill se mu nepodíval celého toho třičtvrtě roku do očí. Jen na koncertech vždycky ožil. Najednou mu to bylo jedno. Chodil k Tomovi, dotýkal se ho, usmíval se na něj. Všechno zpíval jen a jen pro něj. A Tom koncert po koncertu začal pociťovat větší a větší vinu.
Byli najednou od sebe tak moc vzdálení, až to na dvojčata, která trávila snad veškerý svůj čas s tím druhým, pěkné nebylo. A Tomovi najednou chyběly ty chvilky, kdy se spolu v klidu povídali, kdy se spolu smáli, hádali. Chybělo mu to jako nic jiného na celém světě. Tohle prostě bylo číslo jedna. Stále nějak doufal, že to Billa přejde, že spolu zase budou trávit čas. Ale to by Tom mohl čekat nekonečně dlouho…
Sedl si do křesla v koutě pokoje a promnul si oči. Zase viděl ten moment, ten hnusný okamžik. Ten hnusnej pohled, který se mu poskytl při pohledu do Billovy koupelny. Raději by tam viděl sám sebe než tu zranitelnou bytost. Tušil, že se mu o tom bude následující roky zdát. Každou noc se bude budit s pocitem, že to je pouze kvůli němu.
Otevřel dveře do koupelny a očekával, že Bill bude sedět v koutě s hlavou opřenou o kolena. Tak, jak to občas dělával. Chtěl se mu omluvit. Myslel, doufal, že Bill omluvu přijme.
Nestalo se tak. Tom ze sebe totiž nevydal ani hlásku při pohledu na to, co zbylo z jeho bratra…
Bill seděl na vaně, na sobě měl jen boxerky. Byl rozcuchaný, nenalíčený. Na tváři byla jen rozteklá černá šmouha po tom, co večer byla ještě řasenka. Pod očima měl tmavé kruhy, kterých si Tom nevšiml. Ach, make-up dělá divy… S pohledem na jeho vyhublé tělo se mu sevřel žaludek. Už dřív měl podváhu, ale nyní to byl naprostý anorektik. Nikdy si nevšimnul, jak je Bill vyhublý. Vlastně ani nemohl. V soukromí se míjeli a na koncertech to byl jen Tom a jeho kytara. A fanynky křičící jeho jméno. Fanynky s transparenty na způsob: Tome, udělej mi dítě!
Jeho vyhublé tělo však nebylo to hlavní, co ho zarazilo. Okolo paže měl pevně uvázaný proužek látky, který si pevně držel v zubech. V ruce svíral injekční stříkačku. S jediným si však Tom byl jistý stoprocentně – Inzulín to nebyl… Bill by to řekl matce, kdyby s ním něco bylo, kdyby byl nemocný. A matka by to řekla Tomovi, aby ho pohlídal. Avšak ničeho takového se on nedočkal…
Sledoval, jak Bill míří jehlou k vystouplé žíle na jeho předloktí a jak zatíná pěst, když špička jehly vstoupí pod kůži až přímo do žíly.
Chtěl křičet. Tom chtěl křičet. Raději však zavřel dveře a utápěl se v pocitu, že mu to tenkrát neměl říkat. Že by všechno bylo jinak… Ovšem tady se pak objevuje vysvětlení, proč je Bill na koncertech takový, jaký je. Měl totiž vždycky tak otupěnou mysl, že mu bylo jedno, jak blízko se k němu přiblíží, jak zbožně se na něj bude dívat. V tu chvíli mu bylo jedno úplně všechno…
Čas do koncertu nenávratně mizel. Tom nakonec sebral odvahu a vydal se do Billova pokoje. Najednou, po tolika měsících, cítil potřebu omluvit se mu. Doufal, že si jeho omluvu odnese v tom svým mozečku i poté, co se látka vstříklá do žil vstřebá a přestane působit a bude to zase ten Bill. Ten věčně smutný, zklamaný, krásný človíček.
Vstoupil do jeho pokoje bez klepání. Neviděl důvod klepat. Očekával, že Bill bude ležet na posteli a zírat do stropu. Že Tom zamkne dveře a že mu řekne, že se mu omlouvá. Poprosí ho, aby mu odpustil. Nezapomene dodat, že mu chyběl a že ho má rád. Bill se zatetelí blahem a skočí mu okolo krku. Poté se od něj odtáhne, zadívá se mu do očí a políbí ho. A Tom ho neodtrhne. Možná se ho Bill pokusí svést, zauvažoval Tom a usmál se nad pomyšlením, že by Billa mohl ochutnat celého.
Nakoukl do pokoje a opatrně zašeptal: Bille…?“ Srdce měl až v krku. Vešel do pokoje a rozhlédl se po místnosti. Nikde ani stopy po tom, že by se Bill v pokoji ukázal. Líčidla stále ležela rozházená po stole, na posteli leželo oblečení, ve kterém chtěl vystupovat. Tom vzal do rukou tričko, které mu pomohl vybrat při jejich posledním společně stráveném pobytu v Paříži. Tenkrát na něj zakřičel skoro přes celý obchod: „Stejně vím, že si nakonec vezmeš to černý, tak nedělej pupínky a hejbni kostrou!“ Tom nenáviděl nákupy s Billem. Bill by totiž vždycky nejraději vykoupil celý obchod, než aby si musel vybrat.
Tričko pronikavě vonělo Billovým parfémem. Tom tričko pomalu položil a prohledal pokoj. Nikde ale nebyl. Dokonce ne ani za závěsem, jak už to udělal, když byli mladší. Tom myslel, že dostane infarkt, když na něj Bill se smíchem na rtech skočil. Co by dal za to, kdyby to udělal zase…
Jeho oči směřovaly ke koupelně. Rychlým, rázným krokem přešel na druhý konec pokoje a otevřel prudce dveře dokořán. Náhle se mu chtělo rozbrečet. Bill ležel na zemi, vlasy mu spadly do tváře. Stříkačka ležela nedaleko jeho ruky. Tom si byl jistý, že Bill nespí. Spíš on si připadal, že spí. Že to je jen zlá noční můra. Bohužel ne…
Tom k němu přiběhl, sesunul se na zem a vzal jeho křehké tělíčko do náruče. „Billí. Bille. Bráško,“ hladil ho po tváři a přál si, aby se Bill probral. Aby otevřel oči a vysmál se mu za jeho panickou hrůzu. Bill však nic takového neudělal. Byl rozbitný jako skleněná kulička, křehký jako suchý list na podzim. Stačilo by málo a Bill by byl taky na kusy.
Koncert se zrušil. Tom zavolal záchranku a ta Billa bleskově odvezla do nemocnice. Lékařova diagnóza byla jasná. Předávkování.
Zezačátku Tomovi vadil hluk a pípání přístrojů, ale uklidňoval se tím, že to aspoň ukazuje, že je jeho malý bráška naživu. Že to „jen trošku přepískl“. Než Toma zmohla únava, zkoumal Billovu paži. Předloktí zdobilo (v ironickém slova smyslu) několik drobných jizviček po vpichu, ale díky tetování to nebylo příliš vidět.
Když to Tom zavolal mámě, málem ji odvezli do nemocnice taky. Nemohla pochopit, že by její Billí udělal něco takového. Ale jak se říká – Odříkaného chleba největší krajíc…
Tom spal s Billem na pokoji, do hotelu se nechtěl za žádnou cenu vrátit. Nechtěl se tam už nikdy ukázat. Seděl na židli, nohy opřené o postel a spal. Přál si být u toho, až se Bill probere.
Bill se probudil až druhý den po poledni. To u toho byla i matka, která v brzkých ranních hodinách dorazila. Měla sto chutí mu nafackovat, vždyť to nebylo tak dlouho, co jí přísahal, že by nic takového nikdy neudělal. Ale nezmohla se ani na jednu jedinou malou facku. Byla ráda, že Bill vůbec žije. Nakonec byla unavená tak moc, že ji Tom musel donutit, aby si šla odpočinout do hotelu.
Tom zůstal s Billem na pokoji sám, když se nepočítá spousta přístrojů okolo. Přisunul si židli blíž k posteli a zadíval se znovu na jeho ruku. Bill nepromluvil. Pokaždé se akorát zhluboka nadechl, jakoby už chtěl něco říct, ale nikdy z něj nevyšla ani hláska.
Tom Billa lehce chytl za ruku. Buď to řekne teď, anebo už to do konce svýho života nebude schopen říct. A to by si nepochybně vyčítal.
„Bille, promiň. Nevěděl jsem, že bys udělal něco takovýho kvůli jednomu odmítavýmu slovu. Víš, chybí mi tvůj smích. Ty tvoje směšné infantilní problémy… Chybíš mi celkově. Uvědomil jsem si to, když jsem tě viděl s tou stříkačkou v ruce. Víš, jako to, jak moc tě mám rád…“ Bill mu položil svůj tenký prstíček na rty. Tom ho jemně oddělal a s výdechem zašeptal: „Miluju tě.“
Bill se usmál. Nikdy by nevěřil, že mu tohle Tom někdy vůbec řekne. A teď ten okamžik byl tady. A bylo to hezčí, než jak si to představoval. Tentokrát to totiž bylo opravdu…
Tom se nahnul k jeho obličeji. „Slib, že už to nikdy neuděláš,“ při těch slovech zmáčkl čudlík vedle postele a postel se zvedla tak, že Bill na posteli seděl.
„Slibuju,“ kuňkl Bill. Věděl, že to nebude jen tak. Na látku si jeho tělo již navyklo. Bral ji déle než půl roku.
Tom si sedl na postel vedle Billa a políbil ho. Billovy rty mu připomínaly dotek motýla. Zvídavý dotek kotěte. Připadal mu zranitelnější než předtím.
Dvojčátkům bylo jedno, jestli je za sklem sleduje sličná mladá doktorka, a to si pište, že se dívala! Oba hýřili štěstím. Tom lehce uchopil Billův obličej do dlaní a odtáhnul ho od svých rtů. Zadíval se mu hluboko do očí. „Miluju tě, Bille Kaulitzi, ať to je trestný nebo ne! Ať jsi nebo nejsi moje dvojče. Každopádně s tím nehodlám přestat!“ Bill se zasmál a raději ho znovu políbil, aby šetřil slovy. Vždyť si toho budou muset říct ještě takovou spoustu…
autor: Bajik
betaread: Janule
Panebožééééééééééééééé!!! Toe náááádhernýýýýýýýýý!!!!! ((= A wěřim, žhe si na to Biloí odwykl docela brzo, páč mu Tomí néééhorázně pomáhal ((= Mocinky kwáášný!! ((=
jééé bylo to úžasný… krásný konec x))) mám ráda šťastný konce.. x))
Nádhera x''(
páááni… už jsem se bála, že BIll umře :'(:'(Už už mi stékaly slzy po tváři… Moc krásná povídka… :-*
kraaaaaaaaaaaaaaaaaaaasny:-*
Tyjova, já už se taky bála, že umře a nadávala jsem Tomovi, proč nepřišel za Billem už fřív, ale když je tu tak hezkej hepy end:) Jáj:) Je to super:)
no Bille…že se nestydíš!!!!
Jé, vážně krásný! Taky už jsem se bála konce… ještě štěstí, že to dopadlo takhle! Moc hezky napsaný, až mi občas přecházel mráz po zádech…
waaau!! souhlasím se všema!! JUPÍ!! plošimtě piš dáál!
ááá krásné…
ach bozeee, nádherný, nádhernýý!!! jako je to tak smutný, ale skončí to dobře, jooo, jupi jupi jou, miluju happyendy!!!!nádhernýý!!!
Krásný, krasný, krásný.. ani jsem nedoufala v happy end…
krásný!
jsem rada ze to tak dobre skoncilo
🙂
už jsem si myslela, že se neprobere a Tom pak spáchá sebevraždu, jako obvykle… příjemná změna 🙂