autor: Janule
„Pane bože, tohle snad nemá konce,“ postěžoval si Bill Tomovi v jejich dárkovém kumbálu při pohledu na hromady balíčků, které je ještě čekaly. Škubal přitom další z papírů, a ani už pomalu nebyl schopen vnímat, co vytáhl z krabičky. Automaticky třídil dopisy na hromádku vlevo, tanga a podprsenky vpravo, plyšáky do velkého kufru, v kterém normálně převáželi nástroje, šperky do menší krabičky a gumové medvídky a jinou žoužel do krabice, která už byla z poloviny plná. Ráno nebyl čas Tomovi nic vykládat o nočním kontaktu s Niky, museli z postelí vypadnout hned, jak je probudilo Gustavovo bušení na zamčené dveře jejich pokoje. Nebýt jeho, už by nejspíš platili svoji první pokutu za pozdní příchod. Neměli čas se ani pořádně umýt a už klusali na „nástup“. Připadali si jako na vojně, remcali, ale současně jim bylo jasné, že režim ve studiu je potřeba dodržovat, aby všechno stihli tak, jak si naplánovali.
David zatím nevypadal na to, že by se svým terorem chtěl v nejbližší době přestat, znal svoje ovečky příliš dobře a věděl, že když teď nebude důsledný, utáhnou ho za chvíli na vařené nudli a budou si dělat, co budou chtít. Už se viděl, jak je v pět odpoledne tahá z postelí a ukecává zvukaře, aby se zdrželi dlouho do noci, protože jeho miláčkové nevědí, kdy jít do postele a pak se chtějí vyspinkat do růžova. Přece jen ho považovali víc za parťáka a kámoše, než za někoho, kdo jim má poroučet, ale teď bylo prostě třeba tu smečku zkrotit a umravnit.
Ze začátku musel být tvrdý a ignorovat Billovo provokativní zívání, při kterém mohl detailně pozorovat jeho úchvatné hlasivky a Tomovo hlasité kručení v žaludku. Bez komentáře přešel i Billovu kousavou poznámku o tom, že až se proslaví po celém světě, budou přes den spát a v noci nahrávat a nikdo, ale opravdu nikdo! jim do toho nebude kecat… usmál se tomu, protože Billovo sebevědomí, co se týkalo jejich vzrůstající slávy, neznalo mezí. Jediné, co ho občas zaráželo, byl fakt, že to, co Bill říkal, se většinou nakonec také splnilo. V takových situacích ho občas napadlo, že by se Bill se svým odhadem klidně mohl jednou živit jako manažer. Radši mu neodporoval, ale trval si na svém. Až budou bourat sportovní haly v Americe, ať si to Bill diktuje sám, ale teď to ještě půjde podle něj. Vzhledem k tomu, že tohle podle jeho názoru stejně nikdy nenastane, byl v naprostém klidu.
Všem rozdal jejich pracovní rozvrhy a dvojčata měla prozatím dopolední program jasný… rozbalování dárků. Místnost plná balíčků byla původně sklad úklidových prostředků a klíč museli vrátit co nejdříve. Gustav nastupoval hned ráno za své bicí a Georg dostal za úkol sehnat správcovou a dořešit s ní všechny nedostatky, které mezitím ještě objevili. Po obědě se mají sejít ve zkušebně a společně pracovat na písničkách, které ještě nemají definitivní podobu. Tuhle část nahrávání měli kluci nejradši, nebyla to žádná nudná rutina, společně tvořili a užívali si to.
Tom seděl na zemi v tureckém sedu, ruce zaměstnané rozbalováním dárků a soustředěně poslouchal své dvojče, které mu právě zapáleně vyprávělo, co se dělo v noci a co on totálně zaspal. Vůbec si nepamatoval, že by s Billem mluvil, natož že by se dělo něco zvláštního kolem Niky. Zajímalo ho každé bratrovo slovo, nemohl se dočkat, až se konečně začne něco pořádného dít. Zatím byl kolem unesené dívky na jeho vkus moc klid, už by to chtělo nějakou akci. Jenže to všechno záleželo na Billovi a jeho schopnostech, zatím se nedalo dělat nic.
„Jen tak jsem poslal do vzduchu myšlenku… volal jsem Niky, ale nenapadlo mě, že se bude něco dít. Byl to spíš zoufalej výkřik do tmy, než nějaká cílená akce. Už jsem byl naštvanej, že nemůžu usnout a celkově jsem na nic… připadal jsem si jako naprosto neschopnej blbec,“ vyprávěl Bill. „Víš, jaký bylo překvapení, když jsem ucítil, že se mě někdo snaží kontaktovat? Jako by mi odpovídal na mojí výzvu, ale byl to jen slabej náznak… myslel jsem si, že mám halucinace. Jenže pak jsem vzal do ruky křišťál a její hrnek a všechno se to vrátilo a zesílilo. Najednou jsem zřetelně slyšel svoje jméno, volala mě… tak jsem jí zkusil odpovědět a vyšlo to. Reagovala, jenže si myslela, že se zbláznila a spojení se pak nevím proč přerušilo,“ vykládal Bill. „Dneska v noci to zkusím znova. Snad se mi s ní podaří zase spojit… Možná ví, kde je a řekne mi to, ale musím na ni opatrně, aby se nevyděsila. Potřebuju jí nějak přesvědčit, že není cvok, že je telepat po babičce a zřejmě se to v ní konečně probudilo. Zaplaťpánbůh…“
„Co když je někde v Africe? Nebo v Americe?“ zeptal se s obavami Tom.
„Nestraš, to bych se s ní neměl šanci spojit, je určitě někde v Německu,“ vysvětloval Bill. „Házej,“ poručil si dalšího medvídka, který zakrátko přistál v jeho puse přesně mířeným bratrovým hodem. Každý měli vedle sebe otevřený pytlík a vzájemně se krmili gumovými zvířátky místo snídaně. David je sem nekompromisně zahnal hned po skončení ranní schůzky, přestože ho úpěnlivě prosili, aby je nechal aspoň najíst.
„Berte to jako první lekci, pánové. Příště si nařiďte budíka včas,“ ušklíbl se, než za ním zapadly dveře. Věděl, že hlady neumřou, skladba jejich dárků byla každému jasná…
„Nemůže být zas tak daleko,“ uvažoval nahlas Bill. „Telepatie funguje jen do určitý vzdálenosti, pak se spojení ztrácí. Nejlepší je se napojovat v noci, když lidi spí a ve vzduchu nelítá tolik myšlenek, to se pak můžeš spojit i s člověkem, kterej je na vzdálenějším místě. Ona je taky telepat, takže se setkáváme napůl cesty, jinak by to asi nemohlo fungovat. Kdybych věděl, jak moc ten křišťál zesiluje, dalo by se to zhruba odhadnout, ale k čemu je mi vzdálenost v kilometrech, když je to oblast kolem dokola na všechny světový strany… nemůžu jezdit po Německu a ptát se lidí, jestli jí někde neviděli. Blbost…“ brumlal si pod fousy, zatímco dál trhal ozdobné papíry. Potřeboval si všechno v hlavě srovnat a teď na to byla ideální příležitost. „Musí mi to říct sama… buď bude vědět kde je, nebo to nějak zjistí… prostě je to teď na ní… musí mě k sobě navést,“ mudroval dál. „Jé, ten je krásnej…“ zaradoval se nad dalším náramkem, než ho přidal do příslušné krabičky a mrknul na Toma, jehož sbírka čepic se začínala vršit do vysokého komínku a hrozila každou chvíli zřícením. Fanynky věděly, co svým miláčkům koupit…
„Chytej,“ ozvalo se z druhé strany papírové hromady. Bill zvedl hlavu od dopisu, který dostal s tím krásným náramkem, otevřel pusu a mistrně zachytil červené gumové zvíře, letící proti němu.
„Dík,“ spokojeně se usmál, hodil zpátky zeleným medvědem se stejně mistrnou muškou a v duchu konstatoval, že tři pytlíky medvídků by mu k snídani už mohly stačit… takže ta ostatní gumová havěť, co přiletí od Toma příště, bude ke svačině…
♣♣♣
„Podej mi pivo,“ ozvalo se znuděné houknutí od televize. Thorsten byl dneska ve špatné náladě, nebyl po ruce nikdo jiný, na kom by si vylil svůj vztek, tak peskoval svoji ženu. Ostatně jako obvykle… „No konečně,“ pronesl, když mu po chvilce v ruce přistála otevřená studená láhev a čistá sklenička. „Kolikrát ti mám opakovat, že mi to chutná víc z flašky?!“ obořil se na Vivian a skleničku po ní hodil zpátky. Taktak ji zachytila, ale byla už na jeho nálady zvyklá a tušila, že něco podobného přijde.
„Nevíš, co chceš, pokaždé je to jinak,“ bránila se, i když věděla, že nejlepší je být zticha.
„Neodmlouvej,“ štěkl po ní zpátky a zhluboka se napil piva. „Kdy bude oběd? Mám hlad…“ vznesl dotaz a významně se přitom podíval na své drahé náramkové hodinky. Trval na tom, že oběd má být na stole v poledne a to se kvapem blížilo.
„Za chvilku je to hotové,“ špitla Viv, „jen odnesu porci dolů a můžeme jíst,“ dodala a ještě než to dořekla, poznala z výrazu svého muže, že udělala chybu.
„Slečinka si počká, nejdřív se najíme my a pak jí to doneseš,“ prohlásil nenávistným tónem. Ta malá holka ve sklepě mu začínala parádně lézt na nervy. Ve všem měla přednost, jeho žena se o ni starala jako o vlastní a on byl najednou na druhé koleji. To jim nehodlal tolerovat, holubičkám. Věděl moc dobře, proč zatrhl ženě adopci, vypadalo by to ještě hůř než teď. Ale z něho nikdo onuci dělat nebude. „Nandej to a pojď si sednout!“ vyštěkl rozkaz, aby bylo Vivian jasné, že s ní o tom nehodlá diskutovat. On je v tomhle domě zákon.
„Jestli se klient do dvou dnů neozve, budem se jí muset zbavit,“ prohlásil s plnou pusou bramborové kaše, v ruce držel řízek a mlaskal jako čuně. Vivan jeho stolovací návyky nesnášela, ale něco proti nim namítnout si nedovolila, za ta léta si zvykla. Thorstenův otec byl úplně ze stejného těsta. Chvilku nechala jeho slova doznít v hlavě a pak se zarazila.
„Jak zbavit?“ udiveně k němu zvedla pohled. Při tomhle slově jí zatrnulo.
„Do toho ti nic není!“ štěkl na ni a dál se cpal obědem. Chtěl jí svou předešlou poznámkou ublížit. Moc dobře věděl, že to pro ni bude rána, ale pásl se s rozkoší na jejím vyděšeném výrazu. Vivan běžely hlavou zoufalé myšlenky. Nechtěla o Niky přijít… zvykla si na ni a v podstatě byla ráda, že se klient neozývá a ona ji má stále pro sebe. Nenapadlo ji, že Thorstenovi dojde trpělivost, neustále se utěšovala, že když se klient neozve, Niky u nich zůstane. Věděla, že je to nesmysl… rozum mluvil jasně, ale její logické uvažování se poslední dny začínalo pomalu ale jistě propadat do nereálného světa představ, ve kterém Niky nikdo nehledá, je opuštěná a jediná záchrana pro ni je ona sama… jako její milující náhradní matka… V duchu už o Niky přemýšlela jako o svém dítěti a odmítala si připustit, že se to někdy změní. V jedné slabé chvilce už ji dokonce napadlo Niky sebrat a zmizet s ní někam hodně daleko, ale okamžitě tu myšlenku zaplašila. Věděla, že by ji manžel dřív nebo později našel, a pak by to nepřežila ani jedna z nich. Neměla o něm žádné iluze. Nejzvláštnější pro ni ale bylo to, že jí najednou vůbec nepřipadalo tak těžké manžela opustit… Niky se pro ni stávala důležitější než on.
Teď se ale nebezpečně přiblížil okamžik, když hrozilo, že o ni přijde… Jen hrůza z toho, ji donutila pronést chraplavým šeptem větu, kterou by si asi bez toho netroufla nikdy vyslovit: „Počkej ještě pár dní, Thori, třeba má klient nějaké nečekané potíže a ozve se. Dva dny je málo, vydrž ještě aspoň týden. Přijdeme o peníze, na to nezapomeň,“ dodala a věděla, že tohle je věc, na kterou její muž slyší. Kvůli penězům to celé dělal. Thorsten jen zvedl oči, zadíval se na svou ženu a štěkl: „Do toho se nepleť! To není tvoje starost!“ Netušil, že svým přístupem, který byl až donedávna dokonale účinný, právě zlikvidoval poslední střípek lásky, který v srdci jeho ženy ještě byl.
♣♣♣
„Mám ten text,“ špitnul Bill směrem k Tomovi, sedícímu vedle něj na vysoké židličce s kytarou v klíně. Za chvíli měla začít společná zkouška, a protože Gustav ještě dotáčel poslední stopu, čekali ve zkušebně sami dva. Bill zašmátral v zadní kapse a vytáhl složený bílý list se znakem londýnského hotelu. Tom chvilku zíral na nabízený papír, než mu docvaklo, co tím jeho dvojče myslí. „In die Nacht“, přečetl si se zájmem nadpis, když papír rozložil a ponořil se do Billova úhledného rukopisu. Očima klouzal po slovech, na rtech mu pohrával úsměv a v očích se mu zaleskly nepatrné stopy slz. Bylo to nádherné. Láskyplné, dojemné a přesto nevinné… Bill napsal přesně to, co oba cítili… vystihl jejich vztah doslova a do písmene. Jeden druhému odjakživa proudili v žilách a nic je od sebe nemohlo oddělit. Pokrevní pouto a pouto lásky, byly společně tak silné, že ani smrt je nemá šanci rozdělit. Už jako děti si slíbili, že až se jednou setkají s ledovou dámou v černém plášti, budou se při tom pevně držet za ruce a nikdo, ani ona, je od sebe neodtrhne. Půjdou spolu do noci… Zvedl oči k netrpělivému Billovi a usmál se. Kdyby mohl, objal by ho a políbil, ale okno do režie bylo průhledné a všechny zvuky odtud přenášely mikrofony… lehké pohlazení po ruce a úsměv teď musely Billovi stačit.
„Je to… fakt… krásný, Billí,“ dojatě zašeptal Tom a v Billově tváři byla vidět úleva a radost. Vždycky čekal, co na jeho texty řekne Tom, a když jemu se líbily, věděl, že má vyhráno. Tom položil text před sebe na pultík a začal vybrnkávat melodii, která ho napadla před měsícem. Často si ji hrál, ale stále měl jenom začátek… teď záleželo na Billovi, jakou melodii slyšel, když kouzlil se slovíčky.
„Začni, až ti kývnu, jo?“ zašeptal Tom chraptivě. Ještě pořád měl z textu před sebou hrdlo stažené dojetím. Věděl, že Bill má svou melodii dávno v hlavě a stačí ji jen podbarvit těmi správnými akordy.
***
„Skvělý!“ ozval se místností výkřik a potlesk Davida, když Bill dozpíval poslední slovo. Ani nevěděli, že je tam s nimi a poslouchá. „Co to bylo? To jste mi ještě nehráli… to je perfektní, kluci,“ nadšeně nakukoval Tomovi přes rameno na Billův text. „Když to trochu doladíme, přidáme pár efektíků, bude to dokonalý. Holky budou brečet dojetím. Jste borci,“ chválil je a neustále se rozplýval, div po zkušebně netančil.
„Ale my to mysleli jako soukromou písničku… je to o nás dvou,“ nesměle špitl Bill.
„Tím líp, to se hodí,“ nenechal se odradit David. „Holky milujou, když si vyznáváte vzájemnou lásku,“ zazubil se na ně. „Některý by byly nejradši, kdyby ani nebyla bratrská, tak je v tom necháme, ne?“ dodal ještě se spikleneckým výrazem, jako by s kluky sdílel společně jejich tajemství. Billovi se z jeho slov rozšířily oči překvapením… sotva dýchal, jak se lekl.
„Dejve, to nemyslíš vážně… taková blbost,“ vypadlo váhavě z Toma. Tohle nemohl nechat bez poznámky, musel zaujmout jasné negativní stanovisko.
„Já vim, že je to blbost, ale když to zvedne prodej…“ vysvětloval David a nevědomky přitom imaginárně šustil prsty, jako by počítal bankovky.
„Ty taky za vším vidíš prachy,“ namítl Bill pohrdavě. „Tohle jsem psal pro nás. Chtěli jsme to zpívat na koncertech jenom my dva s kytarou,“ zasnil se.
„A kdo vám v tom brání, hrdličky? Jen si to klidně zpívejte, holky budou slzet dojetím a to je hlavní. Někdo se vám o prachy starat musí, milánkové, když vy byste nejradši každej druhej koncert hráli zadarmo a cédéčka vyhazovali z auta na ulici, ale jak potom uživit všechny, co se o vás staraj, to už mi neporadíte, co? Nechte to na mně, hrajte si, zpívejte, bavte se. Starej dobrej Dave to zařídí,“ dodal a spokojeně se usadil na židličku vedle Toma. „Tak kde jsou ti dva?“ netrpělivě hypnotizoval dveře a poťukával na hodinky.
„Ještě něco dodělávaj,“ odpověděl Bill.
„Aha, tak mi zahrajte znova ten váš lovesong, musím si to pořádně užít.“
♣♣♣
Klíče v zámku zarachotily a Niky otočila hlavu po známém zvuku. Už se přestala bát, že se ve dveřích objeví někdo jiný než Viv. Muž, který ji na začátku tak vyděsil, se od té doby už neukázal. Zvedla oči od kresby na papíře a pohledem pozdravila svou věznitelku. Hlady už jí nějakou chvíli kručelo v žaludku, a když spatřila tác se svým oblíbeným jídlem, zeširoka se na Viv usmála. Řízek s bramborovou kaší dělala doma maminka často k nedělnímu obědu, a jak ji vždycky do všech jídel museli nutit, tohle bylo jedno z mála, které v ní zmizelo bez jakýchkoliv protestů. Odsunula papír na roh stolu a pustila se s chutí do oběda.
Vivian se posadila naproti do křesla a zamyšleně dívku sledovala. Nemohla se toho obrázku nabažit, dívala by se na Niky klidně celý den a neomrzelo by ji to. Nejradši by vstala a samou láskou ji sevřela v náručí, ale strach z muže ji neustále držel zpátky… Tak strašně toužila po dítěti a teď, když konečně jedno našla, hrozí nebezpečí, že o něj brzy přijde. Srdce se jí svíralo při pomyšlení, že zase zůstane sama v prázdném domě, jen se svým manželem. Neustále přemýšlela, co vlastně znamenala Thorstenova dnešní slova. „Budeme se jí muset zbavit,“ pořád jí dokolečka probíhalo hlavou. Doufala, že jeho plány jsou alespoň trochu lidské, že se nesplní to, co ji napadlo jako první. To se prostě nesmí stát…
Kdyby tušila, že dívka, kterou tak ochotně pro manžela unesla, byla od začátku odsouzena k smrti, věděla by, že nemá absolutně žádnou šanci. Orgán, na který čekal jejich klient, bylo dívčino mladé zdravé srdce.
Kdyby tušila, že dívka, kterou tak ochotně pro manžela unesla, byla od začátku odsouzena k smrti, věděla by, že nemá absolutně žádnou šanci. Orgán, na který čekal jejich klient, bylo dívčino mladé zdravé srdce.
autor: Janule
betaread: Janik
betaread: Janik
dokonalá povídka… doufám že to dopadne dobře…
Šmajrá… tak teď se málem s tou poslední informací zastavilo to moje, pomalu stárnoucí srdce… :o) Ale raděj to vezmu po pořádku. Tak Tomino se nemůže dočkat akce, jo? Jen aby mu nespad hřebínek… Ale to už jsem tu myslím jedou podotkla. Prostě je to maldej nedočkavej hyperaktivista a to ne ždycky se vyplácí. Stejně tak nějak nevím s čím by měl tomu Billovi helfnout… Tak maximálně mu dělat svaly, ale v týhle době jich taky ještě mnoho neměl, tak teda nevím nevím, aby nakonec Bill nezachraňoval i jeho… :o)
Každopádně Niki se docela značně krátí čas, takže by se pánové měli přestat ládovat gumovejma medvídkama a honem se spojovat a telekomunikovat. 😀 I když vypadá to, že jim ten čas nevědomky protáhne Viviana, protože ta to teda rozhodně dlouho nevydrží a s tou holkou frnkne. Ta je už docela slušně nalomená…
A "In die Nacht" je na světě. Super. :o)
Celý je to super, super, super… 😀 A já mám nějak podezřele dobrou náladu, tak teď už jen čekám, kdy to zase spadne dolů… :o)
každým dalším dílem lepší a lepší…x)) taky si myslim, že to Vivian nevydrží a zdrhnou ale jako ani bych se jí nedivila, takovýho manžela mít…. mno jinak dvojčátka jsou děsně roztomilý, jako vždycky..x)) krásný….=**
Uh… Jani… nestane se jí nic, že ne? Doufám, že v noci se s ní Bill zase spojí… A dofám, že mu Niky bude věřit… Musí… A taky douám, že až uvěří, neomdlí z toho xD
A je jasný, že když napíšu, že věřím Viv, nebudeš se divit. Že ona se s Niky ztratí… Prosím… Mohla by, viď? Někam si ji odvézt… A být alespoň její teta…
Líbí se mi, že dvojčata snídaj gumídky, ale asi by jim po nich v reálu bylo špatně xD
No a IDN… David mě naštval! Vrrr… Nemusel být tak vlezlej. Chudák Bill… ale aspoň se nebál něco říct… Já bych tak strašně ráda věděla, jak tahle dokonalá mega super úžasná písnička vznikla… Normálně o sobě lidi písničky nepíšou… Chci to vědět!!! 😀 Opět si ve mně rozbouřila tu zvědavost 😀
Danke Jani, danke, danke, danke!!!
Teeeeeeeeeeda, z tý poslední věty mě uplně zamrazilo.. to byl asi taky účel viď? 😉
Každopádně představuju si že přesně nějak takhle to s In die Nacht bylo.. nebo aspoň hooodně podobně 😉
super super, těším se na pokráčko, jako vždycky 🙂
Thori žere ako úplné prasa .
Hoci čo si prečítam , hneď mi v hlave naskočí nejaký obraz ! Proste , všetko…napríklad pri Thorstenovi ….predstavujem si ho , ako v tielku a trenkách sedí za stolom s kockovaným obrusom a je z bieleho taniera kašu a rezeň 😀
Predstavujem si to rovnako , ako ty ?
A v tom to je , každý si vybaví niečo iné . Som z toho až na prášky =D No a pri tejto poviedke mi to obzvláášť dobre šmakuje , tá predstavivosť x) kráása , no neznášam poslednú vetu každého dielu , pretože ma tak znervózni , takže nemôžem prestať čítať , aj keby som chcela 😀 ďakujem x) ♥↓♥
Srdíčko jí neber, vždyť ho má děvče nepochybně na správném místě:o) Teď použít hlavu a spojit se s Billem, kterýmu by mohla dát přečíst svoje myšlenky, jde to i telepaticky? Snad jo, prostě si musích chlapec pohnout, odprásknout mlaskajícího prasáka, sehnat pro Viv mimčo a utéct s Nikolkou do Čech k rodičům, kde jí odloží a pak bude žít šťastný a spokojený život po boku svého dredatého mazlíka. Budou si házet žížalky a kyselý rybičky dokud nezestárnou…
:o)
David dělá dobře, musí je trochu zorganizovat, jinak bysme se cédéčka asi hned tak nedočkaly:D Ale vážně nemusel tak strkat nos do IDN, to je prostě jen mezi nimi dvěma… ale myslím si, že David (nebo další manažeři, kdoví, kdo všechno jim do toho kecá) by něco takového mohl prosazovat i ve skutečnosti… fansky mají rády, když se k sobě chovají důvěrněji… tak proč jim nevyhovět a nezvýšit popularitu a prodej… Snad to není až tak cílené, doufám. Protože kdyby jo, tak by nás úchyláky pěkně tahali za nos a pak se pěkně smáli, jak jsme jim to zase sežraly i s navijákem:D
Vivian bude muset něco rychle podniknout, když náš telepat místo záchrany Niky krmí brášku gumovými medvídky a naopak:D Dobře, já vím, že Bill to taky nemá lehký a snaží se, jak to jde, ale jestli se mu nezadaří brzy, tak to Niky asi nerozchodí… za a) přijde o srdce nebo b) Thorsten se jí zbaví… radši nevědět jak. Děvče má špatné vyhlídky, jen co je pravda:)
Takže to vidím asi tahle. Vivian ji unese (podruhéxD) tentokrát ji tím zachrání a schová se někde… to domyslíš ty:D Pak na ni nějakým způsobem narazí Bill (telepaticky, to je nejpravděpodobnější) a zachrání ji. To by šlo, ne? Ne? Tak dobře, nechám to na tobě a budu si hledět svých povídek:D
Ach, to je tak krásný …. Jak Tom hraje na kytaru …. A vůbec, hodně emotivní, neumím to napsat, ale mám tuhle povídku moc ráda :)))))
Musím přiznat, že David měl pravdu, na mě IDN skutečně bez problémů zabírá a když jsem si četla, jakže vlastně spatřila světlo světa, musela jsem si dojít pro papírové kapesníčky. David jako správný manažer ví, co na fanynky platí, proč by nám hoši nemohli ukázat trochu té sourozenecké lásky, jako takový bonus, že 🙂
Jo a konečně snad přestanu obtěžovat svými výlevy ohledně Niky, myslím, že už jsem se oklepala a nebudu ten její příběh tak šíleně prožívat. Paradoxně mě k tomu dopomohla poslední věta celého dílu, ta o tom srdci a hlavně Vivian. Její myšlenky o tom, že konečně "našla" své vysněné dítě, ve mně vzbudily touhu vzít ji po hlavě něčím hodně tvrdým a až by se vzpamatovala, připomenout jí, že to dítě, kterému chce dělat milující náhradní matku, prachsprostě ukradla jeho vlastní, bezpochyby též milující matce a to jedině a pouze za účelem zisku.
Tááákže, s Vivian jsem si to vyřídila a přestože jsem si na tu katarzi musela počkat do dvaadvacátého dílu, jsem konečně v pohodě :))))
Už se děsně moc těším, jak to bude dál 🙂
Keď som pesničku Do noci počula prvý krát, tiež som slzila. Je úplne krásna a oni dvaja spolu na javisku … David má 100% pravdu.
Niki je odsúdená na smrť? Ja som si myslela, že možno chcú jej obličku, alebo niečo po čom by ešte mohla žiť 🙁 chúďatko. To som zvedavá ako sa Billovi podarí nájsť ju. (nemohla som sa dočkať, kedy sa môžem k poviedke vrátiť 🙂 dnes ma od nej už nikto neodtrhne)
Oh, oni chcou srdce? 🙁 Tak to jsem doufala, že tohle se nestane. Tak nějak tajně jsou doufala, že to bude třeba jenom ledvina něbo něco, při čem by stále mohla žít..i když i tak mi bylo jasné, že by se jí potom nejspíš museli zbavit 🙁 Doufám, že Billovi noční telepatie půjde líp než minule a dozví se alespoň něco. Už není moc času 🙁