Už vím, co k tobě cítím 7.

autor: Pajule

Zatímco Simone uléhala do postele vedle Gordona, Bill s Tomem se v malé chajdě hluboko v lese velice dobře bavili. Nedělalo jim nic starosti. Jen seděli a povídali si. Povídali si snad úplně o všem.

„Billí, vydrž,“ zašeptal Tomi, vstal z postele a do kamen přihodil další poleno, které se okamžitě rozhořelo. Měli tu nádherné teplíčko, ale i přesto topili stále.

„Tomi, už tam nepřidávej. Je tu hic,“ oddychnul si Bill a sundal si mikinu.

„Teď možná, ale ráno nám bude pěkná zima,“ oddychnul si Tom a sundal si stejně jako Bill mikinu.

„Tak tady ty vždycky přespáváš,“ usmál se uličnicky Bill a svalil se na postel.

„Přesně tak. Tady. Je mi tady dobře,“ svalil se i Tomi na postel a otočil se k bráškovi čelem. Teď si hleděli do očí a nemohli ze sebe vydat ani jeden pouhou samohlásku. Tom měl rty semknuté v jeden úzký proužek, a nemohl se vynadívat na svého bratra. Bill se zmohl na pouhé otevření pusy, ale ze sebe už nic nevydal. Leželi v té krásné atmosféře při svíčkách v malé chatce hluboko v lese. Nevnímali svět okolo sebe. Nevnímali čas. Chtěli zůstat už navždy ve svém světě a být ničím nerušeni.

„Mě-měli bysme jít spát,“ zašeptal Tomi. Vstal, přiložil ještě poleno do kamen, zhasnul všechny svíčky a lehnul si k bratrovi zpět do postele. Oba přikryl dekou a v tu chvíli začali sladce usínat a ponořovat se do své říše snů.

……………..

„Tomi, bráško, vstávej,“ šeptal Billí a jemně klepal se svým bráškou. Ten však spal strašně tvrdě a vůbec ho nešlo probudit. Jak to mám udělat? Jak ho mám vzbudit? Našeptával si Billí. V tu chvíli se Bill prudce bouchnul do čela, až trochu zaskučel. Proč ho to nenapadlo dřív? Vždyť Tom je hrozně lechtivý. A po ránu ho vždy zaručeně probralo šimrání na obličeji. Bill do svých hebkých rukou uchopil jeden Tomův dred a přejel mu přes oční víčka. Nic. Přejel po linii Tomovy tváře. Konečně! Tom sebou začal vrtět.

„Billí,“ zašeptal Tom a stěží otevřel alespoň jedno oční víčko.

„Vstávej, ty můj nevyspalče. Psala mi mamka, že už má hotový oběd,“ pošeptal Bill a Tomův dred zase pustil.

„Kolik je vůbec hodin?“ zeptal se nevrle Tomi a už rozlepil obě oči. Tázavě se podíval na brášku, který nemotorně lovil mobil z kapsy u mikiny, která ležela kousek od postele.

„Za jednu minutu je jedna hodina. Asi bysme měli vážně jít,“ uculil se černovlasý chlapec, vstal z postele a začal se oblékat. To samé udělal Tom. A než se stačili oba dva pořádně probudit, kráčeli přes zasněžený les směrem domů.

„Myslíš, že mamka bude hodně naštvaná?“ prohodil znenadání Tom, když vycházeli z lesa. Tak se jim z chaloupky nechtělo pryč, ale domů museli.

„Trochu možná, ale když nahodíš tvoje psí oči a úsměv k tomu, tak bude v pohodě,“ usmál se uličnicky – jak jinak – Bill a rozběhnul se po louce. Moc se mu však nedařilo. Sotva po sto metrech se svalil do sněhu. Tom se rozběhl také, ale skončil stejně jako Bill. Jen o pár metrů dál než Bill.

„Au!“ zasyčel Billi a vytahoval zabořenou nohu ze sněhu.

„Stalo se něco?“ vyhrabal se i Tomi a starostlivě přiběhl k ležícímu Billovi.

„Asi jsem si něco udělal s rukou,“ zakňučel Bill a koukal na vysoko nad sebe – na brášku.

„Ty moje trdlo. Pojď. Já ti to doma zavážu,“ usmál se Tom, pomohl Billovi vsát a už si to rychlým krokem mířili domů – do teplíčka.

……………..

Simone právě ohřívala těstoviny, když uslyšela chrastění klíčů a následné klapnutí dveří. Doléhaly k ní postupně silnější a silnější hlasy, až se před ní objevili její dva jediní synové.

„Bille, Tome…“ vydechla, udělala pár kroků a své dva syny jednoho po druhém objala.

„Mami,“ prohodil se smíchem Tom a mámu od sebe „odlepil“.

„Co? Nedělej na mě ty svoje obličeje. Měla jsem o vás strach. Jako správná matka,“ prohodila Simone a Toma jemně bouchla do ramena. Tom ji odpověděl jemněji – pusou na tvář.

„Já vím. Mně to říkat nemusíš. Billi, pojď. Půjdu ti to zavázat,“ pobídl Tomi černovlasého chlapce a zamířil do koupelny.

„Co se stalo?“ křičela ještě Simone, ale marně. Chlapci už byli zavření v koupelně. Bill seděl na vaně a jednou rukou si přidržoval tu druhou bolavou. Tom pro změnu hledal v lékárničce nějaké obinadlo.

„Mám ho,“ řekl vítězoslavně Tom a nad hlavou svíral v dlani obinadlo. Šťastně se usmál a ještě vytáhl nějaký gel proti bolesti.

„Že to nebude bolet?“ pípl Bill, když se Tom posadil vedle Billa na vanu a z krabičky vyndal gel.

„Ty můj blázínku. Bolet to vážně nebude. Já myslel, že ty jsi taky chodil na kroužek zdravovědy,“ zakroutil Tomi hlavou a z tuby vymáčkl trochu chladivého gelu.

„No… to jo, ale nedával jsem nikdy pozor.“

„Aha,“ zakýval dredatý chlapec a vzal si do rukou tu jemnou bolavou ručku, na které se začala rýsovat nepatrná modřina. Opatrně nanesl na zápěstí trošičku gelu a začal jej roztírat.

„To studí,“ zakňučel Bill.

„Studí, já vím,“ odsouhlasil Tom a dál pokračoval ve své činnosti.

„Ale je to… příjemný,“ řekl Billi tajemným tónem a užíval si toho, jak se o něj bráška stará.

„Tak, hotovo. Nemáš to moc utáhlý?“

„Nemám. Všechno je super,“ usmál se radostně Billi a brášku děkovně objal. Byl to pro oba nádherný pocit. Zase si byli blízcí. Zase to mezi nimi bylo dobré. Přes tři týdny se Tom Billovi vyhýbal obloukem. Byli jako dva cizí lidé. Tom si ale uvědomil jednu prostou věc. Že s bolestí si vystačí sám, avšak chce-li prožít plnost radosti, potřebuje někoho, s kým ji může sdílet. A Tom ji neuměl sdílet s nikým jiným než se svým bráškou.

„Víla…“ zašeptal Tomi, když vycházeli z koupelny.

„Říkal jsi něco?“ otočil se černovlasý chlapec na své dvojče a podíval se na něj tázavým pohledem.

„Ne, nic. Jen mě něco napadlo,“ odbyl ho dredatý chlapec a dlouhou chodbou se rozběhl někam pryč.

autor: Pajule

betaread: Janule