Scotty

autor: Hatta

 

 

Ahoj xD Po dlouhé době jsem se zas odhodlala něco sepsat, netroufám si odhadnout, jestli je to čitelný xD Každopádně jsem se to odhodlala taky poslat, tak to tady máte. Jestli u povídek rádi posloucháte hudbu, jako třeba já, doporučuju vám k tomu Angels Are Calling od Ariho Koivunena, u které jsem to psala (http://www.youtube.com/watch?v=aUp5FRf4B3w). A už dost mých keců, příjemné počtení 😉

 

 

„Spi.“ Pohladil po hlavě psa barvy uhle. Ten nejdříve poslechl, poslušně se uložil na malý černý kobereček u postele, o dvě minuty později však znovu vstal. Nelíbilo se mu, že má spát na tvrdé chladné podlaze, když si jeho páníček hoví v posteli pod hrubou peřinou.

Začal se nespokojeně procházet po pokoji, velkými packami s dlouhými drápky škrábal po podlaze, věděl, co na Billa platí.

Černovlasé stvoření opravdu po chvilce vytáhlo hlavu zpod polštáře, kam ji před chvílí schovalo, snažíc se usnout a nevnímat tiché prosby jeho nejlepšího přítele. Stejně věděl, že podlehne jako vždycky.

„Tak pojď, ty jeden.“ S letmým úsměvem nadzvedl peřinu. Pejsek nadšeně zavrtěl ocasem, olízl svému páníčkovi nos a už se hrabal vedle něj. Šťastně se uvelebil po jeho boku a zablácenými tlapkami vesele maloval po bílém povlečení obrazce, kterým rozuměl jenom on sám.

 

Bill se nad ním musel pousmát. Scotty byl přesně jako on, když byl malý. I on tohle dělával spolu s jeho bráškou, zachumlali se do pelíšku a fixami kreslili po polštáři, mamka z nich vždycky šílela. Jak rád by tyhle časy vrátil zpátky…

Smutně si povzdechl. Vedle sebe slyšel to krásné stvoření hluboce odfukovat ze spánku, jemu samotnému se ale najednou spát vůbec nechtělo. Znovu ho přepadly chmurné myšlenky a krásné vzpomínky.

Přitáhl si peřinu víc k bradě, jakoby snad chtěl nahradit teplo něčího těla vedle sebe. Vlastně, ne jenom tak jakéhokoliv těla. Přímo zoufale toužil mít u sebe jeho…

Kdy se to vlastně stalo? Kdy se to všechno pokazilo?

Ano, jejich patnácté narozeniny… Ještě dopoledne si přáli všechno nejlepší, vyměnili si dárky, smáli se spolu a bavili se s přáteli… Byla to ta nejkrásnější oslava jakou kdy zažil. Oba byli šťastní, že jim je konečně patnáct, Bill se zapřísahal, že od toho dne bude všechno jinak. A ani se o to nemusel nějak urputně snažit…

Nevědomky si sáhl na prsteníček levé ruky. Nahmatal velký prsten s lesklým černým kamenem. Tom mu ho tehdy daroval, byl to poslední dárek, který kdy od něj dostal. Od té chvíle, kdy v noci Tom přišel domů, ho Bill nesundal z ruky. Připomínal mu ty krásné společné okamžiky.

 

„Tome?“

„Nemluv na mě, už nikdy se se mnou nesnaž mluvit! Skončil jsem s tebou, už nejsi můj bratr, už to nikdy nebude jako dřív!“

 

Bolestně přivřel víčka, zpod kterých mu vyklouzla jediná velká slza. Tolik hodin už kvůli němu probrečel… Pamatoval si, jak se po tom, co mu Tom řekl, zoufale rozeběhl do pokoje, vůbec nic nechápal… Vnímal jenom tmu, které se najednou tolik bál a touhu stulit se bráškovi do náruče, slzy, které mu nezastavitelně kanuly po tvářích…

 

A Tom hned ráno začal svůj slib plnit. Už to nebylo jako dřív. Bratrovi sotva odpověděl, když mu popřál dobré ráno, hned po snídani odešel a vrátil se až v noci… A tak to šlo den za dnem. Bill, na svém bráškovi až nezdravě závislý, se musel učit probíjet životem sám. Už tady nebyl Tom, který by jej ochránil. Několikrát jej dokonce zahlédl jít kolem, když si jej odchytla banda školních násilníků a vylévali si na něm svůj vztek. Nikdy nic neudělal, jenom přihlížel, nechal, aby jeho bráškovi ubližovali… To bolelo víc než jakékoliv rány.

A takhle to vlastně šlo doteď. Bylo jim 18 a žili v jednom domě spolu jako dva cizí lidi. Za celý den spolu nepromluvili jediné slovo. Ovšem, Bill se zpočátku snažil, ale velmi brzo svou snahu vzdal. Pochopil, že Tom s ním už prostě nechce a nebude mít nic společného.

První narozeniny bez Toma trávil celý den zahrabán v posteli, pustil k sobě jenom mamku, která mu s úsměvem přišla ráno popřát všechno nejlepší. Simone si zvykla na střídmou komunikaci jejích synů mezi sebou, ale popravdě za to byla celkem ráda. Bill byl bez Toma velmi slabý, musel se naučit být samostatný. Nevědomky přehlížela Billův ztrápený smutný výraz, jenž na jeho tváři lpěl celé dny, neuvědomila si, že jiskra z jeho očí kamsi nenávratně zmizela…

 

Už nedokázal zastavit pláč. Zoufale se přitisknul ke Scottymu, který si ho se zájmem prohlížel. Probudil ho pocit, že s jeho páníčkem není něco v pořádku. Olízl mu tváře, aby ho trochu uklidnil a Bill se i přes hluboký smutek usmál. Tohle taky byla dlouhá historie…

 

Před domem zaparkovalo mohutné černé terénní auto. S úsměvem na tváři z něj vystoupil muž ve středním věku, oblečen v tmavých kalhotách a bílé košili, ledabyle rozepnuté na první dva knoflíčky. Došel ke dveřím a stiskl zvonek. Nepříjemný zvuk se vzápětí rozlehl celým domem. Bill byl doma sám, znamenalo to, že bude muset jít otevřít. Jen velmi neochotně vylezl z vyhřáté postele a natáhl na sebe tepláky a triko. Došoural se dolů, a když odhalil, kdo se za dveřmi skrývá, zůstal oněměle stát s rukou na klice.

„Tati?“

„Ahoj, Bille.“ Usmál se na něj onen muž, který byl opravdu jeho biologickým otcem.

„Co-co tady děláš?“ Koktal Bill pořád zaraženě a ustoupil ode dveří, aby mohl otec projít. Ten se ale místo toho otočil a vracel se k autu. Vytáhl z kufru velkou kartónovou krabici a přinesl ji dovnitř.

„Přivezl jsem vám dárek… k šestnáctinám.“ Lehce se pousmál a otevřel víko krabice. Bill v té chvíli spatřil to nejkouzelnější stvoření, jaké kdy viděl. Malá korálková očka na něj vyplašeně hleděla ze samého rohu toho malého prostoru. Když otec obrátil krabici dnem nahoru, vykutálela se z ní malinká černá koule, která vystrašeně kníkajíc odběhla do rohu pokoje. Bill byl i přesto okouzlen. Pocit, že by se najednou nemusel cítit tak sám, jej naplňoval. Věděl, že Tom o pejska nějaký přehnaný zájem projevovat nebude, od toho osudného dne jakoby jeho srdce bylo z kamene…

Chtě nechtě jej v očích zaštípaly slzy.

„Tati… ten je nádherný… díky!“ Objal svého otce a jedna slzička si přeci našla cestu zpod jeho víček.

„Není zač, Bille… Víš, našel jsem ho na ulici, a bylo mi ho prostě líto… Tak jsem ho vzal k sobě, opatřil mu očkování a podobné věci, jenže moje přítelkyně je na psy alergická, proto musel nejvíce do tří dnů pryč. Jediný kdo mně napadl, jste byli ty a Tom, vím, že vy se o něj dokážete dobře postarat… tady má věci.“ Podal Billovi další menší krabici a usmál se. Bill jenom automaticky přikyvoval, tak moc se těšil, až bude moct to malé klubíčko sevřít v náručí…

 

Slzy už celkem oschly, Bill seděl na posteli a na kolenou mu ležel jeho nejlepší přítel. Pamatoval si ten den, kdy ho dostal, jako by to bylo včera. Zamiloval si to kouzelné stvoření na první pohled. Matka kupodivu neměla žádné protesty k tomu, aby si ho nechali.

Scotty dlouho hledal k Billovi důvěru, ve svém krátkém životě už toho prožil dost, proto se lidí bál. Bill ho ale postupně ujistil, že i ti můžou být hodní, milí a mít jej rádi. Stali se přáteli na život a na smrt, pes se stal věrnou starou vrbou svého pána. Neměl komu by se svěřil, jenom Scotty jej vždycky vyslechl a utěšil rozverným olíznutím obličeje.

Když Billovi bylo nejhůř a potřeboval se vyplakat, ve Scottym vždycky našel oporu. Jeho kožíšek pamatoval hektolitry jeho slz, plných bezradnosti… Jenom Scotty věděl Billova největší tajemství. I to, se kterým by se nesvěřil nikomu jinému…

 

Pro běžného člověka by bylo obtížné pochopit spojení, které mezi sebou tihle dva měli. Pes Billovi zčásti nahrazoval dvojče, mohl z něj cítit mnoho čisté upřímné lásky. Byli spřízněnými dušemi, i když jeden z nich byl němý, zdánlivě nikomu nemohl nic povědět, Bill dobře slyšel každou jeho prosbu, povzdechnutí i myšlenku. Pán a pes, přesto byli spolu propojení poutem na život a na smrt.

Táhlý výdech se mu vydral ze rtů.

„Proč, Scottíku? Proč ho musím tolik milovat? Proč mě tak trápí?“

A černé stvoření mu odpovídalo. Svým krásným němým jazykem.

 

***

 

Probudili se do tmavého rána. Obloha byla zatažená, schylovalo se k bouřce. Když černovlasý chlapec otevřel oči, na zem dopadla první kapka. Zem plakala.

 

***

 

Osoba zahalená v šedé mikině a s batohem na zádech, opustila dům. I přes sychravé počasí venku, rozhodl se Tom jít za kamarády do blízkého klubu. Potřeboval své myšlenky zahnat jiným směrem, než do vedlejšího pokoje…

Bill potichu vykoukl z vrchního patra. Viděl už jenom šedou kapuci, která se mihla za oknem. Odhodlaně sešel schody se svým čtyřnohým přítelem v patách. Zapnul Scottymu vodítko na malý kovový kroužek na obojku a vykročil do toho nečasu za svým bratrem.

 

***

 

Procházeli liduprázdnými ulicemi. Déšť byl pořád silnější a silnější, Bill už dávno zalitoval svého rozhodnutí. Bratra ztratil z dohledu, vůbec netušil, kde by mohl být. Chtěl proto obejít blok, aby měl Scotty alespoň malou procházku a co nejrychleji se vydat domů. Začínala mu být pořádná zima.

Procházel kolem několika barů, kde se to jenom hemžilo zákazníky. Každý se před deštěm schovával, jedině černovlasý kluk se svým psem odhodlaně procházel ulicemi. Nebo nebyl sám?

Nedaleko sebe uslyšel zašustění. Než se stihl otočit a podívat se, co se děje, něčí těžké tělo jej srazilo na zem, vzápětí dostal pěstí do obličeje. Vodítko mu vypadlo z rukou, byl naprosto dezorientovaný.

„Teď si zahrajeme, chlapečku…“ Slyšel u svého ucha slizký hlas, který ho dokonale probral. Neznámý jej prudce kopl do břicha, až Bill zakňučel bolestí. Začínal mít opravdový strach.

„Scotty, běž! Najdi Toma…“ Zašeptal, ale přesto si by jist, že slova došla k tomu, komu byla určena. A věděl, že byla pochopena…

 

***

 

Kšiltem si chránil obličej před neodbytnými kapkami deště. Začínala mu být pořádná zima, jen se modlil, ať je co nejdříve doma. I přesto, jak se choval, největší starost měl o to, jestli Billa náhodou nenapadlo jít ven. V těch bundičkách, co nosí, by mohl klidně zmrznout.

Ano, nedokázal si přiznat pravdu, kterou si uvědomil už před více jak třemi lety…

Uslyšel naléhavé zaštěkání. Neslo se celou ulicí a nepříjemně se vracelo v dunivých ozvěnách. Tom se otočil a spatřil velkého černého psa, utíkajícího k němu šílenou rychlostí. Poznal Scottyho a žaludek se mu stáhl. Scotty je venku. To znamená, že venku je i Bill. A jestli není se svým věrným psem, něco není v pořádku…

Mezitím pes doběhl až k němu a neodbytně ho tahal za rukáv u mikiny. Nenechal se dvakrát přemlouvat. Strach zvítězil.

 

***

 

Bill vzdal jakoukoliv snahu o osvobození se. Neznámý byl několikrát silnější, nedokázal by mu utéct. Ani na slzy už mu nezbyla síla, nechal se jenom bezradně mlátit, hlavu měl jako v ohni, pohlcovala všechnu tu bolest…

„Nech ho!“ Uslyšel nekompromisní hlas, hlas, který by poznal mezi tisícem jiných. Scotty to dokázal, přivedl ho… Údery ustaly.

„Ale ale, chlapečku, a když ne, co mi uděláš?“ Zeptal se ten neznámý úlisný hlas.

„Zabiju tě!“ Sykl a myslel to smrtelně vážně. Rozhodl se poddat se, přiznat si ten cit, co ho dusil, a brášku ochránit za každou cenu. Jen doufal, že není pozdě.

Chlápek se zákeřně usmál a vrhl se na Toma. Ten byl ale rychlejší, uhnul a neznámý narazil do zdi za ním. To ho rozzuřilo na nejvyšší možnou míru, prskal a funěl jako býk, skláněl hlavu a připravoval se na útok. Tom z něj začínal mít strach, vypadal, že to myslí smrtelně vážně, byl by jej schopen klidně zabít. Právě se napřahoval obrovskou dlaní, aby tomu malému drzému spratkovi dal za vyučenou, když náhle strnul, zapotácel se a spadl tváří na zem. Nehýbal se, ani když mu psí hrdina slezl ze zad. Tom se i přes vážnost situace usmál. Scotty byl věrný ochránce.

Otočil se na bratra, který byl překvapivě při vědomí a teď se choulil u zdi jako malé ustrašené klubíčko. Popošel k němu a jemně jej vzal do náruče.

 „Tomi…“ Zaštkal Bill zoufale a přitulil se k bratrovi, jak nejvíc to šlo, i za cenu bolesti. Nevěděl, kdy se mu znova naskytne taková příležitost.

„Klid Bille, už jsem tady… Neublíží ti…“ Šeptal mu jeho bratr tiše do vlasů. To bylo poslední, co uslyšel, než mu všechno splynulo s tmou a ztratil vědomí…

 

***

 

„Ne, nemůžete jet s námi, jestli chcete, přijeďte, ale my vás tam nevezmeme!“ Doktor nekompromisně zabouchl dveře Tomovi před nosem, nedbal na tiché prosíky Billa, který se znovu probudil, teď seděl na malé sedačce potáhnuté koženkou uvnitř sanitky a zoufale štkal. Slyšel sirény, které zapnul řidič, aby se do nemocnice dostali rychleji, i když v tomhle počasí byly ulice opravdu jako po vymření. Schoval tvář do dlaní a jen se modlil, aby mohl být co nejdříve doma, chtěl zjistit, jestli se něco změnilo, nebo jestli všechno zůstane oděné v šedém kabátě minulosti…

Chtěl se něco zeptat sestřičky, která kolem něj neúnavně poskakovala, když ucítil slabý náraz auta. Vyhlédl z malého zadního okénka a stihl ještě spatřit velkého černého psa, ležícího na cestě.

Pak mu všechno splynulo v jednu velkou šmouhu a znovu ztratil vědomí…

 

***

 

Píp-píp-píp…

Neúnavný nepříjemný zvuk ho probral. Všude kolem viděl jenom bílo. Hlava mu třeštila, cítil se jako zkamenělý. Zabloudil pohledem ke své ruce, ve které měl zabodnutou hrozivě vypadající jehlu. Se znechucením odvrátil hlavu. Jeho oči spočinuly na postavě, schoulené na bílé židli v rohu místnosti. Když ji rozeznal, zorničky se mu rozšířily údivem. Třeba přeci jenom bude něco jinak…

„Tome…?“  Zašeptal vyschlými rty. Odpovědí mu bylo jenom pípaní přístrojů.

„Tome…“ Zkusil to o něco hlasitěji. Pořád nic. Místo toho se otevřely dveře pokoje a dovnitř vešel lékař v dlouhém bílém plášti v doprovodu sestřičky. Když spatřil, že se na něj Bill dívá, zatvářil se překvapeně.

„Pane Kaulitzi, vy jste se nám opravdu probral! Neuvěřitelné, po celém týdnu co jste nejevil nejmenší známky vědomí…“ 

„Cože? To jsem byl mimo…“

„Celý týden.“ Potvrdil doktor. „Tady váš bratr se od vás snad nehnul dál než na pár metrů. Musí vás mít moc rád…“

Bill si kousl do jazyka, aby zadržel slzy. Změna v Tomově chování pro něj byla nepochopitelná…

„Tak pojďte, musíme vám ještě udělat pár vyšetření.“ S pomocí sestřičky se postavil, a když udělal na slabých nohách několik nejistých kroků, lékař ho vyvedl z místnosti.

 

***

 

„Myslím, že jste naprosto v pořádku, pane Kaulitzi. Dneska si ještě odpočiňte a zítra vás pustíme domů.“ Postarší muž se strništěm se srdečně usmíval.

„To je skvělé…“ Bill se nepatrně usmál. Byl moc rád, že tady nemusí být déle, ale sžírala ho vzpomínka, která se mu vynořila v mysli. Ten pes, kterého viděl, než odpadl…

Scotty…

Sestřička ho uložila do postele a s úsměvem se vzdálila. Billův pohled opět zabloudil k Tomově siluetě. Odkopl peřinu a pomalu se postavil. Musí ho vzbudit. Už nedokáže dál být bez pohledu těch nádherných oříškových očí…

„Tome…“ Klekl si k němu a položil mu dlaně na předloktí. Jemně s ním zatřásl a Tom se konečně probudil. Nepatrně se zavrtěl a pomalu zvedl hlavu. Když před sebou spatřil to kouzelné stvoření s vystrašeným pohledem a černými vlasy, spadajícími do obličeje, ztratil všechna slova. Jenom se na něj díval, za všechno se mu zoufale omlouval… Jejich oči se střetly ve vzácném spojení.

„Bille…“ Z jeho hrdla se vydral jenom vzlyk. Už nedokázal déle zakrývat emoce. Objal své dvojče, pevně se jej chytnul a nemínil pustit.

„Bille promiň… jsem příšerný idiot…“  Havraní vlasy vsakovaly slzy a přijímaly smutná slova.

 

***

 

„Tak pojď…“ Podával mu ruku. Černovlasé stvoření se jí opatrně, nesměle chytlo a nechalo se odvést až ke dveřím. Dům byl zdánlivě prázdný, nikde žádný zvuk nebo pohyb, šero mlčíc vyplňovalo všechny kouty. Dvojčata pomalu vešla do dveří, Tom pomohl vystrašenému Billovi vysvléct se.

Ano, byl vystrašený, protože nic nechápal. Tom se mu včera omluvil, dokonce brečel, z toho byl nehorázně šťastný… jenže bylo tu několik věcí, kterým ani trochu neporozuměl. A tak jen zůstal stát v hale a pohledem klouzal po starodávném nábytku. Bratr se na něj otočil. Došel k němu a vzal ho za ruce…

„Bille… vím, možná je pozdě… ale já neměl odvahu. Nedokázal jsem se smířit s tím, co cítím… nedokázal jsem se na tebe ani podívat, aniž by se mi neroztřásla kolena. Vůbec jsem nehleděl na tebe, a to je to, co mě moc mrzí. Zřejmě nepřijmeš mé city, ale musím ti to říct… Než mě opustí odvaha…“ Zhluboka se nadechl. Billovi se rozšířily zorničky očekáváním. Neměl ani potuchy, co vyplyne z bratrových rtů…

„Miluju tě… Miluju tě tak šíleně, že to snad ani není možný. Blázním jenom z myšlenky na tebe… Promiň, jestli jsi teď znechucený, Bille, ale já ti to musel říct…“ Bylo to neuvěřitelné. Tolik vymodlená slova teď prořízla vzduch, vznášela se v tichu místnosti a čekala, jestli se Bill chopí šance. Nebo ji nechá znovu uletět…

Rty se spojily v jedny. Polibek, který naplnil a udělal šťastnými dva lidi. Lidi, jejichž srdce bila jen, když byla vedle sebe. Dvojčata, milující se zakázanou, přesto čistou láskou… Nebylo třeba víc vyznání. Oba se pochopili. Ale byla tu přeci jenom jedna nevyřčená otázka…

„Tome… já… co je se Scottym? Viděl jsem, jak jsme ho srazili sanitkou… je… není…“ Osamělá slza Billovi stekla po tváři. Tom se usmál a setřel ji bříškem prstu. Odstoupil a Billa v tu chvíli naplnilo dokonalé štěstí.

Možná s několika obvazy, ale přesto s hlavou hrdě vztyčenou. Ve dveřích obýváku stál krásný černý pes.

Teď měl všechno, co si kdy přál…

„Miluju vás…“

autor: Hatta

betaread: Janule