autor: Anett483
BILL
Pořád se na mě dívá a já jsem z toho docela nervózní. Nevadí mi to, ale mám divnej pocit. Taky mi je pořád šílená zima, i když mě ten čaj trochu zahřál. Nechci se na něj podívat, tak jenom sleduju čaj v hrnečku. Asi vypadám, jako idiot… Trhnu sebou, když na mě promluví.
„Není ti ještě zima?“
„Není ti ještě zima?“
„Trochu…“ řeknu popravdě. Je tu ticho a jediný zvuk, který je slyšet, jsou kapky deště, které dopadají na okenní parapet, a burácení hromů… Konečně se na něj odvážím podívat. Bože, ten jeho pohled!
„Chtěl bych ti něco říct…“ začne Tom, ale najednou se ozve hlasitá rána a najednou je všude tma. Zhasla lampička, která stála vedle pohovky a zhasly i lampy na ulici. Super! Chvilku je zase ticho…
„Asi se něco stalo s pojistkama kvůli tý bouřce…“ poznamenám chytře a pak si teprve uvědomím, jakou blbost jsem řekl! Je jasný, že se to stalo kvůli bouřce, kvůli královně to asi nebylo… Tom se jen uchechtl a šel někam za mě. Teda aspoň podle jeho kroků, které jsem slyšel. Uslyšel jsem otevírání zásuvky a jen marně jsem mžoural do tmy, abych aspoň věděl, kde asi Tom je. Tom vytáhl svíčky a položil je na stůl. Vytáhl z kapsy zapalovač a čtyři z nich zapálil. Po celou dobu nepromluvil ani slovo a já taky ne. Jen jsem poslouchal jeho kroky a jeho dech.
„Půjdu se dolu mrknout na ty pojistky… Hned sem zpátky…“ řekl a než jsem stačil nějak zareagovat, zmizel mi z dohledu. Aspoň, že tady má svíčky. Kdyby se tohle stalo u nás, tak sedím určitě potmě.
Trvá mu to nějak dlouho… Jsem nervózní, když vím, že jsem tady sám. Když tady Tom byl, tak sice nemluvil, ale věděl jsem, že tu někdo je se mnou… Asi po pěti minutách už to nevydržím. Vezmu si jednu svíčku ze stolku a jdu na chodbu. Po pár minutách najdu dveře do sklepa… Jsou otevřené, takže tam Tom určitě je. Jdu ke schodům. Opatrně slezu asi dva první schody a zavřu za sebou dveře. Dojdu až úplně dolů a uvidím konečně Toma.
„Tak co?“ zeptám se ho a on se mě nejspíš lekne.
„No… Nic s tím neudělám. Vyhořely pojistky a náhradní asi nemáme… Budeme muset zůstat potmě…“ řekne a já mu to jen odkývu. Jdeme zase po schodech nahoru… Už zbývá asi jen deset schodů a Tom se ke mně otočí tak prudce, že až skoro spadnu.
„Ty si zabouchl ty dveře?“ vyděšeně se na mě podívá.
„Jo… Myslel jsem, že je lepší je zavřít, je průvan… Proč se ptáš?“
„Ty dveře nejdou z týhle strany otevřít…“ koukne na mě a schází zase zpátky dolů. Jen otevřu pusu a nevím, co říct. Já sem ale idiot! Teď tu budem trčet kdoví jak dlouho… Že já jsem nezůstal sedět nahoře. Jdu pomalu zpátky dolů za Tomem.
„Máma se snad vrátí brzo a pustí nás odsud…“ řekne a jde do kouta sklepa, ve kterém je stará sedačka a dvě křesla.
„Máma se snad vrátí brzo a pustí nás odsud…“ řekne a jde do kouta sklepa, ve kterém je stará sedačka a dvě křesla.
„Promiň… To jsem nechtěl…“ omluvím se. Jsem vážně vůl.
„To je v pohodě… Nevěděl si to…“
„To je v pohodě… Nevěděl si to…“
Nepoznávám ho. Chová se mile. Dřív by na mě kvůli tomuhle vyjel a seřval mě jako psa, a teď nic. Sednu si vedle něj na gauč. Mám chuť se smát. Sedím ve sklepě s osobou, kterou vlastně nesnáším, okolo sebe mám svíčky a nemůžu odsud pryč. Nějak nevím, co dělat. Sleduju Toma. Přehazuje v rukách krabičku cigaret. Je nervózní stejně jako já, poznám to… Ani nevím, proč jsem nervózní. Po očku ho sleduju. On jen sedí a kouká na plamen svíčky, která je přímo před ním a pohazuje si s krabičkou. Kdyby teď někdo přišel, tak by snad řekl, že tady máme černou hodinku. Tom si tak dlouho hraje, až mu krabička spadne na zem, přesně mezi nás. Ohnu se pro ni ve stejnou chvíli jako Tom a když, otočím hlavu, mám přímo před sebou Tomův obličej. Kdyby se tohle stalo ve dne, tak se hned zvednu a jdu pryč, jenže teď od něj nemůžu odtrhnout oči. On se na mě taky dívá. Jeho oči jsou díky té záři svíček nádherné. Nejen díky záři těch svíček, jsou krásné i bez ní. Už dřív jsem si toho všiml.
Začnu se k němu přibližovat… On nic nedělá a má ve tváři neutrální výraz. Jen se mi střídavě dívá do očí a na rty. Nakloním se k němu a políbím ho. Nevím, jestli se tomu dá říkat polibek, když se mnou Tom nespolupracuje… Asi jsem udělal blbost. Mám pořád zavřený oči a jen přejíždím jazykem po jeho rtech, které se ne a ne otevřít… Už se od něj chci odsunout, ale najednou ucítím jednu jeho ruku na zadní straně krku. Přisunu se k němu blíž a on konečně pootevře rty. Naše jazyky se proplétají a Tomova druhá ruka lehce přejíždí po mém boku…
autor: Anett483
betaread: Janule
krásný….x)) konečně sem se dočkala… sem zvěsavá na pokráčko tak honem dál….x))
ach xD anoo konečněěě xD x)))
krásnýýý x)
rychle dááál ^^
Jéé konečně se něco děje =D… ne jako že by se předtim nic nedělo, ale jako že konečně se děje něco pořádně twincestního =D =D áá co nejrychlejc dáál =D
no pane jo!!!! nechtěla bych někde takhle uvíznout….ikdyž kdybych tam byla s někým….
ve sklepě? ale fuj xD
Sauriel : ja by som chcela. napriklad s Billom preco nie?:DD s nim hocikde aj v pivnici:D
Tak to je mazec 🙂
áááááááááááááá šup šup šup dál bože už dalsí díílek xDxd
Jen tak dál,chválím za tu ,,action´´ 🙂
Rychle pokračování,už jsem asi závislá 🙂
P.S Samozřejmě si představuju sebe a nějakýho krasavce 🙂